Můj děd byl bibliofil. Celý jeho život pohltily hranaté nesmysly s černobíle potištěnými stránkami.
Dodnes vzpomínám na jeho dnes již téměř prázdnou knihovní místnost, plnou výtisků různých tvarů, jazyků, vůní, staletí a písem. Bohužel děd zemřel dříve, než byla moje mozková kůra schopna ohodnotit tento poklad, který byl z jistých důvodů po jeho smrti téměř všechen rozprodán.
Podařilo se mi, coby capartovi, zachránit nějaké to čtivo a tak mohu někdy prolistovat a začíst se do knihy psané uctivým, slušným jazykem, který v dnešních knihách chybí. Mohu říci, že je to škoda. Tehdejší Čeština dávala příběhům další rozměr, vyprávění nabíralo zvláštní nádech tajemnosti, rozmanitost a rustikálnost slov dávala lidským osudům a patáliím další, dnes již zapomenuté rozměry. Zkrátka vyprávění příběhů v tehdejších knihách mělo nejenom tělo, ale i duši.
Onehdá jsem uchopil drobnou knížečku, kterou jsem v minulosti přehlížel a jí opovrhoval. Není divu. Je na ní nápis, který musí jakéhokoli pohrdače konzumu odradit. Jistě si pamatujete, je-li Vám okolo třiceti let, že jste byli v mládí oblažováni Japonským kresleným seriálem, natočeným pro Německou televizi s písní, nazpívanou českým zpěvákem, třicetinásobným držitelem zlatého slavíka, národním umělcem, Karlem Gottem. Tento seriálový paskvil se jmenoval stejně jako předloha, se kterou má však společné snad jenom to, že hrdinkou příběhu je včela. Ve skutečnosti je však originální předloha skutečné umělecké dílo. Jak jsem pročítal text knihy, padala mi brada a i slzu jsem musel občas zamáčknout. Spisovatel Waldemar Bonsels nebyl chrlič knih a tak se dětem v oněch dobách dostalo do rukou kvalitní dílko, obsahující poodkrytý smysl a systém fungování lidského světa a jeho skryté nástrahy. Originální dílo je ve skutečnosti kódováno tak, že si čtenářský potěr musí závěry a poučení vydedukovat sám a autor tak učí dítě samostatnému uvažování. Příběh nemá uzavřený a jednoznačný konec, postavy příběhu nejsou nezranitelné, nemají jen dobré, nebo jen špatné vlastnosti, smrt není zaobalena do klišé nových začátků a příběh sám se také smrti nevyhýbá. Dnes, v době plastových knih a předražených ilustrovaných jednohubek pro dětské čtenáře, obsahující předžvýkaný obsah, který skrývá jen autorovo neumětelství a pohrdání intelektem dítěte, román pro děti od Waldemara Bonselse vyčnívá a září. Žádné čtení pro budoucí zmrdy. O to více zamrzí, že byl tento román třicet let po jeho napsání zneužit německou říší k šíření nacismu mezi nejmenší čtenáře. Včelkou Májou si však Goebels instaloval do oficiálního učení a výchovy jugend velmi liberální postavičku uvažující včelky, která používá rozum a cit před slepými a nesmyslnými rozkazy. To v pozdější době zachránilo knihu před osudem mein kampfu a ostatního oficiálního škváru.
Ale ani v dnešní době se knize nevede lépe. Zkuste si vyhledat na internetu cokoli o tomto románu. Ještě teď mi naskakuje husí kůže. Dance remixy písniček ze seriálu, vyzvánění na mobily, fan kluby seriálu, fan kluby Vilíka, prostě zmrdí kultura pohltila a zkomolila poselství románu a výsledkem jsou leštěné prdy a znásilněné původní poselství. Hrůza mě polila potem, když mě jeden z odkazů zavedl na stránky Dámy.cz, kde Aťka Janoušková vydělává prachy na tom, že křtí novou prodejní značku medu, využívajíc přitom spojení svého hlasu s výše uvedeným seriálem. Nenašel jsem jedinou rozumnou stránku, která by nabízela ke koupi knižní vydání tohoto povedeného dětského románu. Všude jen samá pračka na peníze. Smůla, z našich dětí vyrůstá pod dohledem zmrdí kultury plevel a bodláčí a v tomto ohledu nelze vidět budoucnost optimisticky. Stačí zapnout v neděli ráno televizi. V ní uváděné pořady pro děti spíše připomínají záběry z útrob ústavu mentálně postižených (teletubies, pokémoni atd.). Dlouho jsem neviděl pohádku, ve které by nebyl svět pokroucen a upraven tak, jak chtějí zmrdi s jejich optikou vidění světa. Dítě není debil, ale vystavení mladého a tvárného mozku přílivu těchto sraček ze všech možných zdrojů, vytváří budoucí závislosti na výdobytky konzumní společnosti a degenerují mozek na pouhopouhé bezmyšlenkovité přijímání předložené reality.
Přátelé. Na těchto stránkách řešíme problémy se současným zazmrdováním a možná nám samotným nedochází, že nevědomky instalujeme vzorce současného obrazu světa vlastním dětem tím, že jim předkládáme ke čtení a vzdělávání výtvory zmrdí kultury. Dlouho jsem přemýšlel, zda článek o dětském románu na D-Fense patří. Dle mého skromného názoru ano, protože spousta čtenářů tohoto weblogu děti má, ale v zápalu boje s dospělými zmrdy často přehlíží vývoj dětské osobnosti. Těm, kdo ještě není oharantěn, bych chtěl tímto článkem s přiloženou přílohou dát alespoň důvod k zamyšlení, zda to, s čím přichází do styku mládež v dnešní době, v dětských knihách i jinde, je opravdu dobré, pro samostatné a inteligentní myšlení a pro projevy budoucí generace. Sami si srovnejte útržek původního znění knihy s tím, co si sami vybavíte pod pojmem a názvem včelka Mája. To je rozdíl, co? A to neuplynulo ani sto let.
Má kniha o včelce Máji pochází z roku 1921 a je to jeden z prvních překladů do češtiny. Román sám vznikl v roce 1912 a okamžitě se stal nejen v Německu bestselerem. Velmi vtipný a trefný popis hmyzí říše, nápadně se podobající skutečnému světu lidí a hledání lidských bytostí v nás samých, se stala mezi tehdejšími dětmi velmi oblíbenou. Mé rozhodnutí opsat na D-FENSE do přílohy celou knihu, překazil nedostatek času, který díky současnému pracovnímu vytížení nebudu mít ani v blízké budoucnosti. Předkládám proto v příloze k článku k přečtení z originálu jen to, co jsem stihl opsat.
1.
Májin útěk z domova.
Stará včela, která včelce Máji pomáhala, když procitla k životu a vyklouzla z buňky, jmenovala se Kassandra a požívala v úlu velké vážnosti. Byly tehdáž vzrušené dny, protože ve včelím národu vypukla vzpoura , kterou královna nemohla potlačiti.
Zatím, co zkušená Kassandra osušovala malé Máji, jejíž příhody budu vypravovati, velké čisté oči a upravovala jí poněkud něžná křídelka, bzučelo to hrozivě ve velkém úli a malá Mája usoudila, že jest velmi teplo a řekla to své společnici.
Kassandra se starostlivě rozhlédla, ale neodpověděla maličké hned. Podivila se, že dítě tak záhy dovede se vyjádřiti, však vskutku tomu tak bylo, teplota a dusno byly téměř nesnesitelny. Mája viděla, kterak neustále včela za včelou spěchají mimo ni, bylo tu spěchu a ruchu, že chvílemi jedna přes druhou přelézaly a jiné zase jako v chomáčích sbalené se valily mimo.
Pojednou ocitla se královna v jejich blízkosti. Kassandra a Mája byly poněkud poodstrčeny, ale trubec, mladý přívětivý včelí panáček uhlazeného zevnějšku, spěl jim na pomoc. Uklonil se Máji a poněkud zmaten hladil si blyštící se chmýří na prsou přední nožkou, která jest včelám paží a rukou.
„Zlá věc!“ pravil Kassandře. „Roj povstalců opustí město. Provolali již novou královnu.“
Kassandra si ho valně nevšímala. Ani mu nepoděkovala za přispění a Mája cítila zřejmě, že stará dáma je k mladému pánovi nehrubě přívětiva. Neodvážila se ani ptáti, dojmy přicházely tak náhle jeden po druhém, až ji to přemáhalo. Zmocnilo se jí rozčilení a počala jemně bzučeti.
„Co ti připadá,“ řekla Kassandra. „Není tu již dosti hluku ?“. Mája ihned ztichla a upřela tázavé oči na svou starší přítelkyni.
„ Pojď sem,“ pravila k Máji, „ zkusíme se tu trochu udržeti.“
Chopila Máji za krásné třpytné křídlo, jež bylo ještě měkké, nové a ku podivu průhledné, strčila ji do volného koutku a k plástvím, jež byly naplněny medem.
Mája stanula a přidržela se pevně jedné plástve.
„ Zde to příjemně voní,“ řekla Kassandře. Stará byla zase všecka nesvá.
„ Je třeba, aby ses naučila čekati,“ odpověděla. „ Dítě, vychovala jsem tohoto jara již několik set včelek a navedla je k prvnímu letu, ale jediná nebyla tak všetečná jako jsi ty. Podobá se, žes jakousi přírodní vyjímkou.“
Mája se zarděla a strčila oba něžné prstíky do úst.
„ Co je to přírodní vyjímka ?“ ptala se ostýchavě.
„ O, to je cosi velmi nezpůsobného,“ zvolala Kassandra, která mínila ovšem prstíky v ústech a nedbala otázky. „ Nyní dej pozor na vše, co ti povím, nemohu se s tebou dlouho obírati, vylíhly se opět nové včelky a má jediná pomocnice v tomto oddělení jest beztoho nanejvýš prací zmožena a naříká si, že jí hučí v uších. Posaď se tu.“
Mája uposlechla a hleděla velkýma hnědýma očima na svou učitelku.
„ První pravidlo, jež si musí mladá včelka vštípiti v paměť, jest to,“ řekla Kassandra s povzdechem, „ že každá každičkou myšlenkou a všemi skutky spolu s ostatními musí dbáti prospěchu všech. Podle našeho státního řádu, který od nepamětných dob za správný uznáváme a který se také nejlépe osvědčil, jest to jediný základ pro blaho státu. Zítra poprvé vylétneš. Starší družka tě bude provázeti. S počátku musíš přestati jen na krátkých letech a pamatovati si dobře věci, mimo něž poletíš, aby ses dovedla vrátiti. Tvá společnice naučí tě znáti mnoho květin a květů, jež mají nejlepší med, těm musíš se naučiti na paměť, tomu žádná včela neujde. První z nich můžeš si ihned zapamatovati: jsou to pohanka a lípový květ. Řekni to po mně.“
„ Nedovedu toho,“ řekla malá Mája, „ je to hrozně těžké. Vždyť je později uvidím.“
Stará Kassandra vyvalila oči a pohodila hlavou.
„ S tebou bude pořízení,“ vzdychla, „ to už teď vidím.“
„ Budu později po celičký den snášeti med ?“ ptala se včelka Mája.
Kassandra vzdychla hluboce a zahleděla se vážně a smutně na včelku. Zdálo se, jakoby vzpomínala na svůj vlastní život, jenž od počátku až do konce byl všecek pln námahy a práce. Pak promluvila zjemnělým hlasem patříc laskavě na Máju:
„ Májo moje maličká, poznáš sluneční záři, vysoké zelené stromy a kvetoucí louky plné květin, lesknoucí se jezera a bystré třpytné potoky, zářivé modré nebe a posléz snad i člověka, jenž jest nejvyšším a nejdokonalejším dílem přírody. Nad všechny ty krásy stane se tvou radostí práce. Hleď, to vše je ještě před tebou, mé srdéčko, máš proč býti šťastnou.“
„ Dobrá,“ řekla malá Mája, „ to také chci !“
Kassandra se dobrotivě usmála. Nevěděla právě, odkud to přišlo, ale pocítila náhle zcela zvláštní lásku k malé Máji, jako dosud k žádné malé včele, pokud se pamatovala. A tak se stalo, že malé Máji více pověděla a vyprávěla, než obyčejné včely slýchávají prvního dne života. Udílela jí mnoho zvláštních rad, varovala ji před nebezpečími zlého světa tam venku a jmenovala jí před nejnebezbečnější nepřátele, co jich má včelí národ. Posléze mluvila též dlouho o lidech a vkládala včelce do srdce první lásku k nim a zárodek velké touhy po seznámení se s nimi.
„ Buď zdvořilá a vlídná ke všemu hmyzu, s kterým se potkáš,“ pravila ke konci, „ pak naučíš se od něho mnohému spíše, nežli ti dnes mohu říci, ale střes se před sršni a vosami. Sršni jsou naši nejmocnější a nejhorší nepřátelé a vosy jsou ničemné, loupežné plémě bez domova a víry. My jsme silnější a mocnější než ony, ale ony kradou a vraždí, kde mohou. Svého žihadla můžeš užíti proti všemu hmyzu, aby sis zjednala vážnosti a k své obraně; bodneš-li však teplokrevné zvíře nebo dokonce člověka, zemřeš, neboť tvé žihadlo uvízne v jejich kůži a zlomí se. Bodni taková stvoření jen v případu nejvyšší nouze, ale učiň tak zmužile a neboj se smrti, neboť my včely vděčíme svou velkou vážnost a úctu, které všude požíváme, své odvaze a moudrosti. A nyní žij blaze, malá Májo, provázej tě štěstí ve světě a buď věrná svému národu a své královně.“
Včelka přikývla a opětovala políbení a objetí své staré učitelky. Uložila se s tajnou radostí a pohnutím k spánku a nemohla skoro nedočkavostí usnouti, neboť nastávajícího dne měla poznati velký širý svět, slunce, nebe a květiny.
Ve včelím městě nastal zatím klid. Většina mladých včel opustila říši, aby si založila nový stát. Dlouho bylo slyšeti, kterak veliký roj bzučí v slunném kraji. Nestalo se tak ze zpupnosti aneb z odboje proti královně, nýbrž proto, že se národ tak silně rozmnožil, takže v městě nebylo již dosti místa pro všechny obyvatele a že nebylo možno tolik zásob medu donésti, aby všem na zimu vystačil. Vždyť značný díl medu v létě nashromážděného musil býti ponechán lidem. Taková byla stará státní smlouva, za to lidé zabezpečovali zdar města, pečovali o klid a bezpečnost a v zimě je chránili proti mrazům.
Příštího jitra slyšela Mája na svém lůžku radostné volání. „Slunce vyšlo !“ Ihned vyskočila a připojila se k jedné dělnici. „ Dobrá,“ pravila dělnice přívětivě, „ můžeš se mnou letěti.“
U brány zastavily je stráže. Byla tam pořádná tlačenice. Jeden ze strážců brány řekl malé Máji národní heslo, bez něhož žádná včela není vpuštěna do města.
„ Pamatuj si je,“ řekl, „a noho štěstí k prvnímu letu.“
Když včelka vystoupila před bránu, musila zavříti oči pro velké světlo, jež ji oslňovalo. Byl to svit zlata a zeleně nade vše mocný a hřejivý a zářící, že blahem nevěděla, co by měla činiti neb promluviti.
„ Toť vskutku velkolepé,“ pravila k své průvodkyni. „ Tudy se letí dovnitř ?“
„ Nikoli, jen sem !“ pravila druhá. Mája zvedla hlavičku, zamávala krásnými novými křídly a pocítila náhle, že česlo, na němž seděla, jakoby pod ní zmizelo, A současně bylo ji, jakoby ujížděla země pod ní vzad a jakoby jí vstříc přicházely velké zelené báně. Její oči zářily a srdce plesalo.
„ Letím,“ volala, „ opravdu letím! Tj. vskutku cosi znamenitého.“
„ Ano, letíš,“ pravila dělnice, která měla co činiti, aby jí zůstala po boku. „ Hle lípy, k nimž letíme, jsou naše zámecké lípy, dle nich zapamatuješ si polohu našeho města.“
„ Chtěla bych ještě rychleji,“ pravila Mája. „ Jak voní sluneční záře !“
„ Ne, to květy voní,“ řekla dělnice stěží popadajíc dech. „ Leť však pomaleji, sice ti nepostačím a ty si takto nezapamatuješ krajinu k zpátečnímu letu.“
Leč Mája neslyšela. Byla opojena radostí, sluncem a štěstím ze života. Bylo jí, jakoby šipkou ujížděla mořem zelenavého světla vždy větším a větším krásám vstříc. Pestré květiny jakoby na ni volaly, tiché osvětlené dálky ji lákaly a modré nebe žehnalo jejímu jásavému rozletu mládí. Tak krásně nikdy již nebude jako dnes, pomyslila si, nelze se obrátiti, nelze na nic mysliti než na slunce.
Pod ní střídaly se pestré obrazy, volně a široce táhla se ozářená, žirná země. Slunce je asi celičké ze zlata, myslila si včelka.
Když dolétla nad velikou zahradu, která se zdála odpočívati v samých kvetoucích oblacích třešní, šípků a bezu, spustila se k smrti vysílena. Padla na záhon rudých tulipánů a přidržela se pevně jednoho z velkých květů, přitiskla se k stěně květu, zhluboka a blaženě vydychujíc hleděla přes třpytné okraje květiny na zářící modrou oblohu.
„ O jak neskonale krásněji jest v širém světě venku,“ zvolala, „ než v tmavém včelím městě.“ Nikdy se tam nenavrátím, abych nosila med a robila vosk. O zajisté, nikdy to nebudu dělati. Chci se dívati na kvetoucí svět a poznávati jej, nejsem jako jiné včely, mé srdce volá po radosti a změně, po požitku a dobrodružstvích. Nezaleknu se nižádných nebezpečí, což nemám sílu, odvahu a žihadlo ?“
Smála se bujností a radostí a požila hluboký doušek sladké šťávy z kalicha tulipánu. Velkolepé, myslila si, život je vskutku nádherný.
Ach, kdyby malá Mája byla tušila, co nebezpečí a svízelů ji očekává, byla by si to jistě rozmyslila. Leč netušila ničeho a setrvala při svém záměru. Únava ji brzy přemohla a usnula. Když procitla, bylo slunce to tam a na zemi se snesl soumrak. Srdce jí zabušilo a váhavě opustila květinu, jež se počala na noc zavírati. Ukryla se pod velkým listem vysoko v koruně starého stromu a v usínání pomyslila si s důvěrou:
„ Neztrácej hned s počátku odvahy. Slunce opět vyjde, toť jisto, Kassandra tak pravila, je možno tvrdě a pokojně spáti.“
2.
Jendův růžový dům
Když malá Mája procitla, bylo již jasno. Zkřehla poněkud pod velkým zeleným listem a první pohyby dařily se jí jen stěží a zvolna. Držela se pevně žilky listu a dala svým křídlům se chvěti a mihati, aby se stala opět pružnými a sprostila je prachu. Pak přihladila si světlé vlásky a protřela si oči. Opatrně popolezla až na okraj listu a rozhlížela se vůkol.
Byla všecka oslněna nádherou a leskem ranního slunce. Vysoko nad ní se leskly listy zelenavým zlatem: tam, kde sama seděla, byl ještě chlad a stín.
Krásný ty můj světe, Myslila si včelka. Jen zvolna připamatovala si všech událostí minulého dne, všech míst a všech krás, které uzřela. Leč byla odhodlána nevrátiti se do úle. Ovšem, když vzpomněla si na Kassandru, zabušilo jí srdce. Ale bylo již věru nemožno, že by ji Kassandra nalezla. Ne a ne, nestála o tu radost, stále vyletovati a vraceti se, sbírati med anebo robiti vosk. Chtěla býti šťastna a svobodna a užívati života po svém: nechať z toho pojde cokoli, chce to snášeti. Tak lehkomyslně myslila Mája, ovšem také proto, že nedovedla si představiti, co ji ještě čekalo.
Tam v dáli rdělo se slunce. Mája viděla, kterak se leskne a září a zmocňovala se jí tajná netrpělivost. Pocítila též hlad. Tu vznesla se bez obavy ze svého úkrytu jasně a radostně bzučíc do šíra, do světlého mihotavého vzduchu a v hřejivou sluneční zář. Zamířila klidným letem přímo k červené záři květů, jež jakoby jí kynula a když se přiblížila, ucítila dech tak sladké vůně, že byla téměř všechna zmámena a stěží dostihla velkého rudého květu. Vznesla se na nejkrajnější prohnutý plátek a přilnula pevně k němu. Tu, jak se plátek zakolísal, skulila se jí vstříc jiskřivá stříbrná kulička, téměř tak velká jako ona sama: byla průhledná a hrála všemi duhovými barvami. Mája se hrozně ulekla, zároveň ji však nádhera chladné stříbrné koule okouzlila. Průsvitný míč svezl se mimo, sklonil se přes okraj plátku, skočil do slunné záře a spadl do trávy.
Mája polekána zlehka vykřikla, vidouc, kterak krásná koule se dole rozstřikla v mnoho drobounkých perliček. V trávě se to mihotalo teď živě a hbitě, stékaly chvějící kapičky po stoncích a zářily jako diamanty v světle lamp. Mája teď poznala, že to byla veliká krůpěj rosy, která se utvořila v květinovém kalichu za vlahé noci.
Když se opět otočila ke kalichu, spatřila brouka s hnědými krovkami a černým krunýřem na prsou, sedícího u ústí kalicha. Byl o trochu menší než ona, držel se klidně na svém místě a díval se na ni vážně, ale nikterak nepřívětivě. Mája ho zdvořile pozdravila.
„ Patřila koule Vám ?“ zeptala se. A když brouk neodpovídal, dodala: „ je mi velmi líto, že jsem ji shodila.“
„ Míníte krůpěj rosy?“ tázal se brouk usmívaje se rozpačitě. „ Pro tu si nečiňte starostí. Já jsem právě pil a moje žena nikdy vody nepije, trápí ji ledvinová choroba. Co tu chcete ?“
„ Která je tato nádherná květina ?“ pravila Mája nedbajíc jeho otázky. „ Buďte tak laskav a povězte mně jak se jmenuje.“
Vzpomněla si na radu Kassandřinu a byla zdvořilou, jak to jen dovedla. Brouk napřímil třpytnou lesklou hlavu s hrudním štítem. Šlo to lehce a hladce, neboť zcela krásně přiléhala a beze zvuku se otáčela sem a tam.
„ Jste snad včerejší ?“ smál se ne právě zdvořile Májině nevědomosti. Vůbec měl do sebe cosi, jak Máji připadalo, nehrubě jemného: jsouť včely vzdělanější a dovedou se lépe chovati. Leč zdál se přece dobromyslným, neboť uzřev, kterak Májiny líce se zarděly rozpaky, byl již shovívavější k její nevědomosti.
„ Je to růže,“ pravil, „ abyste tedy věděla. Ubytovali jsme se tu před čtyřmi dny a daří se jí, dík naší péči, znamenitě. Prosím přistupte blíže !“
Mája váhala, ale přemohla obavu a pokročila o píď. Brouk stiskl světlý lístek stranou a tak vstoupili druh vedle druha do úzkého prostoru světle růžových stěn tlumeně osvětleného.
„ Máte to zde vskutku půvabné,“ řekla Mája opravdově nadšena. „ Vůně tu je přímo omamující.“
Brouk měl radost, že Mája nalézá zalíbení v jeho příbytku.
„ Je třeba se vyznati se ve volbě příbytku,“ usmál se blahosklonně. „ Jaký pán, takový krám – dí staré přísloví. Je libo trochu medu ?“
„ Ach, to by mi bylo vskutku velmi vhod,“ zvolala Mája. Brouk přikývl a zmizel za stěnou. Mája se blaženě rozhlížela. Přitulila se tvářemi i ručkami k něžným růžově prosvítavým záclonám, vdechovala vzácnou vůni a byla vzrušena radostí, že smí prodlévati v tak krásném obydlí. Je vskutku rozkoší žíti, myslila si a tento příbytek nelze z daleka přirovnati k dusným a přeplněným prostorám, v nichž my žijeme a pracujeme. Již to ticho je tak vznešené.
Tu zaslechla, kterak brouk za stěnou hlasitě hubuje. Bručel zle pohněván a Máji připadalo, jakoby někoho uchopil a strkal nepříliš jemně ku předu. V tom postihla jasný hlásek plný úzkosti a mrzutosti a zaslechla slova: „ Ovšem jsem-li sám, troufáte si ke mně blízko, ale počkejte, jak se Vám povede, až si přivedu soudruhy. Jste hrubec. Dobrá, odcházím. Ale co jsem Vám řekl, jistě si nedáte za rámeček.“
Mája byla velmi poděšena pronikavým hlasem cizince, zněl tak ostře a zlobně. Zaslechla ještě jak spěšně se vzdaluje. Brouk se vrátil a hodil rozmrzen kouskem medu.
„ Je to k zlosti,“ povídá, „ nikde není pokoje od té čeládky.“
Mája pro hlad zapomněla poděkovati, nabrala si rychle plná ústa medu a žvýkala, zatím co brouk stíral si pot z čela a uvolňoval si poněkud okruží, aby mohl lépe dýchati.
„ Kdo to byl ?“ ptala se Mája plnými ústy.
„ Dojezte, prosím, dříve a spolkněte sousto,“ povídá brouk, „takto Vám není rozuměti .“
Mája poslechla, ale rozhněvaný domácí pán nepopřál jí času k nové otázce. Zlostně vyjel.
„ Mravenec to byl. Ta čeládka si myslí, že našinec skládá a střádá den ke dni jen pro ně. A jen tak zhola, bez pozdravu neslušně vrazí do komory ! To mne dohřálo. Kdybych nevěděl, že té čeládce vskutku bývá zle o sousto, neváhal bych ani okamžik nazvati je zloději.“ Náhle se vzpamatoval a obrátil se k Máji:
„ Promiňte, zapomněl jsem se Vám představiti, jsem Jenda z rodiny Zlatohlávků.“
„ Mně říkají Mája,“ řekla ostýchavě včelka. „ Velice mne těší, že jsem Vás poznala .“ Prohlížela si teď pozorně Jendu. Ten ukláněl se znova a znova a rozčeřil svá tykadla ve dva malé hnědé vějíře. To se obzvláště Máji líbilo.
„ Máte znamenitá tykadla,“ povídá, „ jedním slovem rozkošná.“
„ Ovšem,“ mínil Jenda polichocen, „ zakládám si na nich. Chcete viděti rub ?“
„ Smím-li prositi,“ řekla Mája. Brouk otočil rozčeřená tykadla stranou a vystavil je slunečním paprskům.
„ Znamenité, že ano ?“ ptal se.
„ Nevěřila bych, že cos takového je možno,“ odvětila Mája. „ Má tykadla jsou tak nepatrná.“
„ Inu ovšem,“ mínil Jenda. „ Každému své. Za to máte nesmírně krásné oči a zlaté zabarvení Vašeho těla má mnoho do sebe.“
Malá Mája zářila štěstím. To jí ještě nikdo neřekl, že je na ní co krásného. Byla všechna rozkochána radostí ze života a vzala si rychle ještě sousto medu. „ Jest výtečný,“ pravila.
„ Prosím berte si jen ještě,“ řekl Jenda poněkud udiven dobrou chutí svého hostě. „ Je to růžový med z první sklizně. Jen třeba se míti na pozoru, abychom si nepokazili žaludek. Je tu též ještě rosa, máte-li snad žízeň.“
„ Děkuji mnohokrát,“ řekla Mája. „ Ráda bych lítala, dovolíte-li.“
Brouk se smál. „ Lítati a jen lítati,“ řekl. „ To máte Vy včely v krvi. Nechápu, proč ten ustavičný shon. Jest mnohem lepší, zdržovati se na jednom místě. Nemyslíte ?“
„ Ach, lítám tak ráda,“ řekla malá Mája. Brouk odhrnul jí zdvořile růžovou záclonu.
„ Vyprovodím Vás. Dovedu Vás k plátku na rozhled, odkud můžete pohodlně odlétnouti.“
„ Ó, děkuji,“ řekla Mája. „ Mohu odletěti odkud chci.“
„ V tom máte přednost přede mnou,“ řekl. „ Mně působí rozpětí spodních křídel obtíže.“
Stiskl jí ruku a odsunul poslední záclonu. „ Ó, Bože ! Modré nebe !“ jásala Mája, „ žijte blaze.“
„ Na shledanou“ řekl Jenda a poseděl chvíli na nejvyšším růžovém plátku a hleděl za malou Májou, jež rychle přímou čarou vzlétla vysoko k nebi do zlaté sluneční záře a do čistého ranního vzduchu. Pak vzdych bezděčně a zalezl zadumán do chladného růžového kalichu. Bylo mu trochu teplo, ačkoli bylo ještě záhy. Bzučel si pro sebe ranní písničku, která v růžovém přísvitu růžových plátků a v teplé sluneční nádheře zaznívala:
V slunci tone zeleň kraje,
Léto teplem hýří,
Odkud kvetou krásné růže,
Z života se těším též.
Kde jsem zrozen, nevím sám,
Blaze je mi tam, kde jsem:
V květech růže den co den,
V samé kráse žiji.
Málo dbám o světa běh,
Šťasten žiji skrytě,
Až pak růžím zvadne květ,
Skončím také život svůj.
A venku vstával zvolna zářivý letní den nad kvetoucí zemí.
3.
Lesní jezero a jeho obyvatelé
„ Ach,“ pomyslila si malá Mája odlétajíc, tak zkušený muž jako on, jistě by mně nejlépe poučil. Ale snad ještě dnes sama člověka potká. Chtivá světa s veselou myslí bloudila lesklýma očima po širém pestrém kraji, jenž se pod ní rozkládal v letní nádheře.
Přiletěla k veliké zahradě, hýřící tisícerými barvami. Setkávala se s množstvím hmyzů, kteří na ni volali poutnickým pozdravem a přáli jí veselou cestu a hojnou žeň. Kdykoliv potkala některou včelu, zabušilo jí s počátku trochu srdce, neboť cítila se pro svou nečinnost přece trochu vinnou a obávala se, že potká známé. Ale brzy seznala, že včely se nikterak o ni nestarají.
Tu uzřela náhle, že pod ní svítí se bílé nebe do nekonečné hloubi. Myslila zprvu polekána, že snad příliš vysoko vyletěla a že zbloudila v nebi, ale tu vidí, že na okraji onoho podzemního nebe se zrcadlí stromy a poznala k své radosti, že to je velká tichá vodní hladina, která se tu prostírala modrá a čistá v ranním klidu. Snesla se plna radosti až k samé hladině a viděla sebe samu letěti ve vodním zrcadle, viděla svá jasná křídla blyštit se jako čistě třpytné sklo, dbala, aby jí nožky u těla správně ležely, jak jí tomu Kassandra učila a viděla, kterak se odráží ve vodě krásná zlatá barva jejího tílka.
(2x známkováno, průměr: 1,50 z 5)