Nápad napsat tento článek vznikl jako reakce na podrobnou kategorizaci kolařů v článku Typologie cykloidů. Neklade si však za cíl vytčení kompletní nomenklatury, popisuje pouze pár skupin, které mě téměř dnes a denně na silnici fuckt pěkně serou.
Typ Stealth
V 90.letech bylo konečně možné už i v Čechách, na Moravě i ve Slezsku vlastnit auto zahraniční provenience. Taková auta často jezdila rychleji než škodící stodvácy a jejich řidiči byli postaveni před problém jak škodíkům naznačit, aby jim udělali prostor k předjíždění. Jednoduché řešení spočívalo v rozsvícení světel. Řidič takové šoukár zapnutím světlometů svým pomalejším soudruhům jasně řekl: „Uhni vole na trávu, tady jedu JÁ a do tý zatáčky nevidim, tak přece nepojedu úplně v protisměru! Nejsem na hlavu.“ (zcela výjimečně to mohlo znamenat i „Spěchám, prosím můžete zajet kousek blíže ke krajnici?“). Skončila léta devadesátá a tito řiditelé prošli téměř přes noc neuvěřitelnou transmutací – ze svítičů se naráz stali nesvítiči. Vešla v platnost vyhláška o nutnosti svítit v zimním období i přes den a většina řidičů přišla na to, že je fajn svítit i v létě, protože jste pak lépe vidět. V důsledku toho však rozsvícené světlomety přestaly být předzvěstí předjížděče, protože začali svítit všichni. Jak z toho ven? Řešení je nasnadě – když běžný řidič svítí, tak JÁ nebudu. Tím se zřetelně odliším a zase můžu předjíždět jako prase. Problém je ale právě s tou zřetelností. Když totiž zmrde jedeš proti mně v koloně svítících aut a zničehonic vypálíš do protisměru, tak tě prostě v první chvíli přehlídnu, v poledne stejně jako večer!
Typ Mobajl
Mobily jsou fenoménem doby, mobil má dnes každý. A je bez debaty, že do společnosti člověk nejlépe zapadne, když uprostřed křižovatky vytáhne svoji novou nokyji 7250 (s krytem f zelený metle a s háj-kolor fotkou palácovýho pinče na pozadí) a začne řešit zcela neodkladné záležitosti typu: „Ty krávo Franto, viděls včera na Nově tu sekanou? Ty Baníkovci mě teda vole už fakt serou, Sparťani jim měli rozkopat držky, aby si příště …“ Je zajímavé, že se většina mobajlistů rekrutuje z řad našich sluchově postižených spoluobčanů. Typický telefouňář totiž drží mobil v levé ruce, avšak u pravého ucha, ruku vedenou křížem před tělem. Jak jinak si toto počínání vysvětlit než tím, že je většina mobajlistů hluchých na levé ucho? Možná jim to postižení přivodilo právě jejich věčné telefonování, čert a operátor ví. Jsem vždy nadšením bez sebe, když pak mobajlista v křižovatce přede mnou zkouší jednou rukou řadit i točit volantem. Výsledkem je nepravidelně trhaný vlnkovatý pohyb jeho vozu, kterým mě donutí ubrat plyn a stlačit brzdový pedál. Kurva když už bez mobilu opravdu nemůžeš bejt ani v autě, tak si pořiď nějaký hendsfrý!
Typ Bavič
Typický bavič je muž středního věku, který po práci veze domů svoji mladší kolegyni. Přítomnost spolujezdkyně konečně dává baviči prostor naplno projevit talent neodolatelného entertainera a tak se naparuje jako páv. Kolegyně se viditelně nudí, přestože jedna úžasná historka stíhá druhou a vtipné repliky se už ani nedají spočítat. Pro posílení efektu bavič zběsile gestikuluje a neustále se na spolujezdkyni otáčí, pravděpodobně má pocit, že když ji poprská tak bude jeho historka ještě dvojnásob zábavnější. Jenomže pane Novotný, jste-li za volantem, pak máte povinnost sledovat dopravní situaci před sebou a ne interiér vedle sebe!
Typ Mrazík
Zima se blíží a tak už máme za sebou letos i první mrazíky. Mráz, toť rajská hudba pro každého řidiče – ráno přijde k svému vozítku a skrze led na oknech téměř nevidí dovnitř. To ovšem není takovým problémem jako to, že není vidět ani zevnitř ven. Poslepu se prostě jezdit nedá. Slušný řidič se v této situaci chopí spreje a škrabky a začne odmrazovat přední sklo, boční sklo u řidiče a spolujezdce, boční zrcátka a zadní sklo. Ne tak mrazík. Ten pouze dýchne na přední sklo v místě před volantem, případně ještě svoji šoukár dvakrát dokola oběhne – po svém pohádkovém vzoru tím zahřívá šoukár na provozní teplotu. Mrazík nepotřebuje vidět šikmo a do stran, jeho automobil přeci jezdí pouze směrem dopředu. Jedno takovýhle líný hovado mě vloni (tenkráte opěšalého) málem sestřelilo uprostřed přechodu pro chodce!
Typ Dorážeč
Poslední typ je z této pětice subjektivně nejnebezpečnější. Jedete 110km/h na běžné silnici 1.třídy, když v tom se na vás nalepí dorážeč. Jeho přední nárazník se od vašeho zadního pohybuje ve vzdálenosti tak půl metru až metr. Obzvláště příjemná je tato situace v noci, kdy vás z té blízkosti ještě navíc oslňuje prostřednictvím zpětného zrcátka. Ve stodeseti se vám na trávu uhýbat nechce, jedete tedy normálně dál – a dorážeč stále prudí kousek za vámi. Po minutě dvou vám ale adrenalin už teče i z uší a dorážeč pořád za zadkem. Co dělat? Magore zkurvenej, jednou mi rupne v kouli a já před tebou přišlápnu brzdu!
A co říci na konci výčtu? Všem řidičům patřícím do výše uvedených skupin z celého srdce přeji, aby co nejdříve natrefili na nějaký vzrostlý dub a z toho setkání si odnesli následky, které jim znemožní opětovně usednout za volant. Přeji jim, aby se to stalo dříve, než svou jízdou zmrzačí nebo usmrtí někoho nevinného.
PS: Ještě zde načrtnu jednu skupinu motoristů, která se výše nehodila, neboť nevyvolává vztek, ale naopak úsměv na rtech.
Typ Dloubalík
Je s podivem, kolik řidičů si myslí, že za sklem svého vozidla nejsou vidět a tudíž si v autě mohou dělat co je libo. Jenomže pokud zrovna nemáte kouřová skla, tak často stačí jeden letmý pohled do zpětného zrcátka a mám vás jako na dlani. Tímto pozorováním jsem zjistil, že nemalá skupina řidičů patří do skupiny dloubalíků. Jejich neposedný ukazováček se neustále vrtá v útrobách čichového ústrojí. A co pak někteří dloubalíci dělají s případnými výdobytky z vrtů, to si ani nepřejte vědět :). Takže pozor – Velký bratr vás sleduje!
(Zatím nikdo nehlasoval)