Žijeme v době postvlastnické. Dnes si koupíte hru, za pár let nebo klidně už zítra jí vypnou servery, a už si ji nikdo nikdy nezahraje. Ale třeba hry nehrajete, tak proč by vás to mělo zajímat? Protože je kupujete vašim dětem a takto brzy bude (ne)fungovat všechno, od domácích spotřebičů až po auta.

Dnes se totiž software cpe do všeho, i do věcí, kde je jeho přínos přinejlepším diskutabilní. A kde si myslíte, že se výrobci inspirují v tom, jak se softwarem zacházet? U společností, které se tím živí už léta, včetně vydavatelů videoher. Poskytnu vám tedy krátký úvod do reality moderního hráče v roli zákazníka, se kterým herní vydavatelé vyjebávají, seč můžou.

Chamtivost videoherního průmyslu

Kdysi dávno si člověk jednoduše koupil kopii nějakého programu a tuto verzi programu poté vlastnil a mohl ji používat až do smrti. Později třeba vydali novou, lepší verzi a když se vám líbila, tak jste si ji koupili a zase jste ji měli napořád. Dnes letí software jako služba, kdy platíte každý měsíc pokud ho chcete používat. Na tento model přestoupilo mnoho známých programů, jako třeba všechno od Adobe. Dokonce i operační systém Windows s touto myšlenkou koketuje, což v jeho případě bych ještě pochopil, jelikož na operačním systému je vždy potřeba opravit nějakou zranitelnost nebo adoptovat novou technologii, ale opravdu nechápu, co se dá pořád vylepšovat na prohlížeči dokumentů, že je potřeba do něj měsíčně sypat prachy.

Vydavatelé software mají také panický strach z lidí, kteří si seženou kopii jejich programu od kamaráda, místo toho, aby za ni zaplatili. Proto se snaží všemi možnými způsoby tomu zabránit. Tím nejoblíbenějším je potřeba internetového připojení pro ověření licence. Ovšem, tyto ochrany jsou často větším problémem pro platící zákazníky, kteří při výpadku spojení mají smůlu, než pro tzv. piráty, kteří mají kopii, kde je tato ochrana odstraněna. (Ochrana v programu jde vždy odstranit. Výjimkou je jen když nemáte ke kódu programu vůbec přístup – tedy webové aplikace.) Přitom to není nutné. Když vezmu příklad z herního prostředí, kdyby bylo půjčování mezi přáteli takový problém, neexistovaly by obchody jako itch.io, GOG nebo ZOOM Platform, kde lze zakoupit hry bez jakékoliv licenční ochrany.

Licencování je ale ničím v porovnání s tím, co všechno zkouší vydavatelé videoher. Představte si, že jste hráč, který by si rád zahrál něco nového. Na internetu vás jedna hra zaujme, ale ještě není hotová. K dispozici je trailer, který je jen dlouhá reklama a neukáže vám ani kousek z toho, jak ta hra opravdu vypadá, a pár obecných informací o obsahu hry. Přesto si už teď můžete tu hru koupit za plnou cenu. Ne že by bylo množství kopií omezené, jen ji budete moci hrát o týden dříve, čímž se vlastně stanete testerem této hry, protože čerstvě vydaná hra je plná chyb, které se budou následující měsíce opravovat, a navíc za to ještě platíte. Ale to není všechno, když vysolíte jednou tolik, můžete si předobjednat i všechna plánovaná rozšíření této hry! Samozřejmě, v tuto chvíli neplatíte ani za zajíce v pytli, nýbrž jen za slib, že za měsíc dostanete zajíce v pytli a k tomu dva menší o půl roku později. Ty rozšíření nemusí nikdy existovat, když ta hra nebude vydělávat. Stejně tak ta hra nemusí vůbec vyjít, ale častější je, že vyjde, ale v takovém stavu, že kdybyste to věděli dopředu, tak ji nekupujete. To samé platí o různých plastových blbostech, které dostanete při koupi speciální edice. Klamavá reklama kam se podíváš.

Kromě prodávání slibů je další dobrý fór prodávání po kouskách. To uděláte hru, pak z ní některé části vyjmete a prodáte je později jako rozšíření. Párkrát se stalo, že jste si koupili hru a na disku jste měli základní hru i rozšíření, ale k rozšíření jste neměli přístup, dokud jste nezaplatili víc.

A jedeme dál. Tak hry jste se konečně dočkali a pustíte se do ní, ale peněženku ještě nechte otevřenou, protože je zde další příležitost, jak utrácet. Můžete si totiž koupit virtuální měnu, kterou lze vyměnit za odemčení částí hry, za různé výhody nad ostatními hráči nebo i prostě jen jiný kostým, abyste ostatním ukázali, že nejste žádná socka. K dokonalosti to dovedly některé (obvykle mobilní) hry, které jsou navržené tak, aby byly co nejvíce návykové a donutili tak hráče neustále utrácet. Většina lidí jim na to neskočí, ale tyto hry jsou mířené na jedince se slabší vůlí, kteří jsou schopni v té hře postupně utratit desítky, někdy i stovky tisíc korun. O těchto hráčích se v byznysu mluví jako o velrybách a na konferencích se vydavatelé radí, jak jich co nejvíc ulovit. Neštítí se ani servírování reklam přímo do světa vaší hry nebo sběru a obchodování s informacemi o vás a vašem počítači.

No dobře, tak jste koupili hru, která se chová spíše jako výherní automat, ale aspoň je vaše, ne? Omyl! Dnes se hry nabízí hlavně přes internet a většina obchodů (Steam, Blizzard App, EA Origin, Epic Games Store…) vám hru sice nainstaluje, ale nedá vám instalační soubory a často musíte být do obchodu přihlášení, abyste mohli hrát. Takže, jestli si chcete vaši koupenou hru zálohovat, tak máte smůlu. Všude sice vidíte slovo „koupit“, ale to je lež. Vy nekupujete produkt, ale platíte za licenci, která vám může být odebrána. A přesně tohle se už několikrát stalo. Když už se vydavateli nechce platit za své licence, stáhne hru z obchodů. Když online hru už nehraje dost lidí, vypne servery. Takový Concord fungoval dva týdny. Dvouletá záruka? Co to je? Že vy jste si poctivě zaplatili a chcete hrát dál? Nezájem. Když budete mít štěstí, třeba vám aspoň vrátí peníze.

Prosakování do dalších odvětví

To nejhorší na výše zmíněných praktikách videoherních společností je, že jim to prochází. Stačí se podívat, kolik vydělává EA na mikrotransakcích v sérii FIFA. Ostatní společnosti to samozřejmě vidí a ty prachy jim závidí. A tak se inspirují. V software je dnes běžné narazit na reklamy a sběr dat o vašem zařízení. Některé služby nejsou na předplatné, ale kupujete si virtuální měnu, kterou spotřebováváte. Dokonce se zkoušelo i bankovnictví jako hra. Ale zkušenosti z herního průmyslu se dostávají i do fyzického světa.

Jak by se vám třeba zamlouvalo koupit si auto s plnou výbavou, u kterého ale musíte měsíčně platit, abyste mohli tu výbavu používat? Stejně jako v případě rozšíření hry schované na disku, ta topná spirála v tom sedadle je, ale bez platné licence si prdel nezahřejete. Přijde vám to přijatelné? Co takhle airbagy? Pro podnik je levnější vyrábět jen jeden model svého auta, ale jak moc byste vsadili na to, že tato úspora bude přenesena na zákazníka? Vše je samozřejmě kontrolováno přes software, který je napojený na internet. Kdo ví, co se stane, když spojení vypadne, třeba ani nenastartujete.

Některé výrobce strašně štve, že prodávají produkt, který po prodeji už vlastní zákazník. Tak se nad ním snaží získat co nejvíce kontroly a tím přetavit produkt ve službu. Například tím, že ho nutí s problémy chodit pouze k autorizovaným opravářům, místo toho, aby mu umožnili si jednoduché závady opravit i sám. Tím vzniká další způsob, jak zákazníka zkasírovat, třeba tím, že místo opravy za pár dolarů vám prodají nový přístroj za pár stovek dolarů. A proto se také všude cpe software. Zaplatili jste za auto, vzali si ho domů, ale bez spojení se serverem výrobce to nejede a nikdo vám neřekne, jak dlouho ten server bude existovat. Tak co jste koupili, produkt nebo službu? Dneska vám vypnou videohru, zítra vám vypnou auto a zamčou vás uvnitř.

Pamatujete si na tu starou kampaň proti pirátství – stáhli byste si auto? Už to nezní tolik metaforicky jako dřív, že?

Poslední kapka – The Crew

The Crew je závodní hra od společnosti Ubisoft. Je to jedna z těch her, které jsou kompletně online, přestože by se dala hrát stejně dobře i offline. Ubisoft má ale už dlouho venku dvojku (která je v něčem lepší a v jiném horší), tak se rozhodli tu hru přestat prodávat a vypnout servery. Zdá se, že o možnosti hry jednoho hráče se uvažovalo, ale samozřejmě se neobtěžovali to dotáhnout. Normálně by o nic nešlo, jen další hra, co nenávratně zmizí, ale někteří hráči zavětřili příležitost. The crew si totiž koupilo pár desítek milionů lidí, kde klíčové slovo je „koupilo“. Ta hra se prodávala normálně v krabicích a v kamenném obchodě určitě nikdo nepodepisoval žádnou licenční smlouvu. Takže tu máme hodně poškozených zákazníků a navíc Ubisoft je francouzská společnost, kde jsou lepší zákony na ochranu zákazníků než v USA. A tak vznikla iniciativa a webová stránka Stop Killing Games, kde se hráči sjednotili a domáhají se lepšího zacházení všemi možnými prostředky, od žalob až po nedávno otevřenou EU petici.

V ideálním případě by se dosáhlo legislativy, která by donutila vydavatele her zajistit hráčům jejich hry alespoň nějakou možnost udržet hru naživu vlastními silami, i kdyby to mělo být jen „tady máte instalaci serveru, poraďte si“. Zároveň by si snad i museli přestat hrát na prodávání her jako zboží, když se ve skutečnosti chovají jako služba. Tato rozhodnutí pak mohou sloužit jako precedent pro regulaci dalších odvětví prodávající software v různé formě a tím nám vrátit alespoň část našich vlastnických práv, ze kterých nám bylo celá léta nenápadně ukrajováno.

Já vím, že je mnoho důvodů proč na EU nadávat, ale, když už obtěžuje běžné lidi, tak nechť dopadne jeho regulační kladivo i na nějakou tu nenažranou společnost. Jo, je možné, že jen zjistíme, že společnosti můžou všechno a zákazník hovno, ale mě to přesto za ten jeden online podpis stojí.

30.12.2024 Stakon