Světové dění se poslední dobou mění v groteskně smutný cirkus; sledovat Trumpa, Putina, Chámeneího či Netanjahua (a ten výčet zdaleka není kompletní) by mohla být braková zábava na úrovni telenovely, kdyby výsledkem jejich zvrhlých her nebylo tolik mrtvých, zmrzačených, znásilněných a jinak poškozených. Důsledky válek do české kotliny dopadají naštěstí celkem mírně v podobně zvýšené ceny pohonných hmot či záminky pro (především tu minulou) vládu k omezování svobody slova; v jiných částech světa takové štěstí nemají – platí totiž cenu krve.

Svoboda je mé celoživotní téma; zkoumám ji odmalička. Hledal jsem ji v demokracii, různých (centralizovaných) utopiích, osvícených monarchiích (s jednoduchou legislativou a drakonickými tresty) i v malém státu, až mě asi před dvaceti lety touha po poznání dovedla ke studiu anarchismu (především anarchokapitalismu); ten jsem zpočátku tvrdě odmítal, až dokud mě pátrání po argumentech proti němu nedovedlo k jeho (zpočátku neochotnému) přijetí. Před třinácti lety (ten čas letí) jsem o něm zde publikoval sérii článků; ta řadu čtenářů popudila – považují ji za snůšku nesmyslů a mě za idiota, jenž jim věří – přesto jsem za většinu jejich kritiky vděčný.