V pátečních (3. února 2006) Lidových novinách čtu, že europoslanec za ČSSD Richard Falbr, tento synek velvyslance ve Venezuele (sakra, kdo to mohl před 50-ti lety dělat?), má radost z vítězství levice v Latinské Americe a lituje, že se toho nedožil Che Guevara.
Tu radost mu způsobuje vítězství Evo Moralese v Bolívii. V příloze téhož deníku je, zajímavou shodou okolností (díky za ní), představen právě Evo Morales, čerstvý prezident Bolívie.
A tak se dočítám, že pan Morales má v úmyslu znárodňovat velké podniky, rozšířit pěstovaní koky, Fidel Castro je pro něj „otcem“ a jako duševně „zdravý“ člověk si vzal za ženu svou sestru.
Přemýšlím, co jsem se vlastně dozvěděl : vrcholný představitel a reprezentant mé vlasti se v centru Evropské unie vyznává z náklonnosti k metodám, ze kterých mi běhá mráz po zádech.
Možná je i pro Falbra Castro „otcem“, určitě by rád znárodňoval, jen ta koka by tu asi moc nešla.
Dozvídám se ale i něco jiného – názory člena ČSSD, názory člena strany, která mi vládne a tvoří zákony. Slyším názory ne Richarda Falbra, ale člena strany, která má slovo demokracie ve svém názvu.
Věc je o to horší, že tato strana vlastně potichu dělá to, co panu Falbrovi asi ujelo. Pomalu a potichu se znárodňuje, komunisté se pomalu a potichu dostávají do vrcholných funkcí. On je rozdíl mezi Falbrem a Paroubkem.
Pan Falbr byl vždycky ducha mdlého, to bylo slyšet vždy, když otevřel ústa ještě jako odborový předák.
Konečně, ať si jako Falbr říká, co chce, ale jako „můj“ (já ho nevolil) člověk v Bruselu, by si měl dávat pozor na ústa. Ale nevěřím, že by říkal něco, co by nebylo v lajně předsedy jeho strany.
Jsem přesvědčený, že onen zprostředkovaný obdiv k Fidelu Castrovi by, dříve či později, vedl k tomu, že bychom v našem slovníku měli oprášit termíny jako třídní boj nebo politický vězeň.
(Zatím nikdo nehlasoval)