„Údržba. Cojééé?!“
„Jak jsem říkala, že se máte představovat, pane Pundo?“
„Mhhhm František Punda tamten… mejntenens senior spešlist. S čím vám mohu pomoci?“
„No vidíte. Už třetí den vám říkám, abyste opravil ten rozbitý stůl.“
„Jakej st… kur… ano, já vím. Já si to všechno pamatuju, jen jsme toho měli…“
„Jen aby. Takže dedlajn je dnešek čtrnáct nula nula. Berte to jako čelendž!“
František Punda odložil sluchátko.
„To byla zase vona?“, tázal se Josef Zouda, mejtenenc džunior spešlist.
„Jo, kurva jedna.“
Punda se rozhlédl po prostoru dílny. Všude se povalovaly různé předměty, nářadí a nástroje. Volná místa mezi orezlým nářadím byla vyplněna láhvemi od piva Bráník, některé z toho byly dokonce prázdné. Nejzajímavější artefakt Pundovy dlouholeté činnosti v útvaru údržby představovaly bezesporu nástěnné hodiny. Měly jen malou ručičku, protože z velké si dřívější Pundův pomocník Lodyha udělal otvírák na pivo. Jejich krycí sklo bylo celé pokryto letitou vrstvou prachu, ovšem kromě jedné výseče, která sahala od šesti do dvou. Z hlediska uživatele, kterým byli opět Punda a Zouda, se jednalo o praktické řešení, které v sobě slučovalo minimální námahu při úklidu a vizualizaci pracovní doby zároveň.
Malá ručička, lépe řečeno ručička, ukazovala na devítku.
„Je čas na první, vole“, mínil Zouda.
Punda se natáhl pro dva Bráníky. „Volby na hovno, pivo na hovno, všechno na hovno“, vyhodnotil Punda svoje pocity z vlády ČSSD, aniž si to uvědomil.
„Dobře jim to Jirka řek. Oni se tu čtyři roky snažili, zákony vytento, korupci zatento, pořádek na silnicích utento, hospodářskej růst natento a voni teď s nima takhle vymrdaj. Já si stejně myslim, že je to tima počítačema, co na nich teď počítaj ty volební lístky. Dokud se to počítalo pěšky, tak měli rudý vždycky 99,7%.“
„Já je volil. Já pro to víc udělat nemoh. Na mně nekoukej.“
„Hele víš vo nějakým stole?“, dotázal se, když si vytáhl láhev z úst.
„Ggggrrrrrhhh… jo vole. To je ten, co má ulomenou nohu.“
„Bek ofis manažerka to chce spravit vole.“
„Kurva. To už dneska nestihnem.“
„Musíme vole. Jinak je průser. Bek ofis klidně může jít za ejčár a pak sme vřiti. Jak je ta noha ulomená?“
„Normálně, je ulomená vole.“
„Ty vole. Jak to mohly tak zkurvit, píčy?“
„Prej na tom šukali, vole.“
„Jo a kdo?“
„Ten ulízanej front ofis supervajzr s nějakou z kontrolingu při týmbildingu prej.“
„S tou krátkovlasou, co teď marodí se zlomenou lopatkou?“
„Já nevim asi jo.“
„Ta je na hovno, má malý kozy.“
„Suprvajzrovi to asi nevadilo, vole.“
„Učitě ňákej enžinýr, co hovno ví, co je na ženský hezkýho.“
Punda se zaměřil na poškozený stůl.
„Ty jo, to je celý ňáký vykurvený ven.“
„Ukáááž. To je dobrý. To tam takhle jenom nastrčíme, mrdnem tam ze strany dva šroubky…“
„…tady do toho trochu mrdni… táák. A máme vyděláno na chléb náš vezdejší vole.“
Zouda postavil stůl zpět na nohy. Ten se vlastní vahou skácel.
„Kurva“, provedl zhodnocení statiky stolu Punda, „co teď?“
„No asi to budem muset vopravit nějak jináč“, prohlásil po chvíli přemýšlení Zouda a dopil Bráník.
„No a jak? Z toho kouká dlouhý sraní. To bysme taky nemuseli stihnout vobjed.“
„Gggrrrrrrhh. Musíme si udělat novej ten špalík, co je v rohu, protože tenhle je prdlej. Nakolíkovat a nalepit ho tam vole a do něj přidělat šroubama tu nohu vole.“
„Jéžiš to je pakárna. Namrdáme tam zeshora krz desku stovku hřebík vole.“
„Ses posral. Až bude ta s kontrolingu zase šou… souložit s front ofis suprvajzrem, tak si vrazí suprvajzr do koulí hřebík a my pudem voba na ejčár.“
„Tak zavoláme bek ofis že to nejde spravit.“
„Punda, údržba. Heleďte paninko…“
„Cože?? Jak jsem vám říkala, že se máte hlásit?“
„Punda, senijór mejntenenc menežr, co pro vás mohu udělat. Heleďte paninko, ten stůl se nedá opravit.“
„A co já s tim?“
„Je třeba koupit novej, no.“
„Nepřipadá v úvahu. Sííou a síekzou komunikovali, že je třeba katovat kosty, protože nerajzujeme inkam z kruciálního segmentu. Koukejte ho spravit. Berte to jako čelendž a udělejte brejnstormink, vložte do pajplajny solušny. Ve Státech nebo v Japonsku takovýhle stoly úplně bežně…“
„Jo.“
„Píča. Podej mi jedno.“
„Co říkala?“
„Já nevim. Na konci bylo, že to musíme spravit.“
„Hele, já to mám. Dáme tam jako vinglík. Uděláme si ho a namrdáme ho tam šroubama. Pak na tom budou moc souložit ajroplány a bude to fest.“
„Grrrrrrrh. Kurva, to by šlo. Ty si hlava votevřená. Škoda že nejsi enžinýr. Hele tady je šikovnej vingl.“
„Jo, ale ten tam nepude. Kromě toho je moc tlustej. To bude vypadat hnusně.“
„Hovno hnusně. Je to k tobě do vobejváku? Neni. Díra nedíra, furt se natírá. Dej to sem vole. Vrtačku a dva šrouby vosmičky.“
„Zvenku?! No ty ses posral.“
„Ale hovno. Bek ofis nic nepozná.“
„No vidíš vole. A je to. Docela hezký, ne?“
„No… to je teda prasárna vole. To je stejný, jako když jsme tuhle slepili ve výtahu ten displej herkulesem.“
„A chodil?“
„No chodil. Ukazoval furt 88. Pak ho náměstek, teda sítýou musel nechat sundat, protože to uráželo naše židovský akcionáře.“
„No tak vidíš, jak sme šikovný.“
„Tamto bylo jen nefukční. Ale tohle je ještě navíc vošklivý vole.“
„Ále zase je to funkční vole. Ani na tom neni skoro nic poznat. Když se koukneš z dálky… třeba votaď, dobrý ne?“
„Jo, vlastně jo.“
(21x známkováno, průměr: 1,57 z 5)