Nevím, jak to cítíte vy, ale já mám pocit, že na tento web do této rubriky obvykle lidé píší o tom, co se jim povedlo, jak omistrovali ten či onen konflikt či vyběhli s tím či oním loupežníkem (alias správním orgánem). Tenhle článek bude o něčem trochu jiném – totiž o situaci, kterou jsem opravdu nevyřešil a nijak pyšný na ni nejsem.
Jak už to bývá, dochází k blbým situacím prakticky zásadně v momentě, kdy je nečekáte a život čas od času vykostí sebedrsnějšího frajera. Takže například dostanete příšerně přes hubu na cestě za kámoškou do cukrárny přesně týden poté, co jste s přáteli úspěšně a bez ztráty kytičky vymáhali dluhy na Luníku IX . Nejinak tomu bude i v tomto článku.
Jako každý rok jsem se vypravil na legendární pochod Praha-Prčice, a to jako obvykle v plné náloži. Normálně však absolvuji trasu s kamarádem Viktorem a do cíle přicházíme společně, zatímco letos se s námi vypravili ještě Pavel a Jakub. Viktor navíc pospíchal, aby stihnul vlak co možná nejdříve, takže jsme se rozdělili hned po startu. S Viktorem jsme absolvovali prvních 28 km, ostatní kluci postupně získali docela slušné zpoždění (šli to poprvé), setkal jsem se s nimi nakrátko až v Neveklově. Ve finále to tedy dopadlo tak, že Viktor dorazil v 19:15, já cca ve 22:00, Jakub půl hodiny po mě a Pavel jako prakticky poslední někdy okolo 23:00. Telefonicky jsme ve spojení samozřejmě byli, nicméně to, že jsme dorazili s takovými rozestupy, hrálo opět značnou roli (povíme si dále).
Po cca 77-78 km (trochu jsem bloudil) jsem tedy dorazil do cíle, kterým byla už v tu danou hodinu „Restaurace Škrpál“, dostal medaili, botičku (botičku v jiném smyslu, než je na tomto webu obvyklé, řeč je o tomto, dal si na zahrádce pivo a čekal na zbytek výpravy.
Jenže – o dva stoly dál seděla zhruba šestičlenná partička (asi místní) omladiny. Možná to také znáte – to je takový to, co v době, kdy jsme dělali autoškolu, tahalo kačera, má to nějakou obskurní maturitu Bůh ví kde, blbé to je jak tágo, na každou práci levé a tudíž nezaměstnatelné. Jediné, co to pořádně umí, je flákat dluhy, pařit, pohodařit, hulit špeky, vejrat na Prima Cool, tlachat o pitominách a… mlátit lidi. A to dost ošklivě – není to tak dávno, co dva podobní sráči brutálně zavraždili fotra punku Frantu Sahulu. Jejich nebezpečnost spočívá přitom právě v tom, že je jim všechno s odpuštěním u prdele a nějaký kriminál začínají řešit až v momentě, kdy jim po dvou týdnech vazby dojde, že se v base nedají hulit špeky. A to už je třeba pro chudáka muzikanta, co se jim připletl do cesty, fakt pozdě.
Docela by mě zajímalo, jaké procento z dnešních 17 až řekněme 20 letých tvoří právě taková na cokoliv jen trochu užitečného nepoužitelná individua a co na to říká nějaký fanda průběžného penzijního systému. Ačkoliv asi vím, vysvětlí mi, že je nutné jim v docházkové vzdálenosti od chalupy postavit za evropské peníze fabriku a za občasné válení pod ponkem jim vyplácet plat srovnatelný s SW vývojářem nebo kardiochirurgem, jako to bylo za těch minulých komunistů… Ale to už jsem moc odbočil.
Tak tedy – já jsem seděl na zahrádce, čekal na kluky a ožralí dementíci o dva stoly se fakt potřebovali prát. Nejprve to přitom vypadalo docela nadějně – černovlasý kokot v červeném tričku chtěl rozbít hubu (říkal „Jdu to vyřešit“) blonďatému kokotovi v černém tričku, což je pro každého slušného člověka ideální podívaná k pivu, zvláště kdyby došlo na nože. Poté idiot v červeném tričku bleskurychle obrátil směr své agrese a chystal se „vyřešit nějakého plešatého čůráka v hospodě“. Ani k tomu však nedošlo.
Na místě se totiž objevila parta pochodníků, tři kluci a dáma asi mého věku (25 už pár let pryč) a nic zlého netuše, zeptali se slušně té bandy kreténů na dopravní spojení. No a to byla kardinální chyba – část party sice zamumlala cosi o nějakém vlaku z další vesnice, nicméně se pochodníci primárně dozvěděli, že jsou „čůráci z Prahy“ a ať vypadnou, než je „vyřeší“. Nejvíc přitom hulákal jakýsi mladý malý zmrd, kterého v době mých gymnaziálních studií ještě nosil fotr v koulích.
Pochodníci tudíž zjistili, že se od těch íkváčů kloudné odpovědi nedočkají a začali opouštět zahrádku. To zvláště posledně zmíněného zmrda přimělo k ještě větší agresi, začal na ně řvát a hodil po nich petku s pivem. A chlapi se (bohužel pro ně) nechali cca po minutě nadávání vyprovokovat. Sundali bágly a vyzvali zmrdy, aby na ně nastoupili, že když tedy chtějí, tak se to vyřeší ručně.
Zmrdi tedy nastoupili zcela standardním způsobem, tj. na tři kluky co měli v nohách odhadem víc než 50 km, vyrazila čtyřčlenná smečka. Jenže následovalo překvapení – pochodníci navzdory přesile zmrdy vykostili víc než slušně, speciálně jeden z těch kluků evidentně měl nějaké zkušenosti s bojovými sporty, takže například výše uvedený malý zmrd velmi rychle skončil na zemi, kde na něj chlápek zaklekl a jednu mu švihnul – bohužel ne likvidační, což se ukázalo jako druhá kardinální chyba.
První kolo trvalo něco přes dvě minuty a dopadlo celkem dobře – zmrdi si dovolovali a dostali po právu do držky. Jenže to byl pouze začátek – pochodníci totiž zanechali na místě právě výše uvedené botičky a tudíž se pro ně celá skupinka vrátila. A to vyprovokovalo zmrdy k dalšímu útoku, ovšem s tím rozdílem, že už jich bylo cca 12. Odkud se vzala posila skutečně netuším, ale její součástí bylo nějaké poměrně dost agresivní a nebezpečné stokilové hovado.
Ne, nevyrůstal jsem ve skleníku a mládí netrávil v knihovně. Jsem z venkova, už skoro patnáct let se pohybuju okolo historického šermu, na vojně jsem byl u strážní roty se slušným zastoupením „basmanů“ (Pro zasvěcené „Kaple“ 1999-2000), takže už jsem nějaký ten konflikt viděl, zažil i řešil. Jenže tohle už jsem hooodně dlouho nespatřil. Situace, kdy tři zmrdi chlapa drží a čtvrtý (ten malý) do něj vší silou kope tak, jak to dávali v bedně vole, opravdu ani v Čechystánu nezažíváme (zatím) moc často.
Slečna z party pochodníků hystericky křičela, já jsem opustil svůj stolek, anžto ten letěl někam do pryč, vstal a snažil se (měl jsem pár panáků, od pěti od rána na trase), nějak vyhodnotit situaci. Přemýšlel jsem hlavně, jestli napadeným klukům pomoct nebo ne. Byl jsem fakt utahaný, kromě mě tu byli na zahrádce ještě tři nebo čtyři unavení turisté, místní v lokále to evidentně nezajímalo. Převládal ve mně dojem, že bych jim kromě morální podpory moc platný nebyl.
Navíc jsem trnul, co by se stalo, kdyby mě coby „čumícího Pražáka“ šel nějaký ze zmrdů „vyřešit“. Na nějakou ruční nebo dokonce nožní obranu jsem fakt neměl, takže by mi nezbývalo, než vytáhnout ze zadní kapsy ocelový teleskopický obušek a poslat řepáka expres vrtulníkem do té Prahy, co ji tak nemá rád. Vidláků přitom byla plná zahrádka, byly tam sklenice, stoly, židle, takže by to bylo asi zároveň to poslední, co bych v životě udělal. Rozhodl jsem se tedy, jak jsem se rozhodl:
DO KONFLIKTU ZASÁHNOUT POUZE V PŘÍPADĚ, ŽE NĚKOMU Z NAPADENÝCH PŮJDE OPRAVDU O ŽIVOT, POČKAT NA KÁMOŠE, JISTIT JE A CO NEJDŘÍV OTUD VYPADNOUT.
Bylo to rozhodnutí, učiněné okolo desáté večerní po cca 16 hodinách pochodu, nějakém tom panáku a dvou pivech (nevěřili byste, jak rychle se při pochodu odbourává alkohol, není problém dát „prezidentskou dávku“.) a pyšný na něj fakt nejsem. Ostatně – to je hlavní důvod, proč píšu tenhle článek.
Pochodníci dostali přes hubu a mohli odejít (dali to po svých, závažnější úraz zřejmě nebyl). Jeden z nich se zeptal agresorů, zda si alespoň můžou odnést své botičky, černovlasý zmrd v černém tričku spokojen s „vítězstvím“ souhlasil. Nicméně ten nejagresivnější čůráček (který by v libovolném funkčním společenském zřízení už cca 10 minut klepal na nebeskou bránu, protože by nedal první kolo) jim neumožnil ani to. Parta pochodníků tudíž s ponížením odešla a konflikt skončil.
Buzeranti se následně vrátili k pivu a začali si s blaženým hýkáním vyměňovat historky z právě proběhlého konfliktu. Musím přitom uznat, že mají v některých ohledech dost velkou fantazii, větší než třeba rybáři, protože to, co popisovali, se od toho, co jsem před chvílí viděl, docela lišilo.
Krátce poté dorazil Jakub, já ho přivedl k cílaři a u baru mu vysvětlil situaci. Prakticky v téže moment dorazil odvoz, takže jsme s Jakubem čekali v autě – odtamtud jsem zavolal Pavlovi, a zjistil jsem, kde je.
Čekal jsem na něj na zahrádce, stůl kreténů mlel nadále panty, nějaký třicetiletý chlapík, evidentně místňák, se jim z mého pohledu celkem rozumně snažil promluvit do duše. Vrhal nicméně nejspíš hrách na stěnu.
Když dorazil Pavel, opět jsem mu vysvětlil situaci, a rychlým tempem jsme vyřídili botičku a vypadli. Škoda, normálně bychom si dali večeři – minimálně utopence ještě měli. Pavel se nicméně obával, že by jeho slávistický dres mohl vyvolat problém. A já s ním v tomhle ohledu souhlasil. U sráčů, co je vyprovokuje dotaz na cestu, jeden nikdy neví…
Letošní závěr Prčic se tedy příliš nepovedl.
Rád bych proto touto cestou vzkázal napadeným pochodníkům: „Kluci, už jsem to psal na FB stránky pochodu, ale pro jistotu ještě jednou sem. Fakt se omlouvám, že jsem Vám nepomohl, ti dementi co Vás vyprovokovali, útočili fakt v hnusné přesile, ale já měl v nohách přes 70 kiláků (bloudil jsem) a v sobě takových šest rumů, moc platný bych vám tam nebyl. Nic si z toho ponížení nedělejte, byli jste fakt dobrý a chtěl bych vidět ty dementy, jak by si vedli ve vaší situaci. Kdyby bylo potřeba jakékoliv svědectví pro Policii apod., napište mi na mail: sakal-vosp@seznam.cz, ozvu se Vám a svědectví apod. samozřejmě rád poskytnu. Ještě jednou sorry :-(“
Vzkaz útočníkům (pro ně snad srozumitelný): „Až si, vy hovada, příště vykropíte palice do sraček a budete se zase navážet do lidí, kteří vám nic nedělají, doufám, že ten napadenej borec tentokrát úplně normálně vytáhne bouchačku a jednoho nebo dva z vás vodpráskne. To, že o vás pak rejža z Prahy třeba natočí film vám pak moc nepomůže a třebas já pro vás fakt brečet nebudu. Jesli Vám to někdo přečte a budete si to chtít se mnou vyřídit, máte možnost – příští ročník pochodu mě potkáte zase „U Škrpálu“, normálně docházim před devátou. Ale bacha – budu počítat s tim, že tam budete, takže mě už nepřekvapíte…
A na závěr proto otázka pro čtenáře. Jaký je podle Vás ve výše uvedené situaci nejlepší postup, nebo alespoň lepší postup, než mnou zvolený?
(4x známkováno, průměr: 2,00 z 5)