Jedno rčení říká : „Člověk nepříchází o svobodu se slzami v očích, ale za bouřlivého aplausu“ …
Dne 18.02.2009 došlo ke zřejmé ukázce toho, jak to s naší politickou scénou vypadá. Naštestí se naši zákonodárci skoro trefili datem a tak se školáci třeba jednou (pokud v té době vůbec budou existovat školy. přece není možé narušit jejich duševní vývoj, že) budou učit o vítězném únoru 1 a 2, vzdálených od sebe celých 61 let.
Lisabonská smlouva, či euro-ůstava (jablko zůstane jablkem, i když ho pojmenujeme hruška), byla toho dne schválena PSP ČR. Navzdory vůli lidu, navzdory návrhu na všelidové hlasování, navzdory tomu, že její ratifikace by měla být po irském ne zastavena v celé Evropě.
Opět se, podobně jako v kauze poplatky vs. vojenské mise, dostalo na povrch kupčení o koryta a politické přežití. A tak kromě dalšího přežití naší „hrozně dobré“ vlády získává náš bez-gulový premiér křeslo eurokomisaře. Jirka P. dostal svoji smlouvu a vizi budoucího superstátu, kde bude moci spolu s Rathlíkem kontrolovat vše snad i to co zrovna sousedovic malá vykadila. Krása! Nádhera! Aplaus! Všichni jsou spokojení, tedy až na lidi, ale na ty se dneska co, sere, že.
A ani naše média nijak neznepokojuje, že tato smlouva může nebourat poválečné vypořádání. Politici sice přijali jakýsi zákon na ochranu Benešových dekretů, nicméně ten podle naší ústavy proti Lisabonu moc nezmůže. Již v základních ustanoveních se objevuje článek 10. tohoto znění :
„Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva“. Tak a já se nemohu dočkat až se do našeho města vrátí pan kníže, Schwarzenberg.
Celé toto urychlené přijetí Lisabonského paskvilu mi řádně obrací žaludek. Navíc se nemohu zbavit pocitu, že to celé bylo protiústavní. Česká ústava, hlava 2, článek 23, odstavec 3, definuje slib, který musí poslanec složit takto : „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí“. Já tedy nevím, ale Lisabonská smlouva mi rozhodně nepřijde v zájmu všeho lidu. I když lidé vlastně neví, co je pro ně dobré, proto se musí jejich život řídit všemi možnýmy i nemožnými nařízeními. Hlavně totiž co? No přece NEMYSLET!
A tak ve vidině světlejších zítřků jsem řekl přítelkyni, aby mi koupila teplé spodní prádlo, až jednou u mých dveří zazvoní detektivové z Bruselské europolicie, oddělení ekozločinu, a odvlečou mne do eurogulagu, pardon převýchovného kulturně-ekologického centra, protože jsem užíval osobní automobil a neplatil zelený desátek euro-eko-komisaři monsignoru Bursíkovi. Že to je přehnané a není to možné? Ale je, stačí se podívat do Lisabonské smlouvy.
Na závěr malé zamyšlení v jednom dokumentu, o kterém určite všichni naši politici prohlásí, že je základem moderní demokracie se píše :
„We hold these truths to be self-evident, that all men are created equal, that they are endowed by their Creator with certain unalienable Rights, that among these are Life, Liberty and the pursuit of Happiness. — That to secure these rights, Governments are instituted among Men, deriving their just powers from the consent of the governed, — That whenever any Form of Government becomes destructive of these ends, it is the Right of the People to alter or to abolish it, and to institute new Government, laying its foundation on such principles and organizing its powers in such form, as to them shall seem most likely to effect their Safety and Happiness. Prudence, indeed, will dictate that Governments long established should not be changed for light and transient causes; and accordingly all experience hath shewn that mankind are more disposed to suffer, while evils are sufferable than to right themselves by abolishing the forms to which they are accustomed. But when a long train of abuses and usurpations, pursuing invariably the same Object evinces a design to reduce them under absolute Despotism, it is their right, it is their duty, to throw off such Government, and to provide new Guards for their future security. — Such has been the patient sufferance of these Colonies; and such is now the necessity which constrains them to alter their former Systems of Government“.
V českém překladu je význam přibližně takový :
„Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni a jsou nadáni jistými nezcizitelnými právy, mezi něž patří právo na život, svobodu a budování osobního štěstí. Že k zajištění těchto práv se ustavují mezi lidmi vlády, odvozující svou oprávněnou moc ze souhlasu těch, jimž vládnou. Že kdykoli počne být některá vláda těmto cílům na překážku, má lid právo ji změnit nebo zrušit a ustavit vládu novou, která by byla založena na takových zásadách a měla svou pravomoc upravenou takovým způsobem, jak uzná lid za vhodné pro zajištění své bezpečnosti a svého štěstí. Je pravda, že prozíravost velí, aby se vlády již ustanovené neměnily z příčin nepatrných ani přechodných, a i všechna zkušenost ukázala, že lidé, je-li zlo snesitelné, jsou spíše nakloněni je snášet, než aby se domohli svých práv tím, že zruší životní formy, na něž si zvykli. Avšak, když dlouhá řada případů zneužití moci a skutků bezpráví, sledujících neustále tentýž cíl, svědčí o úmyslu podrobit je naprostou krutovládou, pak je jejich právem, a přímo povinností, takovou vládu svrhnout a postarat se o nové strážce své příští bezpečnosti. Takové bylo trpělivé utrpení těchto kolonií; a taková je nyní nutnost, která od nich vyžaduje, aby změnily své dřívější systémy vlády.“.
Škoda, že dnes již lidé nejen takto nemluví, ale i nemyslí …
(Zatím nikdo nehlasoval)