Řada lidí se mne ptá, jaké je pozadí liberálních teorií, kdo sponsoruje jejich šíření a čí zájem je, aby se tyto myšlenky šířily. A protože to téma je podobně zajímavé, jako ty teorie samotné, myslím, že nastal čas se tomu věnovat. Takže dnes P.T. čtenářstvu vysvětlím, proč hájím zájmy toho, ehm, velkokapitálu.
Je to jisté zažité klišé – teď jsi na tom dobře, máš nadprůměrné příjmy, můžeš si dovolit kde co, jsi zdravý a zapomínáš, že to tak nebude věčně, sociální politika je tu proto, abys nemusel být bezdomovcem, kdyby se ti něco stalo! nebo je nám dokonce předhazována absence sociálního cítění. Další případná replika může znít Proč to děláš? Co z toho máš, že hájíš zájmy velkokapitálu?
Nejprve ovšem zase trocha teorie, bez té to nejde. Dnes nás bude zajímat zákon nabídky a poptávky (resp. poptávka i nabídka v zásadě jedno jest, neboť to, co je na jedné straně směny nabídkou, je na druhé straně směny poptávkou a podobně – v obchodě vám nabízejí zboží a vy jim za něj nabízíte peníze, vy naopak poptáváte zboží a obchod poptává vaše peníze). Ten je jednoduchý, říká, že stoupá-li nabídka, aniž by stoupala poptávka, klesá cena a naopak. Je to jednoznačný princip, v zásadě fungující téměř jako fysikální zákon a to i ve značně netržních prostředích ve stylu husákovského Československa, kde se zboží, jehož byl nedostatek, prodávalo pod pultem za úplatek (i to byla z pohledu kupujícího součást ceny), pořadníky existovaly na kde co (i to byla z pohledu kupujícího součást ceny) nebo bylo nutné dlouhé a komplikované shánění (což opět z pohledu kupujícího bylo součástí ceny – jistě, cenou není jen cifra samotná, ale čas věnovaný shánění a nákupu, nebo, chceme-li obecněji, pak jde opět jen o náklad příležitosti našeho užitku). Další věc, kterou je vhodno si uvědomit, je, že ekonomie není pouhá nauka o hospodářství, na to si sice hraje ekonomie hlavního proudu, ovšem ve skutečnosti je ekonomie převážně naukou o vztazích mezi lidmi. Obě zásadní informace v tomto odstavci jsou samozřejmě zobecněné až na kost, nicméně to nemění nic na jejich prokazatelnosti a platnosti.
V čím zájmu je existence volného trhu? Jak už jste se ostatně mohli dočíst u Bastiata, volný trh slouží zejména zájmům spotřebitele, naopak ochrana trhu proti konkurenci (což nemusí být jen nějaký protekcionistický celní sazebník, ale také různé licence, povinné certifikace či homologace výrobků, prověrky statutárních orgánů, požadavky na „kapitálovou přiměřenost“ apod.) slouží výrobcům zboží či poskytovatelům služeb. Oč lépe je producentovi automobilů v zemi, kde je na dovoz cizích automobilů uvaleno 40% clo, oproti zemi, která svůj trh proti dovozu nechrání. Oč lépe je bance v zemi, kde pro splnění bankovní licence musíte projít mnohaletým nákladným procesem oproti zemi, kde si banku můžete založit během dvou dnů. Jenže oč je producentovi automobilů lépe, o to je spotřebiteli hůře (resp. je mu hůře ještě o něco víc, protože navíc financuje aparát, který ochranu trhu proti konkurenci prosazuje a navíc také proto, že ne tak docela funkční konkurence netlačí na inovaci výrobků či služeb a na jejich kvalitu). Prosperita výrobce je vidět, vyšší náklady a další obtíže na straně spotřebitele nejsou vidět (tedy, ony sice často vidět jsou, ale obvykle se poměrně snadno zamluví – ona ta stodvacítka sice nebyla nic moc auto, ani výkonné, ani spolehlivé, ani bezpečné, ale byla naše a opravil ji každý).
Ochrana trhu proti působení konkurence má další aspekt, a tím je vliv na trh práce. Pokud se na trhu práce neperou zaměstnavatelé o kvalitní pracovníky (a tito také nemaji snadný přístup ke kapitálu, aby mohli začít podnikat sami), převažuje nabídka práce nad poptávkou po práci (a tedy převažuje poptávka po penězích nad jejich nabídkou), což podle výše zmíněného zákona nabídky a poptávky vede ke stagnaci, nebo ještě častěji dokonce k poklesu reálné ceny práce. To je samozřejmě opět výhodné pro výrobce zboží či poskytovatele služeb, ale není to výhodné pro občana-spotřebitele (v tuto chvíli spotřebitele své mzdy, ano, peníze jsou pochopitelně také pouze komoditou, byť poněkud specifickou). Nízká cena práce vede k malé tvorbě úspor (když nemáte z čeho spořit, nespoříte) a malá tvorba úspor zase způsobuje nedostatek kapitálu mimo již zavedené výrobní podniky (kde zase naopak začne být dočasně kapitálu nadbytek, což vede obvykle k plýtvání).
Z výše uvedeného vyplývá, že ochrana trhu (jakéhokoli, od trhu s automobily přes kapitálový trh až po trh práce) je zejména v zájmu výše uvedeného „velkokapitálu“. A pochopitelně také politiků, protože čím víc věcí stát dělá, tím mají větší moc. A větší moc znamená více korupčních příležitostí a proč by oligarcha nekorumpoval, když si může zajistit exklusivní postavení v dalším oboru nebo pojistit postavení v tom svém (sem kromě regulací či zdražení dovozu nebo vstupu do odvětví patří pochopitelně také různé dotace, investiční pobídky apod.) Tedy ochrana trhu produkuje v zásadě dvě kasty – pár málo oligarchů (působících ať už v ekonomické, nebo v politické sféře) a kvanta proletariátu. Samozřejmě také utlouká invenci a iniciativu, čímž působí v dlouhodobém kontextu další, často ještě větší škody.
A z předchozího odstavce už celkem jednoznačně vyplývá, že touha po svobodném trhu a minimalisaci státní moci (která má pochopitelně jinak tendence stále růst) je v zájmu každého čestného a pracovitého člověka, který chce mít svůj osud ve vlastních rukou a že tedy o hájení zájmů „velkokapitálu“ či nenávisti k nemajetným nemůže být řeč – je i v zájmu nemajetných, aby trh fungoval dobře a cena jejich práce díky tomu rostla. Paradoxně si tak „velkokapitál“ rozumí zejména s levicovými stranami, s nimiž má společné skryté zájmy (sice si tím řeže větev i sám pod sebou, protože chudý spotřebitel si toho mnoho nekoupí, ale to někoho, kdo je ochoten korumpovat socialistu, obvykle nezajímá).
A ano – pochopitelně chci mít kvalitní a cenově přijatelné služby k disposici i ve věku, kdy už to zdraví tolik sloužit nebude. Nechci být zavislý na někom tak nedůvěryhodném, jako je stát a jím poskytované služby. Stačí jediné volby, smlouvy mohou přestat platit a vše může být jinak, vzpomeňte na léta 1948 a 1953. A to je jeden z důvodů, proč zastávám posice, které zastávám. Kdo se vzdá svobody ve jménu hypotetického bezpečí (nebo také zabezpečení, i to je forma bezpečí), může snadno ztratit jedno, druhé či obojí. To je ten hlavní důvod, proč hájit svobodu je nezbytné a je třeba neustoupit ani o píď, byť argumenty protistrany mohou na první pohled vypadat jakkoli rozumně. Další dva budou následovat: Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého, ale ani o kus dříve, což mimo jiné znamená, že skutek bez konktrétního a konkrétním způsobem poškozeného (nikoli pochopitelně imaginárně poškozeného, což je často zneužívaný mechanismus k oktrojování svobody) nesmí být nikterak trestán a každý je vlastníkem sebe sama, což znamená, že nelze do tohoto práva člověka k sobě samému, byť ve jménu nějakého imaginárního dobra, násilím či pod pohrůžkou násilí zasahovat. Tři principy, které ze sebe po patřičném zobecnění jednoznačně navzájem vyplývají, tři principy, z nichž nelze slevit, ať se jedná o jakoukoli konkrétní problematiku.
1.10.2007, Root
(10x známkováno, průměr: 4,60 z 5)