Máme nového ministra kultury, národ si oddechl, jeho kulturní integrita zůstane zachována.
Takže nejprve několik laciných vtípků na osobu nového ministra.
Jeho duchovní spřízněnost s premiérem je patrna na první pohled ve směru červený nos – pivní pupek.
Oba dva borci též působili na pražském magistrátu, tudíž mají určitě společný okruh známých. Bylo pouze potřeba vtáhnout do hry více virtuálních kandidátů, aby volba vypadala objektivně.
Nejveselejší moment „volby“ nastal v momentě, když Chorche zdůvodnil volbu kašpárka Jandáka slovy, že dotyčný „má blízko k ČSSD“. Přitom tento veselý brach prošel téměř všemi stranami naší politické scény, včetně Republikánů a ODS a trumfnout jej v tomto směru může snad jen nepřekonatelný rekordman Pithart, který byl k tomu všemu ještě v KSČ, a být jen o pár let starší, tak byl i v NSDAP.
Ovšem pro Chorcheho je Jandák ideálním kandidátem, neboť lid komedianty miluje a socani nyní potřebují pozvednout svou popularitu, poněkud pošramocenou pendrekovým tanečkem na louce u Tachova.
Co je dobré pro ČSSD tedy víme. Ovšem pro nás pro všechny by bylo nejlepší funkci ministra kultury vůbec neobsazovat, jeho podřízené úředníky propustit a budovu na Maltézském náměstí prodat nějaké nadnárodní společnosti.
Rozpočet MK pro tento rok je sice něco málo pod 6 miliard, což je suma, kterou průměrně zdatný socialistický premiérministr rozfrcá za dva týdny, ale někde se začít musí.
Zajímavá je též skladba rozpočtu ministerstva.
Nejvyšší položku, přes 1 miliardu, tvoří výdaje na církve a náboženské společnosti, zejména platy duchovních. To je ta odluka církve od státu v praxi.
Jistě nejsem sám, kdo se domnívá, že by si církve měly platit své zaměstnance samy. Pokud vím, myslí si to i mnozí duchovní. Ovšem návratu do tohoto přirozeného stavu brání jedna věc – neexistující dohoda státu a katolické církve, které se socialisti zuřivě brání. Církev chce totiž logicky zpátky ukradené pozemky, aby měla z čeho financovat svůj provoz. Ovšem vracet něco církvi v tomto ateisticky zdegenerovaném a hodnotově vyprázdněném státě – to by voliče socdem rozhodně nenadchlo. Proto bude vláda raději platit kněžský stav z daní nás všech, včetně těch ateistů.
Dalšími významnými položkami rozpočtu jsou platy vlastních zaměstnanců (jak jinak) a dále nejrůznější programy a podpory – program záchrany architektonického dědictví, program restaurování movitých kulturních památek, program regenerace městských památkových rezervací, podpora archeologických výzkumů, podpora integrace rómské komunity atd., atp., a též položka, skrývající se pod mnohoslibným názvem Kulturní aktivity (přes 200 melounů).
Není naprosto důvod k tomu, aby kulturní památky opečovával stát.
Není ani důvod k tomu, aby je vlastnil stát.
Možná, ty opravdu významné památky, by měla vlastnit obec. Ta ví nejlíp, kolik turistů k nim památka přivábí a kolik se tudíž vyplatí do ní investovat.
Dnes je ovšem trendem nazývat památkou kdeco, například rozpadlou továrnu z předminulého století.
Tak to ne – prodat soukromníkovi, ať si s ní dělá co chce. Námitku, že se jedná o součást kulturního dědictví národa, neberu. Žádný barák vám stejně nevydrží věčně a v tomto státě se musí hlavně žít a ne z něj dělat skanzen.
Kromě toho existuje řada bohatých lidí, kteří opatrují památky čistě pro potěšení své a ostatních.
Například můj bratranec koupil u Sedlčan mlýn a hodlá jej po brutálních přestavbách bývalých majitelů-lufťáků přestavět do původní funkční podoby, včetně náhonu, mlýnského kola atd. Má to na celý zbytek života a baví ho to.
No a teď ty ostatní Kulturní aktivity.
Spojená kulturní fronta umělců, která přišla Paroubkovi radit, kdo by asi tak byl na funkci ministra nejlepší, nejspíše dobře věděla, proč tak činí. Položka Kulturní aktivity, že.
Umělec je citlivá duše. Cítí vnitřní přetlak.
Ovšem umělcův vnitřní přetlak není jako vnitřní přetlak nás obyčejných lidí, který obvykle cítíme ráno na WC. My řešíme tento problém v soukromí, umělec potřebuje řešit svůj vnitřní přetlak veřejně a potřebuje na to veřejné prostředky.
Aby nás udělal, tak ňák, kulturnějšími.
Navrhuji, aby souzi umělci, pokud tedy mají potřebu oblažovat nás svými produkty, aby tak činili za svoje.
Anebo za peníze mecenášů, kteří si třeba řeknou: „Sakra, chybí nám tu nějaký pěkný český film, třeba o ztraceném ruském chlapečkovi“, a výrobu filmu zacálují ze svého.
Já se pak rozhodnu, jestli si na tento film koupím lístek do kina, ale nechte to na mně, ano?
Už slyším lomit kulturní frontu rukama a pronášet věci o zániku českého malířství, českého sochařství, české kinematografie, pokud jim nebude každoročně puštěno do žil tolik a tolik milionů z veřejných rozpočtů.
Pokud si na sebe neseženou peníze sami, tak zaniknou – no a co?
V průběhu minulých staletí bylo už vytvořeno tolik kvalitních uměleckých děl, že kdybyste celý život nedělali nic jiného než prohlíželi obrazy, četli knihy a chodili do kina, nemáte šanci poznat je všechny.
Problém je dnes spíše opačný. K umění se cítí povolán každý, kdo má do prdele díru a umí vymyslet dostatečně úchylný koncept, o kterém lze prohlásit, že se jedná o umění. Státní úředník na Ministerstvu kultury musí prokázat oprávněnost své existence a rozděluje pochybným pseudoumělcům své granty. Z našich peněz.
Vzniká strašná hromada uměleckého hnoje, ze které jen velmi obtížně vylovíme občasný diamant.
Umění veřejná podpora spíše škodí. Nevětší kulturní počiny lidstva vznikly bez veřejné podpory, naopak často byl umělec režimem pronásledován a šikanován. A už vůbec k tvorbě nepotřeboval Ministerstvo kultury.
Takže Jandáku – děkujeme, neměl jste sem vůbec chodit.
(Zatím nikdo nehlasoval)