Mívám sen: jsem váženým podnikatelem, zaměstnanci milován, konkurenty uznáván a státní mašinérií hýčkán. Jenže se vždy probouzím do reality českého sociálního kurníku…
Sociálkapitalistický Absurdistán s doprzněným názvem Česko je (nikoliv jediným) příkladem východní části jednoho menšího kontinentu, jak se staré dobré rovnostářství – většinou druhdy zvané výdobytky socialismu pod vedením dělnické třídy – může přetáhnout do společenského řádu s naprosto jiným názvem a posláním. Dovolím si dnes pomocí selského rozumu vyslovit svůj názor, o čem že to uspořádání s odporným (?) výrazem kapitalismus vlastně má být.
Zatímco v socialismu bývala moc uzurpována ponejvíce v pomyslných rukou jediné politické strany – ostatní národnofrontní spolky k anoncím demokracie pomíjím – kapitalismus, a to asi spíše jak jej zatím neznáme, dokáže (v některých zemích) usměrnit politické výsledky, směry a strany podle momentálního ekonomického vývoje. Nepochybně by to lektoři nejrůznějších vejšek řekli lépe a funkcionáři politických stran měli za každou z nich ještě jiný názor, ale já to tak nějak cítím a zkusím i pocitově vysvětlit. Největší masu pracujících tvoří ti, kteří jsou téměř každé ráno – vyjma víkendů, dovolené a jiného volna – vybuzeni nějakým nepříjemným zvukem (že by budík?) a popohnáni s různým stupněm odporu do pracovního procesu…
Jenže v oné mase je i velká – a těžko odhadnutelná – množina různě velkých podnikatelů, tedy těch pracujících, kteří nejsou (a většinou proto, že nechtějí být) závislými na vymoženostech našeho Absurdistánu. Velikostí oněch podnikatelů jsem neměl na mysli jejich vzrůst, ale spíš druh podnikání, obrat firmy nebo počet lidí, o které se svým umem, nápady a know-how stará každý z nich namísto sociálkapitalistického Česka. Obuvník, praktický lékař, zedník, opravář aut, projektant staveb, malíř, učitel jazyků, čalouník, vrtač studní, inženýr pro elektrorozvody, stolař, zámečník a mnoho dalších profesí totiž známe nejen jako zaměstnance firem, ale taktéž coby samostatně se živící subjekty, často poskytující onen vykořisťovatelský výdělek i dalším kolegům s podobným postižením. Rozdíl? Oproti kterémukoli pracujícímu, který je placen ze státního rozpočtu (tedy našich daní), má podnikající osoba a její kolegové prakticky až nulové nároky vůči Absurdistánu a naopak do jeho bezedných trychtýřů ještě bohatě přispívají, mj. i na hladký průběh oné známé bohulibé činnosti pobídkového mechanismu…
Jistě, takový samostatný pracující – chcete-li podnikatel – může většinou beztrestně zavřít své čalounictví, přerušit svou projekční činnost, přestat řezat-svářet-pilovat a téměř kdykoli odjet (například) na letní či zimní dovolenou, pokud si na ni vydělal penízky. Jenže ta beztrestnost je pro samostatně se živící subjekt pojmem zcela abstraktním, protože každá vynechávka jeho činnosti s sebou logicky musí nést přerušení toků do jeho kasičky: naprostou absenci tržby po celou dobu jeho nepřítomnosti a potažmo tedy i přiměřené snížení jeho úrovně. Samozřejmě i takový podnikatel může být dočasně zastupitelný, má-li třebas společníka, spolehlivé mužstvo nebo spřízněný subjekt, se kterým je domluven na recipročních záskocích. Jen tu výjimečnost nutnosti postarat se o sebe bez pomoci státu je dobře připomenout, abychom neztratili nit.
Ano, v prvním plkání na tomto WEB-u jsem jmenoval mezi hnacími motory závist a hloupost. Nechci tím (proboha!) tvrdit, že by většina českého národa měla být nějak méně než průměrně inteligentní – Gaussova křivka je mi známa – ale vypsal jsem se z letitého pocitu, jenž vyjádřil druhdy i nejeden novinář. Na jednom špatně viditelném příteli člověka (že by pes?) jsem tuhle četl takový zvratek (Džípáci) od slovensky píšícího literáta s kompozicí „..ide o novú skupinu šoférov, ktorí sa rozhodli nielen ukázať svoje (zväčša nakradnuté) bohatstvo, ale aj…“ A je to tady: předpoklad zlodějského počínání podnikatelů není zakořeněn pouze v duších a mozcích běžných obyvatel, ale občasnými skvosty jej odhalují i ti, kteří by měli být strážci demokracie a přinejmenším nepopírat jakousi presumpci neviny v médiích. Já osobně třebas nevlastním a nikdy jsem ani neprovozoval jakýkoli rádobyterénní vůz, jen jsem tak nějak vždy ve střehu z podobných prasáren. Myslím, že právě přečtený odstavec sloučil vlastně oba hlavní motory v jeden logický celek: klidně si dovolím napsat, že závist může podporovat hloupost a (do jisté míry) klidně to může fungovat i naopak…
Měl jsem sen. Probuzení bylo obvyklé: nežijeme ve vyspělé demokracii, nemůžeme si dělat, co chceme, protože Velký Bratr se může stále dívat (a poslouchat). Nakonec vždyť nám to i bývalý Brňák – druhdy policejní prezident – řekl jasně: pokud jsem nic neudělal, nemusím se bát ani odposlouchávání, vždyť o nic nejde, že jo. Jenže státní mašinérie mě opravdu štve, to už není o žádném snu – to je fakticky průser! Četl jsem tuhle, že český Absurdistán má prý asi třičtvrtě milionu státních pohunků (pardon, zaměstnanců). Ve stejném povídání mi tam jeden viditelný politik sdělil, že takové 12milionové Tokio má podobných pracovních sil 50 tisíc a soustřeďuje je ve dvou mrakodrapech. O to umístění by tu ani tak nešlo, jen ty sumy 750.000 versus 50.000: no není to ohromující? Ale zase na druhé straně: samostatné subjekty aspoň ví, proč platí státu tak fešácké výpalné v nejrůznějších podobách (a čemu to slouží), že ano.
Váženost či vážnost podnikatele je podle mého názoru naprosto nezávislá na jeho okázalém vlastnictví drahých automobilů, vystupování s různým stupněm suverénnosti nebo frajerství; ale už vůbec ne v jakékoli podobě nadřazenosti. Přiznávám, že znám několik až tak odporně bohatých lidí – většinou je nenazývám přáteli – že běžná konverzace s takovým BORCEM je velmi ztížena jeho syndromem zazobanství. Jsem-li samostatným subjektem, rozhodně mi to nedává právo k jakékoli nadřazenosti nad kterýmkoli druhem „jen zaměstnance“, ba naopak: v poslední době by spíše některým jeden i záviděl. Manažerský plat, solidní auto, neexistující starost o placení zdravotních a sociálních (a jiných a dalších) dávek a tak dále. A dokonce i v této skupině vzniká podskupina BORCŮ, se kterými se dá mluvit jen někdy nebo až po vypití blíže neurčené dávky alkoholu. No potěš, to je guláš!
A do toho slýchávám strašidelné diskuse. Že prý jsou vlády socanů v důsledcích svých politik podobné i v západní Evropě. Že prý jim MUSÍ záležet především na voličské mase závislých – těm dávají sociální vymoženosti jako za Husáka – a pak si pudově hýčkají už jen opravdové ekonomické giganty, jimž jsou zde zase poskytovány daňové prázdniny a další pobídky, ať to pokladničku např. v centrálním Práglu stojí, co to stojí – hlavně aby nám velké zaměstnávající subjekty neutekly. Pokud jsi sem dočetl třeba i některý ze státních závislých, vzpomeň brachu, jak rychle se dokážeš postarat o blokaci bankovního účtu a vymáhání kterékoli (byť jen dílčí) výpalné sumy u menší firmy; a jak diametrálně se oproti tomu liší Tvoje známá nonšalance a liknavost k astronomickým průserům oněch VELKÝCH. Krátkozrakost a tupost socanských myšlenek i činů bere dech – už tolikrát se náš občan-volič přesvědčil, že si výrobní i obchodní mastodonti z krásné české zemičky udělali jen přestupní stanici, že nám klidně dají sežrat své přebytky v barvách přepravek, že po vyčerpání socanských pobídek není problém sbalit svoje fidlátka a odtáhnout za pobídkami na ještě vzdálenější Východ. Likvidace střední třídy – nebo chcete-li podnikajících – už dávno není jen symbolická či pomyslná! Závist a hloupost oněch závislých a především zcela diskriminační politika socanské vlády z posledních 8 let píše ortel nad (v kapitalismu) nenahraditelným druhem. A ochranáři furt nic, defenestrace v nedohlednu, idiotismus bují a supové už krouží…
Proberme se hesly ze samého úvodu dnešního blbnutí, navažme na jeho (zamýšlené!) poslání. Nemyslím, že jsem svými kolegy (nechuť k výrazu „zaměstnanec“ jsem tu naznačil posledně) nějak zásadně milován. Ale uznání za nebuzerativní řízení, za absenci hlasitých příkazů anebo přátelské jednání bez familiérních volovin jsem už (nejednou) získal. Nemyslím, že bych měl být nějak zásadně uznáván svými konkurenty, ale faktem je, že s dobrými a slušnými borci ve svém oboru jsem hodně zadobře a občas si dokážeme vypomoci: možná je to částečně tím, že Brno je přece jen dost velké pro více kohoutů na jednom smetišti. Ale že bych byl kdy hýčkán státní mašinérií – to rozhodně nepociťuji. Každý měsíc musím vzít mnoho desítek tisíc – takto výpalné milému státu včetně všemožných daní a DPH – a pak (ze svého pohledu) otevřít mříž nejbližšího kanálu a hodit tam přesně spočítaný (kapku proměnlivý) obnos. Pak už se jen jako obvykle musím bát, co naše pražské Ústředí zase za ty mj. i (původně) moje prachy zmrví, jak se prokorumpuje k lepším zítřkům, kterého svého dobrého služebníčka nechá za odměnu zase převádět společný majetek na soukromější účely a který kretén se blýskne novým zákonem o čemkoli. Žádné Poděkování, žádný Diplom, žádná Plaketa dobrého plátce daní, NIC! Jen naše právo být nepravidelně párkrát ročně předvoláni k místnímu šetření, menší nebo větší kontrole a kdyby se náhodou firmě trošku dařilo, tak HLAVNĚ NEMLASKAT, že ano.
Nechci už mít takové sny, chci, aby se aspoň něco z toho stalo skutečností, stojí mě to dost sil a jako každý živočich jsem tu pouze jednou a jenom na chvilku, že jo. Jen mám hrozný strach, aby se zase v červnu masa těch probuzených voličů (ze snu?) nerozjela na své chaty a chalupy, jako to mnozí udělali před 4 roky – zřetelně je to tu FAKT NA VOHRABKY, SAKRA – něco s tím přece musíme udělat, to dá rozum! Nemůžeme odtud všichni emigrovat, kdo by pak naši závislou třídu živil! Vždyť by umřeli hlady a my přece MUSÍME (?!?) mít přemíru sociálního cítění ze zákona „O kriminálnosti podnikatelského stavu“, že jo, drtivá většino (!) normálních a slušných „kolegů“ – DO BOJE za lepší zítřky závislých, HURÁÁÁ…
P.S.: Nebo se radši někam zdejchnem do emigrace, než z nás socan vymlátí duši, co říkáte?
PP.S.: Moudrému napověz, hloupého kopni – bez křiku, kdo je PRASE a bez názvů Stran…
(30x známkováno, průměr: 4,20 z 5)