Na následujících několika řádcích se pokusím shrnout svoje více než půlroční zkušenosti s vozem Ford Focus ST 225 (dále v textu jen jako Focus, nebo STčko) a zároveň zážitky s autobazarem, které provázely jeho pořízení, reklamaci a vrácení.
V části, věnující se vozu, se pokusím zaměřit hlavně na to, jaké je každodenní soužití s klasickým hot hochem. V části, popisující vztah zákazník-bazar potom přiblížím některé praktiky bazaru a hlavně fakt, že i když je člověk opatrný, nikdy se nemůže znalostmi přiblížit autobazarní klice. Jinými slovy – pokud nejste pracovník automotive, pak mají autobazarníci navrch, ať si myslíte, co chcete.
Pro ty, které zajímají pouze informace o voze, nechť čte odstavce liché, čtenářům zvědavé na boj s bazarem jsou potom určeny odstavce sudé. Máte se věru nač těšit.
I. Co je to ten Focus ST?
Tento odstaveček odbudeme rychle – Focus ST225 byl dlouhou dobu nejvýkonnější variantou Fordu Focus druhé generace. Hlavními tahouny tohoto vozítka byly a jsou motor a podvozek, které se dohromady starají o nezapomenutelný zážitek za volantem. Věřím, že zdejší čtenáři jsou internetově gramotní, takže pro ně není problém najít specifikace vozu na internetu, takže jen v kostce – 2,5l řadový pětiválec Volvo doplněný turbodmychadlem posílá na přední nápravu celých 166 Kw a 320 Nm. Zrychlení 0-100 km/h se odehraje za 6,8 sec. a Vmax je cca 250 km/h. O zábavu je tedy postaráno.
II. Chce to nové auto
Na konci loňského roku mě přepadla melancholická nálada, která tak nějak k podzimu patří. Jako fanoušek do aut jsem se začal prohrabávat nabídkou nových i ojetých aut a (jako obvykle) mě to zachmuřilo ještě víc. Naše dosavadní přibližovalo (Seat Leon 1.6l první generace) mě najednou nestačil a chtěl jsem něco „silnějšího“. STčko byl od jeho představení vždycky můj sen a díky poklesu cen ojetin se najednou dostal do cenově přijatelné roviny. Nekoukal jsem na ty nejlevnější, ale nechtěl jsem si ani pro auto jet do Německa – zůstával jsem tedy při hledání doma a chtěl jsem pokud možno auto po faceliftu a pokud možno pod 100.000 Km. Oba tyto požadavky splňoval vůz, který jsem nalezl na stránkách pana Malovaného, jehož portál (jak jsem si sám dovodil) funguje jako jakési fórum pro menší bazary, kde jsou inzerovány jejich vozy. Kontaktoval jsem tedy majitele těchto stánek a byl jsem přesměrován na konkrétní bazar (jeho jméno ze slušnosti neuvedu, nicméně se nachází kousek od Chrudimi – pokud se chystáte koupit vůz Ford v této oblasti, pak soukromě název sdělím, každopádně buďte opatrní). Máte pořád auto a platí cena? Ano, přijeďte se kouknout. Je to sice přes celou republiku, ale OK, přijedeme – vezmete Seata protihodnotou? Mrkneme na něj, ale klidně. Dohodnuto – vyrážíme do Chrudimi (poznámka – v následujícím textu budu mluvit většinou o „nás“ – není to proto, že bych používal plural maiestaticus, ale proto, že celý tento cirkus jsem absolvoval se svoji přítelkyní, která projevila nadobyčejnou trpělivost a za celou dobu mi nikdy nevynadala – až potom J).
III. První kilometry
Ford Focus druhé generace je relativně nenápadné auto. U nás, v ráji Škody Auto, je trošku vzácnější, ale jinde ve světě jich jezdí asi tolik, co u nás oktávek. Verze ST zdůrazňuje svůj sportovní charakter výrazným předním i zadním spoilerem, dvojicí koncovek výfuku, širším a nižším posezem a (v případě barvy electric orange) křiklavým zbarvením (naše auto bylo modré a bez pruhů).
Vnější vzhled je tak otázkou vkusu – mě se Focus líbí, ačkoliv rozhodně nevypadá nijak „Whoooow“. Za STčkem se lidi otáčí, pumpaři chodí na pokec (věřte, že se s nimi rychle skamarádíte) a vůbec si myslím, že se Fordu povedlo.
Vnitřek je trošku o něčem jiném. Všichni motorističtí novináři se shodli na tom, že sedačky Recaro jsou prostě boží. Nemám námitek – jsou úžasné. Boční vedení je skvělé a pohodlí na delších cestách standardní (což je u auta se sportovním naladěním podvozku velké pozitivum). Po ergonomické stránce také nemám výraznějších výhrad – vše je celkem smysluplně umístěno, nenarazil jsem na ovladač, který by byl někde úplně jinde, než je u koncernu (uvádím to proto, že jsem byl „zvyklej“ z Leona). Výhradu mam jen k ovládání klimatizace. Vím, že tlačítka vypadají lépe, než otočné regulátory (nebo jak se říká tomu, čím se u starších oktávek reguluje teplota a určuje, kudy bude vzduch foukat), ale je strašně k prdu, že pokaždé, když chcete něco změnit, musíte tam kouknout. Tlačítka prostě od sebe prsty nerozeznáte a než pět minut po slepu štrachat, radši tam kouknu a nastavím si to hned – je to děsně nepříjemný a vážně nebezpečný – hlavně ne městě mezi přechody.
Kvalita zpracování je ale rozporuplná. Verze ST má v základu volant, potažený kůží a stejný materiál je i na řadící páce – volant i řadička tedy působí velice solidně a luxusně. Šokem je pak rádio, které s velkým displejem zabírá velkou část středové konzoly. Je vyrobeno z lacině působícího tvrdého plastu a skřípe naprosto neuvěřitelně – lezl jsem z toho po zdi, protože kromě tohoto pazvuku byl vnitřek extrémně dobře sestaven a žádné jiné skřípání se během jízdy neozývalo (což je na našich silničkách úctyhodný výkon). Rádio má také velký displey, na kterém nebylo prakticky nikdy nic vidět (jen pokud svítilo přímo z hora, nebo ze předu).
Poslední výhrada pak směřuje k ovládání oken řidiče a spolujezdce. U řidiče vypadají tlačítka téměž shodně s Leonem (u spolujezdce je pak dvojtlačítko nesmyslně umístěno u kliky) – co mě ale vadilo, byla absence automatického zavírání – okno se samo otevřelo, ale k zavření je nutné tlačítko celou dobu držet, což je nepohodlné, nebezpečné a nepochopitelné. Toto platí jen pro řidiče – spolujezdec drtil tlačítko jak nahoru, tak dolu. Nechápu.
IV. Setkání
Do autobazaru jsme se dostali koncem roku. Bylo ještě hezky (bez sněhu) a docela teplo. Nová a hezká budova bazaru působila v jinak malé vesničce zvláštně, ale zároveň dost přátelsky. Stejným dojmem na nás zapůsobili i majitelé. Milí a přátelští lidé. Auto bylo na první pohled úžasné. Naleštěný lak, umytý motor, vyčištěný interiér. Vnitřek ještě voněl novotou, což korespondovalo s nízkým počtem najetých kilometrů. Interiér jsem podrobil detailní prohlídce, hlavně na místech, kde je opotřebování nejvíce vidět (sedáky, hlavice řadící páky, pedály…apod.) Při prohlídce z venku mi na autě něco nesedělo – nevěděl jsem co, a i když jsem auto několikrát prolezl, nenašel jsem nic, co by nasvědčovalo tomu, že auto bylo nějak poškozené (nejsem ale odborník, takže jsem spíš hledal něco, co by mě praštilo do očí).
Následovala zkušební jízda – jeden z majitelů nás naložil a vyrazili jsme. Bylo vidět, že je to člověk, který má auta rád. Nechal motor zahřát, než tomu poprvé naložil a po přijetí nechal turbo vydýchat. Opět na mě zapůsobil velice pozitivně.
Začala tedy ohraná písnička s tím, jak se na auto byl podívat nějakej chlapík, kterýmu se moc líbílo a jestli ho chcete, tak záloha, nebo vám ho zatím prodáme. Tohle nebylo nutné, byl jsem dávno rozhodnut – i přes nízkou cenu (v porovnání s STčky stejného stáří a počtu kilometrů), která mě měla varovat. Ty svoje růžové brýle jsem si narazil až na zornice. Záloha tedy putovala do kapsy bazarníka a my jeli domů s pocitem, že si za 14 dní pojedeme pro vysněné auto.
V. Hot hatch? To můžeš používat každý den
Podobné věty člověk slýchává ve všech testech, dočte se je ve všech recenzích a na všech fórech. Pravda je to ale jen částečně. Používal jsem STčko jako auto na cesty do práce a příležitostné služební cesty po Moravě půl roku a moje pozorování jsou následující.
Říká se, že Hot hatche jsou „jen“ ospoilerované verze civilních aut, takže „když to škrábneš nebo ťukneš, zaplatíš jak u fokuse“. Toto je asi ten největší nesmysl. Díly, které jsou nejnáchylnější k poškrábání, jsou přední a zadní nárazník – oba specifické pro ST a tudíž dražší. Motor není od Fordu, takže díly v servisu většinou nemají skladem, je tedy třeba čekat a rovněž nejsou nejlevnější. Pneumatiky (držel jsem se originálních) jsou dost drahé a na předních kolech mizí úplně magicky a tak by se dalo pokračovat.
Nejhorší náklady jsou ale ty povinné – tím ale nemyslím benzín, nýbrž povinné ručení. Jelikož je ST nějaké dvě deci přes 2,5 litru, platili jsme povinny stejný, jako Mareš za Ferrari a přiznám se, že se mi nespalo dobře, když jsem zjistil, kolik z nás pojišťovna vytahá ročně. Prostě hnus.
Matadorem diskusí o ST (a nově i RS) je spotřeba – pětiválec od Volva je taková kouzelná skříňka, která mění benzín na nádherný zvuk a hodně tepla – bohužel čím víc chce člověk poslouchat tu lahodnou hudbu z výfuků, tím častěji navštěvuje svoje nové kamarády na čerpacích stanicích v okolí. Moje průměrná spotřeba po 3 tisících kilometrech byla 12l/100 Km a to jsem to opravdu dost šetřil (na 3 cesty v pravdě křesťanské jízdy připadla maximálně jedna sportovní – navíc polovinu doby, co jsem jej měli bylo hnusně).
Ještě jedna specialitka. Díky rozměrnému výfuku není v kufru místo pro rezervu. Ani pro dojezdovku. Vozil jsem sebou tedy sprej na lepení pneu, o kterém mi ale v pneuservisech tvrdili, že funguje tak na 50% (resp. někteří říkali, že jo, někteří, že ne). Díky tomu, a taky díky drahým diskům, je jízda po našich silnicích nikdy nekončící kličkování mezi dírami, protože prorazit gumu (což prý není tak těžké) znamená odtahovku.
VI. Jedeme domů
A jedeme pro něj! Samozřejmě se to neobešlo bez problémů. Týden před odjezdem napadlo tolik sněhu, jako jsem u nás ještě nezažil. Domluvil jsem se tedy s autobazarníky, že auto postaví na zimáky (bylo mi jasné, že to budou nějaké čínské Pirrelky, a nebyl jsem zklamánJ) a vstal jsem o dvě hodiny dřív, abych vykopal Leona ze závěje.
Cesta byla ale kupodivu v pohodě a tak jsme kolem poledne přesedli do STčka a vyrazili k domovu. První svezení se tedy odehrálo za dost příšerných podmínek – sněhová kalamita, neznámé silnice, čínské pneumatiky a 225 koní pod pravou nohou není zrovna něco, na co bych byl zvyklej. Jelikož jsme ale jeli dva a počasí bylo opravdu příšerné, za celou cestu jsem jel nejrychleji asi 80km/h a to, že sedíme v něčem jiném, nám připomínaly jen úžasná Recara a občasné zařvání motoru, když jsem to nevydržel a prošlápl plyn je tak na sucho (dětinské? Asi ano, ale vžijte se do mé situace).
Jak jsem už psal výše, něco mi na autě nesedělo – byl jsem sice v radostném oparu z auta svých snů, ale něco mi hlodalo vzadu v hlavě. Proto jsem po prvotním nadšení začal šmejdit po netu a hledat informace STčku (zajímaly mě hlavně zkušenosti majitelů, ale hledal jsem konkrétně informace o tom našem). Kdybych si s tím dal víc práce před koupí, mohlo být všechno v pohodě – popravdě mě ale nenapadlo, že něco najdu. STček ale zas tolik nejezdí a tak se dají dohledat informace o hodně z nich. Tak jsem narazil na Focus Fóru na informaci, že „kluci“ za bazaru, kde jsem auto koupil, dovezli cca před rokem STčko po těžké nehodě na předek a dali je do kupy. Z nějakého důvodu ale nechali v zadu nárazník z předfaceliftované verze. Nemohl jsem tomu věřit, tak jsem vyběhl před barák a koukám – no jo, to je to, co mi na tom autě nesedělo – zadní nárazník je z verze před faceliftem. Následoval telefonát do bazaru – toto je jediná konverzace, kterou nemám zdokumentovanou, nicméně jeden z majitelů servisu mě ujistil, že auto v žádném případě nemůže být bourané, že by o tom věděli a že to je asi nějaký omyl. Pravděpodobně to někdo „ťuknul“ a dal tam starej nárazník. Byli ochotní mi nárazník vyměnit, ale pořád jsem nebyl úplně klidnej.
Toto byla jedna ze zvláštnosti komunikace s bazarníkem – trval si na svým, dokud jsem mu neshromáždil dost důkazů, že lže. Pak okamžitě otočil (buď „ale to my jsme vám neříkali, že to není bouraný“, nebo „ale to vám mělo být jasný už z té nižší ceny“) a tvrdil, že to není jeho chyba, nebo že to je nakonec naše výhoda. Jednal jako hnusnej slizkej hajzlík a navíc byl dost tupej – o tom ale dále.
Rozhodl jsem se teda zajet do Fordu, ať se na to kouknou – výsledek? Auto bouraný na předek, měněný ve předu všechny plechy, chladič, tlumiče..atd. Na doporučení technika jsem nechal udělat i geometrii – levé přední kolo (na to šel podle nich náraz) bylo i po seřízení na hranici tabulkového limitu.
Jak jsem už psal výše, nedělám do aut – vrhnul jsem se tedy na to, čemu rozumím – vytáhl jsem smlouvu s bazarem a začal hledat, jak se bránit. Ani ne za 30 minut jsem měl řešení. Pánové z tohoto bazaru jsou totiž skuteční amatéři. Žádná formulka „jak stojí a leží“ (něco takového bych ani nepodepsal, ale je dobré se přesvědčit), jen opravdu chabý popis vozu, ani jsme se jako kupující podle smlouvy neseznámili se stavem vozu – prostě fušeřina. Další problém jsem našel na Justici v Obchodním rejstříku (www.justice.cz – pokud jednáte s nějakou společností, tady si ji můžete pěkně proklepnout) – podle zápisu v OR jsou pro nabytí a zcizení majetku této společnosti v hodnotě vyšší než 100.000,- Kč potřeba podpisy obou jednatelů a naší smlouvě byl jen jeden podpis. Začal jsem tedy jednat.
VII. Jako po kolejích? Je to klišé, ale….
Tohle slýcháte pořád – „jede jako po kolejích“ – jiný popis jízdních vlastností tohoto auta ale prostě není adekvátní. Pokud bylo hezky a my měli už přezuto na letní Continentály, bylo cestování prostě koncentrovaná radost. Nejsem nikterak zkušený řidič a snažím se jezdit spíš bezpečně, na silnicích, kde to znám si ale občas neodpustím rebelii a udělám si RZ jen tak pro radost. STčko mě rozhodně nezklamalo.
Záběr motoru je neuvěřitelný a to v jakýchkoliv otáčkách. Člověk čte, že nad 5500 rpm motoru dochází dech, ale komu to vadí, když zátah začíná v 1800 rpm, ve 2200 přijde kopanec od turba a pak, pak už jen letí až tam, kam mu to řidič dovolí. Široký rozsah využitelných otáček a hlavně minimální prodleva turba pak umožní v pravdě rallyové výjezdy ze zatáček. Podvozek pak motoru zdatně asistuje – ani jedinkrát jsem neměl pocit, že by se auto chystalo dělat něco jiného, než jsem mu volantem a plynem poručil. Výborné jsou i brzdy. Jelikož má auto nad přední nápravou těžký motor, má řidič při intenzivním brzdění stejný pocit, jako pilot stíhačky, který přistává na letadlové lodi.
S takovým stádem pod kapotou je ale trošku problém, když naprší. Pneumatiky rozměru 225/40 R18 stabilitě na vodě taky nepomáhají a tak se mi stalo, že jsem v dešti předjížděl a auto si zahrabalo i na čtyřku (nemůžu říct, že bych se nelekl – ale jako řidič jen mírně pokročilý jsem ESP nikdy nevypínal, takže to nebyla žádná divočina).
Celkově tedy jízda v STčku zaslouží velkou podtrženou jedničku. Ano, zkušený jezdec určitě najde nějaké nedostatky (nemá to samosvor a taky při rozjedech a při výjezdech ze zatáček se volant s řidičem trošku pere a určitě by se ještě něco našlo), ale obyčejnému milovníku benzínu, který chce auto, které poskytne sportovní svezení, naděli Focus ST obrovskou porci radosti z řízení a zábavy za volantem.
VIII. „My jsme jedinej slušnej bazar v okolí“
Po zjištění, že auto bylo bourané, a že smlouva není platná (podpis pouze jednoho jednatele) jsem se rozhodl auto vrátit. Napsal jsem autobazarníkům mail, ve kterém jsem popsal situaci, navrhl vrácení auta a popsal jim, co bude následovat, když se nedohodneme. Jejich reakce byla předvídatelná – servisy často pomlouvají auta, která nebyla koupena u nich, auto nebylo bouraný a jestli jo, tak jen ťuknutý na zadek – nárazník vyměníme (ještě jsem si všiml, že kapota při vyšších rychlostech vibruje, takže tu taky vymění). Vyměkl jsem a napsal jsem jim, že když všechno tohle vymění zadarmo, tak si auto necháme. Domluvili jsme se, že do konce března to bude vyměněný.
Protože fakt, že na sebe servisy plivají mi potvrdil i můj kamarád, který pracuje v automotive, zajel jsem ještě do Fordu v Brně, kam mě doporučil. Tam mi potvrdili, že auto bylo bourané, ale že oprava byla provedena značkovými díly (teda plechy značkový, zbytek ne) a je provedena kvalitně (na kvalitu opravy jsem se konkrétně ptal – že je bourané jsem už věděl). Diagnostika byla taky čistá a tak jsem si říkal, že alespoň je auto v pohodě, když už teda je bouraný.
Abych vysvětlil náš tehdy aktuální postoj – přítelkyně chtěla auto vrátit. Bouračku nechtěla. Já jsem byl nehorázně vytočenej, ale jízda v STčku mi pokaždé roztáhla hubu od ucha k uchu a tak jsem byl ochoten si auto nechat, pokud vymění ty vadné části. Balancoval jsem ale mezi ano a ne.
Co mě koplo z hrany nerozhodnosti směrem k „vrátit“ byla nevinná poznámka technika Brněnského Fordu – „nefunguje motorek na seřizování světel. Navíc mám pocit, že tam patří jiná světla“. Vyložil jsem si to tak, že tam nemají být xenony (auto nemělo ostřikovače předních světel) a dál se tím nezabýval. Že tím myslel to, že tam nepatří tento typ světel, mě vůbec nenapadlo. Prozření však přišlo o pár týdnů později.
Jak tomu tak bývá, na začátku byla stupidní a nesouvisející krádež – nějaký retardovaný příznivec tuzingu nám ukradl logo ST. Díky tomu jsem věděl, že jak nápis FOCUS, tak logo ST je na našem autě (které bylo po faceliftu) na horní straně třetích dveří, protože jsem pořád koukal na flek po tom STčku. Náhoda tomu chtěla, že jsem o pár dní později v Brně potkal faceliftované ST. Jen z legrace jsem se šel podívat, jestli mu taky nějaký nenechavec obral auto a všiml jsem si, že jak nápis FOCUS, tak logo ST je v dolní části dveří. Všechno to zapadlo do sebe.
Naše faceliftované auto byla verze před faceliftem. Kluci jedni šikovní přivezli rozstřelený ST a řekli si, že když už je budou celý opravovat, proč nepoužít díly z faceliftovaného modelu? Vzniklo tak auto, které bylo až po C sloupek po faceliftu, zatímco interiér a zadek byl před faceliftem. Zlatý český ručičky. Seznámil jsem autobazarníky s tímto svým zjištěním a bylo mi oznámeno, že mám být rád, že mám tuning, za kterej se v raichu platí těžký prachy a že to je vlastně plus. Málem jsem spadl ze židle. Následovaly dva měsíce výměny mailu, kdy se mě bazarník snažil střídavě urážet a střídavě přesvědčit, že si mám auto nechat. Obsah těchto mailů je vlastně důvod k tomu, proč píšu tento dlouhý článek.
Během svého života jsem nabyl dojmu, že existují určité věci, které jsou prostě jasné a není nad nimi třeba hloubat, nebo o nich diskutovat. Jednou z těchto věcí je i to, že prodávající odpovídá za to, že prodávaná věc měla v době prodeje vady, o kterých prodávající věděl, ale kupujícího s nimi neseznámil. Toto je, podle mého názoru esenciální fakt, který není třeba nikomu vysvětlovat a vychází se samotné podstaty spravedlnosti. Nikoliv tak bazarník. Asi nikdy nepochopím, jestli si ze mě dělal legraci, nebo jestli tomu opravdu věřil. Spíš to ale vypadalo, že tomu věří a tato víra mu byla vštěpena při výchově na autobazarního zmrda. Jeho argumenty byly totiž tyto:
· My jsme netvrdili, že auto není bourané, tudíž za nic nemůžeme
· Auto je přestavené na novější model, takže nám máte být vděčný a ne si ještě stěžovat
Nejméně dvakrát jsem mu vysvětloval, že prodávající má POVINNOST kupujícího se stavem prodávané věci seznámit a tak fakt, že nám neřekli, že je auto bourané je porušením této povinnosti, ale on to prostě nechápal (nebo nechtěl chápat).
Komunikace s člověkem, který vykazuje takovýto stupeň tuposti je opravdu děsně vyčerpávající. Nikdy jsem nevěděl, kterého jednoho slova v mém mailu se chytne a vystaví na něm nějaký blábol, aniž by mi odpověděl na zbytek mailu. Nakonec jsem se musel uchýlit k prostému vyhrožování soudem. Zašel jsem dokonce tak daleko, že jsem spočítal, kolik by nám museli zaplatit na náhradách soudního řízení (nechal bych se zastoupit advokátem – pár jich znám, takže taxa by pro mě byla rozumná) a tak že pro ně bude výhodnější přistoupit na dohodu.
Jen aby bylo jasné – dohoda, kterou jsme navrhovali, bylo, že my jim dáme zpět auto a oni nám peníze mínus nějaké peníze za opotřebení auta. Žádné pokuty, žádné naše výdaje (kromě pneumatik) nic. Myslím, že to byl návrh více než rozumný s ohledem na to, že smlouva byla opravdu neplatná (konzultoval jsem to se 17 právníky – ve věcech, které se týkají mě bývám občas příliš horlivý a je lepší mít nezúčastněný pohled) – bazarníci si nicméně nechali poradit od advokáta, který pomáhá jejich kolegovi prodávat kradená a bouraná auto přivezená z Německa a ten jim řekl, že neplatná není.
Podepsali jsme tedy dohodu, ve které se zavázali, že nám pošlou zpět peníze do určitého data (my jsem jim přivezli auto, a já je donutil podepsat předávací protokol). Týden po termínu, kdy nám měli poslat peníze jsem jim volal co se děje – řekli mi, že kupec auta si to rozmyslel a že peníze nemají. Došla mi s takovýmto jednáním trpělivost – dal jsem jim ultimatum – pokud s námi nepodepíšou novou dohodu (která už tentokrát obsahovala smluvní pokutu pokud peníze nepošlou), tak bude soud. Chvíli se ještě asi ze zvyku cukali, ale nakonec na to kývli.
Zřejmě pod hrozbou smluvní pokuty nám peníze poslali a tím to celý skončilo.
Konec tohoto martýria se ale neobešel bez humorných situací. Když jsme jim auto vezli, poslal jsem jim text předávacího protokolu dopředu, aby si jej mohli přečíst a případně upravit. Bohužel se neobtěžovali ani jej vytisknout (naštěstí jsme vezli svoje verze vytisklé, protože jsem to předpokládal). Při předání jsem je vyzval, ať si auto pořádně prohlédnou a pokud budou chtít do protokolu něco uvést, tak klidně můžou. Odbyli to s tím, že je to OK. Před podpisem druhé dohody mi pak bazarník poslal výčet asi 6ti poškození, které na autě údajně byly a které museli opravit – mezi nimi prasklé přední sklo a hřebík v pneumatice – a to prosím dva měsíce poté, co jsme jim auto přivezli!! Nevěřil jsem vlastním očím, když jsem to četl a bylo mi opravdu líto lidí, kteří na takovéto jednání skočí.
Konec dobrý, všechno dobré – auto se nám nakonec podařilo vnutit jim zpátky a dostali jsem z nich i peníze.
Závěrem bych teda chtěl všem popřát šťastnou ruku v případě koupě ojetého vozu. Nebuďte blbí, jako já, nenoste růžové brýle a hlavně – NIKDY TĚM ZMRDŮM NEVĚŘTE. I kdyby působili sebeslušněji, snaží se vás podvést, okrást a ještě se vám vysmějou. Jsou to šmejdi.
(9x známkováno, průměr: 1,67 z 5)