Příhoda s karikaturami proroka Mohameda ukázala, že legendární jediný metr, který se na všechny má brát, je zakopaný ještě hlouběji než Štěchovický poklad.
Když jsem o tom poprvé slyšel, první, na co jsem si vzpomněl, byl klip na loňskou jarní Mountfieldovu akci. Zdeněk Izer v něm vystupoval přestrojen za ortodoxního žida. V lidové slovesnosti se traduje náklonnost židů k „dělání dobrých obchodů“ a autoři šotu chtěli demonstrovat, že nakupovat u Mountfieldu s 80% slevou se opravdu vyplatí. Klip vyvolal ohlas v médiích a u Židovské obce. Kritika, jak už bývá v podobných případech zvykem, nastartovala (jako) na povel. Stěžoval si i izraelský velvyslanec, který zřejmě v Mountfieldu nakupuje denně a reklama byla pohotově stažena, protože údajně mohla posílit tendence k antisemitismu.
Kdyby byl režisér klipu použil místo židů Skoty, nestalo by se nejspíš vůbec nic.
Chorche Paroubek se v televizi zasmál vtipu o jistém panu Lakatošovi. Pan Lakatoš se v něm dostavil k novému zaměstnavateli a ten mu sdělil, že při nástupu dostane plat asi devět tisíc a po zapracování až pětadvacet. Fiktivní Lakatoš odvětil, že tedy přijde později. Další vtip se týkal rozkrádání hliníkových předmětů cikány. Není na tom celkem nic směšného, ale Chorche chtěl vohnoutům u televizních obrazovek ukázat, že se také umí lidově bavit a výsledek byl, že se do něj pustily různé aktivistické hyterky, mimojiné i známý pan impaktor Pape. Jeho reakce mě obzvlášť zaujala: („Premiér se proti tomuto vtipkování měl okamžitě ohradit,“ míní také německý bojovník za práva Romů Markus Pape).
Když to trochu zobecníme, tak dělat si prdelky z některých národů a menšin dovoleno je, ale z jiných striktně nikoli. Naprosto není dovoleno zesměšňovat židy, cikány, homosexuály a černochy. To je, jak by řekl pan Benda, první předstupeň globálního holocaustu a o holocaustu se, jak víme, nepochybuje. Oproti tomu srandu si dělat můžeme například z katolíků, jeptišek, policajtů, heterosexuálů nebo blondýn. Můžeme klidně vtipkovat o tzv. české malosti, pokud věříme, že nějaká existuje. V některých případech je humor zapovězen úplně, v jiných je dovolen tzv. humor laskavý. Je nám dovoleno dělat si prdel z našich politiků, ovšem jen do té míry, abychom přitom nesvítili do králičí nory. Můžeme se bavit na účet byrokratického aparátu, ale poté, co se dosmějeme, nesmíme podrývat jeho autoritu a i přes občasný úšklebek musíme dát zůstat loajálními občany.
Tvorba vtipů je zřejmou reakcí na bezmocnost. Za tzv. totality existovaly stovky politických vtipů, ve kterých se Husák nebo Brežněv ocitali ve zcela tristních situacích. V případě pana Lakatoše se cítili lidé bezmocní, protože zatímco oni chodí do práce, platí daně a snaží se chovat tzv. slušně, pak Lakatoš a jeho početné příbuzenstvo nenuceně využívá sociální systém a každou snahu o zapojení jejich osoby do společenského procesu tvorby hodnot vnímají jako rasový útok. Krádeže všeho, co je z neželezných kovů a není skutečně pevně ukotvené, jsou celkem běžný fenomén, se kterým jsme byli konfrontováni asi každý, včetně neschopnosti až neochoty policie to jakkoli řešit. V televizi můžete sledovat magazín Romale a seznámit se s řadou slušných a vzdělaných Rómů, nebo můžeme jít do samoobsluhy a sledovat cikáňata, jak vesele kradou pod metodickým dozorem svých korpulentních rodičů. Tak si většinová společnost vytvořila vtip, aby se jí ulevilo od toho pocitu nemohoucnosti ve chvíli, kdy jim je vnucováno jiné mínění než si ve skutečnosti sami na základě každodenních zkušeností utvářejí.
Poslední dobou se vyrojilo x vtipů o supervlaku Pendolino. Opět jasný důsledek bezmoci daňových poplatníků, kteří vidí, jak polostátní české dráhy vyhazují peníze za něco, co nefunguje, zatímco obyčejný cestující platí přemrštěné jízdné.
„Zastaví Pendolino uprostřed pole. Chvíli se nic neděje a pak se z reproduktoru ozve nalehavý hlas: „Není mezi cestujícimi přítomen programátor?““
Někde v Belgii se také nejspíš někdo cítil bezmocný, protože na jedné straně nebyl s islámem úplně zajedno, ale na druhé pochopil, že světová ekonomika je závislá na zdrojích z islámského světa a co horšího, že islám začíná prolínat do evropské kultury násilnou i nenásilnou formou. Na druhé straně nenašel možnost se k tomu adekvátně vyjádřit, aby se nedostal do kolize s multikulturální mediální doktrínou, která by z něj hned vyrobila rasistu, fašistu a xenofoba. Vybílit íránské velvyslanectví by asi v holubičí Evropě už vůbec nepřipadalo v úvahu. Když frustrovaný občan nemůže držet kalašnikova, tak frustrovaný občan aspoň nakreslil Mohameda. Pořád dál platí, že se jednalo o karikaturu, kreslený vtip, tedy o nevážnou formu sebevyjádření – prorok jistě nemá v turbanu bombu. Navíc některé z těch karikatur byly neskutečně pitomé a tak se divím, že na základě takových píčovin došlo k takové eskalaci konfliktu.
A oficiální orgány EU se za to ještě omlouvají, aby někdo neotočil kohoutkem doprava.
Pokud chceme být politicky korektními moderními euroobčany, měli bychom kromě obecných společenských a spotřebitelských trendů sledovat, jaký aktuální mindset je nám právě nahráván do hlav, abychom nebyli out nebo nevyvolali dokonce nějakou mezinárodní vostudu.
(3x známkováno, průměr: 2,33 z 5)