Alfa Romeo Giuleitta 1.4 turbo stále ještě přežívá v mé garáži a následující články budou o jejím podzimu života. Ano, je to tak. Vozidlo je z roku 2015, kdy jsem ho koupil nové a od té doby ujelo pouze 34 tisíc kilometrů.
Mám i jiná auta, se kterými také jezdím a tak největší starost u Alfy představuje, abych na podzim vyjel nádrž a doplnil ji až po okraj N98 nebo N100, protože ten neobsahuje ethanol, ale ETBE a nepoškozuje tak dalece palivový systém. Na jaře mám zase starost, abych tento obsah nádrže vyjezdil, protože si nemůžu tím ETBE být jistý. Nikde se neuvádí, čím se to pančuje a tak jste jako zákazník zcela v rukou biopalivové mafie. Poděkujme hnutí ANO, které tento nesmysl vylobboval a zbytku Šestikoalice, která ho nezrušila. Jsou roky, kdy se proces jarního vyjíždění zimní nádrže protne s procesem jejího podzimního plnění, protože nádrž má 60 litrů.
S Julčou nejezdím v zimě. Ať si sůl žere nějaký méněcenný klon Volkswagenu a nikoli podvozek se spoustou hliníkových dílů, který Alfa má. Nicméně když je příležitost, jezdím s Alfou rád. Líbí se mi její oldschool jízdní projev a rychlá reakce na plyn. Provádím údržbu, měním každý rok olej, který vypouštím prakticky čistý a těším se z designu tohoto hatchbacku, který nemá bohužel v produktové řadě Alfy Romeo dosud následovníka. Rád bych si koupil nějakou novou Alfu, ale uvidíte dále, není to vůbec snadné.
- Aféra z Passau
Loni v rámci podzimního vyjíždění nádrže jsem vyrazil s Julčou do Pasova v Německu. Žena si chtěla nakoupit nějaké hadry a já si chtěl dát kafe a Apfelstrudel. Zaparkovali jsme tam, kde parkuje 99% Čechů, totiž v parkovacím domě u nádraží a vydali se po nákupech. Při návratu se ovšem ukázalo, že Julča má přes celé dveře škrábanec, protože nějaký nepříliš zdatný řidič začal točit koly při vyjíždění příliš brzy. Parkovací stání jsou prý příliš malá, zejména od té doby, kdy většinový zákazník zjistil, že potřebuje es ú vé, to úplně největší, ještě větší než má soused, protože je to důležitý status symbol, který majiteli SUV dovede zapomenout na strasti běžného života, jako třeba na splátky hypotéky a malé péro.
Podle šrámu se jednalo o světle modré auto vyšší světlé výšky. Sešel jsem dolů, kde jsem na vrátnici objevil mírně retardovaného občana německého chalifátu, který poslouchal hudbu ze sluchátek. Sdělil jsem mu, co mě trápí a on prohlásil, že Wache Parking, Du nix passiert, Kollege Telefon. Pak ukázal na zeď, na té byla nalepená A4 a na té hned dole fontem menším než jsou protokoly o technickém stavu v AutoESA bylo nějaké telefonní číslo. Byl to vstřícný a ochotný mladý muž. Jsem si jist, že německá ekonomika s takovými jen pokvete.
Kollege byl sdílnější. Nechal si popsat, kde auto stálo a řekl, že by neměl být problém zjistit poznávací značku vozidla, protože se dané místo nachází v záběru kamer. Nicméně záběry z kamer mi vydat nemůže, že musím učinit oznámení na Polizei sám a ti že si pak kamerový záznam zajistí a vlastníka vozidla předvolají. Tak jsem zavolal německou Policaj. Zajímalo mě, jak ten jejich systém funguje a zda na občana kašlou stejně jako tady v ČR, a taky mě zajímalo, kdo mi naboural auto a ujel, zda to byl Němec nebo Čech, protože asi polovina aut v parkingu byla českých.
V následujících minutách se ukázalo, že Německo, které je někdy dáváno do souvislosti s rozsáhlou tradicí overpolicingu, na tom nebude tak zle.
Po zavolání na linku policie mi bylo vysvětleno, že všechny hlídky jsou v terénu a jestli něco chci, budu muset dojet na fízlárnu dojet sám. I to byl rozdíl proti českým poměrům, tady by se okamžitě sjela dvě auta s kriply v černých teplákách s taktickými plnovousy a dvě auta strážníků, zaklekli by mně a vyhrozili postihem za zneužití tísňové linky.
Německá fízlárna byla spíše skromná ve srovnání s českým opulentním policejním zázemím. U dveří pro vstup občanského ksindlu jsem se zrovna sešel s pizzamanem, který přinesl strážcům zákona něco na zub, tak jsem vstoupil s ním. Policajt na vrátnici na mě začal ječet, kam prý jdu, když mě nevyzval ke vstupu. „Was? Proč na mě zvyšujete hlas? A tady tohoto jste taky vyzval? Nebo si mám vzít také s sebou pizzu, když chci jít v Bundesrepublik Deutschland na policii?“, ukázal jsem na pizzamana. Vrátný se tím nadobro nasral a vyhodil mě za dveře, že mám zavřít zvenku a zazvonit. Učinil jsem tak a obratem jsem byl vpuštěn. Za dalších asi třicet sekund jsem opět prošel jsem kolem vrátného, který byl tentokrát v klidu, protože jsem vstoupil procesně správně. Scéna jak ze Švejka.
Chopila se mě policistka jménem Sandra. Sympatické bylo, že měla uniformu a ne nějaké černé taktické pyžamo, takže působila dojmem, že skutečně zastupuje stát a není to ochranka nějakého středoamerického drogového syndikátu. V průběhu dalšího šetření se bohužel ukázalo, že Sandra není právě nejbystřejší a také že česká policie už dohonila německou, pokud jde o pracovní nasazení. Sandra byla líná jak prase. Pohybovala se jako lenochod ze seriálu Zootopia. Jako první jsme se vydali k autu. Trvalo to zhruba stejně dlouho jako pochod šesté armády na Stalingrad. Tam Sandru zarazilo, že vozidlo má českou registrační značku. „No tak si to vyřiďte s českou pojišťovnou“, navrhla Sandra ve snaze odvrátit práci, která ji akutně hrozila. „Jistě, ale zde se stal přestupek, jmenovitě vzdálení se z místa nehody. To česká pojišťovna řešit nebude, protože je to vaše práce, a já se k tomu řízení rád přidám s nárokem na náhradu škody“.
Sandra si hluboce a nahlas vzdychla, možná také po službě točí filmy pro dospělé, a odešla pro dokumentační pomůcky, tedy metr a foťák. Když Sandra začala škrábanec fotit, napadla ji další vychytávka, jak se zbavit práce: „To není poškozené, to by možná stačilo setřít“, prohlásila a prstíkem šudlala část šrámu tak dlouho, až zmizel. Úspěch ji motivoval, možná po x letech své policejní kariéry poprvé udělala něco užitečného. V dělání dobra pokračovala až do míst, kde byl promáčknutý plech. Tam toho nechala a tázavě se na mě zadívala.
„Nemáte pravdu. Možná by to stačilo šudlat prstem, možná by to stačilo přelakovat, možná by stačilo vyměnit dveře, ale vy ani já nejsme automechanik. Mimoto, co to mění na skutkové podstatě toho přestupku, o kterém jsme před chvílí mluvili?“.
Sandra opět vydala vzdych a pokračovala v dokumentování. Žena se začala znepokojeně rozhlížet, co to se Sandrou děláme, že pořád tak vzdychá. Výsledkem bylo, že se ve střední části dveří řidiče nachází promáčklina 25 cm dlouhá, zhruba centimetr široká a místy hluboká 1-2 mm bez poškození laku, se zbytky světlemodré barvy, odhadovaná cena opravy 2000 EUR.
Odebrali jsme se na služebnu. Sandra se jala sepisovat protokol. Pořád u toho s sebou vrtěla, asi jí tam chladla pizza. Kromě popisu celé události jsem jí předal kontakt na chlápka s videem. Ujistila mě, že si video vyzvednou a pachatele najdou, že pachateli hrozí významná sankce a tím to skončilo. Něco mi říkalo, že jsem asi vědma a vím už teď, jak to skončí.
O tři měsíce později přišel dopis od nějaké(ho) Staatsanwaldgauleiter_in (M/F/Q), že se řízení zastavuje, protože se pachatele ani s největším úsilím nepodařilo zjistit. Wir haben es nicht geschafft a Es gibt keine Alternative.
Volám tedy toho chlápka, co mi slíbil video a zeptal se ho, zda si mně ještě pamatuje a zda si někdo byl pro ta videa z kamery.
„Jistěže si na vás pamatuju. Pořád tady mám připravená ta videa, ale nikdo si pro ně dosud nebyl. Jsou na nich všechna vozidla. co se vedle vás vystřídala. Už jste byl na policii?“
Jasná páka. Serou na občany, tam i tady. Jsou všude stejní.
2. Žabáček
Prezentace FIATu 600 byla nepochybně skvělá akce. Full BEV 600 byl v zelené barvě a zpředu skutečně připomínal žabku. Ženě se to líbilo. Žabáčka chtěla. „Kolik to stojí?“
„Nevím. Ale u elektromobilů je to takhle: Malý elektromobil stojí mego. Prostřední dvě mega. Velký tři mega. Všechny jedou maximálně 180 km/h a dojedou 400 km papírově a 250 km reálně.“
„Až to bude v prodeji, dojdeme se na to podívat. Mohli bychom třeba střelit tu starou alfu a koupit si žabáčka.“
Asi před dvěma měsíci byl žabáček v prodejně a tak jsme se tam došli podívat. Tento žabáček už nebyl bateriový a byl nějaký vykradený, kromě toho personál byl znuděný a neměli ani trochu zájem nám žabáčka předvést. Žabáček trpěl také tzv. Škoda efektem. Při prezentaci vypadají všechny škodovky skvěle. V reálu vypadají jak z prdele. Ženu to znechutilo a choutky po žabáčkovi jí okamžitě přešly.
Prodejna byla společná s Alfou Romeo. Kromě Giulie vyrábí Alfa Romeo už jen SUV. Je to hrozné, zcela v rozporu s filozofií značky. Někdo asi změnil firemní moto „cuore sportivo“ na „culo grasso“. Zejména jsem „obdivoval“ to nejnovější, Tonale, které nezapře, že je to derivát výše popsaného žabáka. Auto je samo o sobě odporné, je skoro tak hnusné jako Škoda Kodiaq, a ten je skutečně mimořádně ošklivá oteklá popelnice. Kodiaq je sice hnusný, ale je kvalitně vyrobený. Tonale vypadalo, jako by ho montovali v chráněné dílně. Velké spáry karosérie, nakřivo namontovaná kapota a dveře, takhle vypadaly první Hyundaie z Nošovic. Tonale The Tap Tap edition tedy taky rozhodně nepřipadá v úvahu.
Večer jsem v garáži navštívil zaprášenou Julču. „Dobrá zpráva holka. Nepůjdeš do baziše. Uvedeme tě do kondice.“
- Zázrak ve Vestci
Rekondice Alfy se posestávala z výměny provozních náplní, svíček, rozebrání a vyčištění brzd, různých protikorozních opatření a výměny pneumatik, které byly ještě z prvovýroby. Ostatně co na tom dělat. I Julčy s 200 kkm na tachometru bývají velmi zachovalé. Chyběla poslední věc, a ta se mi jevila nejvíce obtížná. Totiž oprava šrámu na dveřích a různých promáčklin, které vznikly na parkovištích. V USA se tomu říká Tesco dent. Rozčiluje mě tento proces vrakování, který v ČR probíhá od prvního dne od zakoupení auta. Marně si snažím vzpomenout, kdy jsem naposledy někomu vrazil dveřmi do auta, nejspíš jsem to neudělal nikdy, nakonec tam mám pro jistotu přidělané takové nenápadné chrániče. Ale nejširší veřejnost to asi vidí jinak a když mám já omlácenou oktáfku fdechtu, ať mají omlácené auto všichni a budeme si rovni.
Vadilo mi to a komplikovalo mi to ježdění s Alfou. Ne že by to nějak funkčně vadilo, neškoleným okem nešlo ten defekt z Pasova ani poznat, ale já jsem o něm věděl a chtěl se ho zbavit. Jako první jsem kontaktoval autoservis. Karosář ohledal defekt a prohlásil, že na výměnu dveří to není, zatmelíme, vybrousíme, nastříkáme, dáme rozstřik vokolo a za dvacet litrů nikdo nic nepozná pane. To se mi nelíbilo. Nemám rád tenhle způsob opravy, skoro vždy je to poznat a tak jsem začal hledat alternativu. Ještě štěstí, že udržuji kontakt s různými motoristickými novináři, takže jsem dostal tip na firmu Renove Cars ve Vestci u Prahy. Ta se specializuje na opravy karosérií PDR metodou. PDR je často spojována s nápravou škod po kroupách, ale její použití je širší a tak jsem pojal myšlenku, že by mohli srovnat ty dveře, protože jak již Sandra konstatovala, k poškození laku nedošlo. Prý že budu nadšený. No, pochyboval jsem, že bych mohl ještě být nadšený z návštěvy nějaké autoopravny.
S autem jsem tam zajel na ohledání a dohodnutí termínu a ukázalo se, že tohle nebude jako všude. S Tesco dentem neměli vůbec problém, lehké pochybnosti panovaly kolem dveří. I bez nasvícení ti pánové tam vidí víc, než je vidět laickým pohledem a tak jim dělalo starosti, že se plech ohýbal podle hran vnitřní výztuhy ve dveřích. Na místě provedli kalkulaci pomocí mobilní aplikace, sdělili mi odhad ceny a nastínili hlavní úskalí opravy, dohodli jsme se na termínu (respektive akceptovali termín, který jsem si řekl) a celkově to bylo velmi profesionální. Takhle by měly fungovat všechny servisy, včetně těch značkových.
V den D jsem předal Julču do Renove a byl jsem zvědavý, jak to celé dopadne. Já samozřejmě vím, co je PDR, ale trpěl jsem určitou nedůvěrou k tomuto procesu. O to se postarala dvojice ukrajinských nebo ruských PDR „specialistů“, kterou jsem kdysi pozoroval v jednom servisu v Českých Budějovicích. Jedná se o byznys, kdy „důlkaři“ jezdí po servisech a ti jim za provizi poskytují zázemí. Zvenčí na internetu to vypadá, jako by firma měla desítky poboček po celé zemi, ale ve skutečnosti tam najdete běžný autoservis, do kterého přijdou jednou za měsíc Ivan a Kolja s batohem a v něm mají kladivo. Byl jsem ujištěn, že tohle určitě není ten případ, že v Renove cars se PDR zabývají systematicky a dokonce jezdí na soutěže, ale abych se tam objednal v zimě nebo na jaře, než začnou kroupy.
Říkal jsem si, nu což, lakovat se nakonec dá vždycky. Příjem vozidla proběhl v pořádku. Julča šla na dílnu a já na autobus. Asi za půl hodiny volali z Renove cars, že auto nasvítili a že těch Tesco dentů je tam víc, než se jim na první ohledání zdálo a jak chci pokračovat. Moje pozice byla taková, že pro mě nejsou rozhodující peníze, ale čas, protože na celou akci mám vyhrazený jeden den a tak ať udělají, co umí, přičemž priorita jsou dveře a jeden dolík na blatníku, který je hodně vidět. Bylo mi řečeno, že jejich filozofie je taková, aby auta odjížděla od nich pokud možno perfektní a tak že udělají, co do domluvené třetí hodiny odpolední stihnou. Něco málo před třetí mi přišla esemeska, že auto je hotové a tak jsem se pro něj vydal. Výsledek byl skvělý. Šrám z Passau někam zmizel, stejně jako pro mě viditelné Tesco denty. Nevím, jak je něco takového možné, myslím, že když se něco plasticky zdeformuje, tak je to prostě zdeformované a ten materiál se už nemůže jen tak vytratit, ale zjevně to nějak jde a výsledek mě prostě ohromil. Nebylo na tom nic poznat, ať jsem se koukal jak chtěl, nedovedl jsem ani najít, kde ten defekt předtím byl. V ten moment mi bylo jedno, kolik budou chtít peněz, kdyby si řekli dvojnásobek, taky by ho dostali, protože to za to stálo. Nicméně v Renove Cars setrvali u původní kalulace a prohlásili, že to udělali rovnou všechno a protože to nebyly velké defekty, tak to mám v ceně těch dveří. Wow. Oprava promáčklých dveří z Passau tak přišla na dvanáct tisíc, přičemž výsledek je opticky více než přijatelný a lakování by se mu nejspíš ani nepřiblížilo. Byl jsem mega spokojený, takhle si představuji motoristické služby na úrovni, a příště až mi zase někdo něco zkurví, jedu jako první tam. Kromě všech ostatních aspektů musím vyzdvihnout komunikaci. Renove cars má systém informačních SMS a pracovníci na příjmu mají velký respekt k časovým omezením na straně zákazníka, celé to tedy směřovali k tomu, aby vozidlo bylo k dispozici opravené v čase, na kterém jsme se dohodli. Tohle byla rozhodně skvělá zkušenost.
Tolik tedy jedna kapitola na pokračování z mého života s auty. O kolik skvělých zážitků bychom přišli, kdyby auta nebyla.
23.06.2024 D-FENS
(276x známkováno, průměr: 1,10 z 5)