Minulý týden se mi stala poměrně nevšední událost – narodila se mi dvojčata. Tedy, ne přímo mně, ale mojí ženě, jistě chápete.
Byl jsem u porodu.
Mé konservativní okolí je v názoru na přítomnost otce u porodu rozděleno na dva tábory.
První křídlo tvrdí, že otec u porodu je zbytečný, podobné akce jsou výmyslem feministek a přispívají ke zhroucení naší civilizace, tak jak jí známe.
Druhé křídlo, ve kterém jsem i já, tvrdí naopak, že otec u porodu není žádný výmysl nové doby, ale naopak nutná opora ženy v momentě, kdy je zranitelná a vydaná napospas lhostejnému a rutině podléhajícímu nemocničnímu personálu. Naše zestátněné zdravotnictví je přímo agarem vohnoutstva a tak je pravděpodobné, že se některý z jeho výhonků bude nacházet jakožto pracovní síla na porodním sále. Pokud je přítomen otec v roli nezávislého kontrolora, vohnout v bílém plášti se snaží rodičce neškodit více než je bezpodmínečně nutné.
Dokonce ani nemusíte držet v ruce sterilizovanou bejsbolku.
Kromě tohoto ryze praktického důvodu je příchod potomka na svět natolik stěžejní životní událostí, že přítomnost druhého zůčastněného v procesu plození a výchovy je z hlediska posílení partnerského vztahu dokonce naprosto žádoucí. Pro manžele dokonce povinná, neboť kdysi před svědky slibovali, že budou stát při své ženě v dobrém i zlém. Sráči, kteří umějí udělat ženě dítě, ale nejsou jí ochotni poskytnout jistotu oficiálního svazku, slovo povinnost ve slovníku nemají.
Přítomnost otce na porodním sále je rovněž zdrojem řady vtipů o omdlévajících suverénních kulturistech – ihned poté, co se objevila v jejich zorném poli první kapka krve. Možné to je, zejména když dotyčný kulturista viděl do té doby stříkat krev pouze z filmového plátna, sedě uprostřed v poslední řadě multikina a žvýkaje popkorn.
Já jsem byl za svůj, na události poměrně bohatý život, již hospitalizován na Ukrajině a na Srí Lance, takže mi podobná nehoda nehrozila. Plastické líčení východního zdravotnictví vynechám, dovedete si představit sami.
Suma sumárum, otec u porodu je krok správným směrem – tedy vzad – k normálnímu rozdělení rolí, kdy žena rodí děti a muž jí chrání. Na rozdíl od genderových studií, zákona o registrovaném partnerství, podpory svobodných matek a dalších šíleností, které rozbíjejí tradiční rodinu a skutečně ženou tuto civilizaci do zásadního rozporu s přirozeným řádem věcí a tedy k záhubě. Je to ovšem jako kapka stoletého koňaku v sudu plném samohonky z hnoje.
Když jsem u toho alkoholu – bylo mi po narození potomků předhazováno, že je v našich končinách normální, po zdárném dokončení akce, pořádně se ožrat. Já umím ovšem svou radost vyjádřit i jinak, než že se budu chovat jako devadesát procent tohoto národa, tedy jako prase.
Tím se ale dostávám k tomu, co je „normální“ v epoše rozvinutého státního dozoru nad všemi a vším.
Děti se dnes rodí téměř výlučně v porodnicích, a porodnice – to je taková továrna na děti. Mají tam zažité určité postupy a pokud máte jinou představu o tom, jak by mělo být zacházeno s vámi, vaší ženou a vašimi dětmi – bude problém. Objeví se totiž zásadní filozofický příkop mezi přístupem občana a státního zaměstance.
Státní zaměstnanec má totiž většinou pocit, že je za nás všechny odpovědný. Není to proto, aby nás z dobroty srdce chránil, ale abychom se chovali podle jeho pokynů a neztěžovali mu práci. Je potřeba mu vysvětlit, že žádný z nás nebyl dosud soudně zbaven svéprávnosti a že tudíž i podle debilního postmoderního pozitivního práva jsme za své děti do jejich plnoletosti zodpovědní my (o přirozeném právu ani nemluvě). A že když budeme chtít a děti budou v pořádku, tak je prostě vezmeme a z porodnice odejdeme a pranic nás nezajímá „obvyklá doba poporodní hospitalizace“.
Prohráli jsme v kauze pupeční šňůra, jejíž zbytek jsme chtěli nechat dětem do té doby, až jim sama odpadne. Neprojednali jsme však kauzu včas s personálem nemocnice a tak byly zbytky pupečníku dětem, podle „normálního postupu“, ufiknuty kudlou.
Kdo chvíli stál, již stojí opodál.
Říkáte si, že kauza pupeční šňůra je banalitka? Jenže když budeme Kombajnu ustupovat v takových banalitkách, ani se nenadějeme a budeme všichni stát ve vyrovnaných řadách a velebit milovaného vůdce a stranu.
Na druhou stranu musím poctivě přiznat, že v porodnici byli vesměs rozumní lidé a dalo se s nimi na lecčems domluvit.
Co už ovšem neukecáte, je další úřední postup.
Porodnice mají za povinnost prásknout na matriku narozené děti a rodiče musí co nejdříve naklusat vyzvednout rodné listy.
A také průkazy zdravotnické pojišťovny.
A taky nahlásit narození dětí zaměstnavateli.
A taky majiteli či správci domu, aby vám mohl příslušným způsobem zvednout vodné, stočné a další platby.
A taky musíte s dětmi na povinné očkování (jsme tuším jediný stát, kde je očkování ze zákona povinné a jeho nesplnění se trestá).
Co by se asi stalo, kdybychom se na zmíněné úkoly Velkého Bratra vybodli?
Nejspíš by nás dříve či později navštívila sociální pracovnice, provázená uniformovaným představitelem moci státu. Nejdřív by nám jen vyhrožovali a kdybychom nereagovali, odebrali by nám děti. Vůbec by nerozhodovalo, jak se o děti staráme. Dostatečným důvodem by byla naše nechuť dělit se o zodpovědnost za děti se státní správou.
Přiznávám bez mučení, že nejsem takový frajer, abych do tohoto střetu s mocí šel.
Proto mi nezbývá než uvítat je na tomto světě slovy skupiny Pink Floyd Vítejte v této mašinérii, popřípadě si zanotovat společně s Visacím zámkem píseň, která rozhodně dvacet let po svém vzniku neztratila aktuálnost: Každej z nás má denní režim a režim má denně tebe.
No a pak pochopitelně, ve spolupráci s manželkou, co nejlépe ratolesti vychovat. A pouštět k tomu co nejméně stát.
Ale zkuste, milé děti, v jednadvacátém století plavat proti proudu.
Zatím nic netušíte a klidně spíte…
(3x známkováno, průměr: 3,67 z 5)