Tyto informace měl pochopitelně i kapitán Minařík. Přestal spekulovat nad tím, jestli se má nechat přeoperovat na ženu nebo na muže a začal zvažovat, co má dělat. Co kdyby se postavil proti svým chlebodárcům a stal se revolučním hrdinou?
To není úplně špatná myšlenka. Nicméně bylo mu jasné, že lidi, které dříve stíhal a zavíral, tímhle otočením kabátu asi nepřesvědčí. A jeden z těch, proti kterým (pravda, nepříliš úspěšně) bojoval, je patrně mozkem toho všeho. „Nicméně ten mne nezná, nevěděl, kdo proti němu stojí“ pomyslel si. V tom měl pravdu. Lidé kolem Roota neznali jména těch, které systém využíval v boji proti nim. Ale to by mohli brzy zjistit. Jak jim v tom zabránit – svést vše na své nadřízené a v podstatě všechny úspěchy těchto skupin vzít na sebe – de facto přiznat, že záměrně sabotoval svoji funkci, aby jim pomohl.
Jeho nadřízený, major Chvost, uvažoval nezávisle na Minaříkovi úplně stejným směrem. I on by rád získal vysokou funkci v novém režimu, i on už se viděl v uniformě policejního prezidenta nebo ještě radeji v ministerské limuzíně. A také major Chvost zvažoval, na koho svést vinu za tvrdý boj s jakýmkoli náznakem opozice. Dospěl k závěru, že má jednoho dostatečně známého a agilního podřízeného, který je tím pravým obětním beránkem. Ano, tušíte správně, měl na mysli Minaříka. A tak oba policejní důstojníci se svými týmy seděli ve svých pracovnách a namísto koordinování obrany stávajícího režimu na sebe navzájem vyráběli falešné důkazy – všemožné rozkazy, směrnice a nařízení.
V půl dvanácté se u Jihlavy oddělil další kamion – a o čtyřicet minut později další stabilní vysílačka ohlásila její osvobození. Skupina během odpoledne ovládla ještě Havlíčkův Brod, Golčův Jeníkov, Čáslav a za dramatických okolností, které ještě budou zmíněny, také Kutnou Horu. Břeclavská skupina krátce před dvanáctou ohlásila osvobození Strážnice a po jedné též celé uherskohradišťské aglomerace (jež kromě Uherského Hradiště zahrnuje též Staré Město a Kunovice). Grebeníčkovo rodiště tak padlo do rukou povstalců a tuto informaci neopoměla okamžitě odvysílat televizní stanice Svobodná Republika.
Obě brněnské skupiny se od sebe oddělily. Jedna z nich zůstala v Brně a i nadále jej držela pod kontrolou, druhá vyrazila směrem na Vyškov.
„Nějaká možnost musí existovat. Přece nás nemohou tak snadno porazit. Vždyť nemají ani žádnou vojenskou techniku a je jich jen pár.“ konstatoval Škromach.
„Také existuje. Opevníme se v Praze.“ odvětil Kostelka.
„Jak? A jak zajistíme, že proti nám nenasadí ty oddíly armády, které s nimi spolupracují?“
„Jednoduše. Budeme brát rukojmí.“
„Ale to je terorismus, to přece nejde, to dělali naposledy nacisti. To přece nemůžeme!“ zvolal ministr zdravotnictví Julián Záhorovský.
Grebeníček chvíli cosi kutil pod stolem. Jeho obličej vypadal zádumčivě. Po chvíli se od stolu zvedl, v ruce měl jednu z jeho kovových nohou. Přetáhl s ní Záhorovského po hlavě, pak ještě jednou a ještě. Kostelka přiskočil, oba popadli jeho zkrvavené bezvládné tělo a vyhodili jej z okna ve druhém patře Strakovy akademie. „Já ti dám, že to dělali naposledy nacisti, floutku jeden. Takhle se to dělá. Táta mi vyprávěl, že přesně takhle to udělali se svým kolegou z estébé Honzou Zemanem v osmačtyřicátým s Janem Masarykem. Pan Issa si už doufám nemyslí, že to takhle dělali naposledy nacisti?“
Sámer Issa, který byl ministrem kultury zatím jen krátce, si to už několik vteřin opravdu nemyslel. Aby něco řekl, tak se raději zeptal: „A jak to uděláme?“
„No jednoduše. Prostě všechny obyvatele Prahy prohlásíme za své rukojmí a pokud jejích síly vstoupí do Prahy, tak každého desátého obyvatele města popravíme.“
Škromach, známý svojí nechutí k jakékoli fyzické práci, řekl „Ale přece ty lidi nebudeme popravovat my. Potřebujeme někoho, kdo to bude dělat za nás.“
„Ano, můžeme už povolat jen lihové milice. Nejvíce členů mají v Ostravě, ale odtamtud je už nestihneme přivést. Takže nám zbývá Kladno, to je blízko a také Ústí.“
„A z Ústí je dovezeme jak? Tipuji, že povstalcům teď do dosažení Prahy zbývají tak dvě hodiny. Další můžeme přivézt z Hradce a Pardubic.“
Jaromír Dušek, ministr dopravy, v tom neviděl problém: „Jízdní řád si ještě pamatuju z doby, kdy jsem štípal lístky. Momentálně nám v Děčíně stojí na nástupišti jedna souprava Pendolino. Do hodiny je tu můžeme mít.“
„Fajn. Pod čí resort vlastně spadají složky lihových milicí?“ zeptal se Škromach.
„Pod můj ne.“ prohlásil Grebeníček.
„Pod můj taky ne.“ prohlásil Kostelka.
„Pokud si dobře vzpomínám,“ prohlásil Dolejš „tak financovány jsou z rozpočtové kapitoly ministerstva práce a socialních věcí. Jinde by se to tak snadno neschovalo.“
„Dobře. Tak ať už jsou tady.“ rozkázal Škromach „Jdu si to nechat odsouhlasit parlamentem.“
Zdeněk Škromach dorazil do parlamentu za několik málo minut. Poslanci i senátoři na něj už ukázněně čekali v lavicích. Zdeněk Škromach předložil ke schvální velmi krátký ústavní zákon:
Vláda je oprávněna provést všechna nezbytná opatření, vedoucí k potlačení povstání, bez ohledu na další platnou legislativu.
O kázeň poslanců a senátorů se staralo asi padesát ozbrojených policistů, kteří také dbali na to, aby nikdo nehlasoval jinak, než v souladu s platným hlasovacím řádem, tedy pro návrh předsedy vlády. Není proto divu, že tento zákon byl přijat jednomyslně všemi dvěma sty poslanci a jedenaosmdesáti senátory. Škromach se vítězně vrátil zpět do sídla Úřadu vlády. Před budovou zrovna policisté nad tělem ministra Záhorovského konstatovali, že cizí zavinění nebylo zjištěno a umožnili pracovníkům Pohřebního ústavu Hlavního města Prahy ostatky naložit a odvézt.
Nedlouho na to paralelně vjížděly do Prahy čtyři ozbrojené skupiny. Od jihovýchodu po dálnici D1 vjely do města dva kamiony s dobrovolníky pod Rootovým vedením (Root si přesedl z A8 do kabiny prvního kamionu na odpočívadle v Průhonicích). Ze severu rychlovlakem 680 „Pendolino“, ze západu z Kladna osobním motorovým vlakem M131 „Hurvajs“ a od východu elektrickým vlakem EM 475.1 „Pantograf“ se do Prahy přesouvaly hlavní síly Lihových milicí. Na ředitelství Českých drah si tyto vlaky vzal coby dispečer na starost osobně ministr Dušek. Sice to nikdy před tím nedělal, ale už v životě zvládl jinačí věci – mimo jiné šéfovat železničním odborům a ostatně ministra také nikdy před tím nedělal a dle Škromachových slov si v tom vedl velmi dobře, takže na řídícím systému kontrolovat výhybky také nemůže být žádný problém, pomyslel si. Po trati 091 tak projelo Pendolino až k nádraží v Holešovicích, kde mu nastavil výhybku na trať vedoucí do Libně, odkud jej chtěl nasměrovat do stanice Hlavní nádraží. Od východu projel Pantograf zastávkou Praha – Klánovice. V tu chvíli přišla na dispečink zpráva, že na železničním přejezdu Krejcárku došlo ke srážce drezíny s buldozerem, pročež je tato trať dočasně neprůjezdná. Dušek se podíval na řídící světelný panel železničního uzlu Praha a jeho pozornost vzbudila železniční trať Kyje – Malešice – Hostivař. Pravda, viděl tam jen jednu kolej, ale to nevadilo, pošle na ni v krátkém intervalu za sebou Pantograf a Pendolino a přes Vršovice a vinohradskými tunely je dostane na Hlavní nádraží z jižní strany. Za Běchovicemi tedy nastavil Pantografu výhybku doleva a totéž učinil na odbočce za Libní pro Pendolino. Oba vlaky vjely do uvedených úseků – a na panelu si povšiml, že oba vlaky začínají zpomalovat a v další jízdě pokračují už jen setrvačností. Strojvedoucí Pendolina i Pantografu pochopili velice rychle, co se stalo – byli nasměrováni na neelektrifikovanou trať. Strojvedoucí Pendolina tušil, co do Prahy veze a tak se rozhodl, že to svým pasažérům patřičně osladí. Před sebou zahlédl portál malešického tunelu. To si nemohl nechat ujít. Vlak pokračoval už jen třicetikilometrovou rychlostí. Strojvůdce vjel do tunelu a zhruba v jeho polovině zastavil. Pak se uzamkl v kabině, pohodlně se usadil do sedačky a rozhodl se, že se trochu prospí. Z akumulátorů ještě mohl otevřít dveře a zapnout nouzové osvětlení, ale proč by to dělal. Pendolino s hlavním úderným sborem Lihových milicí tak zůstalo stát v naprosté tmě malešického tunelu a samo nebylo schopno sebemenšího pohybu. Pantograf na své trase bohužel žádný tunel neměl a tak jeho strojvůdce pokračoval v jízdě, dokud se vlak sám nezastavil. Dušek v danou chvíli nechápal nic.
„Jak to, že stojí?“ rozčiloval se.
Většina z přítomných včetně generálního ředitele drah Davida Zeleného to netušila – a těch několik málo přítomných, co to tušili, si to raději nechali pro sebe a tvářili se stejně nechápavě jako ostatní. Ze sil, které zbývaly, tak zůstal vládě k dispozici už jen motorák s úderníky z Kladna. Škromach rozhodl o jejich okamžitém přeložení na jiný dopravní prostředek, aby se motorák díky Duškovým schopnostem nesrazil třeba s nějakým vltavským parníkem. Motorák tedy zastavil v zastávce Praha – Zličín a jeho pasažéři v další cestě pokračovali metrem.
Škromach pochopil, že ztrácí čas. Potřebuje někde splašit rukojmí… Ale kde? Kde vlastně má přes 280 lidí pod dohledem svých věrných policejních jednotek? Ano, správně, v Poslanecké směnovně. To je slibný začátek, pomyslel si, ale chce to ještě něco. Grebeníček vydal patřičný rozkaz služebně v Bartolomějské ulici a policisté zakrátko obklíčili a obsadili obchodní dům Tesco, co se před tím chvíli jmenoval Kmart a úplně původně Máj. Policejní síly soustředěné v Kongresové ulici obdobně obsadily gymnázium v ulici Na vítězné pláni. Zákazníci obchodního domu Tesco a studenti gymnázia se tak stali vedle poslanců dalšími rukojmí Zdeňka Škromacha.
Oba kamiony minuly dalniční sjezd na Chodov na druhém kilometru dálnice D1 a na sjezdu Spořilov odbočily doprava na Chodovskou ulici. Minuly křižovatku s Jižní spojkou – a krátce na to byly zastaveny hlídkou Městské policie.
„Vodkdy se na padesátce jezdí s kamionem kilo, ty čobolskej dobytku? To si předváděj u vás na salaši.“ začal rozhovor s řidičem prvního kamionu otylý strážník.
„Odteď. Já jsem mu udělil výjimku.“ odvětil namísto řidiče ze sedadla spolujezdce Root.
„S tebou se nikdo nebaví. Doklady! Oba!“
„Dokud tato kontrola nebude probíhat v souladu s dikcí zákona 553/1991 Sb., žádné doklady nedostanete. Dále vaše jednání zakládá důvodné podezření naplnění skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle par. 158 trestního zákona. Uvědomujete si, doufám, závažnost svého jednání a také to, co vám za takové jednání hrozí.“
„Ty hajzle, ty mi budeš vyhrožovat?“
„I to bych ostatně mohl. Ale v tomto případě vás pouze seznamuji s tím, čeho se dopouštíte, i když je tristní, že to netušíte sám. Pokud tímto považujete vaši kontrolu za skončenou, jsem ochoten na vše zapomenout.“
Strážník začal řidiče kamionu tahat za levou nohu ven z kabiny. Ten se pevně držel volantu. Root vysílačkou požádal o asistenci své bojovníky a pak vyskočil pravými dveřmi z kabiny. Ke strážníkovi přiběhlo osm mužů a namířilo na něj své kalašnikovy. Pak k němu přistoupil Root a poklepal mu na rameno. Strážník se pustil řidiče, otočil se a strnul.
„Takže pane strážníku, dovolte abych vás informoval, že tato skupina, vyslaná exilovou vládou, je pod mým osobním velením. Vy jste nyní válečný zajatec a po osvobození města budete souzen v souladu s platnými zákony, pokud tedy teď neuděláte něco nepředloženého a nepřinutíte-li nás využít ustanovení paragrafu 13 trestního zákona, pojednávajícího o nutné obraně. Je to jasné? Teď nám vydáte zbraň a váš kolega, který sem teď běží, také.“
Strážník však měl patrně v oblibě filmy se Sylvesterem Stalonem, Arnoldem Schwarzeneggerem nebo Stevenem Seagalem. Pokusil se tedy vytáhnout služební zbraň a namířit ji na Roota. Byla to poslední chyba, kterou v dlouhé řadě chyb, jichž se ve svém životě dopustil, udělal. Druhý strážník se poté vzdal a byl svými vlastními pouty připoután k přednímu oku služebního vozidla, sloužícímu pro připevnění lana při odtahu.
„Proč vlastně jedeme tudy a ne po magistrále?“ zeptal se řidič kamionu.
„Protože na magistrálu vozidla nad 6 tun nesmí a byli bychom tedy nápadní asi jako lední medvěd na Costa Brava. Kdežto tady nikoho příliš nezajímáme.“
Jednotka dorazila k budově Strakovy akademie. Vnikla dovnitř – a objekt našla prázdný. Když vstoupili do pracovny předsedy vlády, na stole se rozezněl telefon. Root jej zvedl a z telefonu se ozvalo:
„Tady Grebeníček. Vidíme vás na kameře. Máme asi dva tisíce rukojmích. Opusťte Prahu a vraťte se zpět odkud jste přišli. Jinak budete mít jejich krev na svých rukou vy.“
„Nemyslím. My jsme zatím nikoho zákeřně nezavraždili. Pokud budou nějaké oběti, viníky ztrát na životech budete vy. Konec.“
Kamery v pracovně předsedy vlády byly odpojeny.
„To asi nebude stačit, náčelníku, asi tu majou zdi z mikrobetonu. To je látka, která sestává ze třiceti procent betonu a sedmdesáti procent mikrofonů.“ prohlásil jeden z členů Krasu.
„Dobře, nechte tu hlídku. Zbytek ven před budovu.“
Tam vydal rozkazy. Několik bojovníků se vydalo k blízké stanici metra Malostranská, další část dostala za úkol nalézt tajnou únikovou chodbu z budovy Úřadu vlády do metra. Norman se vydal s malou skupinou ke stanici metra, aby nejprve uzavřeli bezpečnostní přepážky v tunelech směrem ke Staroměstské, jejich opětovnému otevření zabránili pomocí odpálení ovládacího mechanismu a posléze totéž provedli i na bezpečnostních přepážkách na výstupu ze stanice, Norman se pak následně vrátil zpět k budově Strakovy akademie a bezpečnostní přepážku uzavřel a odpálil v tajném tunelu. Hlavní skupina mezi tím dojela před budovu Poslanecké sněmovny ve Sněmovní ulici. Tam je kdosi začal ostřelovat z oken. Pak se z megafonu z jednoho z oken budovy ozvalo: „Máme tu dvěstěosmdesát rukojmích.“
„Poslance a senátory, nemýlím-li se.“
„Ano, přesně tak. Neodejdete-li, tak je postupně začneme popravovat.“
„A proč postupně? Proč ne všechny najednou? Aspoň byste nám ušetřili práci a střelivo.“
„Eeeh? Ehm, prostě když neodejdete, začneme zabíjet rukojmí.“
„No tak sakra nežvaňte a začněte! Nebo se vzdejte!“
„Dejte nám deset minut“ odvětil megafon z Parlamentu.
„To bychom měli přece říkat my. Dobře, máte minutu. Pak tam vpadneme a budiž vám nebesa milostiva, nikdo jiný vám totiž milostiv nebude.“
V Parlamentu velel policejním silám ministr financí Dolejš. Vysílačkou kontaktoval Grebeníčka i Škromacha a sdělil jim, že je povstalce oběti na životech civilistů zjevně nezajímají. S tím obranný plán exilové vlády nepočítal. Grebeníček tedy prohlásil: „Nastal čas pro plán Z.“
„Co je plán Z?“
„Z jako zdrhnout.“
Rootova odpověď překvapila i některé povstalce. Ozvaly se hlasy, že přece nemohou nechat ty lidi bezuzdně vraždit. „Nejsme přece jako oni, šéfe.“
„Ne, nejsme. Ale oni si musejí myslet, že jsme mnohem horší. Naše slabost je to, že nechceme oběti na životech a toho by oni mohli využít. My je tedy musíme přesvědčit, že nás oběti na životech vůbec nezajímají, v tu chvíli je přesvědčíme, že braní rukojmí je taktika, která jim nepomůže.“
Asi třista kladenských milicionářů zatím ve stanici metra Můstek přestupovalo z trasy B na trasu A. Velmi je však překvapilo, že na trase A byl před několika minutami ukončen provoz. Pracovníci metra už pochopili, co se děje a i oni se rozhodli pomoci. I na Můstku tedy byly uzavřeny bezpečnostní přepážky, jak ve stanici, tak v traťových tunelech a milicionáři byli uvězněni na nástupišti stanice metra.
„Tak my se tedy vzdáme výměnou za volný průchod.“
„To by se vám líbilo, co? Ne. Kapitulace musí být bezpodmínečná. Pokud nekapitulujete a my zaútočíme, tak zajatce rozhodně brát nebudeme. Jednotko, připravit k útoku na bodáky. Odpojte tahač a proražte jím vrata!“
„Dobře, vzdáváme se.“
„Fajn. Jdeme dovnitř. Zbraně odhoďte na zem. otočte se ke zdi a ruce sepněte za hlavou! Uslyším jediný výstřel a budeme střílet taky. Otevřít vrata!“
Povstalci vstoupili do budovy parlametu. Část vynášela zbraně, část procházela budovy místnost po místnosti a malá skupina spolu s Rootem vstoupila do sněmovní místnosti. Root přistoupil k pultu: „Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, vážené paní senátorky a vážení páni senátoři. Tímto okamžikem přestáváte být rukojmími Škromachovy vlády. To však neznamená, že by se vaše postavení nějak dramaticky změnilo. Zůstaňte sedět na svých místech. Předkládám nyní návrh Ústavního zákona o převzetí moci. Je poměrně krátký, takže vám jej přečtu. Hlava první, paragraf jedna: Veškerá výkonná a zákonodárná moc ve státě se dočasně svěřuje do rukou velení povstaleckých jednotek. Paragraf dvě: Obě komory Parlamentu České republiky se tímto rozpouští. Paragraf tři: Dnes přijatý ústavní zákon o oprávnění vlády potlačit povstání se tímto zrušuje. Paragraf čtyři: Tento ústavní zákon vstupuje v platnost okamžikem jeho přijetí oběma komorami Parlamentu ČR. To je vše. Rozprava k tomuto zákonu se zamítá. Budeme hlasovat. Kdo je pro?“
Na hlasovacím zařízení se objevilo několik hlasů, drtivá většina přítomných však byla proti. „Obávám se, že si nerozumíme. Odveďte každého desátého poslance a senátora na dvůr a tam je postavte ke zdi. Po ukončení exekuce budeme znovu hlasovat.“ S tím odešel od řečnického pultu a veliteli „popravčí čety“ sdělil: „Prostě je někam zaveďte, tam je zavřete a pak na nádvoří vypálí dvacet našich lidí vypálí dvě salvy do zdi a pak bude chvíli hlasitě chroptět a sténat. Jasné?“
Jak řekl, tak se také stalo a po několika minutách zbylých 180 poslanců a 73 senátorů Rootův ústavní zákon přijalo. Root následně prohlásil „Tak, teď odveďte na dvůr a popravte i tuhle bandu podělaných kolaborantů.“ Krátce před samotnou popravou k nim však ještě jednou promluvil: „Teď máte možnost prokázat své vlasti konečně také nějakou službu. Kdo dobrovolně požádá o zmírnění trestu na pět let nucených prací při výstavbě dálnic, tomu bude vyhověno.“ Dobrovolně o zmírnění trestu požádalo 172 poslanců a šedesát pět senátorů z této skupiny. „Fajn, takže tyhle také někam zavřete, než to zorganizujeme. Ten zbytek, který prokázal alespoň trochu odvahy, propusťte.“ Stejnou nabídku dostalo i zbylých dvacet poslanců a osm senátorů, z těch se na nucené práce přihlásilo patnáct poslanců a pět senátorů. Dolejš a policisté byli také uvězněni v budově parlamentu.
(pokračování příště…)
(3x známkováno, průměr: 2,33 z 5)