Možná jste to v médiích nezaznamenali, ale v nemocnici v Rumburku působila jedna zdravotní sestra, která prý údajně pomáhala duším těžce nemocných opouštět nemocí soužená těla a dosáhnout nirvány. Kolem případu se točí řada otázek, zejména je teď nemocničními menežery probíráno to, jestli za to může dochtor.
Nemocniční menežeři totiž nemají nic jiného na práci, než ukazovat dochtorům, jak se pracuje, a zejména dohlížet na to, aby dochtoři nepobírali zbytečně moc peněz. Dle toho, jak dokáže nemocniční menažer zlotřilé doktory “přidusit” se měří jeho úspěšnost, je to hned druhý faktor úspěšnosti po počtu peněz z evropských dotací, které manažer dokáže poslat do kapes místní politické elitě z řad ČSSD, ODS a TOP09. Ve výše linkovaném článku dobře známý rumburský ex-socialista Darek Šváb (který stejně půjde zřejmě brzy do lochu) za ochotné spolupráce novinářské ohnuse obviňuje službu majícího lékaře z toho, že jako příčinu smrti pacientky neuvedl “srdeční zástavu”, ale selhání jater. Můžu s klidem přiznat (a možná mě za to Darek bude obviňovat v médiích), že já sám jsem na ani jednom z mnoha úmrtních listů, které jsem vypisoval, neuvedl jako příčinu smrti “srdeční zástava”. Kdybych to tam napsal, Gesundheitsamt mi ten úmrtní list vrátí a budu ho muset skartovat a psát znovu. Ono je to totiž tak, že mimo jednoho speciálního případu (smrt mozku, kde je definicí nevratná ztráta funkce celého mozku včetně mozkového kmene) je srdeční zástava nikoli příčinou smrti, ale je to to samé co smrt (nevratná zástava krevního oběhu – definice smrti). K této “srdeční zástavě” pak vede vlastní příčina smrti, kterou tam musíte napsat, tu je ale bez pitvy často obtížné určit. Obviňování z “falšování příčiny smrti” můžeme tedy smést ze stolu.
Podle toho, co jsem se dočetl je hlavním problémem, že sestra měla za úkol podat infuzi s ampulí draslíku (vlastně KCl) – je to standardní způsob doplnění draslíku, nic výjmečného. Chlorid draselný, resp. ionty ze kterých se skládá jsou ale v těle přítomny normálně ve velkém množství, takže se nedá říct “našli jsme draslík, pacient byl zavražděn”. To doplnění hladiny draslíku při nedostatku se dělá například tak (pokud jste JIP v nemocnici Rumburk a nemáte na perfuzor), že vezmete standardní infuzní roztok, do stříkačky jednu ampuli (třeba 10 ml KCl) a to co máte ve stříkačce přidáte to do té infuze. Pak tu infuzi necháte pomalu kapat. Proč? Protože když ten KCl dáte rychle a nezředěný, tak se může dostat tahle vysoká koncentrace KCl do srdce a vyvolat maligní arytmii až zástavu. Tak – a co tvrdí sloužící doktor je, že sestra nedala naordinovaný KCl do infuze, ale dala infuzi zvlášť a pak stříkla KCl přímo do žíly, čímž způsobila zástavu. On to ale neviděl, protože tam nebyl, spal na sesterně. Došel k tomu na základě toho, že ho zavolali k pacientce, a na monitoru, na kterém byla vidět nějaká akutní arytmie, kterou prý pacientka nikdy neměla. Jak se ale zjistí, že ta arytmie byla opravdu důsledkem příliš rychlého podání KCl? Ať to dáte do infuze, nebo mimo infuzi, pořád máte na konci jeden prázdný infuzní set a jednu prázdnou ampuli KCl. KCl je navíc natolik běžná látka, že se její použití nijak zvlášť neeviduje. Že by se při pitvě zjistila zvýšená koncentrace KCl v srdci? Silně pochybuju, že by to bylo nějak průkazné. Pacientka měla přece podle sloužícího lékaře dostat úplně stejnou dávku KCl, jako byla naordinovaná, jenom příliš rychle, a během akutně nastalé arytmie srdce pořád ještě nějakým způsobem tlouklo. A že v infuzním setu, kterým se látka podala, nebyla zvýšená koncentrace K+? Infuzní set prý zachránil lékař, když ho předtím předal vrchní sestře, a to z koše, kam ho prý sestry vyhodily. Není vůbec jasné, co se s ním mezitím dělo. Kdo ho měl v ruce? Lékař, který sestru evidentně neměl rád? Já se mu nedivím, některé sestry jako správné zástupkyně dělnické třídy ví o všem mnohem víc a mnohem lépe, než lékaři, taky nemám spoustu sester rád. Ale to, že mu ten infuzní set prošel rukama, a pak ještě dalšíma x rukama nějakých sester než se ocitl v koši, a než se z něho stal “důkaz” z toho infuzního setu dělá spíš novinářskou kachnu. Předpokládám, že ampulka od KCl se ani nehledala, takových se denně vyhazuje spousta, takže i tady bude důkazů poměrně málo. A i kdyby v infuzním setu nebylo víc K+ než normálně, je přece možné že do té infuze sestra zapoměla ten KCl dát. O tom, že KCl podala příliš rychle nitrožilně to nic neříká, také to mohla podat pomalu i stříkačkou (centrálně) nitrožilně a i v tom přpadě by se nic nestalo.
Závěr? Za prvé, zatím to pro obviněnou sestru vypadá dobře. Radil bych jí mlčet jako hrob a nedokážou jí vůbec nic. Jediná šance zelených mozků je, že na ní uhodí a ona se přizná, byť třeba nic neudělala, nebo se najednou najde nějaká kolegyně, která jí při vraždě viděla. V nejhorším případě, tedy pokud by jí někdo prokázal že píchla toho KCl moc, může tvrdit, že se prostě spletla. Prokazovat záměr bude asi těžké, i když možná bude existovat společenská objednávka a na to už české soudy slyší, jak víme z kauzy Lacina. Za druhé, to, že by sloužící doktor nějak zdržoval nebo nenahlašoval svoje podezření (jak tvrdí Šváb) je podle mě nepravděpodobné, protože kdyby tohle podezření nevyjádřil on, tak by o “případu” nikdo ani nevěděl, respektive by žádný případ neexistoval. To, že svoje vágní a velmi pravděpodobně neprokazatelné podezření nepopsal do úmrtního listu (který vzhledem ke svému podezření ale nepotvrdil a nepodepsal) je pochopitelné. Z toho zřejmě vzniká i Švábova historka o dvojím úmrtním listu, sloužící lékař sice úmrtní list rozepsal, vzhledem ke svému podezření ho ale odmítl dopsat a podepsat a nechal definitivní rozhodnutí o udávané příčině smrti na primáři oddělení. Zřejmě pak vznikl další úmrtní list, který psal už někdo jiný a do kterého se psalo něco jiného, je ale nutné pochopit, že ten první “úmrtní list” není úmrtním listem v pravém slova smyslu, ale napůl popsaný formulář úmrtního listu bez nějaké oficiální platnosti. Také bych si nejdřív snažil zajistit důkazy, než bych běžel na policii nebo psal do úmrtního listu jako příčinu smrti vraždu. Přece jenom tu máme nějaký trestný čin křivé obvinění.
A teď se ještě vrátím ke dvěma věcem:
1. Část diskutujících se pod výše uvedenými články pozastavovala nad tím, že lékař v práci spal. Jak si to může dovolit! Dochtor jeden. Copak já v práci spim? Miliony berou a ještě chrápou v práci, mamo. Nejde ale o pracovní dobu, ale o ústavní pohotovostní službu. Zatímco pracovní doba – směna – je omezena na maximálních 12 hodin, ÚPS je běžně vykonávána v rozsahu 32,5 hodin (24+8,5), popřípadě v klasickém víkendovém rozsahu pásonepo, tedy 80,5 hodiny. Kousek na západ od nás už byly i pohotovostní služby (Bereitschaftsdienst) omezeny na 24 hodin, ale i v tomhle rozsahu je povolené spát. Tam, kde není spánek vzhledem k vytížení personálu žádoucí (jako jsou např. právě JIP), respektive tam, kde vytížení během Bereitschaftsdienst překročí 40% doby, takže během ní spát nejde, musí být zaveden směnný systém, kde je maximální délka směny 12 hodin. Takový systém je ale pro provozovatele výrazně nákladnější (je potřeba více zaměstnanců), proto se k němu v Čechách sahá málokdy. Tedy až malí závistiví zmrdíci mezi čtenáři tohoto článku narazí na informaci o spánku lékaře, prosím je, ať drží hubu, protože sami 32,5 hodiny v kuse v práci většinou nebyli a pokud náhodou ano, tak během té doby taky spali.
2. V souvislosti s tímhle případem se objevila diskuse o eutanazii. Doufám, že se dotyčná zdravotní sestra nebude snažit svézt na téhle módní vlně a nepřizná se naprosto hloupě k něčemu, co jí velmi pravděpodobně nebude moci být prokázáno, i kdyby to udělala. Mám k tomu jednu poznámku – je to určitě populární téma, Jiří X. Dement smradlavý vyhula už si taky přihřál svojí polívčičku, takže můžeme očekávat další výtrysky moudrosti v rámci progresivního a moderního přístupu k lidskému životu. Nemá ale cenu u nás zavádět eutanázii, pokud u nás předtím nebude dobře fungovat systém paliativní péče. Tj. část zdravotnictví umožňující důstojné a pokud možno bezbolestné dožití terminálně nemocných lidí. To u nás do značné míry chybí, stejně jako ochota lékařů se tím zabývat. Nejde jenom o organizaci např. hospicové péče, ale také o ochotu lékařů mluvit s pacienty a jejich příbuznými o alternativách ke klasickému (kurativnímu) cíli léčby. Není povinností lékaře pacienta vždy vyléčit, ale je jeho povinností ho léčit, proto odstranění bolesti, nevolnosti a ostatních potíží u terminálního onemocnění může (a má) mít větší prioritu, než prodloužení přežití. Na těchto stránkách si každý může prohlédnout graf množství použitých opiátů za rok 2009, což je parametr, který slouží jako ukazatel kvality paliativí péče. I tady je vidět, že máme v porovnání se “západním” světem co dohánět. Přijde mi přitažené za vlasy nenabízet lidem dožít byť i pár měsíců důstojným způsobem bez bolesti a s radostí ze života (i když by to šlo) a nabízet možnost se nechat prostě zabít.
(5x známkováno, průměr: 1,80 z 5)