Vzpomínám si, jak jsem se jednou začet někde na webu do článku o třech mrtvých na cestě z diskotéky. Patrně nejstřízlivější z téhle triády osedlal tehdá 60 koní jakési popelnice a společně vesele dotančili do druhé zatáčky za značkou „konec obce“. Během několika následujících sekund dostali všichni poslední lekci jejich krátkého života.
Bylo to něco z fyziky o odstředivé síle a adhezi, zákon akce a reakce, pak něco složitějšího z materiálových struktur, nejspíš docela nuda, protože tu část z biologie o vlivu ztráty krve v oběhové systému těla už většina moc nevnímala, jak se říká, tak nějak ztratili hlavu. 10km jízdy, tři zatáčky, poslední levotočivá trochu vynáší a strom. Bylo mi těch mladých líto. Pak jsem zabrouzdal do diskuze pod článkem a bylo mi skoro líto, že někteří diskutéři nebyli v autě. Komentáře „patřilo jim to“ nebo „kdo chce kam…“ se vyskytly poměrně často.
Přistihl jsem se už párkrát, že v duchu kroutím hlavou na tím, co někdy vyvedou později narození začínající na cestách a napadlo mě, že by bylo spravedlivé obnažit vlastní zážitky z prvních cest a možná tak zdůraznit některé klíčové omyly za volantem v počátcích.
Mám za sebou Kristova léta poměrně těsně, ale to nejlepší z adrenalinového sportu „učím se řídit“ mám už za sebou a napadlo mě kolikrát, že i já jsem tady vlastně jenom omylem, protože začátky byly těžké. Provoz navíc zhoustnul a za těch více než 15 let vím, že jsem byl kolikrát stejně blbej jako stájový pilot partičky z článku. Jsou tací, co i po milionu km mají kartu řidiče „tabula rasa“ a mají můj hluboký obdiv, jsem zkrátka blbější šedý průměr a neměl jsem tolik rozumu a možná i štěstí. Než se mě případní aktivisti pokusí stáhnout z oběhu a umístit do karantény, tak předesílám, že všechno se obešlo bez vážných zranění, vždy bez alkoholu a posledních 10 let bez nehody (dokonce i trestné body nula). Chtěl bych jen popsat některé zážitky a okolnosti začátečnických nehod, omylů a hlavně šťastných náhod ve chvílích, kdy nejen mě od ventilátoru na AR oddělení dělil jen vlásek. Z celé řady zážitků z cest, které bych rád oželel, jsem vybral čtyři situace, které buď skončily nebo velmi pravděpodobně mohly skončit přeměnou vozidla na surovinu vhodnou do sběru a také se na jejich nechtěném rozuzlení podepsala kromě nezkušenosti i soukromá tupost. Sepsal jsem to tak nějak dokupy a poslat to celé, tak to nedočte nikdo a kdo by se s tím pak psal… Takže to vydá na dva potenciální články, které dá-li D-F, možná oba vyjdou.
Cesta z města
Krátce po autoškole jsem si za cizí peníze pořídil první vůz. To, že byl na „supr výhodný“ leasing mi ve svém důsledku ušetřilo poměrně značné množství peněz, neb splátková agentura trvala na uzavření kromě povinného i havarijního pojištění. Všem absolventům, kteří neví jistě, jestli tom plastovém výlisku je nahoře „řidičský“ nebo „pilotní“ průkaz vřele doporučuji, zvažte havarijní pojištění. Může být po vámi zaviněné autonehodě možná zanedbatelnou, přesto jedinou vaší „výhrou“.
S ještě mokrým řidičákem jsem tedy osedlal Škodu Forman v ne moc cool bílé barvě. Psal se rok 1997 a auto bylo cca 3 roky staré, statečných 43kW, provedení karburátor. Po několikatýdenním ježdění jsem měl auto samozřejmě už „plně“ pod kontrolou a těžko by mi to někdo tehdy vyvrátil. Osvojil jsem si skutečnosti, jako že kdo brzdí před zatáčkou je srab, nejlepší je jet 75 na vytočenou 2-ku a 5-ka je v autě na hovno, protože nejede o moc víc než 4-ka a zrychluje pomalejc. První varování na sebe samozřejmě nenechalo dlouho čekat. Byla to cesta z města někam do Čech, cca 150km. Kdo organizoval a koho napadla ta blbost mě angažovat na tuhle misi si už nepamatuju. Byly mi tehdá naskládány do auta 4 asi 13-leté děti ženského pohlaví a spolu s dalšími čtyřmi podobně naloženými vozy jsme je měli dopravit na jakousi taneční soutěž družstev. Byl jsem jediná lama v týmu a zkušenosti jsem naprosto iracionálně nahradil odhodláním a odvahou. Po startu jsem nezískal výhodnou „pole position“, jel jsem 3-tí. Po nějakých asi dvaceti kilometrech jsme, již mimo město, narazili v táhlém a přehledném stoupání na kamion, první dvě posádky přede mnou se rozhodly předjíždět a zařadily se před něj. Mně stoupl adrenalin a místo abych je včas následoval, chtěl jsem si předjíždění promyslet a za kamionem jsem přibrzdil. V protisměru mrtvo, podřadil jsem a vyrazil. Kdybych využil aktuálně vyšší rychlost, kterou jsem se blížil ke kamionu a začal předjíždět hned, stihl bych to nejspíš v pohodě, takhle jsem byl konfrontován se skutečností, že mých 43kW v 5-ti (i když malých) lidech do prudšího kopce nezrychlí. Jak se tak šinu podél kamionu a přijde mi delší než obvykle, na horizontu kopce se vyhoupla živnostenská verze mojí Schade, konkrétně Škoda Pick-up. Byl jsem teprve někde v půlce manévru a všem bylo jasno, že stihnout to nelze. Uhnout nebylo kam, jakkoli se řidič v protisměru snažil posekat trávník na svojí straně, projela by tak babeta o zrcátka. Vytočený řvoucí motor dával jasně najevo, že zrychlení které by mě z průseru vytáhlo se konat nebude no spolehnout se na to, že kamion i auto v protisměru stihnou zpomalit natolik, že stihnu předjet, to jsem nedokázal risknout. Vší silou jsem se zapřel do volantu a zašláp jsem brzdu. Žádné ABS, kola se nekompromisně zablokovala a ječela ve snaze zbavit se posledního zbytku letního vzorku broušením o asfalt. Zmizel jsem s autem zpátky za kamionem a pick-up projel. Mise byla na chvíli přerušena, protože jsem potřeboval přebalit. Cestu jsme dokončili ve zdraví tam i zpět a kromě úplné drobnosti, kdy jsem pod tíhou vyčerpání ve finále již zpátky doma přehlédl retardér a v nepřiměřené rychlosti jsem na momentík opustil nejprve přední a pak i zadní nápravou vozovku (já se držel volantu, ale slečnám vzadu zacvakaly zoubky), i bez dalších excesů. Na závěr tedy posbírané zkušenosti z této události, které tímto předávám mladým a neklidným. Auto, a zejména to s nižším výkonem (Fabia 1.2 HTP je dobrý kandidát), zrychluje pomaleji, vůbec nebo zpomalí :
a) je-li naloženo
b) jede-li do kopce
Pro ty, kdo ve svých začátcích předjížděcí manévry vybrušují k dokonalosti na rovinkách a sami v autě, může být kombinace a+b poměrně fatální. Nesouhlasím s tím, že je to „přece naprosto jasné“. Často jezdím úsek mezi Ostravou a Fulnekem. Dva pruhy, serpentiny a vzhledem k ďábelské rychlosti výstavby D47 už několik let samý kamion. Pokaždé se na tomto úseku přesvědčím, že tento naprosto zjevný fakt mnoho řidičů vstřebává velmi interaktivně. Zmíním ještě doplňující faktor. On ten moment „panického“ brzdění byl o ústa, protože zkušenější jistě potvrdí, že spolehnout se na to, že bazarové auto s kdovíjakým obutím a s nejasnou minulostí, kterému se zablokují ve vyšší rychlosti všechna kola a s kterým potřebujete rychlost zásadně snížit a následně pokračovat nebo uhnout (nikoli úplně zastavit), se tímto brzděním nerozhodí, může být loterií o ceny nejvyšší. Nemáte-li pak čas a prostor auto srovnat, máte problém. Brzdíte-li takto i v mírné zatáčce, problémy narůstají exponenciálně. Jestli sedláte auto z bazaru a gumy na něj jste osobně nekupovali nové, vyzkoušejte brzdný systém ve vyšší rychlosti, samozřejmě mimo provoz a s dostatečným prostorem kolem sebe. Garantuji, že většina „zaflikovaných“ aut vám může připravit nehezké a perné chvilky zrovna v tu chvíli, kdy budete nutně potřebovat, aby vás vaše auto podrželo. Z vlastní zkušenosti ještě mohu vzpomenout test „100% nebourané Mazdy 626“ , kterou si vyhlédl kamarád a kterou jsem se na rovince pokusil zastavit prudkým brzděním. Jednak vyšlo najevo, že deklarované ABS tak nějak v autě chybí nebo nefunguje, a taky, že spolehnout se na jízdní vlastnosti nebude tak úplně mottem vozidla. Auto šlo okamžitě do přetáčivého smyku a skončil jsem takřka čelem vzad. Napodruhé, kdy jsem úskok čekal, s kontrem volantu jsem skončil kolmo ve směru jízdy. Udržet auto při panickém brzdění v přímém směru bylo takřka nemožné. Stát se mi to na dálnici, kdy se nějaký kapitán kontejnerové soupravy opět rozhodne, že nastala jeho čtvrthodinka v levém pruhu a vjede mi před čumák rychlostí 91,4km/h do pruhu, jsem v loji, protože bych se po snížení rychlosti ocitl tak nějak bočními dveřmi kolmo proti směru jízdy a z toho by vyváz jenom Simir.
Mrazík
Fáčko jsem kupoval na podzim a jedné prosincové noci nastala chvíle zúčtování a bylo nutno vyrazit do ulic za ztížených podmínek. První sníh toho roku se sypal již několik hodin, silničáři standardně zaskočeni a co čert nechtěl mě jedna hezká slečna kamarádka požádala, jestli bych jí večer nepřiblížil v tomhle marasmu pár km z práce k domovu. Hormony se s venkovní realitou vypořádaly bez zásadnějších problémů. Vzpomínám si, že při prvním dešti jsem v tomto svém prvním voze projížděl zatáčky se zatajeným dechem. Nějak jsem měl pocit, že guma na mokru klouže. S odjetými km jsem posunoval hranici až do úplného prozření, že to sice nesedí moc, ale dost. Přirozený strach jsem tímto ztratil. Bohužel tomuto pomatení přisuzuji i mé chování na sněhu. Nevím, který belzebub mi tehdá nakukal, že sníh je jenom něco jako víc studené vody najednou. Když si promítnu tehdejší první konfrontaci se sněhem v podobě cesty na pracoviště kamarádky, pro okolní vozy jsem asi působil dojmem rallye pilota, který WRC speciál na běžný snížek nepotřebuje. A nepotřebuje na něj ani zimní obutí, protože kdyby někoho napadlo, jestli jsem zimní gumy měl, tak to ani omylem. Jeden dobrý kamarád a na slovo vzatý řidič mi ve slabé chvilce prozradil, že on vždycky na podzim upustí na svých letních gumách vzduch, ty změknou a všichni prodejci si svoje plky o směsích a dezénech můžou strčit do análu, pač „je to skoro to samý“. Mně tehdy přišlo, že budu čurat ještě vejš a nechám si letní tak jak jsou. Jestli upuštění vzduchu udělá z letních zimní, tak zas tak velký rozdíl to není a mě teda Michelin s Bridgestonem valit klíny do hlavy nebudou. Naprosto bezstarostně jsem za hustého sněžení dorazil na checkpoint a kamarádka nastoupila. Hormony definitivně ovládly můj zdravý rozum. Její poznámky o tom, jestli nejedu moc rychle jsem nonšalantně s úsměvem na rtech nekomentoval a její poměrně zoufalou poznámku o tom, jestli nemá řídit místo mne (ve skutečnosti byla značně zkušenější řidič), jsem tehdá vlastně ani nedomyslel. Vzpomínám si, jak jsem několikrát během cesty na rovinkách prošlápl plyn či brzdu na podlahu s naprosto nulovým vlivem na rychlost vozu (kola se protočila nebo jela smykem). Místo záblesku zdravého rozumu jsem byl pouze mírně překvapen. To, že auto zůstalo pokaždé ve stopě byl malý zázrak, aktuální rychlost byla každopádně vždy přes 60km/h.
Do dneška nevím, kolik andělů strážných dalo tu noc výpověď, ale my každopádně dojeli na místo, kamarádku jsem vysadil a otočil jsem auto. Měl jsem pocit z dobře vykonané práce, prokázal jsem nesporné „řidičské kvality“. Teda do první zatáčky za vsí… To se na to vysral i poslední anděl a není se taky co divit. Při jízdě z kopce, ze vsi do vsi, na okresní okresce to byla samá zatáčka. Levotočivá vyšla, do pravotočivé mi přišla nájezdová rychlost trochu moc vysoká, jemně brzda, přetáčivý smyk, pokus o kontr volantem… To byla poslední věc, kterou jsem nějak ovlivnil chování vozu, zbytek převzal Newton a spol. Auto se poroučelo do škarpy, vzhledem k neuvěřitelné adhezi obutých pneumatik jako baletka proskotačilo zpátky na silnici. Výstižnější by bylo vlastně „striptérka“, protože při výletu do trávy jsme poztráceli nárazník, světla a blatník. Bylo to z kopce, takže o kinetickou energii nebylo nouze, na silnici jsme se dlouho nezdrželi a koukli jsme se zase zpátky do díry, tentokrát pozadu. Jako divák jsem do aktuálního děje přispíval tím, že jsem neartikulovaně řval. Najednou žádný pohyb a klid. Auto zůstalo trčet na místě. Svítily nějaké kontrolky, motor chcíp. To, že jsem se pokoušel nastartovat klidně přiznám. Tipnul bych si, že tuhle ptákovinu zkusí v šoku po havárce každý druhý. Každopádně nic nebouchlo a motor samozřejmě nenaskočil. Vysoukal jsem se ven za asistence skřípání pantů dveří a koukal jsem na brázdu, kterou jsem vykutal okolo poměrně vzrostlých stromů. Pak jsem se otočil na auto a pochopil jsem, že tohle bez asistence nezvládnu. Lampy a nárazníky v tahu, kapota a blatníky v ne úplně tovární úpravě. Z auta cosi teklo, spínačku by pokoušel jenom blázen a drobnost… auto tak úplně nestálo na 4 kolech. Zůstal jsem viset kolmo k cestě, předníma kolama na cestě, zadní co čert nechtěl zůstala ve vzduchu a auto viselo na zdevastovaném zadním nárazníku opřené o svah u cesty. Vypadalo to spíš na jeřáb než odtahovku. Koukal jsem nešťastně na auto jak jednonohý na koloběžku a vymýšlel jsem alternativní řešení. Začala mi být zima, nezbylo než zavolat support. Telefon mi vzala odtahovka, policie a rodiče. Kamarádi spali, již požili nebo se na mě vysrali (byla půlnoc). Příjezd otce ve vyhřátém autě mi pravděpodobně zachránil život. Ze škarpy mě auto vytáhl okolojedoucí sypač, který pak pokračoval v cestě, policie a odtahovka dorazili po dalších čtyřech hodinách. Byla to tu noc vážně kalamita a většina havarujících řidičů se stihla vysekat ještě ve městě, takže jsem se ocitl na konci pořadníku. Nedorazit naši, tak jsem tam férově zmrznul.
Dost řečí, ponaučení zní : Autoškola se dost často absolvuje na suchu a v létě. Pro tyto absolventy vřele doporučuji si první sníh otestovat v klídku na parkovišti a překvapení typu kam až „kchar“ dojede s brzdou na podlaze nebo co tak asi udělám, když se mi auto v zatáčce urve a půjde do smyku, si užít bez následků mimo provoz. Majitelům „předohrabů“ bych možná doporučil pomoct si v zatáčce trochu i ručkou a zkusit si i přetáčivý smyk. Motor vpředu s předním náhonem, tj. těžký předek (např. v provedení TDI) obvykle donutí auto sunout předek po tečně ven, takže po mírném ubrání plynu se auto vrátí zpět do kolejí (většinou). Ale i nedotáčivá auta se za vhodných podmínek dostanou do přetáčivého smyku a poradit si s ním je při první zkušenosti problém. Tyto zkušenosti snad napoví i úplnému ignorantovi, že bez koncentrace a soudnosti to na sněhu a ledu nepude. Majitelé vozidel se systémy jako ABS, EDB, ESP, VSA…, v kombinaci se systémy QUATTRO, Haldex, xDrive apod. prominou, ti si trochu adrenalinu dopřát mohou, tyhle moderní udělátka mnohé chyby odpustí či vykompenzují, ale ruku na srdce, při prvním autě peněz nebývá nazbyt a investovává se často jiným směrem, než např. do diferenciálu mezi nápravami. Navíc nezapomenu na diskuzi se zaměstnancem na salonu Subaru, který když jsem pokukoval po zánovní Imprese mi řekl, ať si dám na modely WRX a WRX Sti speciálně „majzla“, protože konkrétně tyto modely bývají v drtivé většině havarované. Je úplně jedno, že diferenciály a elektronika se může přetrhnout, aby vás udržela ve zvoleném směru. Každý, kdo má potěšení z řízení si hledá limity a podobná udělátka se silným motorem je časem posunou o značný kus dopředu nad pud sebezáchovy a hlavně nad řidičské schopnosti. Pak stačí tento limit drobátko překročit a při následné fatální ztrátě adheze jste v pytli, protože rychlost, kterou jedete je sice o 2km/hod vyšší než včera, ale bohužel to není 42km/hod, jak byste tam jeli s Fobií, ale 92km/hod, pač sedíte např. v STi-čku. Kdo dostal někdy smyk v 90-ti asi potvrdí, že všechno pak jde tak nějak nepříjemně rychle. Jak tedy dotyčný zaměstnanec na závěr řekl a dovolil bych si s ním souhlasit: „urvat“ v zatáčce jde každé auto a kdo urve poctivé 4×4 a neví do čeho jde, obvykle počká až se o něco zastaví, nic moc jiného se s tím bohužel dělat nedá, protože v tu chvíli prostě jedete moc rychle.No a druhá rada je omílaná tolikrát, že mi přijde jako nošení dříví do lesa, říct se to ale musí. Lokalizace zemí Českých v mírném podnebném pásu nám umožňuje amplitudu teplot od cca -30 do 30 a tady je guma krátká. No víte o čem mluvím, dezény, směs atd atd. Mele se o tom furt a přesto se najdou pitomci jako já, co při sněhové kalamitě vyrazí na letních gumách do serpentin mimo město. Nejsem ortodoxním zastáncem zimního obutí v zimních měsících, zejména když kouknu na konci listopadu ven a je 15 stupňů Celsia. Pravda je taková, že je mi to v podstatě putna, ale trvám na tom, že na letních gumách jste těch pár dní v roce, kdy hustě sněží a ze sněhu ještě není smradlavá voda se solí, nebezpeční sobě a bohužel i okolí. Na suchu bývá brzdná dráha vozidel srovnatelná (samozřejmě jsou-li brzdy v pořádku a nesrovnáváme-li S-Classe a Škodu 105…). Na sněhu se brzdný účinek vzhledem k použitým pneumatikách liší už při brzdění z 50-ky na nulu o cca 10m v neprospěch letních pneu. Tyhle saně prostě při potřebě auta obutého na zimákách před vámi zastavit do něj prostě natankujou a můžete být třeba „Šumi“, tohle neukecáte. Jestli jezdíte málo a investice do zimáků se nevyplatí, nechte těch pár dnů v roce, kdy je na cestě prokazatelně vrstva sněhu, auto doma. Jako epilog bych vyzdvihl radu č. 1 a to ohledně havarijního pojištění. Nepopírám, že pojišťovna bývá i prevít, ale já mám k likvidaci mých pojistných událostí stran autonehod k ní už navždy vřelý vztah.
(2x známkováno, průměr: 3,00 z 5)