Napsání tohoto článku mě inspiroval článek „Demokracie je stará a unavená kára…“ a komentáře k němu, z článku vyplynul názor že demokracie není schopna zajistit efektivní fungování tržního hospodářství a z komentářů k němu hlavně opačný názor, že naopak tržní hospodářství omezuje možnost existence demokratické společnosti.
Dovoluji si nesouhlasit s obojím a naopak tvrdím, že se vzájemně podmiňují.
Peníze hýbou světem a zdá se, že peníze jsou motorem a hybatelem tržního hospodářství, ale to je hluboký omyl. Peníze tím nejsou, nebyly a nikdy nebudou. Peníze jsou pouze (další metafora) mazadlem. Tržní hospodářství může fungovat bez peněz a jednotlivé věci služby se budou mezi sebou směňovat. Ovšem s výměnou Boeingu 747 za dálnici budete mít dost problém. Ani u ostatních věcí to není jednoduché a proto se začali k výměně používat mezistupně, věci , které byly malé a bylo jich hodně , nebo se daly dělit. Nejvíce se osvědčily drahé kovy. Pro tržního hospodářství je důležitá ochrana soukromého vlastnictví a jeho volná směnitelnost. Skutečnost, že peníze mají hodnotu jen proto, že všichni věříme že ji mají podle mě trochu zamlžuje skutečnou podstatu fungování trhu a peněz.
Zásadní rozdíl mezi fungováním prvobytně pospolné společnosti a fungováním společnosti ve které žijeme je institut vlastnictví. Nedejte se mýlit tím , že ve škole jste se učili vývojové stupně prvobytně pospolná společnost, otrokářská, feudální, kapitalistická, socialistická a komunismus. Ve skutečnosti tak jak jsou za sebou napsané nejde o vývojovou řadu. A možná se budete divit, ale socialistická společnost má mnohem blíže ke kapitalistické než ke komunismu. Základem starověkých otrokářských států, středověkých feudálních i novověkých industriálních bylo a je institut vlastnictví. Základem socialistického státu je ale také vlastnictví, sice ne soukromé, ale to není až tak důležité, rozdíly mezi jednotlivými formami jsou jen v mechanismu, kterým se určuje konkrétní vlastník, tedy ten kdo určuje jakým způsobem se s danou věcí bude nakládat. Naopak v prvobytně pospolné společnosti vlastnictví neexistovalo, rozhodovala držba (s věcí nakládá ten kdo ji má zrovna u sebe) a v utopickém komunismu by taky existovat nemělo, tzn. není určen žádný mechanismus, který by určoval konkrétního vlastníka – každý si bude moct vzít co bude chtít, tj bude ji užívat ten kdo ji bude mít zrovna u sebe.
Stále ještě existují společenství organizovaná formou prvobytně pospolné společnosti, v amazonských pralesích a na jiných nepřístupných místech, což není náhoda, ani to že jejich členové bez rozdílu musí vyžít s absolutním minimem. Mimo rezervaci taková společenství podlehla konkurenci těch, které institut vlastnictví poznala.
Není pravda, že dělba práce a rozvoj hospodářství si vyžádaly institut vlastnictví – jinými slovy vymyslely to chytré hlavy. Naopak vznik institutu vlastnictví umožnil dělbu práce a rozvoj hospodářství.
Ovšem konkurenční boj probíhal i mezi společenstvími ,které uznávaly institut majetku a dokázaly tedy lépe využít okolní zdroje. A ne každý mechanismus, kterým se určuje vlastník, vede ke stejné efektivitě. Nejvyšší efektivitu vykazuje zřejmě mechanismus, kterým se zajistí, že o majetku a jeho využití rozhoduje ten, kdo je schopen ho nejlépe využít. V průběhu staletí se empiricky prokázalo, že nejefektivnější způsob jak to zajistit je, zákaz násilného jednání mezi členy společnosti a navázání dobrovolných vztahů na základě oboustranné výhodnosti ( v malém společenství donutí porušitele pravidel ostatní členové, ve velkém je potřeba do jisté míry centrální autorita).
To že je tento mechanismus nejefektivnější je mimo jiné způsobeno i tím že využívá přirozeného pudu k maximalizaci vlastního prospěchu. Ze stejného důvodu je však tento systém zranitelný a to tím, že jeden člověk, nebo malá skupina lidí může dosáhnout ještě většího prospěchu za předpokladu že porušují pravidla , která všichni ostatní zároveň dodržují. Zejména tak, že násilným jednáním přinutí ostatní vydat majetek v jejich prospěch, čímž právě porušují základní předpoklad dobrovolnosti a značně snižují efektivitu fungování takového systému. Tento mechanismus tedy funguje nejefektivněji, tedy v případě, že žádný jednotlivec ani skupina lidí nemá dostatečnou sílu, aby násilným způsobem mohla zasahovat do fungování takového mechanismu, nebo aby mohla zasahovat co nejméně.
Podmínka nezasahování bude dlouhodobě splněna jen tehdy, pokud existuje mechanismus obrany proti jednání takové skupiny lidí. V početném společenství s rozsáhlou dělbou práce je pochopitelné, že tuto funkci zaujme určitá skupina lidí, kteří se na tuto činnost specializují (vláda?) , ale zároveň je potřeba zajistit, aby sama tato skupina nezačala kvůli svému vlastnímu prospěchu do výše zmíněného mechanismu sama zasahovat. Tomu se dá zabránit tím, že tato skupina má omezenou pravomoc a vykonává svoji činnost na základě dobrovolné dohody mezi členy společenství a ve chvíli kdy přestane vykonávat pouze dozorčí funkci a začne sama do mechanismu zasahovat , je ona dobrovolná dohoda zrušena a následně uzavřena s jinou skupinou lidí. Zároveň ovšem musí dojít prakticky k celospolečenskému konsensu (musí jít o dobrovolnou dohodu), v čem ona dozorčí funkce bude spočívat, tedy dodržování jakých pravidel bude dozorovat.
Jak jste jistě pochopili popsal jsem tu principy fungování tržního hospodářství a demokratické formy vlády. Zkuste se zamyslet a doufám že budete se mnou souhlasit, že pro zachování těchto principů nemluví „jen“ abstraktní ideál svobody a rovnosti, ale veskrze pragmatické důvody. Organizace společnosti na principu volného trhu vede k nejvyšší efektivitě (a tím prosperitě všech jejích členů) a zároveň organizace na principu demokracie zajišťuje, že principy volného trhu budou dodržovány.
V předchozím popisu jsou vlastně implicitně zachyceny pragmatické důvody pro solidaritu v rámci společnosti (ale mám na mysli skutečně solidaritu, nikoliv to co se za ní vydává pod označením sociální systém). Solidarita v rámci společnosti (mezi silnými a slabými, mezi zdravými a nemocnými i mezi bohatými a chudými) přispívá velmi silně k soudržnosti takové společnosti, která zajistí společenský konsenzus potřebný k dobrovolné dohodě na demokracii a fungování volného trhu.
Jelikož všichni maximalizujeme svůj prospěch ti co na solidaritu nejvíce přispívají snaží se ji snížit, a ti co na ní nejvíce profitují snaží se ji zvýšit. Onu rovnováhu právě zajišťuje všeobecné a rovné volební právo. Ve chvíli, kdy se volební právo omezí na základě schopnosti získávat prospěch v rámci podmínek tržního hospodářství, skupina bohatých maximalizuje svůj prospěch a omezí solidaritu (v zásadě násilným způsobem jelikož část populace zbavená volebního práva nebude souhlasit a k uznání vlády bude donucena násilím, nikoliv si ji dobrovolně zvolí). Pokud tato solidarita klesne pod určitou mez, soudržnost společnosti se oslabí a projeví se tendence určité skupiny obyvatel k násilnému zvýšení vlastního prospěchu, zbytek obyvatel ve snaze ochránit efektivní mechanismus fungování společnosti (institut vlastnictví a nenásilné jednání) musí posílit pravomoci té skupiny lidí která tyto mechanismy chrání (vláda?), čímž se zvyšuje riziko, že se tato skupina sama pokusí násilím zvýšit svůj prospěch (má větší možnosti a větší toleranci).
Skupina lidí, která je schopna v podmínkách tržního hospodářství si zajistit dostatečný prospěch není zárukou fungování a ochrany tržních a demokratických mechanismů. Naopak ve chvíli, kdy mají nějaký majetek a dostanou se do situace, ve které efektivní mechanismus volného trhu často způsobuje přesun jejich majetku k těm, co s ním dokáží lépe nakládat (konkurence), má tato skupina lidí tendenci násilným způsobem zasáhnout do efektivního fungování mechanismu ve snaze maximalizovat zase svůj osobní prospěch (výsledkem jsou různá ochranářská opatření, dotace , státní pomoc apod.). Možná paradoxně myšlenka neviditelné ruky trhu a idea laizess-fair vznikla právě jako reakce na ochranářská opatření státu ve prospěch bohatých kapitalistů.
Volání po omezení volebního práva je zásahem do fungování efektivního mechanismu společenského řádu za účelem maximalizace vlastního prospěchu, a tento zásah se projeví negativně stejně jako všechny ostatní. Jsem přesvědčený, že každé omezování tržního hospodářství vede k omezení demokracie a naopak každé omezení demokracie povede k omezení hospodářství volné soutěže. Solidarita mezi členy společnosti je nezbytná, i když mechanismus jejího fungování musí být oddělený od fungování volného trhu, tak aby ho co nejméně ovlivňoval.
Ať žije laissez-faire
(2x známkováno, průměr: 3,00 z 5)