Že spousta nově se vyrojivších cykloaktivistů to nemá v hlavě zcela v pořádku, zřejmě není nutné opakovat ani dokazovat. Že mezi cyklisty a automobilisty vznikají, z důvodu sdílení stejných komunikací, avšak zcela odlišných predispozic příslušných dopravních prostředků, mnohé nepříjemnosti, až, jak by řekl pan učitel ve slavné hře Cimrmanova divadla, nepěkné věci, je také skutečnost nad slunce jasná.
Blog D-FENS je již dlouhou dobu jednou z posledních oáz (převážně) pravicové svobody, konstruktivní diskuze i relativní tolerance mezi diskutujícími a autory, jedna věc mě na něm ovšem již delší dobu nevýslovně mrzí a den po dni stále více nahlodává tuto jinak velmi příjemnou oázu opustit. Tou je kolektivní dfensovský hejt proti cyklobuznám, cyklounům, kolomrdům i ocyklencům všeho druhu. Musím přiznat, že – a podle všeho zdaleka nejsem sám – zažívám při čtení pocity téměř schizofrenické. Bavit se za volantem je dobřééé, bavit se na kole je špatněěě. Čtyři a více kol jsou ušlechtilá zábava a požehnání z nebes, dvě kola jsou dílem satana, pokud ovšem na půli cesty mezi nimi neječí benzinová pětistovka. Proč cítím potřebu se k tomuto vyjadřovat?
Jaký jsem řidič
Řidičský průkaz nevlastním desítky let a nemám najeté miliony kilometrů, nezačínal jsem jezdit na Škodě 100, po pravdě tomu není příliš dlouho od mých osmnáctých narozenin. Přesto o sobě můžu prohlásit, že jezdím nesmírně rád a s každým odjetým kilometrem se v tom ještě utvrzuji. Ačkoliv ještě nevlastním vysněné německé auto s číslicí 3 v názvu, náhonem na tu nápravu, která nezatáčí, motorem na lehčí ze dvou paliv a počtem válců větším než pět, se vší upřímností se rád prohlásím za nadšeného řidiče. Tak nadšeného, že si zcela dobrovolně sednu do naftového pětiválce VW Transporter a ujedu 1000 kilometrů za den. Nebo si navečer v Golfu IV ftédéíčku fpédéčku z pětikilometrové cesty od přítelkyně udělám 75 km projížďku na horách. Jako řidič na D-FENS zcela zapadám, jsem odpůrcem bodového systému a policejní buzerace, serou mě překážeči a předjížděči v dýchavičných HTP, serou mě stealth chodci, serou mě stealth cyklisti a milerád jim nablikám do očí dálkovými světly, lhostejno zda samým leknutím sjedou do příkopu. Až potud je vše v pořádku. Problém se objevuje záhy:
JSEM CYKLISTA
Jsem cyklista, cykloun, kolomrd a vozím buziobleček (mám modročerný).Občas mě potkáte na silnici, občas mě dokonce potkáte na hlavním tahu, pravděpodobně vám budu na rovině s rychlostí kolem 30 km/h překážet, ač přilepený na krajnici, a budete mě muset přejdet s dostatečným bočním odstupem. Občas mě dokonce potkáte na chodníku, máme totiž vedle průtahu městem po chodníku vedenou cyklostezku, která řečený několikráte křižuje naprosto dementním způsobem. Jako cyklista mám cyklostezku povinnost použít, ačkoliv bych si třeba raději máknul a těch několik set metrů ujel rychlostí kolem 45 km/h jako regulérní účastník provozu.
Jako cyklista jsem zcela průměrný – kolo nepoužívám jako dopravní prostředek (v létě kamkoliv dojedu, smrdím jak zdechlá kuna, a na návštěvu se v buzioblečku (dále jen „dresu“) a tretrách taky moc nedá). Jezdím na „klasickém“ horském kole, tedy tzv. XC/maraton bajku. Za sezonu ujedu kolem 5 000 kilometrů, z toho asi polovinu kdesi po lesích a loukách, a z té zbylé poloviny drtivou část na silnicích typu „jedno auto za měsíc“. Cyklostezky mě absolutně nezajímají, žádné nepotřebuju a jejich stavbu nechci platit ze svých daní.
FAQ
Další část článku bych rád pojal jako takové FAQ, spíše však FHH (Frequently Heard Hate). Uvedu tedy nejčastější důvody hejtu a posměchu a pokusím se je, pro ty racionálně uvažující hejtery, poněkud zpřesnit až vyvrátit. Vycházím přímo z obsahu diskuzí na D-FENS.
–Proč bicyklu říkáte „bajk“ místo normálně „kolo“ a vypadá to, že s ním spíte v posteli i provozujete sex?
„Bajk“ není a nikdy nebylo (v českém názvosloví) označení pro „kolo“, nýbrž pro „horské kolo“. I mezi profesionály se tedy setkáme s dělením na „silničky“ (žiletky) a „bajky“. Máme své kolo rádi stejně jako má automobilista rád svůj stroj, dopřáváme mu údržbu a máme k němu určitý vztah, stejně jako k automobilu. V této oblasti si skutečně nemáme co vyčítat. Člověk musí mít svůj koníček rád.
–Proč vozíte ty trapný buzioblečky? Máte potěšení z vystavování svojí prdele ostatním?
Buzioblečku se říká dres. Hejterům na něm zpravidla vadí dvě věci – je provokativně barevný, asi jako červený hadr pro býka, a je většinou velmi upnutý na tělo. Zkusme se tedy zamyslet, proč je dres barevný. Správná odpověď je hned ta nejjednodušší – cyklista má často stejný problém jako motorkář, je špatně vidět. Nadávky na stealth cyklisty neberou konce (cyklista se schová i v létě do stínu), jedinné účinné opatření se setkává s hejtem. Dres je zcela úmyslně vícebarevný a křiklavý. Nic lepšího pro naši viditelnost dělat nemůžeme.
A proč nemůže být dres volný jako normální oblečení? Může. Skutečně, dresy se vyrábějí i zcela volné (tzv. freeride dresy, podle disciplíny, kde jsou nejvíce využívány), a každý cyklista si může svobodně vybrat ten svůj. Nepřekvapivě si většina vybírá dres upnutý, protože lidské tělo jako motor celkem nevýkonný a citlivý na zátěž rozhodně pozná rozdíl v aerodynamice v rychlostech okolo 30 km/h (svižná cestovní rychlost po asfaltu), tím spíše pak ve sjezdu v rychlostech kolem 70 km/h, kdy je divoce vlající oblečení navíc nepříjemné. Dalším důvodem je pohodlí, o tom hned v další otázce.
–Vy si dobrovolně necháte zapařit koule v těch hnusnejch elasťáčkách? To já jezdím v džínech….
Poměrné častý hejt, pokud se nemýlím, vyřčený i samotným Nejvyšším. Cyklistické kraťasy jsou skutečně upnuté, upnutější než silonky. Je to především proto, že cyklista, který šlape 90ot./min po dobu třeba pěti, šesti hodin za tuto dobu šlápne do pedálů 54 000krát, resp. 64 800krát. Jezdí-li cyklista denně tři hodiny, pět dní v týdnu, počet šlápnutí se šplhá na čísla kolem půl milionu za měsíc. Volné oblečení po kůži klouže a nepatrně ji odírá. Také se pod ním výborně rozmatlává a drolí směs potu, kůže a bláta (a vody, když prší), a toto vše rezultuje ve skutečné fyzické nepohodlí.
Co se paření koulí týče, je třeba zmínit jednu důležitou věc – v cyklokraťasech se jezdí NAOSTRO! Cyklista tak má na sobě jedinou vrstvu, která je navíc velmi dobře prodyšná a žádné zapaření v ní většině jezdců nehrozí.
–No dobře, tak ten obleček teda asi má nějakej smysl, ale určitě stojí děsný prachy!
Ano, to je bohužel pravda. Cyklistický dres je, přes všechny pochyby diskutérů, skutečně z funkčních materiálů, a často se na horní polovině těla ještě s něčím kombinuje. Oboje stojí peníze. Relativně slušný dres rozumného střihu a rozumné životnosti vyjde na částku ke dvěma tisícům korun. Solidní dres známé značky se vším všudy již může znamenat investici kolem čtyř tisíc. A není problém se dostat (s příplatkem za nóbl značku) i na částky vyšší.
–Kolik stojí „bajk“ průměrného cyklisty? Kolik stojí opravdu slušný stroj pro hobby jezdce a kolik pro profesionálního závodníka?
Nyní je čas na malou deziluzi. Kolo za 6k skutečně není kvalitní stroj. Dají se na něm odjet stovky kilometrů, ale za cenu extrémního nepohodlí a velmi rychlého zavržení cyklistiky jako oblasti zájmu. Kolo na občasnou cyklostezku po obědě je záležitost kolem 10-12 tisíc. A stále nelze hovořit o žádné kvalitě. Kolem 15-20 tisíc už lze hovořit o solidním základu i pro ježdění v horších podmínkách a výkonnostní ježdění, nejvyšší odolnost můžeme očekávat někde kolem 20-30 tisíc. Taková kola jsou už stavěná i na závodění a aktivní použití. Dalším zvyšováním ceny už se v podstatě nijak moc nemění výdrž kola, mění se drobné, ale přesto citelné parametry. Zvětšuje se například pohodlí nebo tuhost rámu (ano, opravdu to JE znát, stejně jako je v autě znát tuhost karoserie – stejně jako u auta to nepozná každý, i u kola už musí mít člověk něco naježděno), zlepšuje se systém odpružení (rozhodně to není péro a tlumič z Favorita, jde o důmyslné vzduchové nebo pružinové systémy s nastavitelným tlumením, podobně jako na motorce – znalci poznají pojmy jako pomalá a rychlá expanze, pomalá a rychlá komprese – a podobně jako na motorce nebo v autě to JE ZNÁT). Dále se výrazně snižuje váha. Hovoříme-li o klasickém horském kole s odpruženou vidlicí (tzv. hardtail), váha stroje kolem 5 tisíc bude asi 15 kg. Kolem 10 tisíc je to 14 kg, kolem 20 tisíc už asi 12 kg, kola za 35-50 tisíc už se pohybují těsně nad 10 kg a opravdové chrtí speciály za 100+ tisíc už není problém stavět kolem osmi kilogramů a níže. Závodní stroje se pak cenou pohybují bez legrace u 250 tisíc.
–Když vám jde o sport, proč teda tak řešíte nějakou váhu? Jde snad o to se zřídit.
Tahle úvaha je dost častá a, s prominutím, pěkně blbá. Stejně jako u závodního auta není cílem spálit co nejvíce paliva na plný plyn na jedničku se zapřaženým nákladním vlakem, ani u cyklisty není cílem vypustit duši v prvním kopci. Naopak, člověk má jen slabý pohon a jen malou maximální spotřebu (paliva je dost, problém je přísun do motoru), snaha každého cyklisty, ale i každého vytrvalostního sportovce, je zvýšit efektivitu sportu. U cyklistiky je to těsné oblečení, aerodynamický posed na kole (fakt se na tom správně nesedí jako na hajzlu), vhodné pláště a hlavně – NÍZKÁ VÁHA KOLA. Ano, váha je znát naprosto markantně, a to i rozdíl mezi 12,5 kg a 11 kg kolem. I když má jezdec 75 kg, kolo se pod tělem pohybuje víc než samotné tělo, v terénu poskakuje, jezdec s ním pohazuje, skáče, přesunuje ho vpřed i vzad a každý gram navíc je znát. Tzv. „gramaření“ je regulérní charakteristická vlastnost cyklistiky. Váha se v extrémním případě řeší i nahrazením ocelových šroubků šroubky titanovými, použitím děrovaných článků řetězu nebo vozením karbonového košíku na pití místo hliníkového. Je to koníček a pokud na to cyklista má, budiž mu dopřáno.
–Fakt jsou ty vaše kosmický technologie za statisíce tak na hovno, že musíte po každý sezóně měnit řetěz?
Kéž by. Aktivní jezdec na horském kole během sezony zlikviduje řetězy klidně čtyři. Stejně tak musí často měnit celé převodníky (zubatá kola vepředu) a kazetu (kolečka vzadu), protože jsou zoubky už omačkané a vybroušené (stejně jako u řetězu, problém je obrušování nečistotami, nikoliv deformace) a kolo při záběru nebo řazení „střílí“. Chovat se k drahému bajku jako k Ukrajině a jezdit na něm řetěz v terénu celou sezonu by znamenalo, že si pilot dříve či později v nějakém kopci rozbije držku, až se řetěz přetrhne, nebo přeskočí o čtyři zoubky najednou.
Stejně tak velká část dalšího materiálu je spotřebka – destičky pro kotoučové brzdy (klidně 4 páry za sezonu), sedlovka (vozit drahou lehkou karbonovou sedlovku déle než dva roky je koledování o prasknutí a rozříznutou řiť), gripy – držadla na řidítka, samotná řidítka, pedály a zacvakávací mechanismus v tretrách (ničí se při chůzi a jízdě v blátě). Dražší kolo rozhodně není bezúdržbový stroj.
–Stejně si sedíte na těch vašich tvrdejch sedýlkách na vejcích a jste impotentní.
Nikolivěk. Sedla jsou často velmi úzká a tvrdá právě kvůli pohodlí. Cyklistické kraťasy totiž obsahují anatomickou měkkou vložku poskytující nečekaný komfort i na dlouhé jízdy kolem sedmi a více hodin. Pokud někdo jezdí v džínách, dobře mu tak, ať si koupí takové to široké čalouněné sedlo-křeslo z Lidlu. Bolí z něj prdel mnohonásobně víc, než ze slušné vložky a tvrdého karbonového sedla.
Co se sezení na vejcích týče, je to obava zcela lichá. Správný posed na kole spočívá v sezení na sedacích kostech A NIČEM JINÉM. Nesprávný posed – sezení na vejcích – se velmi rychle projeví odkrvením a nepříjemným brněním daného orgánu, jezdec tak velmi dobře ví, co má napravit, dokud není pozdě. Sexuální aktivita u mě ani žádného jiného známého cyklisty zatím neutrpěla úhony. Naopak, partnerku může maximálně potěšit zpevnění figury cyklisty (kromě opravdu extrémních hubených vytrvalců) a jistá sportovní disciplinovanost..
–Kolo je sport pro socky, co nemaj na auto.
Pozorný čtenář si již jistě všiml, že reálné ceny pořízení i údržby „bajku“ (o silničkách toho tolik nevím, nejezdím silnici) jsou řádově vyšší, než si třeba doteď myslel. Souhlasím s tím, že ježdění-na-kole-do-práce je levnější alternativa ježdění-do-práce-autem. S čím ovšem nesouhlasím je, že cyklistiku jako sport provozují lidé, kteří nemají na nákup a provoz automobilu. Použijme jako příklad typického hobby cyklistu, občas závod, jinak si pojezdí těch svých 6 000 km ročně. Nechce zbytečně šetřit a nebojí se terénu, pořídil si tedy celoodpružené horské kolo s vyšším zdvihem („AM full“). Není to žádný superzázrak, ale rozhodně má daleko k plečce z Globusu. Stálo ho 40 tisíc korun. Dále se potřebuje obléci, koupí si tedy dva dresy od solidní značky za solidní peníze, dohromady 6 tisíc korun. Potřebuje helmu za tisíc korun a rukavice za tisíc korun. Potřebuje odolné tretry za 3 tisíce korun. Potřebuje do lesa brýle za tisíc korun. Za další drobnosti (teplejší oblečení, termoprádlo, cyklocomputer, bidon (flaška na pití), košík na bidon, podsedlovou brašničku atd. vydá dalších 6 tisíc korun. Dále potřebuje nářadí pro domácí údržbu (v cykloservisu to bude dražší), koupí si inbusy, klíče, malý stojan. Kolo a příslušenství jsme zatím pořídili a jsme u částky přes 60 tisíc. Prvotní investice tedy odpovídá ojeté oktávce ftédéíčku s najetými 122 000 km čestněvole, trošku ťuknuté na bok a přes boudu pyčo v AAAbazaru. Co je ovšem u takového bajku kamenem úrazu, je jeho provoz, neboť 6 tisíc kilometrů a několik závodů znamená, že po sezoně je třeba vyměnit komplet pohon (převodníky a kazetu), je potřeba za sezonu třikrát až čtyřikrát kupovat brzdové destičky, čtyřikrát až pětkrát řetěz, často provádět údržbu lanek a bowdenů, údržbu hydrauliky brzd (výměna kapaliny a čištění pístků), dvakrát za sezonu servisovat vidlici a zadní tlumič a vyměnit v nich olej. Pláště se také sjíždějí a tak bude potřeba za sezonu koupit asi dvě-tři nové sady (není problém dát za jeden plášť tisíc korun a v závodě ho neopravitelně proříznout). Přidejme plnění bezdušových plášťů těsnícím tmelem, centrování kol, no zkrátka, hovoříme tady o investicích přes 20 tisíc za sezonu. Porovnejme s běžcem, ten potřebuje oblečení a boty :)
–Stejně jezdíte tři měsíce v roce a jinak jste zalezlí doma.
To, co vidíte kroužit na cyklostezce na nábřeží, nejsou žádní skalní cyklisté, ale popojížděči a výletníci. Jako takové je, prosím, respektujte, ovšem nezaměňujte je s cyklisty – sportovci. Cyklistická sezona začíná zhruba v březnu a končí asi v listopadu. To je osm měsíců v roce. Spousta cyklistů dokonce nepřestává jezdit ani v zimě, pouze se „kochají“ a netrénují, čímž ovšem jejich čas na kole naroste na kompletních 12 měsíců v roce. I v zimě je příroda krásná a s odpovídajícím vybavením není žádná cesta nesjízdná.
–Koho tedy zastupují organizace jako Auto*Mat? Nejste to, vy cyklisté?
Ne, nevíme koho zastupují a je nám to u prdele.
–Proč se jasně nevyhraníte proti organizacím jako Auto*Mat a jejich agendě?
A proč bychom měli? Ohrazují se automobilisté proti Besipu nebo Policii ČR (jinak než plácáním na internetu)? Žádná taková organizace nás nezajímá, své vlastní traily a cestičky si spravujeme lokálně ve skupinách nadšenců. Mimochodem, nezapomeňte na jednu důležitou věc, Auto*Mat působí primárně v Praze. 90% českého národa bydlí JINDE, než v Praze, a podobné aktivity jim tedy vůbec nic neříkají a v jejich městě se nic takového neděje.
Případné další otázky velmi rád zodpovím v diskusi. Mým cílem je napomoci vzájemnému pochopení alespoň na stránkách blogu D-FENS a ujištění, že náš nepřítel (státní zásahy) i naše motivace i zážitky (rádi se projedeme, jen řidičům to vrčí a cyklistům ne) jsou si dost podobné.
(2x známkováno, průměr: 1,50 z 5)