Dlouho jsem přemýšlel o tom, jestli na tento, dnes již de facto mrtvý, vůz plýtvat slovy a časem. Ale bylo to po Favoritu mé první pořádné auto a prožil jsem s ním několik let v dobrém i ve zlém. To je celkem dobrý důvod. A pak je tu také jakási zažitá představa, že francouzská auta stojí za prd a kdo v nich jezdí, ten je blb. Což není fér, protože minimálně v případě mého exempláře nic z toho není pravda.
Lagunu koupil v roce 1997 můj otec, který byl tehdy relativně slušně prosperujícím živnostníkem a rozhodl se vylepšit svůj vozový park. Předchůdcem Laguny byl nejdříve celkem raritní Favorit 136 a následně výběhový Favorit z dob těsně před nástupem Felicie, který byl již zprasen elektronickými features typu primitivní řídící jednotky (tuším nějaký Bosch). Výsledkem bylo auto, které oproti staré 136 nejelo a pořád se sralo. Jak otec dospěl právě k Laguně netuším, protože jsem si tehdy ještě hrál v uhláku na horníky (+/-), ale jednoho dne jsme se v jednom nejmenovaném severočeském městě na břehu Labe vydali do showroomu Renaultu (dávno neexistuje, takže nemusíte hádat, který to byl). Za tuším nějakých 600 či 700 tisíc otec dostal nový Renault Laguna v zelené metalíze poháněný benzinovým motorem o objemu 1998 cm3, který výrobce pro lepší přehlednost označoval jako 2.0. Osmiventilový agregát ze sebe dokázal dostat na 83 kW, což bylo v polovině 90. let docela slušné. Mám tu dobu zafixovanou tak, že německá či jiná zahraniční auta nebyla v ještě příliš rozšířená a většina populace stále jezdila různými škodovkami a dalšími kousky z dob pozdního socialismu. Mercedesy se kupovaly od bratrů Helbigových a Ford Sierra byl stále znám jako „cikánský povoz“. Každopádně vlhký sen většiny českých rodiny v podobě Škody Octavia se prodával pouze pár měsíců a ve své úvodní verzi se Lagunou nemohl měřit ničím kromě obligátního zavazadlového prostoru. Zkrátka, Laguna tehdy byla povážována za „kočár“ a pro mnoho lidí představovala cosi „hoch“, podobně jako Mazdy 626 a Fordy Mondeo apod. Ale možná mě jen klamou mé dětské vzpomínky…
Laguna byla ve specifikaci RT, což obnášelo elektricky ovládaná přední okna a zrcátka, mlhová světla, radio Bosch, airbag řidiče a dálkové centrální zamykání. Co otec naopak oželel bylo střešní okno, klimatizace (která tehdy stála nemalých 20 tisíc), palubní počítač, tempomat a x dalších fičur. I tak tehdy po přesednutí z Favoritu auto vypadalo jako kosmická loď. S přibývajícím roky nicméně výbava klesla na úroveň podprůměrné a dnes totéž a více nabízí nejlevnější automobily o dvě třídy níž.
Co Laguna byla – relativně velké, pohodlné auto se slušným výkonem, kterému nejvíce svědčily delší dálniční úseky. Nenápadný vůz, který nikdy moc nevyčníval, ale také dodnes nezestárnul.
Co Laguna nebyla – auto do města (vzhledem ke žravosti), zatáčkový bojovník a ani objekt vášně tunerů či zájmu zlodějů.
Běh života způsobil, že se z Laguny stalo moje první vlastní auto a sentimentální vzpomínka na tátu. Postupem času a s přibývajícím počtem najetých kilometrů však v mých očích přestala být „něčím víc“ a stala se normálním autem, které jsem nakonec předal v rámci rodiny dalšímu uživateli, kterému celkem bez problémů slouží i přes stáří 17 let a nájezd čtvrt milionu kilometrů.
Co bylo na Laguně dobré (pozor čistě individuální pohled, navíc omezený tím, že už ji pár let nepoužívám)?
Design – tohle auto se prostě povedlo a povedlo se mu nezestárnout. Nebo alespoň ne tak rychle. Dodnes když ho vidím (a není postižené naprostým nezájmem majitele), tak mi připadá celkem koukatelné. V tmavých barvách vypadá lépe, červené a světlé exempláře byly katastrofa už v době výroby. Facelift s kruhovými mlhovkami myslím modelu také neprospěl a starší verze dnes vypadají paradoxně lépe, než ty novější.
Interiér – Laguna měla povedený plynulý přechod mezi dveřmi a palubní deskou, takže působila dojmem většího auta. Plasty byly celkem odolné a geniální byl také sklopný kryt, který před nenechavci skryl panel rádia (alternativně šetřil oči při nočních cestách). Celkově auto působilo vzdušně a prostorně. Vadou na kráse byla absence jakýchkoliv držáků na láhev či kafe. Znouzectností bylo vybrání na vnitřní straně přihrádky u spolujezdce, které ale nebylo použitelné jinde, než na dálnici / přímé silnici.
Ovladač rádia pod volantem – geniálně umístěný, geniálně „mačkatelný“. V žádném jiném autě jsem podobně dobře vymyšlenou věc nenašel. Šlo jím ovládat vše, nepřekážel a držel. Dnes se vše dává na volant (aby zákazník viděl, že si zaplatil za hodně chytrých věcí), v Laguně to bylo decentně skryté a přesto maximálně funkční.
Ovladač světel sdružený na páčce blikačů – intuitivní řešení, díky kterému nebylo nutné cpát otočný ovladač na palubní desku.
Kontrolka oleje maskovaná za kontrolkou teploty chlazení – po nastartování „chladič“ pár vteřin ukazoval stav oleje, než se přepnul na svůj primární mód. Blbost, ale kdo z nás leze každý týden ke klasické měrce v motoru?
Motor – díky osmiventilové technice blbuvzdorný a téměř nezničitelný. 83 kW umělo auto rozpohybovat až za hranici 200 km/h a pracovat i v „nestandardních“ režimech (viz níže).
Kufr – velký, pravidelný, dobře přístupný skrz vysoko otevíratelné víko.
Co se naopak nepovedlo:
Převodovka – dlouhé dráhy, lehce kostrbatý chod a zpátečka řazená „přes jedničku“ za pomoci kroužku. Toto řešení vylučovalo možnost chybného zařazení zpátečky při parkování, ale za cenu zpomalení celého procesu. Pokud člověk kroužek nezvedl „nadoraz“, tak to vedlo k nepěkným zvukově-mechanickým efektům. Několik slečen a žen si v průběhu let stěžovalo, že zařadit zpátečku je fyzicky náročný úkon pro člověka s kratším prsty.
Sedadla – francouzské měkké fotely bez bočního vedení, které ovšem člověk po pár hodinách opouštěl zbitý jako pes. Za roky provozu se samozřejmě proseděla, což se stane u každého auta, ale předpoklady pro to byly už z výroby.
Centrální zamykání – řešené pomocí infračerveného paprsku. Slepá ulička vývoje. Čidlo bylo u zpětného zrcátka na stropě. Pro odemčení/uzamčení bylo nutné dostat jej do jedné linie s klíčem a poté „vypálit“. Odemykání v zimě při namrzlých oknech či v případech, kdy měl člověk plné obě ruce, to byla skutečná chuťovka. Ne, tento systém „line of sight“ se Francouzům skutečně nepovedl…
Podvozek a tlumiče – tato část vozu byla prostě špatná, což jsem si uvědomil zejména po přesednutí do jiných aut. Laguna byla „žehlička“ a seděla proklatě nízko u země. Přední nárazník / spoiler byl jen pár centimetrů nad zemí, navíc doplněný o koncový gumový lem, který se chytal za skoro každý obrubník. Nikdy jsem ho sice nutrhnul (výrobce ho neudělal gumový a tudíž pružný jen tak pro nic za nic), ale bylo to vždy o nervy.
Zadní náprava byla nejjednodušší možná, tedy vlečená. Navíc odpružená pouze jednoduchými olejovýmu tlumiči. Žádné stabilizátory, žádné předimenzování. Při naložení pěti lidmi a bagáží Laguna chytala břichem o zem prakticky všude a při prázdném autě měla naopak tendenci odskakovat.
Relativně těžký předek a primitivní zadní náprava měly za následek špatné jízdní vlastnosti při „ostřejší jízdě“ a na sněhu. Na sportování jsem nikdy nebyl, ale nedotáčivý smyk při kluzkém povrchu nastával u Laguny dřív, než by člověk čekal. Kvalita či stáří obutí a tlumičů na toto prakticky neměla vliv. Spolu s absencí ABS jsem několikrát zažil chvilky, které bych nepřál ani nejlepšímu přítely své ženy… Sumásumáru – pohodlí, ale raději nedivočet. Dalo se s tím smířit.
Spotřeba – technicky relativně nezáludný motor o obsahu dvou litrů znamenal, že Laguna sice jela a jela rychle, ale také žrala. Osm litrů bylo minimum (pokud si to dobře pamatuji), ale jak na to člověk šlápl, tak palivo mizelo, jako kdyby někdo prokopl nádrž krumpáčem. Opět je ale nutno podotknout, že auto vzniklo v době, kdy EU ještě neprudila a spotřebu nikdo tolik neřešil.
Laguna a spolehlivost? Auto za sedmnáct let života potkaly problémy, ale bylo jich myslím méně, než by člověk u francouzského auta čekal a než by nasvědčovaly různé recenze ojetých exemplářů v duchu „na co si dát pozor“. Odešly obě zapalovací cívky, ale auto se dokázalo v obou případech dobelhat do nejbližšího servisu jen na tři válce. Cena opravy pokaždé cca 1600,-.
Chybou mechanika došlo jednou ke stržení závitu při výměně svíček, což se projevilo po několika dnech cestování až v dánském Aalborgu. Laguna přesto zvládla bez následků (ale za občasného protestu nepravidelně běžícího motoru) cestu až do Prahy (jinak to nešlo), což je bezmála 1000 km. Proč se motor choval nervle a kdo to způsobil bylo zjištěno až v ČR. Shánět v sobotu večer servis uprostřed dánského přístavu bylo nad síly posádky. Podobnou výdrž bych čekal spíš u UAZu, než u francouzského sedanu.
Autu po patnácti letech odešlo palivové vedení, což se projevilo razantním únikem benzínu na vozovku. Únik navíc nebyl způsobený pouze rozpadem hadice, ale také faktem, že Laguna má čerpadlo hned u nádrže (nevím, jestli je jen jedno, nebo je jich víc), takže benzín šel na vozovku pod značným tlakem. Naštěstí bylo kde zastavit a stalo se to blízko servisu. Náklady na opravu opět v řádu jednotek tisíců.
Další opravy šly na vrub opotřebení či vnější moci – šlo např. o rozbitou mlhovku (druhovýroba, 300,-), postupem let kompletní výměnu výfuku, prasklý chladič (vytáhli jsme z něj vrabce, který v něm při střetu udělal díru jako munice ráže .50 BMG), shnilé držáky nádrže (řešeno svépomocí pomocí nerezového plechu, ohýbačky a dalších základních nástrojů) apod. Nic, co by vybočovalo z normy.
Závěrem – Laguny jsem se zbavoval v obavě z jejího postupného rozpadu a rostoucích servisních nákladů. Po čtrnácti letech života začala hnít, plasty vystavené povětrnostním vlivům vybledly, motor ztratil něco ze svých původních 83 kW a já jsem neměl chuť ani čas se tím zabývat. Na auta jsem nikdy nekašlal a mám naopak rád, když na nich funguje vše, co fungovat má. Ale ne za každou cenu. Proto jsem ji předal na dožití do klidných rukou a Laguna, k mému lehkému překvapení, zatím slouží dál a stále bez větších problémů. Zub času ji sice nahlodává čím dál víc, ale stále drží. Připisuji to hlavně tomu, že tento konkrétní exemplář nebyl vybaven většinou „sracích“ elektrických hraček a motorově patřil do prehistorie. Škoda, že se to nedá říct o jejích generačních následovnících…
(3x známkováno, průměr: 3,67 z 5)