Výzva ke zrušení školského zákona - zpět na článek

Fascinující je, jak se státu podařilo vštěpit lidem myšlenku, že bez státního školství by chudí lidé byli negramotní. Přitom je to právě stát, který se všemožně snažil gramotnosti nejširších vrstev zabránit a naopak soukromé školství, které tuto „válku“ vyhrálo. Pro zájemce uvedu ukázku, jak soukromé školy zařídily vzdělávání nejširších vrstev společnosti a stát přišel k hotovému a naopak „vzdělávání“ změnil za indoktrinaci:

Zdroj: Vzdělávání a trh, Sborník textů, Liberální institut 2003

Pokud jde o rozsah poskytovaného vzdělání, West zastává názor, že dříve než stát začal masivně do vzdělávání v Anglii a Walesu v roce 1870 zasahovat prostřednictvím Forsterova zákona (Forster Act), míra školní docházky a míra gramotnosti dosahovaly 90 či více procent, a že státní zásahy zdaleka nebyly pro zajištění všeobecné docházky a gramotnosti potřebné
a pouze podpořily proces, který se beztak již dlouhou dobu samostatně vyvíjel.

Namísto čerpání z prací o historii se West obrátil k původním zdrojům z devatenáctého století. Např. James Mill, otec Johna Stuarta Milla, v roce 1813 napsal:
„Z výsledků pozorování a zkoumání.můžeme rozhodně hovořit o velmi rychlém pokroku, jakého se dostává lásce ke vzdělání mezi nižšími třídami v Anglii. Dokonce v oblasti okolo Londýna, v okruhu 50 mil, jež rozhodně nepatří mezi ty nejvzdělanější a nejspořádanější části království, lze sotva nalézt obec, která by neměla cosi jako školu; a děti obojího pohlaví, které by nebyly více či méně vzdělávány ve čtení a psaní.“ Tato „láska ke vzdělání“ se tak u dělnické třídy projevovala již plných padesát sedm let před zavedením onoho zákona z roku 1870. A jak byly tyto školy financovány? Mill tvrdí:
„Setkali jsme se s rodinami, které se po několik týdnů omezovaly v jídle a nejedly nic než brambory, aby díky těmto těžko vydělaným penězům mohly každé své dítě poslat do školy.“

Podobný vývoj dnes vykazuje mnoho rozvojových ekonomik, kde je právě vzdělání dětí – nikoliv jiné spotřebitelské statky – prioritou jejich rodičů.
Nemusíme se však spokojovat s Millovým osobním svědectvím. Odhady prováděné pro parlamentní komisi z roku 1818 a 1834 ukazují, že se počet žáků ve školách zvýšil z 478 000 v roce 1818 na 1 294 000 v roce 1834 – a to vše „bez jakéhokoliv zásahu ze strany vlády či nějaké veřejné moci,“ jak uvedl Henry Brougham, whigovský státník, ve svém projevu
v Senátu dne 21. května 1835.
Broughman byl tímto nárůstem vzdělávání tak nadšen, že hovořil o téměř „zdrcujícím závěru“, že při „takovém počtu škol a takových vzdělávacích prostředcích, vytvořených samotnými rodiči z jejich vlastních výdělků . by se z naší strany slušelo být velmi opatrní v otázce toho, jak zasahovat do systému, jemuž se samému o sobě tolik daří“. Jeho obavy spočívaly v tom, že kdyby rodiče z dělnických tříd byli přinuceni odvádět nové dávky a daně pro financování státní podpory školství (přičemž daňový systém byl silně „regresivní“, tvrdě dopadající právě převážně na dělnickou třídu – asi 60 % tehdejších daní připadalo na potraviny a tabák), rodiče by si pak jednoduše platit školné nemohli dovolit. Proto by soukromé školy mohly zaniknout a v konečném důsledku by nedošlo k čistému navýšení poskytovaného vzdělávání, ale pouze ke změně jeho struktury.
Počty žáků ve školách se i nadále zvyšovaly, až v roce 1851 dosáhly, dle údajů ze sčítání lidu, hodnoty 2 144 278 žáků denního studia, z nichž přes 85 % bylo ve školách soukromých, tedy školách, jejichž příjmy se skládaly výlučně ze školného či které byly provozovány za účelem finančního zisku. Je také nutno podotknout, že zbývajících asi 15 % připadalo na veřejné školy, za něž byly ovšem považovány všechny školy jakýmkoli způsobem podporované vládními subvencemi – které v tomto období byly obvykle spíše minimální. Zajímavé je, že soukromé školy byly v této době nejen oblíbenější a přinejmenším stejně efektivní ve zvyšování gramotnosti jako státem subvencované školy, ale – přepočteno na jednoho žáka – potřebovaly k tomu pouze zhruba dvě třetiny prostředků, které spotřebovávaly subvencované školy. Soukromé školy jsou dodnes mnohem efektivnější než školy veřejné – jsou provozovány s nižšími náklady, ale současně produkují srovnatelné nebo i lepší výsledky (tedy vzdělání) než školy veřejné.

V souvislosti s úrovní vzdělání je vhodné se ještě zmínit o tzv. „mamutí zprávě“, kterou připravila v roce 1861 Newcastle Commission on Popular Education [Newcastleská komise pro všeobecné vzdělání], založená v roce 1858. Její výsledky odhadovaly, že okolo 95 procent dětí chodí do školy po dobu šesti let. Ohledně financování vzdělávání je navíc z této zprávy
zřejmé, že i ty (svým počtem menšinové) školy, které vůbec nějaké státní dotace dostávaly, získávaly dvě třetiny svých prostředků z nestátních zdrojů, zahrnujících rodičovské školné a církevní a charitativní příspěvky. Dokonce i mezi těmito nestátními zdroji byla největší část prostředků poskytována rodiči.

Kromě toho zveřejnila Newcastleská komise rovněž významnou skutečnost, že poměr vzdělávaných k populaci jako celku byl 1:7,7. Na základě této skutečnosti došla komise k následujícímu závěru:

„Dle našeho názoru je podíl dětí, které získávají vzdělání, na celkové populaci téměř tak vysoký, jak je jen možno rozumně očekávat. V Prusku, kde je škola povinná, je to 1 ze 6,27, v Holandsku je to 1 z 8,11; ve Francii 1 z 9. Přítomnost takové části populace ve škole znamená ., že téměř každý získává po tu či onu dobu svého života nějaké školní vzdělání.“
Všechny tyto údaje se týkají samozřejmě pouze školního vzdělávání, a jak jsme již výše naznačili, je důležité nesměšovat školní výuku se vzděláváním, neboť samotná školní výuka může mít velice nízký, někdy třeba i záporný přínos ke vzdělání. Dostatek informací o míře gramotnosti v devatenáctém století nás však podporuje v závěru, že školní výuka měla v tomto období požadovaný vzdělávací efekt.
Pokud jde o roli státu v tomto procesu, vlády rozhodně v čele kampaně za šíření gramotnosti nestály. Naopak, byly to vlády, které sledovaly šíření gramotnosti mezi nižšími třídami obyvatelstva s velkou nevolí. Například Zákon o licencích [Licensing Act], schválený roku 1662, omezoval počet legálních tiskařů a pověřoval státní a církevní orgány cenzurováním a případným ničením knih, které shledaly kacířskými nebo pobuřujícími. Na základě tohoto zákona byl tiskař jménem Twyn v roce 1663 oběšen za zločin, který spáchal tím, že publikoval mj. výrok, že „posuzování spravedlnosti a její výkon je stejnou povinností občanů jako státních autorit“. Vědomy si toho, že takto drastická opatření vedla pouze k posílení odporu mezi poddanými, přešly vlády v osmnáctém století k poněkud rafinovanějším metodám, jak odradit obyvatelstvo od čtení – např. prostřednictvím inzertní daně, kolkové daně a spotřební daně na papír, dopadající na vydávání novin. Tyto daně byly zrušeny až v letech 1853, 1855 a 1861, tedy v období, kdy se soukromé školství nevídaně rozšiřovalo.
Snahám státu sabotovat šíření gramotnosti však ani prostí lidé nepodlehli. Vzdělání naopak náruživě vstřebávali, a tak na konci průmyslové revoluce, ve třicátých letech 18. století, bylo odhadováno, že dvě třetiny až tři čtvrtiny všech osob dělnické třídy již bylo gramotných. Je nutné zdůraznit, že jediným, čím se stát na této situaci podílel, byla jeho snaha růstu gramotnosti zabránit. Proč se o to stát snažil, je zřejmé. Odhaduje se, že knihy Thomase Paina The Rights of Man [Práva člověka] – kritizované Thomasem Malthusem za to, že údajně způsobuje „značnou spoušť v řadách nižších a středních vrstev“ – se prodalo jeden a půl milionu výtisků a radikálního pamfletu Williama Cobbetta Address to the Journeymen and Labourers [Proslov k řemeslníkům a dělníkům] se prodalo dvě stě tisíc kusů za pouhé dva měsíce.
James Mill v roce 1826 poznamenal, že i mezi těmi nejnižšími vrstvami je nyní gramotnost zcela běžná, a že čtení, psaní a počty jsou „běžnými požadavky kladenými dnes i na nejnižší vrstvy“.

Další dostupné statistické evidence zahrnují záznamy o vzdělání a kvalifikaci zločinců, záznamy o dětech v chudobinci, průzkumy gramotnosti pracujících a počty lidí podepisujících oddací listy. Na základě všech těchto různorodých zdrojů došel West ke zmíněnému závěru, že když v roce 1870 začaly působit státní školy, bylo již 93 % těch, kteří opouštěli školy, gramotných.