Před rokem 1989 podléhal způsob výcviku a vedení osobní ochrany prezidenta republiky přísnému utajení. Muži byli trénováni lidmi z KGB, čemuž odpovídala metodika pro provádění taktiky, protisledovací opatření, boj muže proti muži, výuka střelby atd.
O samotné ochrance mnoho informací nemáme, protože je však nyní dostuných mnoho autentických materiálů ve formě knih a nebo videí, můžeme si udělat celkem jasnou představu. Muži byli tvrdí a nekompromisní, fyzicky zdatní a byli důkladně kádrováni. Samozřejmě, že nácvik, použité techniky, metodika i samotný výkon ochrany odpovídal tehdejšímu stupni vývoje a poznání. Proto dnes některé metody působí spíše úsměvně.
Po roce 1989 došlo k zásadním změnám. Ačkoliv Václav Havel zůstal i nadále obklopen agenty KGB a STB, jeho ochranka se rozpadla. S ní zmizela i profesionalita. Do čela ochranného týmu se postavil jeho dlouholetý kamarád Antonín Maněna. Dále také kaskadér a džudista Petr Jákl, džudista a praktikant džiu-džicu František Kollman. Petr Jákl přitáhl k této práci i svého bratra Františka a kamarády z džuda Jirku Kubu a Pavla Vaňka. S většinou z nich se Havel znal z hospody, kam spolu chodili na pivo. Byla to zřejmě obdoba přijímacího pohovoru.
Jak dne s v rozhovorech tito muži sami přiznávají, o výkonu ochrany nevěděli vůbec nic. Mnozí z nich službu velmi špatně snášeli – sportovci byli zvyklí na pravidelný režim tréninků a diet. Najednou pracovali od nevidím do nevidím, pohybovali se v prostředí kde se jenom chlastalo a kouřilo, strava byla taková jakou si kdo opatřil. Začali vynechávat tréninky a fyzicky i psychicky se propadli dolů.
Nejenomže nenosili střelné zbraně, po většinu času chodili s holýma rukama. Až na Kollmana. Ten občas s sebou nosíval japonskou katanu, kterou nechával ve vedlejší místnosti pro případ potřeby (!). Jindy si brával mačetu, kterou měl zastrčenou pod bundou vzadu na zádech. Později nosíval k výkonu ochrany prezidenta republiky sadu tří vrhacích nožů v podpažním pouzdře. „Franta je prima kluk“, říká o něm Petr Jákl. „Byl jsem trochu magor“ dodává sám Kollman…
Působí to absurdně a směšně, ale jenom do okamžiku, kdy si uvědomíme, že byl jediným ozbrojeným jedincem z prezidentova týmu. Kdyby tehdy chtěl někdo Václava Havla zavraždit, měl by velmi snadnou práci a moc by se nenadřel.
V pozdějších letech převzali vedení ochranky prezidenta bývalí příslušníci STB, kteří ji prováděli s nejlepším vědomím a svědomím se snahou o maximální profesionalitu. Bohužel, i jejich způsob vedení a provádění ochrany byl naprosto nedostačující i na tehdejší dobu.
Dagmar Veškrnová, později Havlová, jakoby pochytila tuto nákazu a šířila ji dále. Tato dáma doživotně požívá výsady osobní ochrany. Některých milostných aférek a erotických úletů si všimnul i bulvár. Není náhodou, že se v této funkci již vystřídalo více než čtrnáct mužů. Není totiž lehké provádět výkon osobní ochrany a přitom plnit náročné požadavky ze strany chráněné osoby, jako je třeba mytí nádobí, vynášení odpadků a nebo také sexuální služby. Ne každý to snáší dobře a kdo to nezvládne, je rychle „odejit“.
Havlovu ochranku převzal i Václav Klaus. Jak byla ochrana prováděna víme zcela přesně – na veřejném shromáždění může pomatený muž oblečený ve vojenských maskáčích naprosto bez problémů přijít na dosah paže až k prezidentovi, vytasit airsoftovou pistoli na první pohled nerozeznatelnou od skutečné, přiložit ji k jeho paži směrem k centru těla (tedy k srdci) a sedmkrát zmáčknout spoušť. Útočník po výstřelech stojí klidně dál a nikdo si jej moc nevšímá. I ochranka má úsměv Buddhy a jediný kdo se mračí je sám prezident. Muž po činu volně a klidně odchází. Teprve po několika metrech je slušně osloven policisty, požádán o občanský průkaz a vyzván, aby odevzdal pistoli, o níž nikdo doposud nemá tušení zda je pravá či ne. Ani prezidenta nikdo nikam neodvádí a ten se dál prodírá davem ve kterém mohou být další útočníci.
Ačkoliv sám Václav Klaus označil tento incident za atentát, ke svým mužům byl přívětivý. „Útok je důkladně šetřen“, ujistil veřejnost tehdejší ministr vnitra Jan Kubice, a „prokáže-li se selhání prezidentovy ochranky, budou vyvozeny patřičné důsledky“ okomentoval událost policejní prezident Martin Červíček.
Šest dní po činu došlo k výměně šéfa ochranky, kdy místo zaujal Petr Dongres a vystřídal tak odstupujího Jiřího Sklenku. Ten mimo jiné veřejně lhal, když tvrdil, že není možné aby se střelec dostal tak blízko a že ve skutečnosti střílel ze vzdálenosti několika metrů. Usvědčilo jej až video, které bylo zveřejněno. Celou událost korunuje únik komunikace jednotlivých členů ochranky v okamžiku napadení.
Nakonec byli obviněni jenom dva příslušníci z nedbalostního trestného činu porušení povinnosti strážní služby. Václav Klaus situaci korunoval tím, když oběma provinilcům udělil milost. Dal tím tak najevo, že mu nesejde ani na vlastním životě a ani netouží po tom být chráněn profesionály. Dal by jim milost i v případě, že by byla pistole pravá?
Útočník, jistý Pavel Vondrouš, v jednom z rozhorů mimo jiné uvádí i to, že počítal s tím, že při aktu zemře. Namísto toho šel druhý den normálně v montérkách do práce, tak jako každý jiný den. Kdyby věděl to co víme my, pak by se jistě nebál.
Uplynulo pět let, změnil se prezident, ale ochranka zůstala stejná. A kvalita její práce rovněž. Celá republika dopředu věděla v který den a na které místo dorazí prezident Miloš Zeman. Předsunutý tým dorazil do volební místnosti s předstihem třiceti minut. Jak ale proběhlo prověření přítomných osob? Jak je možné, že se mezi postávající novináře uprostřed Prahy vmísí mezinárodně dobře známá a provařená Angelina Diash, členka hnutí Femen? Kdo a jak přítomné kontroloval? Žena bez novinářského průkazu, bez jakékoliv dokumentační techniky, zcela zjevně vybočující svým vzhledem i oblečením, navíc poloviční černoška, která ani nemluví česky??? Proč mezi novináři nestáli také členové ochranky?
A jak by to dopadlo, kdyby se mezi ně postavil magor s pistolí za pasem a fotoaparátem na krku, předstírající, že je novinář? Žena byla ochrankou zastavena, ale přesto se dostala do těsné blízkosti. Do prezidenta v podstatě téměř narazila tělem, ke kontaktu jí chybělo asi dvacet centimetrů. Pokud by v rukou držela nůž, nic by jí nezabránilo alespoň jednou bodnout. Rukama se jej nedotkla jenom proto, že je měla zdvižené vysoko nad hlavou. Asi protože se bála, že bude zastřelena a chtěla tomu předejít tím, že jasně ukáže, že nemá zbraň.
To se ale bále docela zbytečně. Kdyby důkladně studovala polistopadovou historii výkonu osobní ochrany prezidenta v této zemi, věděla by, že si může s prezidentem dělat co chce a nic jí v tom výrazně bránit nebude.
(Tento text je pouze autorovou fikcí – nevychází ze skutečných událostí, osoby zde popsané nemají žádnou spojitost se skutečnými osobami a jakákoliv podobnost se skutečností je čistě náhodná – autor popisuje události odehrávající se ve fiktivní republice Banánistán, nacházející se v jiné dimenzi).
14. 01. 2018 A.N.
(360x známkováno, průměr: 1,25 z 5)