V obecných diskusích o trhu se setkáváme často s tvrzením, že trh se nedokáže vypořádat s takzvanými síťovými nebo také přirozenými monopoly a tímto termínem označuje obvykle ty druhy služeb, které ke své činnosti potřebují náročnou infrastrukturu, obvykle geograficky členěnou, které pak dále říkáme síť.
Z hlediska principu je irelevantní, zda se budeme bavit o síti vodovodní, plynovodní, teplovodné, elektrické, kanalizační, síti metra, síti tramvajové, síti silniční, síti dálniční, síti železniční, síti telekomunikační, síti kabelové televize nebo síti počítačové, snad jen bych si dovolil říci, že síť zdravotních středisek, síť veřejných knihoven nebo obchodní síť sítí v tomto smyslu není, neboť se o žádnou síť nejedná – neexistuje trvalá a zejména spojitá infrastruktura, sloužící k poskytování a/nebo čerpání služeb (a bez jejíž existence by nebylo možné služby čerpat – tedy označovat pouhou skupinu provozoven, byť provozovaných shodným způsobem, sítí, považuji za hloupé).
Do výstavby sítě musí její provozovatel investovat finanční prostředky a pokud už tak učinil a síť provozuje, má nepochybně výhodu před jiným subjektem, který chce služby ve stejném oboru a oblasti poskytovat také, ale síť musí nejprve vybudovat (a zaplatit). Stávající provozovatel sítě může své ceny dočasně snížit tak, aby konkurent svoji síť nemohl z výnosů postavit a/nebo splácet, tím může konkurenta zlikvidovat a opět zdražit.
Toto jest kamenem úhelným všech, kdož volají po cenové regulaci uvedených služeb. Příznivci regulace „přirozených monopolů“, či chcete-li „síťových monopolů“ (tato označení jsou nesmyslná zejména proto, že uvedený monopol nikomu nezakazuje vstup na trh a kdokoli tedy může v daném místě a v daném oboru s menšími či většími obtížemi podnikat také, narozdíl od jediného případu, kdy je použití slova monopol namístě, tedy státního zásahu do dotyčného odvětví, spočívajícího v povolení působení jediného poskytovatele či omezeného množství poskytovatelů dotyčné služby) tvrdí, že dotyčný „monopolní“ poskytovatel služeb si může stanovit naprosto libovolné ceny a libovolnou kvalitu služeb. V tomto tvrzení pochopitelně mají pravdu, ano, provozovatel „síťového monopolu“ si skutečně stanovit libovolné ceny (i libovolnou kvalitu služeb) může – ale to přece může i firma, podnikající nemonopolně na volném trhu – a v obou případech je pouze na zákazníkovi, zda kvalitu a cenu akceptuje či nikoli.
Z přechodzího odstavce tedy vyplává, že tím hlavním přirozeným regulačním nástrojem, který provozovateli sítě, jež je v daném čase a místě sítí ve svém oboru jedinou, brání zvýšit ceny naprosto libovolně, je zejména elasticita poptávky v závislosti na ceně. Telefonní nebo internetovou přípojku si domů za 10000 Kč měsíčně většina lidí nepořídí. Totéž platí pro jakoukoli jinou (i nesíťovou) službu či zboží. Když na něco nemám, nemohu si to koupit. Stejně tak si dotyčnou službu nekoupím, pokud její cena převyšuje můj subjektivní užitek z uvedené služby (tedy pokud by mne kubík vody stál tisíc korun, patrně se mi vyplatí si pro ni jezdit s přívěsem a velkoobjemovými plastovými kanystry někam k lesní studánce a provozovatel vodovodu spláče nad výdělkem). Dalším regulačním faktorem je možnost substituce jedné služby službou jinou (služby plynárnen nebo tepláren mohu snadno nahradit službami elektráren, opačně to, byť za cenu investice do kogenerační jednotky, platí také). A tím posledním přirozeným regulačním mechanismem pochopitelně je existence jiných provozovatelů podobných služeb v jiných lokalitách, do nichž se samozřejmě mohu kdykoli odstěhovat.
Pochopitelně zde vzniká ještě jeden fenomén a sice – jaké jen použít správné slovo, Angličané by řekli hate, ale český překlad „nenávist“ je příliš silný, možná animozita nebo snad averze – vůči místnímu „síťovému monopolistovi“. Pokud přijde někdo jiný, může za stejnou nebo možná i o málo vyšší cenu zákazníkovi poskytnout službu se srovnatelnou kvalitou, ale mnohem lepším přístupem k zákazníkovi – a bude mít uspěch, dokáže-li této nálady spotřebitelů patřičně využít. I to je regulační prvek, s nímž onen „síťový monopolista“ musí počítat.
Podle uvedené logiky příznivců regulace „síťových monopolů“ by byl síťovým monopolistou i vlastník domu. I on si přece může stanovit libovolné nájemné, které buď můžete akceptovat a s majitelem se dohodnout, nebo je akceptovat nemusíte a byt v daném domě si nenajmete. Co víc, vlastník domu má (nebo by měl z principu mít – to pokud zákon toto jeho vlastnické právo někde omezuje) možnost si dále vybrat, kteří poskytovatelé služeb v jeho domě své služby mohou nabízet a kteří nikoli. Ano, pak někteří poskytovatelé služeb mohou projevit tendenci korumpovat majitele domu – nicméně i zde máte právo se bránit tím, že v takovém případě majiteli domu vypovíte nájemní smlouvu a odstěhujete se jinam. Naopak možnost výběru stejného typu služby od více různých poskytovatelů v místě může zvyšovat atraktivitu nemovisti a tedy poptávku po nájmech prostor (a tedy i cenu nájmu v daném domě). A totéž ostatně platí i o samoobsluze na rohu, i ona má monopol na prodej zboží ve svých prostorách, i ona se může rozhodnout, čí produkty bude a čí nebude prodávat.
Volání po regulaci „síťového monopolu“ je tedy pouze voláním vohnoutů po tom, aby se o ně někdo postaral, aby se nedejbože nemuseli starat oni a měli své pohodlí. Kabelová televize je drahá. Že bych si postavil na střechu vlastní anténu nebo koupil satelit? Ale to by stálo peníze a úsilí a já chci svůj klídek a taky bych se o tom musel něco naučit. Ať se vo to Paroubek postará, když jsme ho volili, mámo. Lístky na autobus už taky stojí skoro majlant, ale chodit ty dva kilometry každej den pěšky nebo na kole a tím snížit poptávku (a tedy i příjmy) dopravního podniku a ještě ušetřit peníze a zlepšit si kondici? A próóóóč? To je lepčí, dyš se vo to Paroubek postará.
Nikdo vám nebrání službu místního „síťového monopolu“ nevyužívat. Pokud se vám nechce platit za vodu a tahat kýble s vodou do druhého poschodí, natáhněte si vlastní potrubí a pořiďte si čerpadlo a nádrž, pokud se vám nechce platit elektrárně a teplárně, pořiďte si vlastní kogenerační jednotku, pokud se vám nechce platit za kabelovou televizi, tak si pořiďte vlastní anténu, nebo se na televizi prostě nedívejte.
Na závěr bychom neměli opomenout památný výrok naštěstí dnes již bývalého ministra hospodářství ČR Karla Dyby, který prohlásil, že pád monopolu Telecomu nepřipustí, protože nechce mít na stole dva telefony. Monopol o pár let později padl, ostatní poskytovatelé telekomunikačních služeb nejsou povinni se s Telecomem propojit, přesto tak učinili a telekomunikační trh funguje rok od roku lépe a na stole mít dva telefony opravdu nemusíte. A proto problém současných „síťových monopolů“ v ČR není ani tak v tom, že existují, ale zejména v tom, že to bývaly monopoly skutečné a státem posvěcené, ovšem doposud si neuvědomily, že jimi dnes už nejsou a chovají se stále podle toho. Ale i v tomto případě je jejich regulace škodlivá, neboť zdražily-li by ještě více a chovaly-li by se ještě hůře, byl by spotřebitel lépe motivován jejich služby substituovat nebo nevyužívat a konkurence by zase měla více prostoru, jak je o stávající zákazníky připravit.
22.10.2006, Root
(Zatím nikdo nehlasoval)