Stále ještě živé a bouřlivé dění okolo letošního CzechTeku vyvolalo nemalé emoce a z nich vzešlé přirovnání zásahu policie k listopadu ’89 nebo rozhánění mániček v období normalizace. Ve víru dění se pak skryl nenápadný pšouk části naší politické reprezentace, po němž se na rudém létajícím koberečku vznesla na stolec ústavního soudce lidově demokratická soudkyně Vlasta Formánková.
Vlasta Formánková je soudkyně, která vešla ve známost svým rozsudkem z roku 1980, kterým uložila desetiměsíční nepodmíněný trest odnětí svobody hostinskému Janu Čermákovi za to, že ve své hospodě v reakci na tam konanou schůzi občanského výboru řekl, že „není zvědavý na komunistické šplechty“ a že „mu schůze kazí tržby“. Odsouzen byl za tehdejší trestný čin výtržnictví a hanobení národa, rasy a přesvědčení, tedy na základě osvědčených režimních gumáků, jaké známe i dnes. Tehdejšímu odvolacímu soudu se zdál rozsudek příliš přísný a trest snížil na šest měsíců, a to podle téhož platného práva.
Senátor Bárta při senátní rozpravě rozsudek komentoval takto: „Rozsudek byl skutečně neobvykle tvrdý i na tehdejší dobu, a to nejen ve vztahu k povaze výroku. Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných například eviduje případ dvou mladých mužů, kteří ve zhruba stejné době byli odsouzeni za to, že kdesi v hospodě zpívali píseň Komunisté se budou houpat, houpat, vítr bude foukat, my se budem smát a vykoledovali si pouze pět měsíců nepodmíněně. Podobné rozsudky jen za jediný výrok, ojedinělý byly výjimečné i v době tohoto odsouzení.“ Netřeba cokoli dodávat, snad jen, že pan Čermák zemřel v roce 1987 a rehabilitace se nedožil. (V rehabilitačním rozsudku soudce uvedl, že ani podle tehdejších komunistických zákonů nebylo počínání hostinského trestným činem.) O tom, jak mu paní Formánková zničila život, viz výpověď jeho manželky.
Ze všech těch obecných a nabubřelých kydů, které se eufemisticky nazývají politickým projevem, stojí za zmínku tři tvrzení:
„Mladická nerozvážnost“. Dlužno dodat, že jsem nenašel důkaz o tom, že by toto tvrzení zaznělo od samotné Formánkové, ovšem znělo poměrně často na její obhajobu od jiných osob. Bez ohledu na to, v jakém roce byla paní Formánková zvolena soudcem, lze konstatovat, že během totality se soudcem mohl stát jen člověk oddaný socialismu či socialistickému zřízení a třeba vládní nařízení č. 63/1961 Sb., kterým se vydává volební řád pro volby soudců okresních soudů, stanoví mj., že „Za soudce jsou voleni přední budovatelé socialismu…“. (Tento odstavec nemá ambice být právním rozborem; jeho cílem je pouze přiblížit politické podmínky, které musel kandidát na soudce splňovat.) O jásavých puberťácích nikde ani slovo. Případná námitka, že paní Formánková chtěla být soudcem, a proto před komisí naoko zahrála budovatelku, neobstojí ve světle jejího rozsudku vydaného poté.
„Byla jsem začínající soudkyně a věřila, že změním svět“. Víra, že se změní svět, možná existovala v roce 1948 u několika lidí vystresovaných prožitky právě skončivší války, kteří uvěřili propagandě šířené Rudou armádou; většině národa byl nový režim vnucen terorem. V roce 1980 to s vírou v režim asi nebylo žhavější, spíš naopak. Většina lidí už jen čekala, až to praskne, a soudkyně z krajského města měla jistě větší dispozice ke kritickým úvahám o stávajícím společenském zřízení, než elita socialistické společnosti, která kalila ocel, kutala uhlí a mlátila lidi v lágrech. Takže zmrdí kecy, paní Formánková.
„To rozhodnutí nebylo šťastné, nebylo správné a bylo způsobeno i mou hloupostí“. Tohle ani nemám zájem zpochybňovat, neboť rozsudek byl dementní i podle měřítek tehdejšího právního neřádu. Je možné vysvětlit tuto „hloupost“ dvěma způsoby: Buď nemožné bylo pravdou a paní Formánková skutečně slepě věřila v nutnost ještě totalitnějšího výkonu „spravedlnosti“, než tehdy bylo obvyklé a žádoucí. Anebo se jednalo o onu hujersko-zmrdí hloupost a bezohlednost, která upřednostnila malý rudý puntík v pomyslném kádrovém profilu před osudem jednoho člověka.
Celou společností se táhne snaha relativizovat bývalý režim. Současným komunistům se dostává čím dál širší společenské akceptace, jednotlivá ozubená kolečka mašinérie bývalého režimu se na svá místa vrací nebo z nich nikdy neodešly, o beznadějné frustraci let minulých se točí bolestínsko-smířlivé filmy, při jejichž sledování má průměrný divák chuť vzdechnout „joooo, to tenkrát bylo…“ kdyby nehrozilo, že mu imperialistický popcorn ucpe dýchací trubici.
Abych předešel všem těm relativizátorům a jejich snahám obhájit neobhajitelné, připomenu, že nejde o úvahy, zda paní Formánkovou shodíme ze střechy, ale zda má být soudcem Ústavního soudu. V této souvislosti mi nepřísluší posuzovat odborné kvality paní Formánkové a ani nemám pochybnosti o tom, že se jedná o odborně velmi zdatnou soudkyni. Ovšem povolání soudce Ústavního soudu nesestává jen z bušení perfektních rozsudků podle pozitivního práva; soudce Ústavního soudu je vázán jen ústavním pořádkem (a zákonem o Ústavním soudu) a tedy se víc než kdokoli jiný dostává do situace, kdy spíše v konkrétních případech porovnává proti sobě stojící hodnoty, na kterých stojí náš současný společenský řád, a musí rozhodnout, které dá v daném případě přednost. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (a tedy i našich lidských a občanských práv) a to předpokládá u jeho soudců schopnost, ba dokonce povinnost přistupovat k pozitivnímu právu kriticky, nebrat ho jen jako nástroj, který může v určitých případech stanovit či alespoň ospravedlnit bezpráví, ale naopak v takových případech vystupovat proti němu. Základním předpokladem pochopitelně je, aby soudce tyto přirozenoprávní hodnoty, vyjádřené v ústavním pořádku, sdílel.
Něco takového si nedovedu představit u soudce, který zničil jinému život jenom proto, že se slovně a nepřímo otřel o totalitní režim. Sadám sice zpíval obrazně i skutečně ojebávanému Satanovi „I can change, I can change“, ovšem právě uvěření v tyto verše byly alegorií hlouposti a následné poučení ve formě ojebávky tomu dávalo rozměr bajky.
Dosavadní praxe Senátu při schvalování kandidátů na soudce Ústavního soudu byla spíš přísná. Tak například profesor ústavního práva Václav Pavlíček se ústavním soudcem nestal z důvodu jeho členství v prověrkové komisi na gymnáziu v padesátých letech, bývalý šéf Ústavu státu a práva Vladimír Balaš neobhájil svou nezávislost, protože napsal pro parlamentní vyšetřovací komisi analýzu krachu IPB, v níž dal za pravdu jejímu vlastníkovi, bance Nomura. Právníka Aleše Pejchala senátoři zamítli hned dvakrát, protože zastupoval stát ve sporech s katolickou církví. (Zdroj: Týden č. 32/2005)
Starost o nezávislost, mravní způsobilost a nedotčenost minulostí zřejmě v případě paní Formánkové ustoupily stranickým zájmům.
Paní Formánková je kandidátem z „kruhů blízkých ODS“. Pan prezident, ačkoli většinu jeho názorů poslední dobou plně sdílím a považuji jej za jediného činného politika, který má nějakou vlastní vizi a názor, měl bohužel vždy problémy postavit se čelem k bývalému režimu a současným komunistům; možná proto, že to byly pravděpodobně i jejich hlasy, které mu zajistily funkci. V každém případě to byl on, kdo paní Formánkovou navrhl. Vycházel z doporučení „plzeňské kliky“ a jeho mluvčí to komentoval slovy: „Prezident nemá svoji tajnou policii, vychází pouze z dostupných informací a musí spoléhat na dobrozdání lidí, kteří kandidáta znají. Bez ohledu na cokoliv je to Senátu navržená ústavní soudkyně a je na Senátu, aby se s tím popasoval.“ Zjednodušeně řečeno pan prezident klikl na Forward a věc považoval – zřejmě s ohledem na převahu ODS v Senátu – za vyřízenou.
Po malé peripetii se ztraceným a znovu nalezeným spisem vedeným právě ve věci onoho rozsudku z roku 1980 paní Formánková stanula před Senátem a ten se s tím popasoval skutečně chlapsky. Nejprve si senátoři jednomyslně odhlasovali, že se o kandidatuře paní Formánkové bude hlasovat tajně. Tahle zmrdí schovávačka za kolektivní neodpovědnost zbavila jednotlivé senátory případné nepříjemné povinnosti svůj názor před veřejností hájit, a proto není překvapením, že Senát vyslovil souhlas se jmenováním paní Formánkové soudcem Ústavního soudu (většinou 43 senátorů ze 76 přítomných).
Senát, jehož drtivou většinu obsadily strany, které samy sebe deklarují jako pravicové nebo které vystupují striktně antikomunisticky, schválil jmenování soudcem Ústavního soudu člověka, který v minulosti svým rozsudkem zničil život jinému pouze za to, že se nepřímo otřel o komunistickou stranu a tedy i totalitní režim. Přispěl tak k další relativizaci postoje k minulému režimu a k akceptaci lidí, kteří se větší či menší měrou podíleli na potlačování práv a svobod občanů.
Posuzuji-li toto rozhodnutí Senátu v kontextu s ostatními skutky naší politické reprezentace napříč současným politickým spektrem, dospívám k názoru, že si už nepřeji, aby mne zastupovali postkomunističtí kariéristé, kteří jen efektivně a téměř jednomyslně schvalují vlastní materiální výhody a především se nezanedbatelnou měrou podílejí na morálním úpadku společnosti.
Rozhodl jsem se, že v nadcházejících volbách nedám hlas žádné ze stran postkomunistické Národní fronty, protože už toho mám dost. Je načase, aby opice vylezly z klecí.
(Zatím nikdo nehlasoval)