Není to tak dávno, co jsem v časopisu tuším Speed četl rozhovor s Valentinem Rossim, který řekl mimo jiné tuto zajímavou větu – parafrázuji – : Jsem rád, že jsem se narodil v době, která umožňovala jezdit se sportovními auty naplno po běžných silnicích… Tato věta mne podnítila k zamyšlení a k poněkud sentimentálnímu myšlenkovému návratu do let devadesátých, které podle mne byly poslední, kdy se u nás dalo na běžných silnicích jezdit „co to dá“.
Na mých zážitcích by se dal vystavět model těch zábavných a hooodně divokých let, o kterých musím říct, jsem rád, že jsem je přežil.
V roce 1990 mi bylo 18 let a hned v následujícím roce jsem se rozhodl, že si splním sen. V 17-ti jsem viděl na videu film Top Gun a stejně, jako mnoho mých vrstevníků, jsem intenzivně zatoužil po motorce, protože film naprosto idylicky popisoval jízdu na mašině – s Raybanny na očích, v kožené bundě s větrem ve vlasech, sluncem nad horizontem, vypadalo to prostě božsky, včetně té sexy bloncky… Jednoho dne jsem tedy zakoupil Annonci a moje parametry pro výběr motocyklu byly tři – ať je to japonec, ať to má objem nejmíň 750 ccm, a ať to stojí max 50 000 kč – veškeré prachy, které jsem měl. Do tohoto popisu se skutečně jeden model vešel – a to Honda CB 750 Four z roku 1976. Aniž bych absolutně tušil, jak takový stroj vypadá – nebyl internet, ani časopisy – jsem zavolal majiteli do Jižních Čech, sednul na autobus a s naditou náprsní kapsou odjel vstříc zhmotnění Mavericka. Musím uvést dva dost zásadní faktory – neměl jsem řidičák, nepovažoval jsem to za nutné, vždyť mi kámoš kdysi půjčil Simsona, a na kopci pod gymplem mi ukázal, jak se řadí a rozjíždí…a lehnul jsem si jenom jednou… No, a to, že jsem neměl přilbu, rukavice, ale za to koženou bundu a černé brýle, to jen tak na dokreslení.
Majitel motocyklu nebyl jen tak někdo – spojením 3 garáží na sídlišti vznikl jakýsi motoshop, jehož byl majitelem, porůznu tam stály asi tři pěkné motorky s kapotáží, a v koutě jedno podivné, černé monstrum. No, a to byl onen Four. Ačkoli jsem byl totální laik, tak na mě motocykl nepůsobil dobrým dojmem, sice měl 5 barevných samolepek Honda, ale řídítka tvaru vlaštovčích křídel, červeně lakované přední vidlice, zlatá litá kola a obrovitá nádrž, která se kymácela na rámu, to všechno se mi jaksi nezdálo. Ale to by nebyly Jižní Čechy a jejich rázovitý člověk, kdyby mé obavy směle a s ostřílenou jistotou nerozptýlil. Bohužel si nepamatuji, jak se jmenoval, ale myslím si, že to klidně mohl být Kalousek za mlada, či někdo jiný z politiky, či showbyznysu, kde všude je zapotřebí umění lhát s nevinnou tváří a jistotou pokerového hráče. Nuže – sales pitch nr.1 –ta motorka je v koutě, protože se jí tu všichni bojíme, to víte, je to strašně rychlej stroj –přesně to, co jsem toužil slyšet, proto si přece mašinu kupuju, ne?? Sales pitch nr. 2 – víte, ta nádrž se tam kymácí schválně, všimněte si, že když si sednete na sedlo, tak to sedlo nádrž zatíží a ta se ani nehne, to víte, při závodech, když si závodník lehne vinou havárie, tak může v pohodě tu nádrž odhodit, aby neshořel, že jo ….. Jo, věřte nebo ne, ale znělo mi to tak logicky, jako že když prší, tak je mokro. No, deal byl uzavřel. Sednul jsem si na ten STROJ – poctivých 240 kilo –ujel jsem přesně 40 metrů a složil jsem se. Prodejce chladnokrevně zavolal kolegu, motorku naložili na vozík a mašina se vezla 250 km k mým rodičům domů, přičemž mi ještě stačil prodal přilbu – opravdu vrchol prodejního umění.
Kamarád motorkář mne během 20-ti minut naučil jezdit na kopci za městem – dolů bez motoru, nahoru s motorem, otočit se, zařadit…. No, a to mi tak nějak stačilo k tomu, abych jel 50 km po dálnici do Prahy, kde jsem pracoval a bydlel. Měl jsem tehdy práci snů – při studiu VŠ – ze které jsem velice záhy utekl – jsem pracoval v hotelu na Václaváku a parkoval auta hostů. ANO, bez řidičáku – kolega mne posadil do VW Passat a řekl – hele, spojka, brzda, plyn – jednička, dvojka, a tak dále – to máš nakreslený na páce, no a zbytek si osahej a hlavně, vole, se spojkou pomalu – dělali jsme tam bez řidičáku tři a zázrakem jsme nejen nenabourali, ale ani nikoho nesložili.
Honda byl jeden velký problém – jak jsem později zjistil, byl to podvraťák vzniklý spářením asi 4 motorek, maminka byla skutečně CB 750 four, ale vidlice dodal jeden tatínek, kola další, sedlo také a nádrž jakbysmet, o výfuku nemluvě. A ze všech tatínků si troufám říci dostala do genů samé zlomyslnosti – nestartovala, uchlastávala se, tekl z ní olej, benzín, brzdovka, kola házela, střílela do výfuku, byla pekelně nestabilní a o brzdách nemohla být řeč, nějaká manévrovatelnost, to byl neznámý pojem. Nicméně…. Nicméně, jako při všech bláznech a začátečnících, při mně stálo štěstí a anděl strážný makal na 3 směny. To, co Hrabal tak krásně nazval Junácké štěstí zapříčinilo, že jsem se nezabil, tedy sebe, ani nikoho jiného, a to jsem při tom opravdu jel, co ta motorka dokázala, myslím, že 200 km/h. Dalším zázrakem byl jednoduchý fakt, že jsem se motorky po roce trápení zbavil za stejnou cenu, jako jsem ji koupil, i když mne 3 zájemci poslali nevybíravě do černých pekel za to, co se jim to pokouším prodat, tak ten čtvrtý svítil nadšením a řekl – to je přesně to, co jsem hledal. Byl to kluk asi o 2 roky starší, než já… Já hlupák jsem ještě žertoval, a ptal se ho – to se nebojíš chodit po Václaváku s 50 000 kč v kapse?? Pozor, byly to čerstvý devadesátky a 50 000 kč byl fakt ranec. A ta dobrá duše vytáhla z podpaží nůž velikosti slušného vesla a řekl – to kdyby si někdo něco zkusil… Přiznám se, že ještě půl roku po prodeji se mi zdálo o tom, jak ten pán do mě tento nástroj s rozkoší v očích noří, na což by měl plné právo.
Další motorka bylo šestikilo – Kawasaki GPZ 600 R – motorka krásná, stála 90 000 kč, relativně nová, jak jinak, než po „lehký bouračce, ale fakt dobře opravená“. Šestikilo mě nenadchlo, uááááááááá – nejede to, o 2 000 vyšší otáčky uááááááééééé – nejede to, další 2 000 více uááááíííííííéééé – jo, trochu to táhne, ale ne moc. Kámoš měl taky šestikilo a protože měl poněkud horší motor, který se projevoval smrdutým černým kouřem z výfuku, přezdívali jsme mu Dýzlák, s tím že když překročil 9 000 otáček, tak to byl Turobodýzl. Na této motorce jsem si samozřejmě kráásně ustlal – vezl jsem překrásnou holku, blond, modré oči, dokonalá postava… – a při vytočené dvojce jsem se na ní podíval dozadu a rukou ukázal takovou tu jako jedničku, co dělají piloti při startu, jako, že je to paráda… No, a když jsem se podíval zpátky na silnici, tak tam byla pravoúhlá zatáčka s písečkem. Zbrzdil jsem, co to šlo, motorka se cukla, holčička měkce přistála v pangejtu (bez sebemenšího poškození sebe, či svého ošacení), a já nechal pod motorkou levou ruku, a svištěl po silnici nohama napřed, ehm, po břiše. Bolest je zajímavý fenomén, vstal jsem ,nic mne nebolelo, jenom jsem měl mokrou ruku, a když jsem ohnul prsty, tak mi vylezl kloub malíčku a pár zápěstních kůstek – krásně bílé byly, i šlachy. Auto, co jelo za námi nás naložilo a dovezlo do nemocnice, kde jsem se procházel v čekárně a tam to přišlo. Někdo ve mně nahodil pojistky bolesti, které byly při bouračce vypadlé, a já zjistil, že mám zlomenou nejen podrážku levé boty, ale i prsty na této noze, no, řekněme, že kotníčkové Nike nejsou ideální boty pro kaskadéry na motorce. Ta bolest byla tak výživná, že jsem se pozvracel a … ano, i po.ral.
Poučen nezdarem s nižší kubaturou jsem skočil rovnýma nohama do stratosféry – Suzuki 1100 R – za 130 000 kč. No a to byl hukot. Motoru absolutně nestíhal podvozek. Rám se kroutil jak had když ho mlátíte tyčí, poměrně úzké pneumatiky nestíhaly krouťáku a celkově byla motorka velice DANGER. Ale byla to prostě krása !!! Na dálnici 250 – 270 a na okreskách, na těch tehdejších hnusných, rozmlácených okreskách jsme dávali i 200. Tahle motorka mne odnaučila velké frajeřině –a sice jízdy v neexistujícím prostředním pruhu na okresce. Všichni se vždy vyhnuli, když proti nim jel magor s dálkovými světly. Všichni a vždycky, až na toho invalidního důchodce s kloboukem na hlavě v šedivém trabantu. Od té doby nemám cit v levém lýtku a na koleni krásnou jizvu. Ještě, že jsem v té době měl řidičák – koupený, tehdy to šlo…
Následovala Suzuki GSX 1100 RW (pád na mokru), pak dvě Yamahy YZF 1000 Exup (bez nehody), pak málem jedna CBR 600 F – u té se zastavím. Jak říkám, byly to divoká léta. Jednoho dne mi zavolal můj známý taxikář a říká – hele, ty už nejezdíš na mašině ??? Měl bych tady jednu čórku z Brna, neboj, má to německý čísla, takže žádnej čech nebyl škodnej – neboli zlodějský nacionalismus. Na mašinu jsem se byl podívat, ale prostě jsem neměl koule. Kamarád je měl a sezonu projezdil na motorce, která se startovala šroubovákem a stejným šroubovákem se otevírala i nádrž, SPZ si vyrobil z umělé hmoty. Jo, tehdy to šlo. Pak jsem chvíli jezdil na Hondě CBR 900 RR, ale to už bylo nové tisíciletí. Přiznám se bez mučení – po zadním jsem jezdil vždycky, když jsem to nechtěl a na přední jsem šel jenom jednou na okruhu a to zase náhodou a nechtěně.
O motorkách napíšu asi tolik – jestli se někdo chce naučit jezdit, tak ať začne s motorkou, po motorce už vám každé auto přijde jako nuda, nuda. Dnes, kdy na silnicích jezdí daleko více aut a kdy se sice řidičáky nedají koupit, ale řidiči jezdí stylem mongoloidních afričanů ze středozemí , jde paradoxně více o krk, než v devadesátkách. Dříve také lidi měli z motorek větší respekt a mám pocit, že jim i více uhýbali a fandili jim, to dnes už není. Nedělám si iluze, že i dnes se prodávají šeredně zbořené stroje s rovnanými rámy a vidlicemi, jen snad, že jich je menší procento. Je fajn, že dneska už kluci mají prachy i na oblečení, boty, rukavice a …ano, gumy. My sjížděli gumy až na plátno a všechny motorky jezdily bez pojištění, protože na to prostě nezbývaly prachy. Jo, pár kamarádů zahynulo a jeden sebou vzal další 3 lidi v té hundredce, co ji ve 150-ti na okresce potkal. Paradoxně ten největší hazardér, kluk, kterému diagnostikovali zhoubný nádor, kluk, který jezdil tak, že – každá zatáčka je suchá a protiauta se vyhnou – tak ten přežil všechno bez nehody, nádor ustoupil terapii… a pak se šeredně vysekal na jizdním kole, kdy si do předního kola vpletl tašku.
A teď už k tomu zajímavějšímu a poněkud charakteristickému devadesátkovému fenoménu – autíčka. První auto jsem koupil od kolegy motorkáře, který podnikal ve stavebnictví, a i když byl stejně starý, jako já, tak měl záhy Mitsubishi 3000 GT, asi vrchol toho, co se tehdy dalo na silnicích potkat. Je sice fakt, že za ním zůstaly dluhy a prázdné firmy, ale … taková byla doba, dnes to není o moc čistší. Od tohoto člověka jsem tedy koupil nádherné VW Polo G40 – motor 1,3 litru dopovaný g-laderem. Neptejte se mne na princip, nevím, jak to fungovalo, ale jelo to šíleně !!! Autíčko lehoučký, bez posilovače řízení, na nádherných límcových kolech. Zařadili jste dvojku, zlehka jste se rozjeli, naplno prošlápli plyn do podlahy a volant vám málem přerazil ruce, gumy hvízdaly a při přeřazení na trojku ještě kvikly. To byla nááádheraaaa !!!! Jenže… jenže to byly devadesátky a mě po chvíli bylo divný, že auto jaksi táhne doprava. Ano, tušíte správně – bouračka, jak jinak J V servisu mi vysvětlili, že kupovat vůz, kde na jedné straně dáte mezi přední kolo a karoserii prsty čtyři a na straně druhé s bídou dva, není návod na dobré poježdění. Od té doby jsem už autu nevěřil a záhy se ho zbavil v autobazaru na Argentinské – to bylo sídlo, to vám tedy povím, jaké tam se daly najít poklady…
Další auto jsem kupoval s poradcem na zbořeniny. Byla to Fiesta XR2i – nádherná, černá, na 15“kolech s límcem, s laděným výfukem, motor 1,8 – 16 V, rok výroby 1992, tehdy 3 roky stará, najeto 50 000 km. Autíčko vážilo určitě pod tunu a bylo to sladké poježdění. Velký motor si s autem hrál, každý rozjezd byl povel pro protáčení gum, no, člověku je 23 jenom jednou v životě, takže parkování přes ruční brzdu, jízda smykem… Fenoménem devadesátek byly pařby a jízda z pařeb, jak se dnes říká, pod vlivem. Je to snad už promlčené, ale ani já nezůstal pozadu. Tehdy tak jezdila snad většina, vím, že je to blbý argument, ale…ale mládí a ta doba… Za sebe musím říct, že když člověk vypne rádio, otevře okno, jede plynule, nemluví a plně se soustředí na jízdu, tak je schopen dojet v pořádku a pak vypadnout ze dveří vozu. Na rozdíl třeba od trávy, kdy se zaseknete na ladění rádia, nebo nepoznáte cestu na které jezdíte 10 let. Neberte to absolutně jako návod, nebo omluvu, dnes už bych za volant po pařbě nesedl, ale tehdy Želvy nebyly a nechat někde auto, to jste se s ním mohli rozloučit. Opět fenomén devadesátek – policie. Několikrát mě chytli napitého, ale vždy se to vyřešilo – kupodivu jsem NIKDY nenadýchal, neptejte se mě, jak, prostě nenadýchal. A jednou, to jsem byl fakt dost, došlo ke krásné honičce, poprvé to vlastně bylo na motorce, to si na mě počkali za rohem diskotéky…No, nezastavil jsem, a favorit se na Suzuki 1100 nechytal. Pak jednou ve fiestě, to byla fabie, kontra fiesta a…fiesta vyhrála… Ne, nebylo to ve městě. Tehdy to prostě šlo…Fast and Furious. A ano, hlavně Young and Stupid. Ale to hlavní přišlo cca po půl roce, co jsem si Fiestu koupil – na Libeňském mostě mě zastavila hlídka policie, došlo na dýchání, kontrolu papírů, všechno v pořádku: Policista chtěl vidět číslo motoru a karoserie, které jsem mu ochotně ukázal. No a bylo vymalováno – Pane S – podívejte se na to číslo, není vám to divné ?? – No, co jako ?? Víte, to číslo se razí raznicí, takže by měla být všechna čísla v rovině, v řadě, ale tady u vás jsou rozházené. – No a co má jako být, co je na tom špatného ? – to znamená, že původní číslo je vybroušené a nové někdo vybouchal ručně číslo po čísle, to auto je zkrátka kradené…. – Jo, devadesátky. Opět, neptejte se mě jak, ale auto mi nechali, snad jen, že tehdy se na policajty tak přísně nekoukalo a byl velký prostor k vyjednávání absolutně o všem. Kamarádka měla za manžela policistu, který jezdil v noci po Praze s detektory alkoholu, klidně si přišel i na 5 000 za noc, a to v tom autě byli dva, a dělili se. Tady se ještě chvilku zdržím. Policie – víte, mě nějak nevadili, dalo se s nimi vždy dohodnout, když člověk nebyl povýšený, ale spolupracoval, vysvětloval…a …no jo…dobře…platil. Na dálnici mě lapli 2x. Jednou na motorce – závodili jsme s Mitsubishi Eclipse a jako další, nezvaný závodník se přidal Renault Laguna 3,0 – naměřeno 206 km/h – 1 000 kč a slib, že na nejbližším sjezdu zmizím z dálnice. Pak 203 km/h v autě kdy policistu obměkčila krása mé spolujezdkyně – pornoherečka, která mohla hrát dvojnici Sylvii Saint – a opět 1 000 kč ( tos mu ten litr dávat nemusel, mohla jsem mu ho vykouřit, řeklo to něžné děvče). Tehdejší dálniční hlídky, to byla práce snů, kluci vydělávali neuvěřitelné peníze a já jim je přál. Byla to doba, kdy si lidi poprvé mohli pořídit silný a rychlý motorky a auta, a mohli se s nimi svézt, co to dalo, co to jelo, doba neomezených možností, from zero to a hero, 300 z místa, 200 v městě, šála vlála… Jsem na jednu stranu rád, že ta doba je za mnou, člověk zmoudří, domýšlí souvislosti, pár bouraček a smrťáků jsem viděl, o pár kamarádů bez bázně a hany jsem přišel, a tak prostě neriskuju.
Zpátky k fiestě. Určitě si o mně myslíte to nejhorší a modlíte se, aby tenhle výlev skončil mým pobytem v base, ale zase až tak špatný jsem nebyl. Smířil jsem se s tím, že jsem si naběhl, vozil sebou neustále 10 000 kč pro strýčka příhodu policistu, a auto jsem dojezdil do úplný smrti. Během 5-ti let na něm odešlo snad všechno vinou mého stylu jízdy, širokých gum a stavu silnic – ramena, řízení, kuláky, výfuk, spojka, synchrony,chladič, páčky přepínačů, větrák ventilace, pojistky …. Jen motor, ten držel jak židovská víra. Ta fiesta ze mě udělala znalce a diagnostika poruch. Nicméně to auto jako celek, když jelo, bylo skvělé, mělo duši… Auto, ve kterém jsem prožil asi největší divočinu a fista pro mne prostě představuje moje mládí a … jo, blbost. Ale díky tomu, že jsem tohle prožil, mám pochopení pro dnešní generaci, co si koupí sportovní ojetinu a pak krvácí v servisech a machruje na semaforech a před diskotékami. Patří to k věku.
Další auto mých devadesátek byl velký exot – Honda CRX 1,6 VTi Targa. Z motorek ve mně zůstal sentiment k značce Honda, a VTi motory nabízely téměř motorkářské otáčky. Můj exemplář byl opravdu exot, jako snad jeden ze dvou kusů v ČR měl elektricky řešené stahování střechy typu targa. Ono se to blbě popisuje, ale fungovalo to tak, že vyjelo víko kufru, z něho vyjely packy, ty sebraly nadzvednutou střechu, zasunuly jí pod víko kufru, a to zajelo zpátky na své místo. Neuvěřitelně geniální a efektní. Díky složitosti tohoto systému, kdy všechno sedělo na milimetry jsem věřil, že auto není bouchlé. Ale samozřejmě bylo náležitě, devadesátkově vytuněné – modrá metla s několika vrstvami klar laku a decentní křídlo na kufru bylo ok, stejně tak rozšířená kola se zvětšeným odklonem, ale vrchol byl odmontovaný rezonátor. Auto při přepnutí na ostrou vačku – v cca 6 000 otáčkách – začalo řvát a bublat jak pětilitrový osmiválec, prostě lahůůůůdka. Bylo to auto stvořené pro zábavu, padlo do ruky, reagovalo, poslouchalo, jelo jak z praku, snad jen…příliš silný posilovač. Jeho mínus byla měkkost karoserie, auto se prostě kroutilo a střecha vrzala jak vrátka od jedové chýše, což se dalo poměrně úspěšně eliminovat promazáváním. Ale jinak…. Dokonalé, dokonalé a ještě jednou dokonalé sportovní vozítko – kupé kabriollet, ne jako ty dnešní bachraté nesmysly. Opět, auto umělo jet přes 200 a já 200 jezdil, ne vždycky, a rozhodně ne pokaždé, ale ..ale… Opět auto, co mělo duši a srdce, auto, na který se lidi smáli a holky letěly jak vosy na med: Přitom nebudilo závist a nenávist. V zatáčkách sedělo, brzdilo, podvozek hladil a žehlil, no a taky jeho obojakost – do 6 000 otáček kliďas, nad 6 000 rabiját. Kupé, co se kolem vás sevře jako měkká hebká rukavice kolem ruky a pak zase kabrio, kdy si necháte svištět vítr ve vlasech a cítíte všechny vůně léta. Od té doby si nedovedu představit léto bez kabria. Přelétnu na skok do mého auta mimo devadesátky – Honda S 2000 s hardtopem – pod hardtop regulérně foukalo, zatékalo a vrzal hůř, než targa. Prostě CRX byla srdcovka, i když se názory hodně liší, já na ní nedám dopustit.
Tolik tedy k mému prožití devadesátek. Všechny prachy, co jsem tehdy vydělal šly do aut a motorek, nejezdil jsem na dovolené k moři, proč ?? Na Mácháči byly holky hezčí a s tím, čím jsem přijel byly sakra dostupné. Bydlel jsem v podnájmu o velikosti 19 m2, a vůbec mi to nevadilo, protože jsem žil pro to, až budu sedět za volantem, nebo se držet řídítek. Partnerky byly motorkářky, nebo holky, co se nebály, a rychlost jim zdvihala sukně nejen obrazně. Byly to krásný léta. Mám pocit, že ta možnost, jet co to dá, na junácké štěstí, ta už je pryč, nenávratně, jednak že už nejsem junák, ale hlavně změnou myšlení lidí. Auta nejsou o zábavě a citu, o výdrži, kvalitě, lehkosti, drsnosti a hlavně OSOBNOSTI, nemají duši, stejně, jako nemá duši monitor, mikrovlnka, nebo notebook. Rychlost je vnímána jako zločin rovný minimálně kuplířství, ale spíš něčemu daleko horšímu. Dnešní auta jsou bezpečnější, krásná, zatraceně rychlá a udělaná tak, že jet s nimi rychle může opravdu každý – ano mám na mysli řazení páčkami, všechny ty stabilizace, asistenty, volitelné specifikace tvrdosti podvozku a výkonové křivky motoru – ale k čemu vám to je, když to nemůžete využít? A když to uděláte, cítíte, jak se za vámi táhne nenávist, zášť a hlavně nezkrotná chuť vás napráskat nejbližšímu fízlovi. V každé vesnici o třech barácích a jedné psí boudě je radar, na každé slušné rovince číhá mikrovlnka, lidi si vozí v autech kamery, na dálnicích loví Passaty… Rychlost a svoboda jejího prožití skončila. Úplatnost policajtů trvá, jenom se to posunulo o řád výše v penězích, a o nějakou tu šarži výše v hodnosti. Jediná jistota – A bude hůř.
(13x známkováno, průměr: 2,46 z 5)