Policie by nám ráda vypínala auta a univerzity jí s tím pomáhají - zpět na článek

Vy jste si mysleli, že auto je jako nějaká svobodná věc? Jako v čem? To asi tak třicet let dozadu možná byla pravda. Nyní to vnímám jako nástroj na ovládání lidí.

– Smíte si koupit jen to auto, co vám stát dovolí, a musíte ho mít ve stavu, v jakém to stát dovolí
– Smíte s ním jezdit jen tam, kde vám stát dovolí, a jen tak, jak vám stát dovolí
– Smí ho řídit jen ten, kdo má státní certifikaci
– Jako palivo do toho smíte dávat jen to, co vám stát dovolí

Nabízí se najednou naprosto pochopitelná otázka, která mě poprvé dost uzemnila, ale čím víc nad tím přemýšlím, tím víc to dává smysl.
Proč mi to auto dovolí ta pravidla překračovat?

Jestli se chcete cítit svobodnější, a cestovat si, kdy se vám zachce, jak se vám zachce, auto je to poslední. Možná po letadle. Všechny ostatní způsoby dopravy jsou méně závazné, více anonymní.

Mně se to taky nelíbí. Ale když si sednu do auta, tak krom toho, že mám pocit, že jsem mezi egoistickými magory (což je pocit, který pochopitelně vede k otázkce, proč tu kurva už někdo konečně nezjednal pořádek a nezabránil všem těm kokotům jezdit jako čůráci), tak si připadám jako lovná zvěř. Všude na mě míří kamery, jsem sledován a měřen z mnoha pohledů. Moje registrační značka mě snadno identifikuje, a protože jsem se kdysi podílel na vývoji těch šmejdských policejních autopočítačů, co ty RZ rozlišují, a mám představu, kolik je jich v neoznačených vozidlech, jsem si jistý, že to není paranoia.
Když se chci cítit svobodně, sbalím si batoh a jdu pěšky. Na delší vzdálenosti výborně funguje spolujízda (teď nemyslím Uber, ale to, že se s někým domluvíte), ale dá se jakž takž použít i vlak.
Pěšky si můžu chtít, kam chci. Fakt hodně. Nikoho nezajímám, nikdo mě nesleduje. Teda pokud nechodím po centru Prahy nebo po Pardubicích; a bude přituhovat. Ale zatím to funguje. Můžete projít tisíce kilometrů, aniž byste se s někým museli bavit, aby vás někdo potřeboval identifikovat. A věřím, že ještě stále existuje nějaké to pravidlo, že bezdůvodně po vás nikdo nic chtít nesmí (což DF v článku píše, že už neplatí, to mě trochu děsí, kdy se to změnilo? Teda vím, jaká je praxe, zkušeností mám dostatek… ale zákon?). Pro mě osobně se tenhle způsob cestování stal daleko svobodnějším.

Jasně, chodit pěšky je zoufale neefektivní. Ale pokud jezdíte autem kvůli efektivitě, tak vám nevadí, že vás všichni kontrolují, že na vás auto bude práskat přečiny, nebo vám v nich rovnou zabrání. Krom toho, kdo nedělá nic špatného, nemá snad co skrývat.

Nejdřív se mi z té zprávy, na kterou DF reaguje, chtělo zvracet. Ale pak jsem si uvědomil, že je to jenom další bod který jako společnost míjíme na cestě za totální kontrolou nad auty. Každé dneska vyrobené auto má v sobě SIM a hlásí automobilce věci, o kterých ani nechcete vědět. A vy si můžete zaplatit přístup k nim. Elektromobily vám už plánují trasu, auta začínají jezdit za vás.
A vy, co máte auta z té éry před tím, jste nebezpeční vrazi. Viděli jste Já, robot? Ten film mě nasral, protože s Asimovem neměl příliš společného. Ale byl tam ten moment, kdy chlapík přebral ruční řízení, a všechno, co se stalo pak, na něj svedli. Tak na to zapomeňte, ruční řízení už nepřevezmete. A pokud budete mít auto, které to má, tak budete vrah. Lidí, ekonomiky, a kdyby to nestačilo, tak i planety Země.

Stát už dávno není nepřítel. Za posledních 100 let neskutečně vyrostl, a nevidím sílu, která by to změnila. Možná máte ve své sociální bublině pocit, že u vás je svět normální, a jsou to jen nějací blázni tam na internetech nebo v televizi. Jděte ven a těch lidí se ptejte. Jestli máte nějaké demokratické cítění, rychle vám dojde, že v tomhle taháte za kurva kratičký konec provazu. Nevím, co s tím. Ale odmítám lhát sám sobě, že to tak není, a udržovat si pocit, že je svět ještě normální, tím, že budu někde shánět poctivý benzín do svého 20 let starého nepřímovstřiku. Na to jsem moc mladý.

Když mi bylo 18, všechny moje osobní věci se mi vešly do auta. Připadal jsem si jako pán vesmíru, mohl jsem si cestovat, kam jsem chtěl. Kdykoli, jakkoli. V tom batohu je mnohem méně místa a daleko více to tíží na zádech. Ale za ten pocit svobody to stojí.

A pak sáhnu do kapsy, dneska už po sté, a probudím svůj smartphone, který o mě ví taky úplně všechno…