Celospolečenská diskuze se v posledních letech do hloubky zaobírala postupy, které stav českého vysokého školství nezlepší, které jej zhorší, které slouží k vyššímu celkovému výběru peněz od občana (což je mimochodem v posledních letech v podstatě obecná definice slova reforma) nebo, a tímto směrem se vydává poslední pokus z dílny MŠMT, prostě přesunou tíhu financování vysokých škol na studenty.
Já se naopak pokusím být konstruktivní a navrhnout způsob, kterým školství může z dnešního marastu vybřednout.
Na úvod bych rád popsal, proč Dobešova „reforma“ ani protesty nic nevyřeší. O co že jde?
O školné a o „akademické svobody“
Podle názoru některých je školné samospasitelné. Odvažuji se tvrdit, že přilití více peněz do systému a/nebo přepnutí na jiný zdroj peněz zásadně neznamená implicitní zlepšení. Rozebráno: když zaplatíte stávajícím vyučujícím více peněz, nebudou z nich obratem ruky Einsteinové. Propustit hloupého pedagoga, který se proseděl za katedrou k docentuře, a najmout místo něj odborníka zní sice jako logický racionální postup, bohužel naráží na vazby mezi členy kateder, ať už rodinné či dlouholeté kolegiální.Čili student zaplatí, stejný špatný učitel dostane víc peněz nebo lepší pomůcky, které neumí využít, a úroveň zůstane stejná, protože ať student platí, nebo neplatí, rozdíl pozná jen v peněžence. Manévrovací možnosti zůstávají beze změny.
Akademické svobody jsou svobody jako každé jiné. Jsou zaručeny většinou vnitřními předpisy té které školy. Žádná reforma studentům jejich akademické svobody nevezme, naopak stejně jako ve společnosti o ně přicházejí vlastní pasivitou, absencí trestů za jejich porušování ze strany pedagogů a celkově přístupem ve stylu drž hubu a krok, nevyčnívej, modli se, ať nějak projdeš, a hlavně se nezkoušej bouřit proti autoritám, nebo ti to spočítají.
Školné a hra na záchranu akademických svobod studentům mají společného jmenovatele. Jsou jím rektoři, potažmo vedení vysokých škol. Kdybyste se ptali, proč ještě před několika lety byli tito všema deseti pro zavedení školného a dnes, když bylo jejich argumentům dopřáno sluchu, otočili, vězte, že jde o udržení nebo získání více moci a peněz. Dokud se zdálo, že se o školné navýší rozpočty univerzit, lobovali pro. Jakmile stát předeslal seškrtání dotací školám o přímé platby studentů, otočili, hrozilo snížení počtu studentů a celkové snížení rozpočtů.
Studenti v téhle akci na obranu práv rektorátů hrají roli pěšáků, nebo chcete-li užitečných idiotů. Ostatně o užitečné idioty není nouze ani v akademických senátech, jak víme z plzeňských práv – při vší úctě k panu Pospíšilovi, jehož angažování do čela resortu spravedlnosti pravděpodobně přidělalo na nějakou dobu politickým mafiánům pár vrásek na čelech. Přál bych si, aby tito pěšáci namísto za moc pro rektory bojovali za lepší školství když ne pro sebe, tak pro své děti.
Jak si představuji reformu, která by zvýšila úroveň vysokých škol, eliminovala zbytečné obory, univerzity a zajistila studentům práva a učitelům spravedlnost? Následující kroky je potřeba provést v pořadí, v jakém jsou zde popsány:
1. Zavedení odloženého hodnocení jednotlivých předmětů a také studia jako takového.
Při absolvování VŠ a přebrání titulu se student zaváže, že po řekněme dvou (3,4) letech od nástupu do zaměstnání provede hodnocení studia.
Proč odkládat? Hodnocení studia přímo na škole nebo v okamžiku absolvování má několik nevýhod. V první řadě je to promítání momentálních drobných křivd do hodnocení, které tak nemusí být objektivní – častý argument pedagogické obce. V řadě druhé je to neznalost praxe a neschopnost posoudit předmět/školu z tohoto úhlu. Potom, co ekonomický inženýr po pěti letech studia nedokáže vyjmenovat náležitosti faktury, neřku-li fakturu vypsat, a šéf mu řádně „umyje hlavu“, bude při hodnocení cvičení z předmětu Podniková ekonomie asi značně radikálnější, než byl těsně po zaschnutí inkoustu na své velmi dobře.
Podle nasbíraných dat by se řekněme jednou za dva roky neprodloužila pedagogům, kteří dostali horší hodnocení, než stanoví předpis, smlouva na dobu určitou, kterou by museli povinně mít. Zároveň by se zrušily předměty, které by hodnocení shledalo jako nepotřebné. Pro fair play je ovšem důležité předem nastavit parametry.
Osobně zatím neznám lepší systém, jak rozhodnout, který pedagog je dobrý a který předmět je potřebný.
Komu by to mohlo vadit: Špatným pedagogům a jejich kamarádům, nejvíc takovým, kteří toto povolání praktikují za účelem sadistického vybití, ale i flákačům. Střízlivým odhadem 40-50%.
2. V předmětech, kde je to možné, by se měly v maximální možné míře používat moderní metody výuky.
Zejména mám na mysli přednášky umístěné ve formě videa na internetu. I při pravidelných autorských platbách tvůrci toto představuje obrovskou úsporu. Míním, že budu ještě naživu, až se tento postup u přednášek (!nikoli seminářů!) stane standartem. Za to bych, být studentem, bojoval v první řadě, už kvůli dostupnosti materiálů a úspoře času a peněz za skripta, bydlení a dojíždění.
Komu by to mohlo vadit: Celý nápad znamená méně nákladů, menší rozpočet, méně moci a tím pádem zlý sen vedení škol.
3. Podmínkou zisku doktorského a významějšího titulu bude kromě jiného prokazatelný zaměstnanecký nebo obdobný poměr (aktivní OSVČ, jednatel obchodní společnosti apod) 3 a více let v soukromém sektoru v oboru na adekvátní pozici
(nikoliv praxe, jak ji známe ze žádosti o živnostenské oprávnění – jen razítko; významější titul – potřebné delší období praktického uplatnění). Případný částečný úvazek jakéhokoliv vyučujícího nebo jeho prokazatelná aktivita jako podnikatele by měly být nikoliv perzekvovány, jak je tomu nyní, ale odměněny prémiemi jako další dobrovolné vzdělávání.
Je naprosto děsivé, jaký obrovský rozpor panuje mezi sylaby předmětů a reálnou podobou přednášek a cvičení. Toto by v prvé řadě měli vyžadovat studenti na svých demonstracích, aby nevycházeli ze škol nedotčeni znalostmi praktických postupů a aplikací teoretických vědomostí, o kterých se podle sylabů akreditační komise domnívá, že jimi studenti vládnou.
Komu by to mohlo vadit: Pedagogické části VŠ včetně kamarádů vedení, na VŠ navíc působí mnoho dlouholetých politiků a zaměstnanců obskurních úřadů a ústavů. Naopak potenciálně potěšená část VŠ, studentstvo, čítá zhruba 20x více jedinců.
4. Povinné platby své alma mater procentem z čistého příjmu absolventa.
Může se to zdát podobné průběžnému penzijnímu systému, inspiraci bych ovšem hledal spíše v německé Kircheneinkommensteuer. Spolu s nástupem do každého ročníku té které školy by se studenti zavázali k odvodu jistého procenta čistého příjmu jako tzv odloženého školného. Je to poměrně spravedlivý a průhledný systém nutící školy ke zvyšování kvality absolventů, zaručující valorizaci příjmů bez soustavných hádek s ministrem a umožňující nastavit školné bez odporu podle svého. Stát by mohl platit velmi malý paušál na provoz školních budov a podobně. A nemusely by se vést hádky o stipendiích, půjčkách atd.
Komu by to mohlo vadit: Bankám, které si právě teď brousí zuby na pohodlné státem garantované výdělky.
Jestli chcete demonstrovat a nevíte za co, nabízím svůj čtyřbodový plán. Obsahuje hodnocení práce VŠ včetně zpětné vazby, systém průběžného zkvalitňování při zachování pravidel volné soutěže i metody financování. Možná jsem leccos opomněl, přesto se neskromně domnívám, že má lepší úroveň než Dobešova „reforma“ podle studií za stamiliony.
(2x známkováno, průměr: 3,00 z 5)