Tak konečně přišli, tedy přišla, neboť v mém případě se na ubytovnu nemocnice kde pracuji dostavila – Sčítací komisařka. Očekával jsem jí a otevřel dveře hned jak jsem uslyšel klapot jejích střevíčků. Představili jsme se a započali s dílem.
Okamžitě se objevil zádrhel. Nějak nemohla najít číslo formuláře, jež mi mělo být přiděleno. Nakonec jej našla – bohužel psané na někoho jiného, neboť to popletla. Zanesli jsme tedy do formuláře změnu a já se začal píditi po obálce. Paní znejistěla a povídá: “Nám na statisťáku říkali, že si to máme od lidí brát sami.“ „Ale já to chci poslat:“ oponuji. „No dobře, ale já teď u sebe obálku nemám …“ „To přece nevadí,“ usmívám se . „Dodáte mi jí jindy, nebo víte co? Necháte mi jí v ubytovací kanceláři, ať to máte jednodušší…“. „Jenže na poště se to třeba může ztratit…. “ nechce se vzdát. „No to je problém pošty co s tím udělá a jak. Já to do schránky hodím“ „A víte že mne tím připravíte o již tak dost špatný výdělek?“ pokouší se hrát na city. „A vás někdo nutil státi se pohůnkem tohoto státu?“ zadeklamuji. Skončila. Pochopila, že jakákoliv diskuze je zbytečná a kdo ví, třeba by se toho mohli chytit i další, pozorně naslouchající za dveřmi svých pokojíků. Popřáli jsme si dobrého dne a šli po svém. Na chodbě už čekal nějaký další vovčan, hodlající dostát svým závazkům vůči státu, a tak se začala věnovat jemu.
„Prosím tě oč šlo?“ odchytila mne na chodbě sousedka. Vysvětli jsem jí to, stejně jako předcházejícími řádky vám a to patřičně hlasitě, aby paní komisařka věděla, že se snažím zvlčet další vovčanku v jejím rajónu. Zašel jsem i do ubytovací kanceláře, abych paním ubytovatelkám ozřejmil, že jen velmi nerad a pro blaho nás všech, po nich budu chtít aby mi onu obálku schovali . Připadal jsem si v té chvíli, jako když kardinál Richelieu píše mušketýrův rozsudek slovy „Na můj rozkaz a pro blaho státu…“ Dámy už mne dobře znají, vědí že jsem prudič obecný a tak jen odevzdaně poznamenávají “No vy, vy aby jste si něco nevymyslel…“
Závěr korunuje dílo, jak bylo napsáno na nástěnce v době mé maturitní zkoušky, a majíc dojem dobře vykonané práce, zašel jsem navštívit kamarádku, abych se pochlubil. Dveře sousední kanceláře byly pootevřeny a já dobře věděl, že i její kolegyně si přivydělává na účet nás všech jako další ze sčítacích pohůnků. Vydržela až do chvíle, kdy jsem prohlásil že budu přesvědčovat co nejvíce lidí aby použili služeb pošty, protože „Vydělávati si otravováním lidí pouze prostitutek hodno jest…“ A vystartovala jak Sputnik. Začala mlít cosi o tom, že jí bych odměnu odepřel, ale stejně to nakonec všichni co brblem pošleme, tak proč mi vadí těch několik korun co si tak těžce vydělá a po vzájemné výměně několika roztomilostí se raději vzdálila…
A já si uvědomil, o čem se nepsalo, nenapsal to ani D-fens, ani Franta Matějka a proto to píšu já. Není to z důvodu, abych se chlubil jak jsem znepříjemnil život několika malým víceméně neškodným ohnoutkům, to určitě ne. Problém je v něčem jiném. Jsou to obyčejní lidé, co si občas myslí že je dobrý nápad, křičet třeba „Za Stalina“ nebo „Juden raus“. Jsou to „obyčejní“ lidé, co měli dojem, že prospívají společnosti jako domovní důvěrníci nebo Pomocná stráž VB. Jsou to obyčejní lidé, co se nás budou snažit přesvědčit, že je okrádáme o peníze, když onu obálku nevydáme do rukou jim, ti samí obyčejní lidé, co před dvěmi tisíci let křičeli v Jeruzalémě na Piláta: „ Propust Barabáše…“ Vždy v historii bylo mraky obyčejných Pachatelů dobra, kteří to mysleli dobře či v dobrém úmyslu jen plnili rozkazy . A už jen to je důvod, aby onu obálku do rukou nedostali.
(Zatím nikdo nehlasoval)