Zakažte bazény, topí se v nich děti!

Featured Image

Kdo necestuje MHD, okrádá se o úžasné sociologické zážitky. Třeba dnes jsem nemohl přeslechnout skupinku důchodců, jejichž úvahy se po pohoršení nad Janečkem ubíraly vskutku neotřelým směrem:
»A těch vyloupenejch pump. Já se divím, že stát tyhle kukly a kapucy a brýle nezakáže. (…) To je tím, že to nikdo nechce řešit.«
Zakuklení lyžaři by tedy zasloužili přes držku, stejně na sjezdovkách jen vraždí maminky s kočárky. Parta senior problemsolverů ale poskytla v přehledném a kompaktním balení názornou ukázku, kterak funguje typický Zakazovač — a bylo by škoda se tomuto fenoménu nepodívat na zoubek.

Předně je nutno poznamenat, že existují tři druhy Zakazovačů: jedni dobře vědí, že je zákaz nesmyslný a nic neřeší, ale hodí se jim za jinými účely — zpravidla k posílení vlastní moci (typicky omezení osobních svobod) nebo větším ziskům (obecně zákaz či ekonomická rána konkurenci, zdůvodněná obecným blahem). Ty trefně vystihuje haloweenský kreslený vtip a již jsem o nich psal v článku o PR manipulaci, takže je zde rozebírat nebudeme.

Taktéž zde nebudeme rozebírat Zakazovače-Omezence, kteří by rádi zakazovali v prvé řadě proto, že jejich omezený mozeček není schopen tolerovat rozmanitost a to, že se od nich někdo liší, má jiné zájmy, hodnoty, touhy a životní styl, je v jejich očích rozsudkem smrti: tato skupina lidí, pohříchu, zdá se, poměrně rozšířená, je podrobně rozebrána v prostřední třetině zdejšího brilantního článku Omezenci omezují.

Mimo tyto dvě tu ovšem máme ještě skupinu třetí, do které patří upřímně myslící a dobrosrdeční lidé, kteří akorát moc nemysleli. Pachatelé dobra, o jejichž praktickém počínání ve společnosti i v politice psal pan Kolář. Nu a my se budeme zabývat právě touto skupinou lidí dobrosrdečných, leč s rozhledem křečka.

Krok první: to by nešlo, todlecto. To je problém.

Jako první musíte identifikovat Problém. To jest, nežádoucí jev, který vás děsí, štve a obecně by vůbec neměl existovat.
Problémem může být třeba Světový Mír, ale ten v dnešní době nepovažují za pitomost snad již jen uchazečky o titul Miss World. Terorismus nebo Globální Oteplování jsou spíše PRmany než typické problémy, trápící obyčejného člověka; problémy se tedy rekrutují zejména z okolí a ze zpráv.

Korupce na lokální úrovni. Zabíjení dětí střelnými zbraněmi. Přeplněné popelnice. Kouřící kominy. Otravné kamiony na D1. Již zmíněné přepadávání benzinových pump. Nebo třeba množství dětí, které ročně utonou. To vás žere, zlobí, děsí a mělo by se s tím něco dělat.

Krok druhý: klapky na oči a všechny do jednoto pytle!

Když jste nalezli problém, který je třeba řešit, na chvilinku se vybičujete k vysokým mentálním výkonům a promyslíte si řetězec kauzality, který ono Zlo umožňuje. Třeba to přepadávání benzinových pump: jak tomu zabránit? Loupežná přepadání zakázaná jsou a nějak nám to nefunguje. Takže je třeba zakázat něco, co to těm lupičům znemožní.
Lidi? Ne, těch je moc, to by zakázat nešlo.
Auta, kterými se tam lupiči dostanou? To je lepší, ale těch je moc a navíc sami jedno máme; to by také nešlo.
Kapucy? Kukly? Aha! Jen kvůli tomu přeci lupiče nechytnou a my je přitom nemáme a nepotřebujeme. A přitom se prodávají na kdekterém stánku! Zakázat kukly a kapucy a lupiči zmizí. Problem solved.

Celý vtip je v tom, že nesmíte mozek zapnout na moc dlouho: to byste pak totiž došli i k nezamýšleným důsledkům vašeho řešení, a to nechceme.

Kupříkladu v případě kukel a kapucí se musíte za každou cenu vyvarovat úvahy, zda nemohou sloužit i k účelům dobrým, nejen zločinným. Že tedy kukly používají lyžaři a kapucy arktičtí průzkumníci a včelaři, tak daleko ve své úvaze zajít nesmíte: to by vám totiž zabránilo kukle&kapucy zakázat jako něco zlého. A to by znamenalo, že Problém nebuden Řešen a benzinové pumpy se budou přepadávat i nadále.

Krok třetí: fanatismus vrací úder

Naneštěstí hrozí, že až se svým skvělým nápadem na Konečné Řešení Přepadení Benzinek vyrukujete, někdo tu úvahu rozvine za vás a lyžaře, včelaře a arktické průzkumníky vám omlátí o hlavu.

Nelomte rukama, na všechno máme řešení: vaší záložní zbraní je hysterický fanatismus. To znamená, že hodnotit váš skvělý nápad poměrem cena:výkon se nesmí.

Že kapucy a kukly zachrání před smrtí na omrzliny a alergické reakce ročně více či řádově stejně lidí, jako zahubí pumpařek? Jak to můžete nechápat, to je přeci irelevantní.
Copak někdo potřebuje lyžovat na horách nebo žrát med? Aha?! Umřeli by snad lyžaři či včelaři, kdyby si své kapucové aktivity odpustili? No vidíte, a pumpaři by kvůli kapucám umřeli (nebo umřít mohli).

Doufám, že jste tedy již pochopili, že když jde o tak vznešený cíl, jako záchranu životů pumpařů, lyžování i med jsou malá oběť (a pokud ji kdo nechce podstoupit, je sobí hnusec, asociál a patří do kriminálu.)

Koneckonců, pro včelaře se může zavést výjimka-licence, pokud prokáží, že jsou alergičtí a že potřebují chovat včely. S takovou již není co namítat, protože chovat včely přeci není žádné lidské právo, zatímco být v bezpečí před lupiči s kapucou ano.

Chybička se vloudila

V cestě zářným zítřkům tak stojí poslední drobnost: sice jste zakázali kapuce a kukly a drakonickými tresty se jich skutečně zbavili, ale ti hnusáci si na hlavy začali navlékat punčochy a kartonové krabice. Je tedy nutno zakázat kartonové krabice. A pak prodej látek na metráž. A pak sluneční brýle. A pak dorty, které se dají napatlat na obličej. A pak…

Imanentním problémem všech Zakazovačů je, že ve svém fanatismu neznají míru: slepě se ženou za svým cílem — a pak do záhuby. Nevědí totiž o ekonomickém pojmu, známému jako Zákon klesajícího mezního užitku.

Absurditu a nebezpečnost Zákazů pro bezpečí a blaho lidstva si tedy ukážeme na názorném příkladu, který by pro svou nekontroverznost měl být přístupný i lidem, jimž jinak úsudek blokují emocionální předsudky. Přišel jsem na něj, když na mne jeden oponent křiičel, že požaduje pouze konstruktivní nápady, jak zabránit tomu, aby se v USA střílely děti.

Das Schwimmbad Problem

Když se člověk podívá do statistik úmrtí dětí, teenagerů a mladistvých v USA, s hrůzou zjistí, že daleko horším vrahem nežli zbraně je voda.

Totiž, v USA se ročně zastřelí asi 500 dětí, zato utopí se jich celých 2000. Ještě důležitější a analogická otázka tedy zní: »JAK ZAJISTÍŠ, ŽE SE V BAZÉNECH ROČNĚ NEUTOPÍ 2000, ALE NULA DĚTÍ? CHCI JEN KONSTRUKTIVNÍ NÁVRHY!«

Dobře, staňme se na moment problemsolvery-sociálními inženýry, zapomeňme na to, že za své děti by měli v prvé řadě odpovídat rodiče a zamysleme se nad tím, jak by se dal snížit počet utopených dětí. Například bychom mohli přikázat, že děti v bazénech musí mít na ruce náramek s nouzovým tlačítkem, které — pakliže se budou topit — mohou zmáčknout, náramek začne houkat a svítit a dítěti se vrhne na pomoc plavčík, který by si jej jinak nevšiml. Tím by se počet utopených dětí mohl snížit třeba o 800 ročně za cenu pár set milionů dolarů. Ale pamatujte: na cenu nehledíme. Koneckonců, podle Teorie rozbitých oken a Keynesiánských ekonomů to povinné utrácení za náramky roztočí kola ekonomiky a zatočí s ekonomickou krizí.
Na každý pád jsme za cizí peníze zachránili 800 dětí ročně! Není to skvělé? Jenže jich musíme zachránit ještě 1 200 — vždyť naším cílem je NULA obětí utopení.

Jelikož děti nouzovým tlačítkem každou chvíli do něčeho praští nebo je zmáčknou ze zvědavosti, v bazénu bude pořád něco houkat a plavčík nebude vědět, kam skočit dříve. A příští den podá výpověď. Dále bychom tedy mohli nařídit, že na každé 4 děti musí připadat jeden plavčík. Výtečně: za cenu pár (desítek) tisíc zavřených a zbankrotovaných bazénů jsme zachránili další děti. Ne ovšem dalších 800, ale již jen dalších 400 — protože jak se blížíme k nule, každé další opatření bude „řešit“ menší kousek koláče a tedy bude nevyhnutelně méně efektivní, zato dražší.

Jelikož nám ale jde o blaho dětí a jejich životů, nebudeme troškařit a když to nelze zařídit jinak, bazény prostě zakážeme úplně. Prozatím jenom dětem. Ano, lidé se budou masově bouřit, k potlačení nepokojů budeme muset nasadit pořádkovou policii, která možná pár lidí umlátí obušky, usmaží jim srdce tasery nebo je udusí dýmem; a také budeme muset exemplárně potrestat pár majitelů bazénů a nezodpovědných rodičů, kteří děti do bazénu pustili i přes zákaz; ale nezapomínejte, že jedeme podle hysterického fanatismu a tímto těžkým, ale nutným opatřením zachráníme dalších 200 dětských životů ročně — a to za to stojí. No ni?

Pořád nám ovšem zbývá ještě 600 nedorostlých utopenečků. Plavecké bazény jsme již vyřešili, ale co to? Děti se topí v bazénech, které si o rodinných domků postavili nezodpovědní rodiče! Tam je řešení snadné: soukromé bazény se zakáží a rodiče dostanou příkaz je zasypat, jinak jim děti odebere sociálka. Excelentně, to bylo velmi účinné a zachránilo dalších 150 dětí ročně (23 154 dětí zejména z Texasu a Kalifornie muselo být odebráno do pěstounské péče.)

Pořád se ale ročně utopí 450 dětí. Kde se pořád berou? Aha, ve vanách. Dobrá, dobrá, zakážeme vany a aby se neřeklo, uděláme to stejně, jako EU s kotly na pevná paliva: vany budou zakázány až od roku 2016 a pokud doložíte likvidaci vany, stát vám dá dotaci na sprchový kout. Výborně, to bude pro 30 000 rodin stát jen 6,7 miliardy dolarů, což se schová pod program stimulace ekonomiky a utáhne ze zvýšených daní. Zachránili jsme dalších 150 dětí ročně, 300 pořád zbývá.

Cože? Lidé mají doma nelegální bazény a vany? Inu, co se dá dělat: nedávají nám jinou možnost, než provádět přepadové domovní prohlídky policejními komandy. Ozbrojenými až po zuby a používajícími vojenskou taktiku — pro jistotu, kdyby to nějakému otravnému libertariánu či konzervativci přišlo jako pošlapávání ústavních práv a chtěl klást odpor.

Cože? Ty malé potvory se topí i v řekách a mořích? Zakázat koupání dětí ve vodních plochách a tocích!
Skvělé, to jich zachránilo dalších 200 a nic nás to nestálo (pokud nepočítáme náklady na 8 192 zatčených a uvězněných rodičů a vyživování jejich dětí v pěstounské péči.

Zbývá sto dětí, které se vzdor vší snaze a zákonům utopí proto, že do řek či kanálů spadnou z břehů. Zatracená práce, to nemohou být opatrnější? Ale dobrá, všechny řeky a kanály ohradíme ostnatým drátem. Jako sorry, ale chtěli jste NULA utopených dětí ročně, a na nějaké hezčí zábrany u řek, ze skla, třeba, prostě nemáme peníze — víte, kolik nás ročně stojí udržování toho fašismu s domovními prohlídkami a neustálým zabavováním dětí sociálkou? A máte vůbec ponětí, kolik tisíc stojí ohradit i tím blbým ostatným drátem pouhý kilometr řeky?!

Víme, že to stálo hodně. Víme, že jsme pro náš vznešný cíl museli zavést tuhou tyranii, policejní stát, zničili desetitisíce rodin a statisíce životů a zemi přivedli na mizinu. Ale až tady a teď jsme dosáhli svého cíle — a ročně jsme zachránili 2000 dětských životů. No řekněte sami, nestojí to za to? Musíte se na to dívat ve větší perspektivě: za 100 let to znamená 200 000 zachráněných dětských životů. A to, pánové a dámy, to je něco tak velkého, že nás to všechny přesahuje. Tomu již stojí za to něco obětovat, ne?

Backfire.

Ne. Protože ve skutečnosti se ročně nezachrání 2000 dětí, ale -950. Ano, ta čárka před číslovkou 950 je minus.

Kauzalita je totiž mrcha, a každé opatření a zákaz odstartuje řetězec jiných následků. Když jste zakázali bazény, sice se v nich každý rok 200 dětí neutopilo — jenže spolu s dětmi v bazénech skončily i programy výuky plavání. Takže se následně každý rok utopilo 1 500 dětí — akorát nikoli v bazénech, ale v řekách, jezerech a rybnících, když tam spadly nebo se šly nelegálně vykoupat.

Děti jsou navíc děti, takže když jste pod drakonickými tresty zakázali koupání v řekách, stejně se tam chodily koupat, ale tajně, bez dozoru a na nebezpečná místa — do starých, zatopených dolů, do rákosem zarostlých řek. Tam se jich utopilo 2x více, než předtím — to jest, 400. Navíc ještě musíte přičíst životy dětí, které na břehu uviděly policistu, a jelikož nechtěly přijít do šikanózního děcáku ani zlikvidovat své rodiče, tak dlouho se schovávaly ve vodě, až se podchladily a zemřely. Nebo se snažily uplavat pod vodou, nezvládly to a utopily se. Skóre: 600 utopených dětí na oltáři represe. Pomáchat a chránit.

Samozřejmě, zdálo by se, že když zadrátujete řeky a jezera ostnatým drátem, tyto počty zmizí. Opak je pravdou: děti jsou děti a cestu k vodě si prostě prostříhaly. Leč takové díry byly nápadné, takže počet dětí, které se utopily ve snaze se vyhnout represivním složkám — ať z výše zmíněných důvodů, nebo protože „stůj nebo střelím“, pro drsné Copz, zocelené pravidelnými domovními prohlídkami poměrně vlastní, se ještě o něco zvýšil. A to nemluvím o dětech, které se o prorezlý a ostrý drát pořezaly a dostaly tetanus, které se do něj zamotaly a udusily se, a tak dále.

Nu a nějaké oběti samozřejmě přinesla i represe proti bazénům u rodinných domků a vanám: tu policie omračujícím granátem způsobila přetížení nervového systému dítěte; tu zásahovka v botech zastřelila dítě, které se vrhalo na pomoc své matce, když po ní jackbooted thugs dupali na zemi v rámci „Standard Operational Procedures“; a pár dětí rednecků se dokonce bláhově pokusilo s policisty bojovat.

Co se pokazilo?

Výsledné skore je tak tragické: každý rok umírá o 950 dětí více, než jste se pustili do své snahy dostat počet utopených dětí na nulu.

Vaše snahy přetvořili zemi na tyranii, kde jsou domovní prohlídky, policejní brutalita a pošlapávání lidských práv na denním pořádku. Jenom přímé ekonomické náklady se počítají na biliony dolarů. Země vypadá jako z Orwellova ‚1984‘: všude samý ostnatý drát, beton a hlídky těžkooděnců a vrtulníků.

Jak se to jen mohlo stát? Vždyť jste to mysleli dobře!

Základní problém vystihl Terry Pratchett ve svém románu Noční Hlídka:

»Na to, aby byl policistou, měl příliš mnoho inteligence. Tedy příliš mnoho té špatné inteligence. Začal na špatném místě. Nesnažil se být nenápadný, nedíval se kolem, nepozoroval a neučil se, aby pak mohl říci: „Tak ti lidé jsou takoví a takoví, tak co s tím budu dělat?“ Ne, on si sedl a pomyslel si: „Takoví a takoví by lidé měli být, tak jak je změníme?“«

Základním problémem Zakazovačů je, že se na celou věc dívají špatně. Úplně ignorují soukromé tužby a motivace jednotlivých lidí, ba ignorují i jednotlivé lidi: namísto lidí, živých bytostí, vidí abstraktní roboty, kteří mechanicky jdou z bodu A do bodu B. Namísto toho, co lidi motivuje k nějakému jednání, tedy co je jejich cílem, se dívají na to, jakými prostředky se onoho cíle snaží dosáhnout. A pokud se jim bod B nelíbí, usoudí, že stačí robotu do cesty postavit překážku a problém se tím vyřeší.

Jenže záměna cíle za prostředek je fatální chybou. Copak partičce senior problem solverů vadily kukly? Nikoli, jim přece vadila loupežná přepadení. Dokonce měli tolik rozumu, že nějak tak přirozeně pochopili, že když chtějí zločinci přepadnout pumpu, zákon, který přepadávání pump zakazuje, jim v tom jaksi nezabrání.

Jenže namísto aby se smířili s tím, že „shit happens“ a některému zlu prostě nedovedeme zabránit, aniž bychom se dopustili zla ještě většího, tuto myšlenku potlačili, nasadili fanatismus, pýchu a sociální inženýrství a namísto cíle se pokusili zakázat prostředky — což nic neřeší, protože pokud člověk něco opravdu chce a vy mu jen házíte klacky pod nohy, „kdo chce, hledá způsoby“ — a najde je.

Důvod pravděpodobně vystihl jeden můj známý: takoví lidé se »chtějí zbavit odpovědnosti ve prospěch těch zlých zbraní, aut, oken, bazénů, kombajnů na cibuli.«

Pokud by totiž akceptovali, že zlo páchají zlí či nezodpovědní lidé, které v tom žádné zákazy nezastaví, protože je skrze kreativitu dovedou obejít, připadali by si bezmocní. Ta myšlenka jim nedává spát a oni se s ní nedovedou srovnat, protože to by znamenalo, že se s nějakou — byť mizivou — pravděpodobností mohou obětí stát i oni, a nijak tomu nezabrání.

A tak dělají to jediné, co jim jejich psýché umožňuje: snaží se onu myšlenku potlačit horečnatou aktivitou. Pohřbít ji pod horu snažení se. Nebo ji z lidí, kteří mají svobodu volby a tudíž jsou neovladatelní a nepředvídatelní, přenést na neživé objekty, které se kontrolovat dají. Vlastně se to neliší od našich předků, kteří chalupu kropili svěcenou vodou, kreslili okolo sebe kruhy bílou křídou, cpali se česnekem nabo skákali okolo totemu.

Dokázat si říci: »udělal jsem rozumné maximum, které jsem udělat mohl; nad to nic nezmůžu, takže k tomu, co není v mých rukou mohu mít leda odevzdaný postoj« je totiž poměrně těžké, neb tím člověk přiznává, že nemá pod kontrolou část svého života — přičemž kontrolu, tu my máme tuze rádi. Pro tu bojujeme na život a na smrt.

A myšlenka, že tato rizika, která nemám pod kontrolou, najednou pod kontrolu dostanu kontrolu tím, že represí ovládnu prostředky, které ji často umožňují… Ta je zpropadeně lákavá. Zvláště pod pláštíkem páchání všeobecného dobra.


Formulace otázky, jak zajistit nulu utonulých dětí není v žádném případě náhodná. Kromě toho, že se zhusta ozývá v souvislosti se zákazy zbraní (počet zastřelených Evropanů je ve zprávě EC Malmströmové, podobně jako v případě 200 000 zachráněných dětí, též uváděn za násobek roku, aby se zvětšil) je tento modus operandi vlastní i EU, která tento přístup zaujala k dopravním nehodám: již podruhé se rozhodla, že počet dopravních nehod by se měl snížit na polovinu (poprvé poloviční v roce 2010 oproti roku 2000, nyní poloviční v roce 2020 oproti roku 2010, a tak dále. Graf vývoje máte před očima sami.) Německý poslanec Koch ovšem nemíní vyčkávat a vyhlásil cílNULA OBĚTÍ DOPRAVNÍCH NEHOD“ – podobnost s hysterickými nula utopenci je zajisté čistě náhodná.

Sám jsem svůj článek začal psát předtím, než jsem se doslechl o opatřeních jako bonzo… Pardon, záchranné krabičce do aut, leč podobnost náramku na ruce utopence a tohoto opatření EU se zapřít nedá a prokazuje, že můj odhad, jakými cestami se ubírá myšlení zakazovačů je validní.
Pokud tedy Pachatelům dobra v Pardubicích nesepnou, v horizontu roku 2050 se s trochou nadsázky můžeme okolo silnic těšit na ostatý drát (zkrášlený břečtanem). Auf Wiedersehen!>

12345 (17x známkováno, průměr: 1,59 z 5)
1 989x přečteno
Updatováno: 27.11.2015 — 23:52
D-FENS © 2017