Uplynulý týden jsme si připomínali jeden podivný významný den.
17. listopad 1989. Od změny režimu, převratu, sametové revoluce, jak je komu libo, uplynulo již patnáct let.
Televize nás vydatně zásobila záznamy z té doby zřejmě ve vyvolat to, co je vohnoutům tak drahé. Totiž nostalgii. Já se na ty záběry díval spíše jako na entuziasmu plný začátek tragédie, ve které je celý národ za hlupáka.
Každý můžeme věřit, čemu věřit chceme. Můžeme například věřit tomu, že studenti vyšli do ulic a nechali si naklepat budku od URNy, díky čemuž nyní žijeme svobodně. Naivita nemá žádné meze a tak si můžeme myslet, že komunistický režim roku 1989 byl už natolik prohnilý, že stačilo jen trochu kopnout do jedné z hliněných nohou, na kterých prý stál. Můžeme se domnívat, že upachtěný dramatik ve svetru velikostí své alkoholické osobnosti zcela zastínil při politických jednáních oponenty z řad vypráskaných komunistických aparátčíků do té míry, že jej o tři měsíce později jednoznačně zvolili prezidentem, navíc ho na téže pozici ještě dalších jedenáct let strpěli, přestože on o tu funkci vůbec nestál. Můžeme brát za věrohodné, že frontman skupiny Pražský výběr hnal sovětskou armádu, až jí úplně vyhnal.
Můžeme tomu věřit, pokud jsme úplní blbci.
A tak zatím co studenti vedeni agentem StB Zifčákem směřovali před patnácti lety na Václavák, připravovala se komunistická klika na realizaci scénáře, který teprve nyní začíná přinášet sladké levicové plody. Až nyní můžeme vidět, že celý listopad 1989 a hlavně dění po něm nebylo tak docela náhodné, ale vlastně představovalo proces, kterým si komunisté zachovali moc s minimem ztrát na své straně.
Zatímco nacionální socialismus se dočkal odsouzení na politické, morální i trestní rovině, s komunismem jako ideologií ve většině parametrů srovnatelným nikdy zúčtováno nebylo. Potrestání několika dědečků, u kterých kupodivu nebyla příroda rychlejší než vyšetřovatel a soudy, působí jako komedie pro zcela nenáročné diváky z řad tvrdého jádra vohnoutů, kteří potřebují víc jak deset kousků denně a mozek se jim už úplně proměnil na rezatou kaši.
Komunistická strana je nyní druhou největší stranou. Filiálka ÚV sedí v Lidovém domě a řídí krajně levicovou stranu zvanou Česká strana sociálně demokratická. Obě strany jsou personálně propojeny, v ČSSD je skryt výběr předlistopadových komunistů, mají stejné cíle a metody. Komunisté neztratili ekonomickou moc a tak zatímco se pan Havel se soudruhy z Občanského hnutí opájel křehkou demokracií, učili se soudruzi a svazáci tržní ekonomice. Vzhledem k zahraničním stážím absolvovaným za komunistické peníze jim to šlo o něco snáze a díky absenci použitelných zákonů, táhnoucí se prakticky doposud, pak ještě snáze. Z pohledu těch uplynulých patnácti let skutečně nemohu tvrdit, že sedmnáctý listopad vznikl náhodou. Ve vojenské terminologii by se to celé nazývalo „ústup do předem připravených pozic“.
Shodou okolností jsem ve středu kvečeru zaslechl zprávu, že ještě před kombinací happeningu a tryzny, která se toho dne na Václaváku držela, proběhla demonstrace, které se účastnilo celkem třicet osob a jejíž organizátoři požadovali zlepšení právního prostředí a zánik neoprávněných výhod politických činitelů. Vznesli tedy požadavky, které se od požadavků starých patnáct let nijak zásadně neliší. Problém byl jen ten, že demonstrantů bylo třicet a ne třicet tisíc. Nikdo kromě těchto třiceti blouznivců se asi k uvedeným tématům vyjádřit nechtěl a když nikdo neprotestuje, pak je asi všechno správně.
Vracíme se zpátky před rok 1989, o tom není sporu. Kdyby vám někdo v prosinci 1989 řekl, že v Čechách budou zavedeny paušální daně pro podnikatele, že se budou připravovat zákony umožnující vyvlastňování majetku, stát bude připravovat plány populační politiky srovnatelné s plány Adolfa Hitlera v třicátých letech, policie bude masově aplikovat odposlech telefonů a zmínil další konstanty myšlení sociálních demokratů, asi byste mu poradili, aby si nabral sníh do dlaní a přiložil jej na čelo, neb musí blouznit z horečky. Stejně tak by vám tehdy nikdo nevěřil, že se po patnácti letech od velké sametové bude reprízovat seriál Třicet případů majora Zemana nebo velezábavné pořady se soudruhem národním umělcem Menšíkem. Prostě to bylo tehdy absolutně nepředstavitelné.
Bohužel, nyní je tohle realita, které jsme se dočkali. Je sice možné jednorázově vyměnit politické vedení, strany, vládu a prezidenta, ale není možné vyměnit vohnouty za myslící lidi. Reálně jsou to i nadále vohnouti, kdo posunuje naši zemi nazpátek na slepou socialistickou kolej, přičemž rozhodujícím faktorem už není budoucí rozkvět a prosperita, ale momentální pohodlí, život na dluh a nostalgie po dobách, které minuly.
Z mého pohledu se tedy v principu nezměnilo téměř nic. Je tu pár změn, které umožnily vytvořit projekt Apollo-Sputnik, totiž tuzemskou verzi volného trhu zboží, kapitálu a práce. Už nemáme jednu stranu, ale máme tři velké, levicovou, eurolevicovější a marxistickou, přičemž aspoň dvě se vždy nějak dohodnou, přehlasují tu třetí – chovají se tudíž jako strana jedna. Můžeme sice svobodně říkat, co chceme, ale pšt, aby to nebylo politicky nekorektní. Když řeknete něco nevhodného, tak vás sice nezavřou, na druhé straně se znemožníte a vyřadíte ze společnosti. Můžeme také cestovat, ale většina národa tak neční vůbec nebo činí jen s povrchním zájmem o nákupy a grilování se na pláži, aby jejich myšlení nedoznalo úhony. Šance, kterou nám převrat nabídl, jsme definitivně nevyužili a naopak dali kolektivně přednost socialismu a normalizaci.
Nebyl jsem to a nejspíš ani vy, kdo se takto rozhodl!
Nyní, patnáct let po převratu, který se nekonal, jsem krajně skeptický k tomu, co se tady děje. Už dlouho se zabývám úvahami, zda je možné tento vývoj nějak zlomit, ale zatím jsou mé úvahy bezvýsledné. Poraďte.
(4x známkováno, průměr: 1,25 z 5)