Motivační úvaha 1: Průmyslový výrobek se čas od času do stavu, který už není jak zlepšit. Může to být například klasický benzínový zapalovač, otvírák na konzervy, remoska, sifonová lahev, anebo něco sofistikovanějšího, (namátkou profi pila STIHL MS 260, o které pojednám posléze)
Motivační úvaha 2: Svět se chová jako otevřený dynamický systém v permanentně nestabilním stavu, držený pokupě souborem pravidel, vynucených na globální úrovni (primárně vojensky, sekundárně politicky, neb nasazení armády je drahé, s nejistým výsledkem)
Motivační úvaha 3: Volně teoretizuju, že některé aspekty výroby jsou přenositelné v makro měřítku na globálního socio-ekonomický systém. Nevidím, to jako otrockou vazbu jedna k jedné, spíše jako fraktály, že totiž v každé dimenzi se tváří trochu jinak, ale v každé vyšší dimenzi platí stejná pravidla, jako v předchozí.
Tolik na úvod.
Příběh první, STIHL MS260 a já
Po Plyšáku jsem byl nahnán do zrestituovaného lesa. Jelikož jsme vlastnili les, ale žádnou mechanizaci, rodinná rada rozhodla, že se koupí motorovka a koupil se strašný shit, tuším to bylo SOLO 35ccm, hobby plastový výrobek Kaufland kvality s hrdým nápisem made in Germany.
Samozřejmě profíci říkali, že do lesa se nehodí, že to bude pomalé, nespolehlivé a vydrží to dvě, tři šichty, ale rodinná rada tvrdila, že německá super pila nemůže být křáp, když to stojí tolik peněz. Pila se zadřela až po roce (zejména proto, že s ní bylo zacházeno úzkostlivě a opatrně, na úkor produktivity), ale musím přiznat, že za svůj krátký život pokácela docela dost stromů a spotřebovala notnou dávku lišt a řetězů. Naštěstí se to nepodařilo opravit a vyhodilo se to.
Druhá pila do lesa byl repas Stihl MS250, o něco lepší volba, ale i tak slabý výkon a neproduktivní práce. Ćasem se přidřela a zůstala v servise skoro měsíc, protože vyměnit píst a válec znamená rozebrat vše do mrtě. S arogancí mi vlastní vám k tomu pošlu link na srovnávající video v ruštině, neboť moderní západní spotřebitel řeší maximálně vybalení z krabice, na rozdíl od Rusů, kteří řeší materiály, konstrukci, parametry a technické detaily, s poučeností přesahující znalosti dnešních inženýrů na Západě.
Restituovaný les již není součástí mého života a tak jsem si poprvé kupoval pilu pro sebe. Chtěl jsem něco lehčího, výkonnějšího a sevisovatelnějšího, s ergonomií STIHL, na kterou už jsem si zvykl, čili MS260 byla jasná volba a můžu říct, že tu pilu mám rád a znám ji do šroubku. Píst a válec lze vyměnit doma za dvacet minut, s jistotou, že mi tam v servise nedají humus. Kvalitní sada z E-baye stojí lidových 1500 Kč a je to nikasil válec, teflonovaný píst , který vydrží v hobby zátěži 10 let až nekonečno. Největší problém, co vás může potkat, je výměna kliky, ložisek, případně gufero na levé straně, což znamená dělit karter. Blbosti jako hadičky, pružinky, filtry a membrány v karburátoru jsou průběžné stokorunové položky a jejich montáž není o nic složitější, než běžná údržba, takže se tím nemá cenu zabývat.
V této souvislosti není od věci pustit si videa britského týpka ze staré školy, kde se dozvíte něco o britském know-how ještě z doby, kdy tamní fachmani opravovali po garážích staré motocykly Triumph, pokud umíte anglicky a nevadí vám, že to má nahrané na kameře potato edition.
Proč to celé píšu ?
Protože se svou aktuální znalostí problematiky považuju za vyloučené, že by šlo v dnešním světě udělat univerzální pilu střední velikosti lepší, než byl STIHL MS260. I STIHL to pochopil, když přišel s nástupcem, tedy MS261, která není o nic lepší, ale je podstatně dražší, má vysoké nároky na kvalitu paliva, má poruchové mikroprocesorem řízené zapalování a katalyzátor, který chvíli něco zachycuje a chvíli to zase vypaluje a kde se ke vzduchovému filtru nedostanete bez šroubováku. Pro uživatele to jsou zcela nechtěné vlastnosti, (v lese je vám opravdu šumák, jestli spálíte deset litrů nebo devět a jestli z výfuku vychází permanentně mlha nespáleného oleje, anebo čas od času vypadávají připálené brikety.) Ale jelikož profíci si dávají tyhle věci do nákladů a nechtějí porušovat ekonormy, tak firma STIHL záměrně kurví v rámci maximalizace zisku svůj starý nadčasový model. Tlačí na vyšší pořizovací cenu, na prodej vlastního značkového paliva, jde cestou vyšší poruchovosti a dražšího servisu s vyloučením svépomoci, čili je to podobný vývoj, kterým už „úspěšně“ prošel celý automotive a který je typický pro celou západní výrobu posledních cca 10 let.
Zajímavé je, že v rámci obchodní politiky se pro ekonomicky slabé trhy stále vyrábí původní MS260 (dělají to v Brazílii) a za nějakých 350 EUR ji pak kupují překupníci na Ukrajině, aby ji obratem prodali u nás, v Polsku atd. Za mě od STIHLu zcela zbytečný krok, živený ekobuzeracemi, hamižnou finanční politikou a pravděpodobně i nekompetencí inženýrů z vývojového oddělení, kteří nešahají inženýrům z doby před dvaceti lety ani po paty. Zachovalá bazarová MS260 se dá sehnat kolem 4-5k a s výše zmíněnou sadou za 1500 a dvacet minut práce se dá dostat do top kondice a trh ukazuje, že cena 12k za novou pilu podobných parametrů a 6,5k za repas je „tak akorát“ Tyhle ceny pochopili aftermarket výrobci a zaplavili trh kvalitními náhradními díly v této cenové hladině. Aneb v době globální recese začnou pomalu řešit náklady i ti, co si je momentálně odepisují z daní.
Příběh druhý, světová ekonomika se zadřela aneb kolečko se polámalo
Ono je to v makroekonomickém pohledu vlastně stejné, jako se Stihl260kou. Ze začátku to šlapalo, vyráběly se dobré věci, ale byly drahé a trh nebyl nasycen. Čím jsou lidi poučenější, čím více toho už mají a čím méně jsou ochotni akceptovat nejmodernější nablýskané sráče s reálně horšími parametry za vyšší cenu, tím se snižují prodeje značkových výrobců a tím více si musí přirazit na ceně, aby se udrželi v zisku a čím více si přirazí, tím méně toho prodají a tak je to pořád dokola . Ovšem s poučeností spotřebitelů se snižují i prodeje sračkoidních noname výrobců a výrobců padělků typu Adids a Sthil, kteří valí nepoužitelný superlevný hnus na kvantitu. Dobří noname, co umí kvalitu, mají horké chvilky, aby vůbec prodali, takže prodávají napůl legálně přes západní překupníky a šedé dovozy, ab se odlišili od výrobců čínského shitware, z čehož nemá západní ekonomika ani prd a jim to stačí leda tak na holé přežití. Suma sumárum, vývoj makroekonomické situace vede k větší korupci, větším tlakům na trhu, k celním a obchodním válkám, arbitrážím a buzerační legislativě, ale příčina tkví v tom, že trh je přesycen, spotřebitel zhýčkaný, díry na trhu zalepené a distribuce globální a rychlá, takže nemá cenu, aby každý vlastnil deset nejnovějších počítačů, pět aut, třicet smartphonů a šest profesionálních motorových pil s mikroprocesorem a katalyzátorem, když potřebuje přečíst mejly, zajet jednou týdně na nákup, volat a sem tam poslat SMS a jednou za rok pořezat pár stromů na topení na zimu a všecko mu to po objednávce na internetu dodají do týdne až do baráku. V minulosti se to řešilo válkou, rozbitím stávající infrastruktury, zabitím věřitele, škrtnutím starých dluhů a vyrobením nových dluhů.
Dneska se to řeší elegantněji, informační a ekonomickou válkou, tiskem peněz z ničeho a agresivním marketingem, šmírováním, pokutama a ekobuzerací, což je jen jiná forma války, ale se stejnými následky.
Závěr, prognóza.
Globální krach přijde a jestli tomu bude po krachu velet komunista Číňan a v oběhu budou zlaté a stříbrné mince, budiž. Asi budeme chudí jak kostelní myši, asi do češtiny zavedeme jednoslovný výraz „umřít z přepracování“ a asi zase budeme přejmenovávat ulice a letiště a sundávat sochy, ale cokoliv z toho je lepší, než ten současný neudržitelný sešup od desíti k pěti. Celá makroekonomická agónie je daň za neochotu řešit věci systémově (neboť nás plně zaměstnává distraction a kicking can down the road) což je navíc spojené s rizikem otevřené jaderné konfrontace mezi velmocemi. Otázka je, jestli se to vůbec dá systémově řešit, vzhledem k lidskému faktoru (neboť lidi jsou jen opice a pokud hodíte mezi deset hladových opic jeden banán, tak se o něj pomlátí do krve, místo aby řešily, jak ho rozdělit a kde sehnat spojenými silami další).
Rád bych na závěr napsal něco optimistického, ale nemám co. To, co říkám, není nic nového. Jen se moje staré známé vize postupně dostávají do reality a nabírají konkrétní tvar.
02.08.2020 zrg1
(208x známkováno, průměr: 1,80 z 5)