Je pochmurný listopad roku 1981. Za měsíc bude v Polsku na rok a půl vyhlášeno stanné právo s cílem zlikvidovat politickou opozici, která se aktivizovala vysokým růstem cen. V socialistickém Československu začíná jiný příběh. Je založen svazek Havran, který má monitorovat protistátní činnost herce Jiřího Lábuse. Proč havran? Pamětníci pohádkového seriálu Arabela tuší, přestože havran nebyl v tomto seriálu doopravdy havran, ale to je jiný příběh…
,,Agenturně operativními prostředky bylo zjištěno, že jmenovaný se aktivně zajímá o hnutí CH-77 /především o nepřátelské tiskoviny/ a to prostřednictvím svého bratra…. K osobě jmenovaného J. Lábuse bylo dále zjištěno, že jmenovaný se ve svých rolích a v divadle Ateliér-Ypsilon dopouští častých improvizací ve formě invektiv proti socialistickému zřízení v ČSSR. Cílem prověření Lábuse v PO spise bude získání dalších poznatků o stycích jmenovaného na pravicově zaměřené osoby v kulturní oblasti a o jeho negativní činnosti v divadle Ateliér-Ypsilon.”
V polovině prosince jsou do spisu založeny první poznatky spočívající v tom, že v přítomnosti Lábuse došlo k zapůjčení knihy od Egona Bondyho a ,,Lábus sám projevil o tuto knihu velký zájem a domluvil se na přísunu další závadové literatury. Jak Lábus sdělil, již několik podobných výtisků četl a velmi jej zaujaly.” Jak se ve spisu uvádí, zpráva pochází od nově získaného tajného spolupracovníka a lze ji považovat za pravdivou.
StB se dále začala zajímat o divadelní představení ,,Jsme sví” a začala se scházet s osvědčenými donašeči. ,,V průběhu představení se snaží oba jmenovaní (Lábus a Kaiser) silně kritizovat a ironizovat různé společenské, politické i hospodářské události, imitují např. jak herce, tak i státníky a snaží se vše nevhodnou formou zesměšňovat. Dle pramene představení bylo schváleno, ale současná forma určitě neodpovídá scénáři. Protože představení se hrají převážně v mládežnickém klubu Futurum, působí svým charakterem negativně na mladé diváky.”
Další záznam pochází z června 1982 z hostování souboru Ypsilonka v divadle na Žižkově. Donašeč StB vypověděl: ,,Pro onemocnění člena souboru byl zařazen náhradní program pod názvem ,,TZV večer na přidanou.” Je to improvizované vystoupení členů souboru a hostů, které má charakter estrády. Během vystoupení se střídaly scénky a dialogy plné nepřímých výpadů proti současné ekonomické situaci, kde používali slov ,,těžká doba,” ,,je lépe všechno vidět, ale mlčet.” Lábus parodoval televizního hlasatele, kromě jiného i zprávy o počasí – např. Tím ,,setrvalý srabstav.” Publikum většinou mladé, všechna místa obsazena. V průběhu nepřímých výpadů veliký ohlas mezi diváky.”
Vyšetřovatelům to bylo zřejmě málo, a tak vyslali svého informátora přímo za Lábusem s cílem pokusit se ho vyprovokovat. Jenže Lábus toho v rozhovoru moc neřekl. Podle spisu dialog vypadal přibližně takto:
,,Čau Jirko!”
,,Čau, čau.”
,,Jirko, ta hra je dobrá, tam máš možnost se s Oldou vyřádit, viď? Hele to je báječný co předvádíte!”
,,No hele, oni ti diváci víš, oni na to vyloženě čekaj, a my jim trochu tý pokleslý zábavy poskytnem. Hele, aspoň budem populárnější, víš?”
,,No jasný, jasný Jirko. Hele a nebojíte se?”
,,Hele my počítáme, že nám to někdo zarazí. Tak čau, už musim.”
Pro vyšetřovatele stále nic moc. A tak možná proto, možná z jiného důvodu, byl spis před koncem roku 1984 předán k rozpracování jinému vyšetřovateli. A ten se rozhodl zkraje roku 1985 zkusit ,,vytěžit” další zdroj – kandidáta tajné spolupráce ,,Honzu,” který byl účastníkem jednoho z dalších představení. ,,Představení se skládalo skoro ze samých protisovětských a protisocialistických invektiv. V obecenstvu byli přítomni většinou mladí lidé, kteří interpretům nadšeně tleskali a tím dávali najevo svůj souhlas předkládanými invektivami. Tyto představení se odehrávají velice často. Po představení na herce čekala skupina mladých lidí v počtu asi sedmi.” Další spolupracovník StB vypověděl: ,,Oba herci pravděpodobně produkují představení bez zprostředkovatelské agentury a tím se neoprávněně obohacují. Vystoupení si sjednávají sami s pořadatelem, se kterým se dohodnou na příslušné finanční částce. Herci také nadále tajně v soukromí nacvičují hru, kterou jim kulturní komise zakázala.” Prakticky stejné informace přinesl vyšetřovateli další pramen. Přestože nyní vyšetřování dospělo konečně k uchopitelným poznatkům spojeným s ekonomickou defraudací, nic dalšího nebylo do spisu po dva roky založeno a ten byl v roce 1987 uložen do archivu. Odůvodnění – styky Lábuse s hnutím CH-77 nebyly prokázány, ve spolupráci s vedením divadla bylo zamezeno, aby Lábus dále v představení improvizoval.
Konec příběhu? Nic není tak černobílé a zřejmě ne vše co StB dělala se dostalo i do do jejích záznamů. Jiří Lábus měl za sebou i temnější aktivity – účinkování v Majoru Zemanovi (legendární Mimikry), či podpis Anticharty. Za oboje se po roce 1989 na rozdíl od mnohých jiných omluvil. Na druhou stranu nevedl jen ,,protisocialistické” řeči v rámci divadelních improvizací. Již v lednu 1989 našel odvahu podepsat petici požadující propuštění Václava Havla a všech dalších neprávem zadržených, pravdivé informování veřejnosti a dialog komunistů s opozicí. Podpis připojil i k petici Několik vět, požadující propuštění všech politických vězňů, svobodu shromažďování, dekriminalizaci občanských iniciativ, zrušení cenzury, respektování věřících občanů, aby se odborníci a veřejnost mohli vyjadřovat k projektům, které natrvalo pozmění životní prostředí a svobodnou diskuzi. Na základě těchto Lábusových (a Kaiserových) postojů byl v televizi zakázán jejich pořad Možná přijde i kouzelník. ,,Najednou přišel zákaz hrát, zakázali nám točit. V té době populární pořad Možná přijde i kouzelník se najednou nesměl vysílat. Směli jsme účinkovat jen v divadle. Mladým lidem, by se mělo neustále připomínat, co za zvěrstva se dělo, a nejsem si jist, že se to ve škole dostatečně učí,” vzpomínal Lábus pro bulvární AHA (24.9.2014).
Na zážitky s StB vzpomíná i jeho herecký parťák Oldřich Kaiser, kterého StB chtěla získat ke spolupráci: ,,Kontaktovali mě několikrát. Chtěli spolupráci. Nebo když měl člověk nějaký škraloup, okamžitě to vytáhli: „Ale když budete spolupracovat…“ Nebo naopak nabízeli, že pokud třeba nejste spokojený s repertoárem v divadle, že byste to taky mohl ovlivnit a podobně. I já jsem byl několikrát v Bartolomějské (někdejší pražské sídlo Státní bezpečnosti, pozn. red.). Tam jsem samozřejmě věděl, že jde o donášení, i když oni tomu tak neříkali. „Ale prosím vás, takto to neříkejte.“ Prostě spolupráce. Po třech, čtyřech hodinách jsem jim navrhl, že bych měl u sebe magnetofon… Zbystřili! Říkám: „Měl bych u sebe magnetofon a všechno, co bych řekl nebo co si myslím, bych nahrál, přinesl bych vám to a vy byste si to mohli pustit.“ Řekli mi, že takto si spolupráci nepředstavují. Já na to: „Spolupráci jsem vám nabídl, a když ji nechcete, tak se nedá nic dělat.“ Pustili mě, že pro dnešek končíme a že mě budou kontaktovat. Proběhlo ještě pár telefonů, že chtějí schůzku a já jsem tam už nikdy nepřišel. Pak už toho nechali.” (MF DNES 10.3.2016).
Co si z tohoto příběhu vzít za poučení? Vybavuje se mi rčení: Nesuď nikoho, v jehož botách jsi neušel alespoň míli. Život nikoho z nás není pouze o volbě mezi dobrem a zlem a vystavuje nás mnohým složitým rozhodnutím. Ne každý jsme hrdina, abychom nikdy neohnuli svou páteř. Asi každý najdeme ve svém životě události, na které nejsme hrdí. Možná úplně největším poučením ale je – vždycky je kolem tebe dost blbců, kteří na tebe kvůli vlastnímu prospěchu nebo pouhé škodolibé radosti že mohli uškodit, oznámí cokoliv. Sice se změnil režim, ale lidé, ti se nemění. Nebo je snad současné náboženství ,,cancel culture” na sociálních sítích něco diametrálně odlišného?
17.01.2021 HoMor
(270x známkováno, průměr: 1,27 z 5)