Vcelku nedávno jsem se rozešel s manželkou a již předtím jsem strávil mnoho času přemýšlením nad příčinami problémů, které mě dostihly. Mimo to mám několik kolegyň, které mi taktéž poskytly mnoho studijního materiálu, převážně na večírcích teď před koncem roku, kdy patřičně ovíněné a tím odvážné, měly potřebu probírat křivdy, kterých jsem se na nich dopustil, a samozřejmě si neodpustily probrat všemožné vady mé osobnosti.
Na základě těchto impulzů jsem se konečně rozhoupal napsat něco k „blbé náladě“ a mému přesvědčení, že feminismus, případně ženský přístup v ne zcela pozitivních časech významně přispívají k blbé náladě, o které se v poslední době mluví. Pokud bude můj článek někdo považovat za zaujatý, možná sexistický, neobjektivní a kdoví co ještě, budiž mu přáno, ostatním přeji, aby si (snad) něco odnesli, (třeba) mě i něčím vtipným doplnili a (doufám) dobře pobavili, což by mohl být malý příspěvek k „dobré náladě“….
Rozhodně nejsem prototyp svatého, spíše naopak, příspěvek k některým situacím, které jsem si v poslední době užil je nemalý, ale jako zkušenost, o kterou jsem nestál, to nakonec bylo přínosné.
Feminismus
Abych nebyl za úplně neobjektivního ignoranta, nakonec jsem se přece jen podíval na definici feminismu na Wikipedii a myslím, že úplně mimo jsem nebyl, cituji: „cílem je výzkum a potírání jevů, které jsou feministkami považovány za projevy a součást utlačování ženského pohlaví.“
Zajímavější jsou pro mě vybrané projevy, které vnímám v současné české společnosti:
1. Ženy jsou málo zastoupeny ve vedení firem a organizací a úvahy o zavádění kvót na počet žen ve společnosti
2. Démonizace „mužského přístupu“, který ženám neumožňuje projevit své kvality
3. Ženy vydělávají méně než muži bez ohledu na profesi, zkušenosti a nedej bože přínos pro toho, kdo platí
4. Ženy promrhají 3, 6, 10 let na mateřské dovolené, kde jsou jim upírána práva na seberealizaci a následně je jim celá společnost dlužná a musí se to kompenzovat
5. Ženy se samy starají o děti, chlap přijde domů, sedne k televizi a nechá se obskakovat.
Našel bych řadu dalších, ale výčet těchto témat poslední doby není mým cílem, kdo chce, ať si nějaká další najde, já jen musím říci, že mi z toho plyne, že:
Muži ženám neustále ubližují, křivdí, necení si jejich schopností a práce, vůbec jim nepomáhají, nepodporují je a nestarají se o ně!
Dopady do společnosti
Jen pro úvod, společností nechápu jen obecnou společnost, ale naprosto konkrétní rodiny, firmy, organizace, kde se potkávají muži a ženy a musí spolu nějak vyjít. Bohužel nejvíce se to projevuje v rodinách, kde lidé opouští společenskou přiměřenost svého chování a vůči partnerovi, případně dětem uplatňují všechny své negativní emoce naprosto bez obalu a skrupulí a tím posílají průvodní jevy do dalších generací.
Ubližování a křivdy
Jak jsem již uvedl, feminismus se pere za práva žen, kterým dosud bylo ubližováno a jejichž práva byla pošlapávána. Již úvod tohoto článku evokuje křivdy a ublížení, které se ženám dnes a denně děje. Masivní podpora médií, Evropské unie a dalších zájmových skupin tyto křivdy neustále propírají a tím ženy utvrzují, že to tak asi je.
Smutné je, že ti, do nichž jsou tyto křivdy projektovány, jsou rodiny (otcové, manželové, partneři), kteří velice často ani netuší, co vlastně provedli. Bohužel v těchto případech to nejsou žádné konkrétní problémy, které by se daly nějak aktivně řešit, spíše dlouhodobě vybudovaný pocit, že mají na něco právo a toto právo je jim nějakým (neurčitým) způsobem upíráno a nikdo jim nechce pomoci tohoto práva se domoci.
Můj závěr: byl bych rád, kdyby si ženy uvědomily, že mají obrovská práva, většinou mají podporu svých partnerů, nikdo z nich jim nechce ubližovat a pokud to bude v rámci jejich možností, jistě rádi pomohou. Nikdo kromě psychologa neumí pomoci s nedefinovaným pocitem křivdy, nicméně v současné době již není stigma jít k psychologovi a pomoci si k lepší náladě.
Věčná nespokojenost
Na ženy je v posledním století (i z důvodu feminismu) kladeno mnoho nároků, pracovat, dosáhnout něčeho mimořádného, mít a starat se o rodinu (děti, manžel, domácnost), snaha využívat společenských výdobytků (kultura, společenský kontakt) apod. Všechny tyto požadavky prostě nejde dělat najednou a dělat je dobře, ale protože málokdo si umí určit priority, chtějí ženy dělat vše a ideálně najednou a dobře. Protože to ale nejde, vyplývá z toho neustálá nespokojenost, kdy stále něco není, nebo není dost dobré atd.
Mnohokrát jsem poslouchal ženské rozpravy a skoro jsem získal pocit, že si v naprosté většině případů na něco stěžují a je úplně jedno, zda je to partner, děti, domov, práce, prostě na naprosto cokoliv. O tomto fenoménu jsem slyšel už dříve a z různých zdrojů vyplývalo, že ženy diskusí tímto způsobem uvolňují stres. Pokud to tak je, velmi rád se vyhnu jejich diskusím, ať si při nich uvolňují stres, nicméně protože problémy neřeší a jen o nich donekonečna diskutují, utvrzují se ve své blbé náladě.
Můj závěr: Občasné postěžování si na šéfa, na práci nebo třeba na kamarádku, budiž, klidně si vyslechnu, ale děkuji, nechci poslouchat tyto stížnosti pořád dokola a přijímat blbou náladu a už vůbec ne na svou adresu, případně na adresu našich dětí, domácnosti apod. Pokud je objektivní problém, je třeba jej řešit a dostat se opět do přiměřené pohody, ale pokud bude tento stav setrvalý a problémy se řešit nebudou, je jediná možnost, hodit to přes palubu a utéct.
Ocenění
Zásadním problémem je, že ženy mají vypěstovaný pocit, že si nikdo necení jejich schopností a práce a většina neustále vyžaduje explicitní schválení, případně potvrzování, že to co dělají, dělají dobře. Možná příčinou není feminismus, ale jen nejistota a snaha získávat větší pocit jistoty, ale výsledek je stejný, pocit, že si nikdo neváží toho, co dělají a potřeba toho dosáhnout.
Příkladem je kolegyně, která je špičková ve svém oboru, nicméně téměř na každém večírku, kde se napije a dojde k diskusi na práci, dozvím se, že si její práce necením. I když jsem přesvědčený, že jsem její práci mnohokrát ocenil a řekl jí, že si jí cením, vypadá to, že toho nikdy nebude dost a bude to určitý kolorit večírků. Pokud se oprostím od zajímavé (a často veselé) diskuse na večírku, moc zábavné to není a jistě jí to na pohodě v životě a k „dobré náladě“ nepřispívá.
V tomto konkrétním případě mi nečiní problém její práci ocenit, nicméně existují i jiné případy, kdy je ode mě vyžadováno ocenění „za nic“. Jedná se o případy, kdy vlastně není zřejmé, co daná dáma udělala nebo čeho dosáhla a pak sice mohu použít tzv. „milosrdnou lež“, nicméně nejsem úplně přesvědčivý lhář a bohužel bych to i dělal proti svému přesvědčení.
Můj závěr: pokud žena něco udělá, něco se jí povede, riskne něco (vynaloží energii, i když se třeba nepovede), velmi rád ocením. Bohužel však nemohu zprofanovat ocenění tím, že budu dělat kvůli každé drobnosti, rozhodně nebudu chválit jen tak za nic a už vůbec ne na základě výčitek (viz výčitky, které jsou uvedeny dále).
Zodpovědnost
Zodpovědnost je kapitolka sama o sobě, součástí lidské přirozenosti (pozorováno v Čechách) je asi potřeba se zodpovědnosti vyhýbat a přenášet ji na druhé. Právě u zodpovědnosti je kouzelné, že z principu feminismu bych očekával, že ženy by měly nějakou odpovědnost převzít, nicméně málokterá tak učiní, případně tak učiní, jen pokud je donucena okolnostmi. Jakmile však okolnosti odezní, opětovně se zodpovědnost pokusí přenést na někoho jiného (svého partnera, nadřízeného). Z toho vyplývá právě kouzlo aplikace feminismu, kdy se ženy derou o svá PRÁVA na štěstí, nicméně POVINNOSTI (zodpovědnost) vztahující se k vlastnímu štěstí jim nějak nevoní a přenáší ji na jiné.
Tento fakt má za následek třeba to, že muž je velmi často zodpovědný za štěstí své partnerky a pokud neplní její stoprocentní představy, případně od ní očekává podíl na zodpovědnosti, přichází nespokojenost (viz výše), případně ublížení, křivdy, výčitky apod. (v jiné části textu).
Můj závěr: nemám problém převzít zodpovědnost, svým způsobem mi to vyhovuje, nicméně přenechám svým kolegyním i partnerkám díl společné odpovědnosti. Co se týče jejich zodpovědnosti za jejich štěstí, tu rozhodně přebírat nebudu, rád jim ulehčím jejich těžký úděl, vyjdu vstříc, nicméně očekávám jejich vlastní aktivitu. Věřím, že přes počáteční nevoli a nepohodu časem ocení důvěru, kterou si tímto samy v sebe vybudují, a tím budou mít lepší náladu.
Výčitky
Velmi jsem přemýšlel, zda výčitky mají co do činění s feminismem a asi nemají, nicméně je to způsob jak svou blbou náladu přenášet dál. Pokud jsou výčitky časté, jedná se spíše o problém věcné nespokojenosti, případně problém přenášení zodpovědnosti.
Můj závěr: pokud jsou výčitky občasné, chápu to jako kolorit, abych nepřestal vnímat dění okolo sebe a občas nedělal blbosti. Pokud jsou však výčitky příliš časté, jedná se o některý z ostatních problémů.
Pomoc
Skoro jsem získal pocit, že ženy mají právo chtít od ostatních, aby jím pomáhali bez ohledu na to, zda jsou toho schopni, případně jim to nečiní nějakou újmu. Věřím, že každý rád pomůže, nicméně pokud to bude prezentováno jako „povinnost“, případně „právo“ druhé strany, ochota pomoci se významně sníží. V poslední době hodně lidí potřebuje pomoc (reálně i virtuálně), nicméně ochota ji poskytovat se snížila, protože jsou s ní spojeny „nároky“ příjemce, křivdy, pokud není poskytnuta (bez ohledu na okolnosti), následné výčitky a další uváděné fenomény a tím se přispívá k blbé náladě.
Můj závěr: rád pomohu, pokud je to v mých silách, případně mi to nečiní nějaké větší sekundární problémy. Pomoc chápu jako výsostně dobrovolnou záležitost, za kterou budu vděčný, pokud bude poskytnuta mé maličkosti, a budu vděčný, pokud bude pozitivně přijata, pokud budu já tím, kdo ji poskytne (příspěvek k dobré náladě). Rozhodně nebudu mít za zlé, pokud mi pomoc nebude poskytnuta, právě proto, že na to má druhá strana právo a tím nebudu prohlubovat blbou náladu.
Podpora
Podporu svého partnera a partnerky chápu velmi podobně, jako jsem uvedl případ pomoci. Rád ji poskytnu, budu za ni vděčný, nicméně nelze si ji nárokovat, a pokud ji nelze poskytnout, nelze to chápat jako křivdu a z toho plynoucí další efekty.
Protože podporu orientuji hodně na partnerský vztah, rád bych jen zdůraznil, že si nade vše cením vzájemné partnerské podpory (případně pomoci). Bohužel jsem byl svědkem řady případů, kdy žena vyžaduje podporu po svém partnerovi a následně mu ji neposkytuje. Ano, máte pravdu, řekl jsem, že to není povinnost, ale dobrovolná záležitost, nicméně si tím dotyčné snižují svůj kredit a riskují, že až dojde k zúčtování, přijdou o mnohem více.
Řešení problémů
Mohl bych napsat velmi dlouhý text, nicméně by se jednalo o modifikaci kapitolky k zodpovědnosti – v tomto případě zodpovědnosti za řešení problémů. Ženy málokdy řeší problémy, ty řeší muži, ženy o nich hovoří a věří, že když se o nich bude dost dlouho mluvit, někomu dojde trpělivost a něco udělá, případně problém do té doby vyšumí. Bohužel se tak často nestane a to vede k upření ženských práv (v tomto případě přeháním) na štěstí, následně to povede k nespokojenosti a výčitkám.
Můj závěr: rád řeším problémy a jsem velmi spokojený, pokud se mi podaří je vyřešit (příspěvek k dobré náladě) a věřím, že i ženy by byly, kdyby se nebály převzít zodpovědnost za řešení problémů (riziko) a tím přispět ke své dobré náladě. Co jsem se musel hodně drsně naučit je, že některé problémy netřeba řešit a stačí je hodit za hlavu a vyhýbat se nekonečným debatám o těchto (neřešitelných) problémech.
Neposlouchání
Pro jistotu uvádím, že nemám na mysli poslouchání ve smyslu dělání, co se řekne, ale naslouchání partnerovi, kolegům apod. Ženy velmi mnoho hovoří, nicméně jsem dospěl k tomu, že neposlouchají ani sebe navzájem (většinou), minimálně ignorují to, co se jim nehodí do krámu. Z toho plyne klasická situace, že ženě nelze vysvětlit její podíl na zodpovědnosti za své štěstí, nelze jí vysvětlit, že pomoc a podpora partnera není nároková (paradoxně platí i na ženy navzájem), případně se zasekne na nějaké křivdě v druhé větě rozhovoru a pak už je úplně jedno, o čem se hovoří (neuvádím diskutuje, protože to ženy nedělají).
Dlouho jsem se snažil u různých žen vysvětlovat své chování, postoje, činy, omlouvat se za domnělé křivdy apod., aby bylo přijato co nejlépe a nevznikly křivdy, výčitky apod. a nakonec jsem dospěl k tomu, že kromě vybraných jedinců je to zbytečné a k ničemu to nevede.
Můj závěr: jedná se o otřepanou frázi, samozřejmě mi také řada věcí unikne, ale snažím se pečlivě poslouchat, co mi lidé říkají, věřím, že pokud je vůle naslouchat, může to omezit řadu nedorozumění a tím zlepšit náladu. Na druhou stranu, nelze jít úplně proti svému přesvědčení, takže občas bohužel vznikne pocit, že neposlouchám, když nedělám, to co se mi řekne.
Sny a riziko
Málokdo má rád riziko, nicméně pokud máme nějaké sny a nestačí nám jen přežit, bez rizika to nejde, protože každá iniciativa, případně aktivita, kterou je třeba k dosažení snů učinit s sebou nese riziko neúspěchu. Řada rizik je virtuálních, jen v hlavě, když se člověk nakonec odhodlá, zjistí, že na tom nic nebylo.
Řekl bych, že pokud ženy mají nějaké sny a nepodaří se jim zodpovědnost za své sny přenést na své okolí, budou muset riziko akceptovat. V případě, že se jim podaří přenést riziko na své okolí (partnera), riskují pro změnu to, že se to bude lišit od jejich představ více, než jim bude milé. V podstatě z toho plyne, že pokud ženy neakceptují riziko plynoucí z jejich snů, ať už z jakékoliv strany, buď nedosáhnou svých cílů, nebo budou věčně nespokojené.
Můj závěr: pokud něco chcete, buď to riskněte, nebo se na to vykašlete, bude to výrazně lepší, než nespokojenost, výčitky apod.
Výdělek
Jedná se o samostatnou kapitolku, za mě již velmi historickou, protože když jsme začali chodit s mou manželkou, nedokázala pochopit, že můj příjem je několikrát vyšší než její za stejný čas na „píchačkách“. Nedokázal jsem jí vysvětlit, že moje práce v té době byla chápána jako vysoce expertní, na trhu nedostatková, měl jsem o skoro 10 let více zkušeností a zodpovědnost za výsledky organizační složky firmy, nicméně její nižší příjem byl prostě hrozná křivda. Nevím, zda je zde větší příspěvek k této křivdě ze strany feminismu nebo komunismu, nicméně Evropská unie to přičítá o omezování práv žen. V každém případě to na dobré náladě nepřidá.
Mám kolegyni, jejíž příjmy jsou nadstandardní, ostatně jsem ji uvedl již dříve v tomto článku, takže když se chce, tak to asi jde. Kolegyně sice není na větvi z rizika, ze zodpovědnosti, ale snad chápe, že pokud chce mít vyšší příjem, tak to bez rizika a zodpovědnosti prostě nejde. Samozřejmě je také třeba si vybrat obor, vzdělávat se, získat praxi, jméno apod., ale to je součástí snů (cílů), rizika, odpovědnosti atd.
Můj závěr: milé ženy, pokud chcete mít nadprůměrný plat, budete muset převzít zodpovědnost a akceptovat riziko a ani feminismus, ani komunismus vám s tím nepomůže.
Závěr
Jak jsem uvedl na začátku, s tím, že by někdo upíral ženám jejich práva, se neztotožňuji, nicméně platí, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou, pokud se to dotyčnému hodí do krámu. Pokud ženy nechtějí využít svá práva, budiž, ale pak ať nečekají, že za to přeberu odpovědnost.
Takže bych si dovolil říci, že máme všichni obrovská práva, ale nějak pomíjíme to, že samo právo na úspěch, štěstí a dobrou náladu nestačí, že je třeba převzít zodpovědnost, riskovat a prostě dělat něco pro to, aby to bylo třeba jen o něco lepší.
Partnerky, kolegyně, ženy, mám vás rád, rád vám v životě pomohu, podpořím vás, ocením vás, ale primární zodpovědnost a riziko vašeho štěstí, dobré nálady a úspěchu je na vás a na vašem přístupu k lidem okolo vás!
Jistě namítnete, že to záleží i na přístupu lidí okolo vás k vám osobně, nicméně je na vás, jak se k tomu postavíte, zda si vezmete osobně (křivdy), zda se budete mstít, vyčítat, prostě zda si necháte zkazit náladu svou, případně náladu doma nebo zda si sami budete budovat svůj dobrý pocit.
Pod čarou:
Jistě nejsem dostatečně zběhlý v ženském přístupu a chápání světa, i když mi to úplně nevadí, ale i tak bych si dovolil několik nevyžádaných drobných rad pod čarou a to nejen pro ženy:
· Pokud něco chcete (osobní sen, spokojenost, nějakou drobnost), něco pro to udělejte a tím „udělejte“ nemám na mysli, prudit svého partnera, kolegy, ale skutečnou pozitivní aktivitu, risknout i neúspěch, odmítnutí, prostě převzít zodpovědnost.
· Občas něco nevyjde, ale pokud to zkusím, něco se naučím a mohu mít dobrý pocit z nové zkušenosti, a pokud to vyjde, to bude teprve euforie.
· Pokud to objektivně nejde, přijměte to, hodně věcí prostě nejde, ale nemá smysl se tím užírat, prudit okolí, že to chcete od nich. „Přijmutí“ jistě povede k lepší náladě.
· Pokud nechcete, nechte si svou blbou náladu pro sebe, pro všechny ostatní to bude nejlepší příspěvek, protože jim ji nebudete zhoršovat.
· „Chci, ale nejde to, protože bla, bla“ je věta, kterou opravdu nesnáším, protože ve většině případů znamená, že nechci dost a jen hledám výmluvy nebo to opravdu nejde a neumím si to přiznat a oba tyto stavy vedou k blbé náladě. Příkladem alternativy je „toto já (přece) nedělám/dělat nebudu“ po slovíčku „chci“….
A nakonec, najděte si nějaký způsob, jak se dostat do pohody….
(2x známkováno, průměr: 1,50 z 5)