Povede Bartoš digitální koncentrák? - zpět na článek

Rekonstrukce elektroinstalace v garážích tak, aby byla schopna do každé z garáží trvale dávat řekněme jen 25A na fázi, vyjde dost pekelně draho. Běžné elektrofirmy to navíc nemají z čeho dělat: Ten běžně prodávaný materiál je dimenzovaný na nějakou nízkou soudobost zatížení, například trojfázové zásuvky jen na nějaký počáteční proudový náraz a potom na přibližně jen čtvrtinové průměrné zatížení – představme si třeba řezání dřeva na cirkulárce se 4kW motorem. V podstatě je to u toho motoru běh naprázdno, střídající se s plným zatížením těch pouhých 4kW v poměru asi 1:5. Nic těžšího nikdo v běžném rodinném baráku nemíval, ani oblouková svářečka si mezi dvěma fázemi nevezme víc, než ty 4kW.

Jenom větší zemědělské usedlosti, bývaly vybaveny lepší trojfázovou přípojkou, zpravidla pro mobilní, kroužkové elektromotory k mlátičkám, fukarům apod. s možností odběru až 7-10kW, ale s lehkým kroužkovým rozběhem přes spouštěč – to byly ty velké, litinové 60A „tlamy“, někde doposud visící jako dekorace. Jednu jsem před lety demontoval na památku, už byla dávno odpojená – přívod k ní byl proveden měděnou gumo-bavlnou 10mm2, která od zřízení v 50.letech minulého století a vedena v plášťové trubce, nebyla zteřelá.

Běžně prodávaná 32A zásuvka/vidlice začne, vlivem neošetřených přechodových odporů kolíků, zhruba po půlhodině plného zatížení 3x32A, doslova téct. K takové zásuvce je pak nutné přivést šťávu kabelem 5×10, což také není zrovna levná záležitost – běžně se tyhle instalace dělaly maximálně šestkou mědí a to už byl luxus.
Zpravidla se počítalo pro 32A zásuvku v garáži jen s jističem B25A a byl-li přívod k ní krátký, tak pro běžné kutění s cirkulárkou/svářečkou vystačila čtyřka měď, nebo šestka hlína.
Tak je to v naprosté většině garáží a třífázových přípojek v nich, dodnes.

Pokud někdo vážně uvažuje o nabíjení elektrokrámu ve vlastní garáži, neumí si to udělat sám/s pomocí známých a nechá to pak jen projít dílčí revizí, tak ať si sakumprdum připraví zhruba 55-70k, podle stavu instalace v domě, resp. podle stavu elektroměrového rozvaděče domu. Změna odběrového tarifu je nabíledni, o tom snad není nutno se rozepisovat. Upozorňuju, že jen samotná, opravdu průmyslová zásuvka pro 3x32A a opravdu trvalé zatížení, stojí okolo 1.500-1.800,-Kč, podle výrobce.
Nedá se tam použít ani „běžný“ jistič pro domovní instalace, opět to musí být průmyslový vzor, který se při trvalém zatížení po dobu např. 8h nerozteče tak, jako všechny ty různé Eatony a čínské srágory, které sem dovozci tahají. Pak je samozřejmě nutno vyměnit za průmyslový (a proudově zesílený) vzor i hlavní jistič domu a přívod k němu, jinak by to nemělo smysl.
Instalace takovéto nabíjecí přípojky v mnoha případech znamená rekonstrukci celého domovního přívodu i rozvaděče. Trvalý odběr nějakých 3x30A je vážně úplně jiná disciplína.
Vy, co umíte počítat :D si snadno spočtete, jaký trvalý tepelný výkon se bude ztrácet na jednom kolíku 3F zásuvky, pokud onen spoj (dutinka-kolík) bude mít přechodový odpor jen celkem příznivých 20-30 miliohmů.
Takový přechoďák se dá na 3F zásuvce udržet. Při běžných spotřebičích (a nárazovém odběru) nic moc neznamená. Udrží se i s menším přechoďákem, pokud se ovšem bude dařit ji a příslušenství, udržet v suchu, čistotě a zásuvka i vidlice budou mít povrchovky kontaktů, určené pro průmyslové účely.

Pamatuje si někdo „klasické“ šedivé 3F zásuvky/vidlice CVG/CZG z Dolného Kubína?
Ty všechny měly na štítku vedle dovoleného proudu, uveden také časový údaj – 6h.
Ten ale podle údajů tehdejšího výrobce a i podle platné ČSN neplatil pro zcela plné, nýbrž pro 75% zatížení a uvažována byla jakási „běžná“ čistota kontaktů i tlak dutinek na kolíky.
Ten spoj jako takový, se při zatížení pochopitelně otepluje a dostoupí-li teplota kritické hranice (pro materiál vložky s kolíky a dutinkami, to tenkrát bylo tuším 85°C), tak už byly velké problémy s následným rozpojením, vlivem nevratné deformace té plastové vložky. Kdo někdy pracoval se stavebními rozvaděči „antoníčky“, tak to velmi dobře zná – ty vytavené vnitřky prachem znečištěných zásuvek.

V tomto směru měly velmi navrch staré 25A „tlamy“, které měly kolíky i dutinky ve fatrcu keramiky a pouzdro zásuvky bylo z hliníkové slitiny, pouzdro vidlic/kabelových zásuvek bylo černě bakelitové, vše s velkou ochlazovací plochou.
Tahle stará velká 25A „tlama“ naprosto v pohodě těch plných 25A na kolík snášela, protože i když při znečištění citelně topila, tak keramika netekla, nedovolila deformaci ustavení polohy kontaktů a plocha černých bakelitových, nebo hliníkových krytů účinně teplo odváděla. Párkrát jsem vytahoval z litinové „tlamy“ vidlici, ze které se doslova kouřilo – to už se ale kouřilo z pálící se, gumové izolace žil kabelu.
Zásuvka i vidlice to přežily v naprosté pohodě. Tenkrát šlo o nouzovou přípojku pro asi pět 2,2kW kalových čerpadel po zátopu sklepů, kde čerpadla běžela přes 20h v kuse, v pojistkových patronách té zásuvky, musely být kusy 0,5mm drátu, jinak to při rozběhu celkových 11kW asynchronů ty původní 25A patrony vyráželo. Měděná instalace ze 60.let, to ustála se ctí.

Pavle, já právě s těmi projektanty jsem trvale v kontaktu a proto jsem napsal, co jsem napsal. Jestli to chceš rozporovat, podlož to doporučením EN61100. Je tam všechno.

Není to vůbec o mědi a kyslíku. To jsou jen vsugerované internetové kecy těch kvazihifistů, co každou molekulu kyslíku v té mědi slyší.

Běžné elektrorozvodné kabely typu CYKY, vyrobené v evropských kabelovnách a Evropany, obsahují měď natolik čistou, že není vůbec potřeba, brát v úvahu její čistotu, ale spíše si dávat pozor na skutečný průřez.
O čínských kabelech a šňůrách se zde rozepisovat radši nechci, to by bylo už moc vysoké a zbytečně bych se s pojmy jako CCA/CCS jen nasral.

Nejčastěji se to šidí u slaněných jader žil, tj. u „měkkých“ ohebných kabelů typu CYH/CYLY/CYSY/CGSG (postaru), kdy vypočítaný dílčí průřez a počet žilek v licně (lanku) zdaleka neodpovídá deklarovanému průřezu, ale je často až o čtvrtinu nižší.
Ale setkal jsem se s tím už i u novějších kabelů CYKY, netuším už, ze které české kabelovny to bylo, potisk tam určitě byl, ale neutkvělo mi to v paměti.
Měly to být klasické 3Cx2,5, které mi dvě přivedli do technické místnosti, jako přívod a záloha pro řízení, k výkonům pak byly ze stejného bodu přivedeny dvě 5Cx6.
Už po odblankování plášťů a hlavně žil mi přišlo, že u té 2,5 je žíla nějaká tenká. Po tolika letech práce s nejrůznějšími kabely a dráty už i poznáte, že je na ohyb nějak měkčí, než běžně 2,5 bývá.
Tak davaj v nohy do auta, pro šupléru – no tak jistěéé!
Jádro žíly mělo průměr přesně 1,6mm, což je průřez též téměř přesně 2mm2, kupující byl o celého půl milimetru čtverečního okraden.
Pro představu – průřez 0,5mm2 mívají třebas přívodní šňůry k lampičkám, radiomagneťákové osmičky atd.
Klasický nešizený kabel s deklarovanými jádry žil 2,5mm2, má mít jejich průměr 1,8mm.
Kabely starší výroby to tak měly naprosto všechny a bez výjimek. Netvrdím, že to byly jen ty ze socialistické výroby – ty to totiž měly naprosto automaticky, tam si to prostě nikdo nedovolil ojebat.

Možných vysvětlení je několik.
Buď to česká či jiná tažírna, pokud tu ještě nějaká funguje, udělala úmyslně a na objednávku kabelovny, anebo jde o číňanem taženou žílu – ale do průřezu AWG, kterou kabelovna pravděpodobně velmi levně koupila a samozřejmě o tom ví.
To by totiž přesně odpovídalo průřezu žíly 12 AWG, který se na západě opravdu běžně používá – v US jenom pro světelné instalace (a pro zásuvky lamp, ovládané spínačem ode dveří) a v ostatních sítích, s napětím 220-240V se tento průřez používá pro nenáročné zásuvkové okruhy, kde se nečeká nějaké velké zatěžování.

Jako prduch pořád nemám na pičoviny čas (D-F za pičovinu nepovažuju, scházejí se tu i velmi moudří lidé), ale můj spolužák-kamarád silnoproudař, co občas bastlí i v elektronice, co už si užívá toho „skutečného“ důchodu, se už nějakých 10 let baví sbíráním odřezků všelijakých kabelů a šňůr. Měří průměry, průřezy, kapacity, hodnotí provedení a pak výsledky informuje pár známých projektantů. V obchodech a ve skladech už ho znají a nediví se tomu, když si koupí třeba půl metru nějakého káblu/šňůry – často mu fakticky neprodejné zbytky už odkládají sami.
Co jsem viděl naposled, měl toho v garáži už plný jeden regál, všecko označené visačkami s údaji. Každý se baví jinak, tohle je aspoň užitečné, zvlášť dneska.
Právě od něj jsem měl povědomí o tom, jak se začala ojebávat i tahle oblast, ale už mnohem dávněji, ještě dlouho předtím, než se číňan naučil nejenom postupně, pomaličku a nenápadně ojebávat průřez skutečné mědi, ale hlavně se naučil poměďovat a do lanek stáčet měkké železo i hliník.
Ojeby jsou to nejenom v průřezu žil a materiálech izolací, ale například u EPS/ERO kabelů i co do tepelné odolnosti a hořlavosti plášťů i žil samotných, nebo u sdělovacích káblů ohledně účinnosti stínění. Z asi dvaceti typů EPS a ERO kabelů, je skutečnými EPS/ERO kabely asi jen 12 druhů. Zbytek je zcela běžný, jen červeně obarvený, zcela běžně hořlavý PVC a ani žíly nemají izolaci se zvýšenou teplotní odolností.
Je jen otázka času, kdy si pojišťovny začnou hlídat i tuhle oblast (zadat posudek na rozbor hmoty pláště/žil, je otázka jednoho-dvou dnů) a začnou se na tom točit.
Až zas někde v obchodě/skladě uvidíte třeba o 20% lacinější kabel, než by stál normálně a bude označený „akce do doprodání“, tak si dejte pozor. S 99% pravděpodobností jde o nějaký ojeb, co nemusí být na první pohled patrný.

O těch starých vodičích typu BGC (měděná pocínovaná žíla, dvě tenké vrstvy gumy, impregnovaná křížová bavlna buď voskem, nebo lehkým dehtem, podle druhu prostředí a trubek) ze 30. – 50.let minulého století (od počátku 50.let se už izoluje postupně vyvíjeným PVC) už jsem tady jednou psal špalek, konkrétně to bylo i k té Jimmyx-instalaci a ti chytřejší si to uložili. :D
Žíly do těchto BGC vodičů MUSELY být nutně pocínované, neboť zbytková síra, třebas i z dobře vulkanizované gumy, čistou měď napadá.
Právě to oxidující cínování žil, způsobovalo nejvíc problémů v instalacích, kde byly použity Kroutilovy svorky. :D K cínování byla samozřejmě použita směs PbSn, podle staré literatury nejčastěji v poměru Pb70Sn30. Kdo ví, jak po čase vypadá zvenčí olověná trubka, nebo i starší letovací drát („cín“), tak se nediví.
Průřezy těch BGC vodičů byly vždy v metrické soustavě a už od 1mm2. Tento průřez se používal pro naprostou většinu instalací včetně zásuvek, protože ony zásuvky sloužily pouze pro lampu, rádio, nebo jiný podobný spotřebič se zanedbatelným odběrem. Dům mého dědečka má průřezem 1mm2 BGC uděláno také všechno, kromě zásuvkového okruhu do hospodářské místnosti v suterénu, kde se asi čekalo vyšší zatížení té jedné zásuvky a proto byl okruh udělán průřezem 1,5mm2 a zásuvka je celokeramická, s vnitřní 10A plochou pertinaxovou pojistkou ve fosforbronzových, dodnes pružících držácích.
Bezproblémový chod těchto instalací byl jen tehdy, pokud byly Kroutilovy svorky udělány skutečným mistrem svého oboru a tudíž byly tzv. samoutahovací. To ale uměli skuteční mistři, běžní elektrikáři jen vzali kombinačky, zkroutili klidně i lichý počet drátů čtyřmi otočkami, kousek izolačky a hotovo.
Instalace v dědečkově domě Kroutilovy svorky nemá. Nebyly použity nejlevnější a nejmenší spojovací/odbočné plášťové krabičky s průměrem jen 60mm, ale jsou tam použity větší krabice tehdejšího průměru 75mm. Proto mohly být použity šroubovací, můstkové tlačné svorky podle německého vzoru WeKo (dnešní firma Koppelman), navenek je to jakoby kostka bakelitu, s výřezem na boku a bakelitovou šestihrannou maticí na klíč 12mm.
Je jasné, že tyhle instalace nemohly zůstat bezporuchové po masivní elektrizaci domácností žravými spotřebiči, kdy i žehlička si namísto dřívějších 400W vezme klidně 1.500W atd. Ale kde byly tyhle instalace udělány slušně, tak nikdy nedošlo k zapálení vlivem upalování vodičů – spíš to hořelo v těch spojích, nebo ten pocínovaný drát ve svorkách moderních zásuvek, které jsou konstruovány na čistou měď a nepočítají s tím pocínováním. Instalace v lepších domech, které byly udělány průřezem 1,5mm2 a motorové vývody 2,5mm2, s přívody k elektroměru a hlavním pojistkám zpravidla průřezem 4-6mm2, ty nasvorkované, ale i odborně zkroucené instalace, přežily až dodnes.
Je tak zadrátovaná spousta historických budov, často i chráněných, kostelů atd., kde se do instalace nedá moc lézt, nebo je kvůli neodborným zásahům vyloučeno protažení nových vodič do plášťových trubek. Je přitom zajímavé, že izolační stav těch BGC vodičů je tak dobrý, mezivodičová kapacita tak nízká, že lze na ty nejháklivější okruhy běžně instalovat i 10mA proudové chrániče.
To u některých moderních kabelů, s izolacemi žil ze znečištěných recyklátů, často ani nejde.