anarchokapitalismus

Svoboda se nedává, svoboda se bere

Světové dění se poslední dobou mění v groteskně smutný cirkus; sledovat Trumpa, Putina, Chámeneího či Netanjahua (a ten výčet zdaleka není kompletní) by mohla být braková zábava na úrovni telenovely, kdyby výsledkem jejich zvrhlých her nebylo tolik mrtvých, zmrzačených, znásilněných a jinak poškozených. Důsledky válek do české kotliny dopadají naštěstí celkem mírně v podobně zvýšené ceny pohonných hmot či záminky pro (především tu minulou) vládu k omezování svobody slova; v jiných částech světa takové štěstí nemají – platí totiž cenu krve.


Cesta ke svobodě v praxi

Svoboda je mé celoživotní téma; zkoumám ji odmalička. Hledal jsem ji v demokracii, různých (centralizovaných) utopiích, osvícených monarchiích (s jednoduchou legislativou a drakonickými tresty) i v malém státu, až mě asi před dvaceti lety touha po poznání dovedla ke studiu anarchismu (především anarchokapitalismu); ten jsem zpočátku tvrdě odmítal, až dokud mě pátrání po argumentech proti němu nedovedlo k jeho (zpočátku neochotnému) přijetí. Před třinácti lety (ten čas letí) jsem o něm zde publikoval sérii článků; ta řadu čtenářů popudila – považují ji za snůšku nesmyslů a mě za idiota, jenž jim věří – přesto jsem za většinu jejich kritiky vděčný.


#ne_poslušnosti: Svoboda projevu

První akce #ne_poslušnosti, o které jsem tu před časem psal, měla úžasnou odezvu – větší desítky tisíc zhlédnutí, rozhovor v DVTV, ale především ohlasy diváků (na místě přítomných i online sledujících), ze kterých jasně vyplývá, že nad tématem (ne)poslušností přemýšleli; to mě potěšilo nejvíc, jelikož primárním cílem není nikoho o ničem přesvědčovat, ale dát inspiraci k zamyšlení každému, kdo o to stojí. To mě povzbudilo k dalšímu vystoupení; jeho smyslem bylo poukazovat na (ne)svobodu projevu.


#ne_poslušnosti: Proč veřejně porušuji zákony před kamerou?

Jsou tomu bezmála čtyři roky od doby, co tu vyšel můj poslední text; a údivem mě naplnilo zjištění, že od toho úplně prvního uplynulo více než šestnáct let. Články už moc nepíšu; o to víc však přednáším, debatuji, točím videa, pracuji na další knize (většinu mám napsanou, příští rok snad vyjde), a navíc učím jako dobrovolník v sebeřízené soukromé škole Ježek bez klece v Brně, kde teoretické anarchistické myšlenky svobody mohu žít v praxi, což sice není tak úplně legální, zato rozhodně funkční – jak pro děcka, tak i pro dospěláky.


Štrajchpudlíci verze 4.0

Věrozvěsti příchodu průmyslu 4.0 hlásají příchod zlatého věku lidstva, kdy stroje převezmou práci v automatických továrnách a lidé budou nezaměstnaní se spoustou volného času pro tvůrčí činnost. Nebude nutné se starat o obživu, protože od toho tu bude nepodmíněný příjem. Svět se promění v Utopii. Nic nemůže být vzdálenější skutečnosti, než tohle snění o tom, jak stroje převezmou dřinu, a nastane vláda rozumu.


Díky za Vaše podpisy!

Před měsícem a půl jsem zde žádal o podpisy pro založení politické strany, jejímž cílem bude kandidovat a účastnit se předvolebních bojů; ne však vyhrát volby – proto se zavazujeme složit každý mandát a odmítnout každou politickou funkci. Podpisů jsme potřebovali tisíc; poslali jste nám jich 1332 (a další nejméně stovka je na cestě). Děkujeme!


Nechceme Vaše hlasy! Potřebujeme Váš podpis…

Volby se blíží; a já jsem se s několika dalšími anarchokapitalisty rozhodl založit politickou stranu a kandidovat. Nechceme však Vaše hlasy; coby anarchisté bychom beztak odmítli každou politickou funkci (ne že bychom měli šanci ji získat). Nicméně Vás tímto žádáme o podpisy na petici pro založení strany (potřebujeme jich tisíc). Ptáte-li se, proč zakládáme stranu, když si nepřejeme být (z)voleni, čtěte dál…


Pandemie koronaviru – důkaz nezbytnosti státu; nebo ne?

Někdy na samém začátku koronavirové krize jsem obdržel několik sdělení přibližně tohoto obsahu: „Díky pandemii se jasně ukázalo, že stát nutně potřebujeme, neboť je v této krizi nezbytný; snad už to došlo i anarchistům.“ Ačkoliv mi některá vládní opatření připadala smysluplná, o nezbytnosti státu mě rozhodně nepřesvědčila; ba naopak – neschopnost, zbytečnost, nepotřebnost a škodlivost státu mi přišla zjevnější než obvykle. Začal jsem si tedy dělat poznámky; a během nouzového stavu je průběžně doplňoval. Dnes tento stav skončil, tak se o ně podělím.


Totalita včera, dnes a zítra

Dlouhá staletí či tisíciletí žilo lidstvo v podřízenosti vůči svým vladařům. Ti byli králi z boží vůle, proti čemuž nebylo radno protestovat; a kdo to zkusil, dopadl nedobře. Ne všichni diktátoři dávné minulosti uvrhli své poddané do tuhé totality; ale když se tak stalo, mívalo to určitou podobu: všemocný král, kolem něj rodina a jeho nejvěrnější (ale i pro ty byl král něčím speciálním), pak další dvořané a vlivní lidé; a nakonec chudina, která na ně dřela a vzhlížela k nim.


Perfektní iluze

Horko, nervy, vypětí, brzda – plyn – brzda – plyn; mezí tím však není 200 km/h na závodním okruhu, ale 20 km/h na D1. Příšerné vedro a dusno. Tak nějak probíhala má dnešní cesta do Brna [tuto část článku jsem psal více než měsíc před vydáním]. Proč? Desítky (!) kilometrů dálnice jsou zúžené. Zavře se toho hodně, aby nebyla práce s přiděláváním značení; a s opravou se neukvapujeme, takže v některých zavřených místech ve spárách na vozovce už roste tráva. Jak dlouho na ně nikdo nesáhl? A proč také? Řidič si přece rád počká.


D-FENS © 2017