Doporučení jak vypovídat k nehodě 25.5.2026 v Mělníku – jen si to tu odložím, kdyby se to řidiči červeného VW hodilo.
Stojím na výjezdu z mělnického autobusáku. Místo, kde se světy potkávají: vyjíždí se odtud zároveň z autobusáku i od hospody, což je kombinace, která už předem napovídá, že právní jistota se tady pohybuje někde kolem jednoho promile. Vodorovné značení? Prakticky neexistující, jak je vidět na streetview i z fotky nehody. Já si tu absenci značení vykládám jako sdílený smíšený městský prostor, kde se mažou rozdíly mezi lidmi žijícími na ulici a ve vozidlech: Městští plánovači a silničáři tím chtěli každému řidiči vzkázat, ať se chová ohleduplně a řidiči se domluví jako člověk s člověkem, tak to v Mělníku děláme. Všichni se tu známe, všichni se tu setkáváme. Dobří sousedé. Je to ideální místo k životu. A přesně v tomhle duchu se choval i řidič autobusu, ten náš dobrý samaritán s velkým volantem, stejně velkým jako má srdce. Bohužel se rozjel, aniž by si zkontroloval okolí vozidla při rozjezdu. Ohleduplnost má zkrátka i svoje meze a u něj končila zhruba na úrovni podívání se do zpětného zrcátka při odbočení vpravo v místě, kde se nachází i cyklopruh.
A já tam byl. Vedle něj, jako velmi zranitelný účastník v retro golfovém vozítku, zatímco on jel úplně prázdný v tom pro město naprosto nevhodném monstrózním plechovém ničiteli rovného nezvlněného asfaltu, který využije jakoukoli příležitost k prudkému brzdění, aby zaryl přední kola do rozehřátého asfaltu a vytvořil terénní vlnu. A teď sedím skřípnutý v autě a mám si vybrat, jak to celé pojmu. Možností je víc, a každá má svou cenu — pro mě i pro daňového poplatníka, který tu legraci předem neustále platí.
Varianta 1: „Nechci na služebnu, můžu za to, hlavně ať je to rychle“
(pro „skutečné chlapy, kteří seberou koule a dokáží uznat svou vinu v plném rozsahu“, nebo pro totální právní negramoty, což je prakticky to samé)
„Pane policisto, já se k tomu přiznávám. Viděl jsem autobus, viděl jsem mezeru, a řekl jsem si, že se tam vejdu a podjedu ho na světlech. Chvíli jsem sjížděl tiktok na mobilu a když jsem zaslechl vytočení mohutného dízlu vedle, honem jsem tam chtěl narvat jedničku a vokouřit ty kamna než se rozjede. Při řazení mi ale vypadl telefon z ruky a vrazil jsem tam omylem trojku. Ten dehet ještě nebyl zahřátý a nestihl dotéci do motoru. Nedal jsem to. Můžu za to, podepíšu cokoliv, klidně prázdnej papír, jen ať už můžu domů. Klidně si nechte i můj řidičák, hrozně pospíchám na technickou, vyzvednu si ho zejtra na služebně. Mimochodem, vy to víte líp – je to pořád tak, že technická platí až do konce měsíce? Dělal jsem ji 10. a dnes je 25.“
Tohle je varianta pro ryzí, neředěné povahy, kteří si pletou poctivost s inteligencí. Policista se málem rozpláče dojetím, protože za celou dvouletou kariéru poprvé potkal řidiče, který si ho sám na sebe zavolal a ještě mu ušetřil práci. Skutkovou podstatu si nadiktoval sám v maximálním rozšířeném rozsahu, svědky netřeba, kamera může zůstat vypnutá, dopravku nestihne nikdo ani prozvonit. Takovou variantu vám poradí celý facebook, aby se všichni poctiví a nevinní na světě měli lépe… vlastně ne, dělají to proto, aby při nehodě s vámi se automaticky udali a přebrali případnou vinu. „Můžu za to já“ je nejsladší věta, kterou každý příslušník policie miluje.
Časový odhad práce policie: 12 minut, z toho 10 minut hledání propisky, která píše.
Pravděpodobnost vítězství sporu: 0 %. Vyhrál jsem akorát pokutu a plnou nálož bodů.
Varianta 2: „Nebudu vypovídat“
(pro ty, co někdy viděli film s advokátem)
„Pane policisto, byl jsem poučen o svých právech. Děkuji. Využívám práva nevypovídat. Nemám k věci co dodat. Hezký den.“
A pak ticho. Krásné, vznešené ticho. Já nic netvrdím, takže nic nelžu — a hlavně nedávám úřadu jedinou větu, do které by se mohli zakousnout. Důkazní břemeno totiž nenosím já, ale stát. Ať tedy stát nosí. Ať shání kameru, která možná je a možná není. Ať vyslýchá točvolanta, který si do protokolu řekne, co uzná za vhodné. Ať dokazuje, kdo vlastně seděl za tím volantem, když já mlčím jako partyzán. Sice vím, že za to můžu, ale o co to může být horší, než se přiznat?
Najednou se z dvacetiminutové formality stává spis. Spis se musí založit, očíslovat, doplnit, postoupit… Někdo na to musí mít čas, a ten někdo má v kanceláři ještě dalších čtyřicet takových spisů. Možná se stihnu mrknout na net, co jim můžu později nakecat, ale jakmile tu verzi začnou dotazovat, hned stáhnu ocas zpátky.
Časový odhad práce policie: 3 týdny čistého času, rozprostřené do tří měsíců reálných, protože se blíží letní dovolené.
Pravděpodobnost vítězství sporu: 15–20 %. Ne že bych vyhrál pravdou, ale neexistencí vlastního přiznání a nezkušeným výkladem zákona. Vyhrál bych i tím, že se na mě v té hromadě prostě nedostane a možná to odradí další policajty odejít ze sboru a živit se poctivě. Třeba uklízením hajzlů na dálničním odpočívadle nebo prodáváním pojištění důchodcům na pobočce pošty.
Varianta 3: „Řidič autobusu udělal úplně všechno špatně“
(vrchol tvorby, pro znalce práva, grafomany a otrlé)
A teď se posaďte, pane vyšetřovateli, udělejte si kávu, protože tohle bude delší. Já totiž nejsem viník. Já jsem oběť. Oběť diletantského točvolanta ohrožujícího systematicky své okolí.
Začněme od značení křižovatky. Vodorovné značení je naprosto nezřetelné. Přechod je zde nakreslený třikrát přes sebe a přesto téměř neviditelný, středová čára zvlněná jako had (asi moderní optický prvek zklidnění dopravy), pravděpodobně posunutý o metr od původního projektu díky těžké autobusové dopravě, která ho odsunula bokem. Dokonce je zde i naznačený cyklopruh. Pravděpodobně to vše znamená, že se jedná o sdílený komunitní prostor pro setkávání v centru všeho dění, takový prostor, jako si radní v Mělníce přejí pro zvýšení kvality života, radost zde pobývat v odpoledních hodinách. Žádný pruh nikomu nepatří a každý se má chovat maximálně ohleduplně a obezřetně při průjezdu křižovatkou, kde si mohou hrát v odpoledních hodinách i děti a kreslit křídou na asfalt.
Blinkr? Pane komisaři, já jsem sledoval všechna světla na tom autobusu a žádný blinkr neblikal. A i kdyby blikal — z mé pozice, za zádí toho kolosu, jsem ho vidět nemohl, leda bych měl oči až na anténě. Autobus byl prázdný, měl nafouklé pneumatiky na maximum pro snížení spotřeby a tudíž byla zadní světla v nehomologované výšce. Navíc autobus stál koly na středu vozovky v levé části a částečně zasahoval do protisměru. Od zábradlí měl třímetrovou rezervu, byl narovnaný, zaujímající polohu, kterou každý řidič na světě čte jednoznačně: jedu rovně. Kdyby chtěl odbočovat, zařadí se více vpravo blíže k obrubníku jako každý slušný řidič, aby nebránil ostatním při průjezdu křižovatkou. On se postavil do středu. To není příprava pro odbočení, to je taková klasická ohleduplnost Mělníku vlastní, aby umožnil bezpečné odbočení vozidel vpravo, zatímco on jede rovně a vlastním tělem brání kolizi s vozidly nedejbože jedoucími na červenou zleva. Dělají to všichni řidiči autobusů, kteří zde jedou rovně tak, aby Mělník byl nejlepším městem k životu a byla zde radost se bezpečně bezstarostně projet po městě i v odpolední špičce.
Já také byl nejen ohleduplný, ale zároveň ostražitý — všiml jsem si, že se ten kolos dává nečekaně do pohybu už na žlutou, ale zároveň se blíží i mým směrem, jakoby na poslední chvíli změnil plán a mě zcela ignoroval a zanedbal svou povinnost zkontrolovat okolí vozidla při rozjezdu, jak učí v autoškole. Zatroubil jsem. V rámci zákona, klasicky, varovně, srozumitelně. Řidič autobusu nereagoval. Vůbec. Jako by mě neslyšel, jako by měl rádio na sto deset decibelů, jako by se mu zrcátka rozpustila ve večerním oslnivém slunci a on nemohl změnou jejich pozice zkontrolovat okolí vozidla. Jakoby spěchal bezohledně domů ze směny. Já udělal vše, co dobrý řidič udělat má: signalizoval jsem houkačkou na bezprostřední nebezpečí. On neudělal nic z toho, co řidič autobusu udělat musí — nepodíval se do zrcátek při rozjezdu z místa, kde navíc vyjíždí od autobusového nádraží, projíždí kolem hojně navštěvované restaurace a křižuje hlavní tepnu města. Kdyby autobus dobíhalo dítě, které si zapomnělo průkazku, a snažilo by se zabouchat na dveře … přejede ho. Kdyby zde v cyklopruhu stál cyklista … přejede ho. Kdyby po přechodu šla vaše babička mladíku, byla by už v pánu… Teď zpětně si myslím, že autobusák neměl zájem vůbec kontrolovat okolí svého kolosálního vozidla. Když nad tím přemýšlím, při svém manévru se zařadil 3 metry od zábradlí, aby při průjezdu křižovatkou nemusel hlídat své okolí a mohl zcela záměrně ignorovat zrcátka.
Takže shrnuto: Bez značení, špatná pozice na křižovatce naznačující přímý směr, neviditelný či neexistující blinkr, ignorované houkání a rozjezd bez kontroly zrcátek. To není dopravní nehoda, pane vyšetřovateli. To je učebnicová ukázka, jak se to nemá dělat. Takoví lidé nemají na silnici co dělat a dokonce se tím i živit.
Žádám proto o kamerový záznam z autobusu a kamer v okolí, výslech řidiče autobusu k otázce, do kterých zrcátek a kdy se přesně díval a co viděl, zvážení znaleckého posudku ke geometrii manévru a k tomu, zda byl rádius zatáčení vůbec přiměřený a předvídatelný. Taktéž žádám o vyjádření Oddělení správy a údržby komunikací Mělníka ke stavu vodorovného značení křižovatky.
Časový odhad práce policie: 12 měsíců. Znalec, dožádání, dvě ústní jednání, jedno odročené, protože znalec má dovolenou v tu samou dobu jako tři policisté, maximální využití termínů.
Pravděpodobnost vítězství sporu: Úplné zproštění viny tak 30 %, ale spoluzavinění točvolanta klidně 50 %. A o to jde — stačí ho dostat k těm padesáti procentům a celá vina se rozpůlí. Druhou půlku ať si nese ten, kdo se nekoukal do zrcátka.
Epilog
Tři cesty, jeden výjezd z autobusáku. První je rychlá, levná pro stát a drahá pro mě. Druhá je tichá a nechá za mě makat systém. Třetí je dlouhá, krásná a zaměstná tolik lidí, že než to celé doběhne, udělá se na tom místě konečně pořádné vodorovné značení nebo kruhák, kde se nebudou převracet autobusy jako při průjezdu minikruháčů Roudnicí.
31.05.2026 Argent
(7x známkováno, průměr: 2,14 z 5)