Pod článkem o Ronu Paulovi se rozeběhla docela pěkná debata na téma peníze, což je vskutku překvapující, když člověk uváží, nakolik je veřejnost informovaná o téhle části ekonomie (jedním slovem nijak). Na druhou stranu objevilo se tam i pár bludných kamenů, které je třeba odklidit.
Co jsou to peníze? Kupodivu odpovídající heslo na české wikipedii není tak zavádějící, jak by mohlo být (vynechte ale kapitolu s pitomým názvem „podmínky fungování peněz“). Obecně je penězi cokoliv, co se široce používá jako prostředek směny. V průběhu historie se zkoušelo leccos, například i cigarety. V podstatě je třeba, aby dané komodity bylo omezené množství, aby se dala dobře dělit a aby byla trvanlivá. Nakonec se vždy ukázaly jako nejlepší variantou vzácné kovy. V zemské kůře je jich málo, jejich získávání je nákladné, jsou velmi trvanlivé a lze je velmi snadno dělit prakticky libovolným způsobem.
Otázku peněz dokáže pořádně zatemnit text zákona, často i mnohé učebnice ekonomie. Zapomeňte na povídačky o zákonném platidle, platebních prostředcích a tak dál a dál. Penězi je skutečně cokoliv, co se jako peníze používá. Například stravenky bezesporu penězi jsou, i když kdosi namítal, že jejich platnost je časově omezená. Beztak jsou to ale peníze, protože jejich funkci fakticky plní (i když rozhodně nedokonale). Zákonodárcům ale takové vágní vymezení nemůže stačit, takže vypracovali přesnější a špatné. Pro různé účely potřebují i ekonomové exaktní definici peněz, takže přišli s M agregáty. Našince to akorát poplete. Vše, co slouží jako prostředek směny, je penězi, i když různou měrou užitečnými.
Kde se peníze vzaly? Teď to začíná být zábavné. Mnoho lidé věří, že peníze nám dal bůh kráčející po zemi, stát. To je ale naprostý blud. Peníze ke svému vzniku vůbec žádnou autoritu nepotřebují. Nějaká komodita se jimi postupně stane (nebo dokonce i více komodit), jak ji přijímá stále více lidí. Ty tři výše uvedené vlastnosti peněz jsou těmi, které lidi vedou k preferenci spíše takových než jiných komodit. Například maso není dobrým prostředkem směny, kazí se. Zato kravka nebo býček už platidlem mohou být snáze, leckde se za ně dá koupit třeba fešná souložnice. Cigarety mohly být platidlem, když jejich množství bylo velmi omezené, jak se stalo v poválečném Německu. Měď byla široce používána, ale dnes bychom se s ní pravděpodobně nechtěli tahat. S diamanty a jinými drahými kameny je ten problém, že se špatně dělí (na druhou stranu nikdy není chyba pár briliantů mít na stáří, anebo pro ty situace, které se u nás jaksi opakují docela často, kdy je třeba zdrhnout za kopečky). Papír může být penězi jen za zvláštních okolností, ale o tom ještě níže. V každém případě však to byli lidé, kdo peníze vynalezli. Barter byl totiž opravdu, opravdu nepraktický.
Peníze nám stát nikdy nedal, protože stát nikdy žádné ani vytvořit nedokázal. Namísto toho vždy vzal už nějaké existující a provedl změnu jména, změnu váhy, anebo jakoukoliv jinou kosmetickou operaci. Potřeboval vždy nějakou přijímanou komoditu, aby od ní dokázal odvodit své vlastní peníze. Důvod je dost jasný, když se zamyslíme nad tím, jak vlastně člověk o hodnotě svých peněz uvažuje. Proč třeba nepřijdete do obchodu a nekoupíte si chleba za tisícikorunu? Protože jste „včera“ ho včera viděli za třicet. Dnešní hodnota peněz je odvozena ze včerejší. Když stát provede měnu, nebo jinou opičárnu, pouze vezme včerejší hodnotu nějakých jiných peněz a podle libovolného klíče z ní udělá dnešní hodnotu těch svých peněz. Kdyby se pokusil o svou měnu bez takového odkazu, jak bychom poznali, kolik si za ty jeho papíry můžeme koupit? Nijak, hospodářství by šlo přímou cestou do pekel.
Stát tedy peníze netvoří, pouze se jich zmocňuje. V minulosti panovník na mince nechával razit svou podobiznu a zároveň je většinou mírně zlehčil (seignorage). Tím se slušně napakoval. Nejlepším jeho kouskem bylo, když dokázal všeobecné zdražení (méně drahého kovu, méně zábavy za jednu minci) hodit na krk chamtivým obchodníkům, židovským lichvářům a tak dál. Dnes slýcháme o drahé ropě, čínském hospodářském růstu, případně o nenasytných obchodních řetězcích. Protože naše peníze jsou fakticky pouze papír (a často ještě méně hmatatelné entity), vyrábí se snáze. Proto je míra inflace je v naších časech nevídaná a proto je také nezbytné propagandu zintenzivnit. Naštěstí ekonomové rádi slouží, když dostanou pořádně nažrat. Člověku je až stydno, že s tou profesí něco má společného.
Zvídavý čtenář si už asi všiml, že ten papír, co má v kapse, nesplňuje jednu z tří vlastností peněz, o kterých jsem se výše zmínil. Ukážu hned, že to není má chyba, že jsem tam nenapsal nějaké bludy. Co se vám stane, když si doma ve sklepě natisknete pár papírků a pak se s nimi pokusíte někde zaplatit? Půjdete s vysokou pravděpodobností bručet jako padělatel. To je ten trik, kterým se ty barevné obrázky stávají vzácnými, jednoduše se tvrdě trestá každý, kdo by je rád vyráběl. Každý? Skoro každý. Když peníze natiskne státem pověřená tiskárna, pak to samozřejmě není padělání, je to měnová politika. Někde jsem myslím četl o zajímavém právním případu, kdy nějaký chytrák ukradl přímo matrici a natiskl pěkných pár bankovek, které tedy byly identické s těmi oficiálními (slovo pravý sem nějak nepasuje). Právníci si s tím pak dlouho nevěděli rady, protože ten padělatel neudělal fakticky nic jiného, než co dělá centrální banka. Takže bud nekradl, anebo krade i CB.
Zvídavý čtenář by se také mohl ptát, proč lidé dobrovolně používají státem potištěný papír jako své peníze, když by se mohli vrátit k nějaké komoditě, která by byla opravdu vzácná. Odpovědí je, že dobrovolnosti v tom moc není. Kdyby vám soused zedník za nějaký kousek zlata nahodil fasádu, byl by to barter a vše je v pořádku (to stát nedokáže kontrolovat). Ovšem kdyby ten dotyčný měl stavební firmu a udělal tohle pro vás, mohl by si jít také sednout, protože by nám narušoval oběh měny, sviňák jeden. Domácí podniky používají bezcenné papírové peníze jen a pouze proto, že alternativy nejsou k dispozici. Kdyby se snad někdo pokusil o náhražku peněz, šel by do kriminálu on i leckdo jiný, kdo by s těmi penězi přišel od styku a přijal je. Navíc ten nesmysl o zákonném platidle nutí kdekoho státní papír přijímat. Jeden zajímavý příklad, ve Státech nedávno tajné služby vybouchaly ústředí firmy, která produkovala Liberty dolar (komoditní peníze, které tedy měly pořádné mouchy, ale nikdo je nikomu nenutil).
Mnoho pisatelů v té debatě „pod Ronem Paulem“ vyjadřovalo své přesvědčení, že jednotná měna je úžasně efektivní věc. Nejsem kouzelník, nemohu z klobouku vytáhnout nějaká čísla a všecky vás tady jimi pomlátit, ta čísla totiž nikdo nemá! NIKDO se nepokusil spočítat, jak vypadá takzvaná OCA (optimal currency area), jíž jsme součástí. Pravdou je, že to spočítat nejde, jakkoliv to téma už vydalo na hodně popsaných lejster. Máme korunu, protože stát prostě vydává korunu a nutí nás ji používat. To je celé. Efektivita je argumentem zcela nemožným, nikdo ji nepočítal, nikdo ji nedokáže spočítat, nikomu na tom nikdy nezáleželo. Komu centrální banka půjčí čerstvě vytištěné koruny? První v řadě je stát. Myslíte, že politici vidí něco jiného než miliardy, které si mohou díky ČNB půjčovat? A to, považte, aniž by museli být nepopulární a zvyšovat daně. Však víte, ropa se nám zdražuje a ty obchodní řetězce…to vše žene ceny vzhůru.
Přestože nejsou čísla, o efektivitě současného uspořádání se vynášejí lecjaké soudy. Hodně lidí si myslí, že koruna je super věc a kdyby tu bylo víc měn, že by to nechodilo. OK. Jiní lidé si myslí, že euro je ještě lepší nápad a povykují, že se tím ušetří transakční náklady. OK. Ten, kdo je intelektuálně poctivý, může akorát tak pokrčit rameny. Třeba je to tak, třeba je to jinak. Pokud bychom ale chtěli měnu, která by ušetřila docela nejvíc transakčních nákladů, měli bychom mluvit o zlatě. Představme si zlaté mince denominované v jednotkách hmotnosti (žádné eura, dolary, šekely). Kamkoliv byste jeli, tam by je brali, protože zlato je zlatem bez ohledu na politický režim a náboženské vyznání. Možná ale lidé světovou měnu nepotřebují a své zlato by uložili do depozitu a směňovali by stvrzenky na nějaká jeho tam uložená množství. Protože vám nikdo nepoví, co je lepší, měl by o tom rozhodnout trh. Ovšem to bychom ho museli nechat.
Na závěr vám dám dobrou radou, všechno to, co jsem tady napsal, považujte za bláboly. Lepší doporučení nemám, jakýkoliv příspěvek do diskuse o penězích je totiž třeba považovat za blábol naprosto nutně. Na ekonomických fakultách se učí bláboly, ekonomové vám říkají hlouposti, kdejaký Pepík se v internetové diskusi pasuje na profíka ve věcech měnových. Jak se v tom všem vyznat? Jediný rozumný přístup je proto vyslechnout všecky strany a pořádně si to sám rozmyslet, nejlépe alespoň dvakrát. Snad jsem vám dal pár témat k úvaze.
(Zatím nikdo nehlasoval)