D-FENS weblog představuje osobnosti Strany Zelených.
Otec
Pan Petr Uhl je známou hvězdou našeho politického nebe. Svým členstvím již stačil oplodnit několikero politických stran a hnutí: Občanské fórum, Občanské hnutí (jak jinak), Levou alternativu (wow!) a tak dále, až od roku 2002 nalezla jeho duše poklidný přístav ve Straně Zelených. Nesmíme ovšem zapomínat na jeho úplně první politické angažmá, totiž funkci vedoucího v Hnutí revoluční mládeže. Tato ultralevicová mládežnická organizace fungovala v letech 1968-1969 a kdo by se domníval, že jejím posláním byl odpor proti normalizaci, ten by se mýlil. Hnutí revoluční mládeže hlásalo, že československý socialismus je málo socialistický je třeba ho prohloubit tak, aby byl skutečně záležitostí vlády mas. Je vidět, že pan Petr Uhl není ve věcech revoluce žádné béčko. Celý životopis pana Uhla z jeho vlastního péra, pardon pera najdete zde.
Pan Uhl sen. byl několik let vězněn za své revoluční postoje. Jeho (dosud) poslední pobyt v žaláři se netýkal odboje, ale vypuštění dezinformace o úmrtí studenta Martina Šmída v listopadu 1989. Dá se říci, že pan Uhl byl v tu chvíli skutečným hybným prvkem dějin a pokud máte zájem a fantazii, zkuste domyslet další souvislosti tohoto mediálního skutku. Goebbels měl vlastně ještě docela prima práci.
Ve volebním materiálu pana Uhla nalezneme hned na první stránce skutečně kuriózní větu.
Pokud je levicovost v České republice spojována s paternalismem, s autoritářstvím, s obavami ze všeho cizího, s protiněmectvím a s protievropanstvím, s nátlakem na asimilaci menšin všeho druhu a tak dále, tak jsem levicový nebyl vlastně nikdy.
V podobném duchu se nese téměř celý rozhovor Petra Uhla, redaktora deníku (Rudé) Právo, s jiným redaktorem deníku Právo, zveřejněný kde jinde než v deníku Právo. Popravdě řečeno, nedočetl jsem to dokonce. Je to pořád kolem dokola. Ten je levicový, tamten ještě trochu levicovější, někdo jiný je zase levicový málo, až jako trochu pravicový, ale támhleti jsou ještě pravicovější a měli by se více profilovat levicově. I když se redaktor pokouší Uhla přimět, aby se začal vyjadřovat k věci a přestal žonglovat s pojmy „pravice“ a „levice“, po jistém rozjasnění při diskusi kolem volebního programu do toho Uhl spadne zase. Nakonec Uhl urazí soudruhy z KSČM tím, že je označí za protievropskou a xenofobní stranu, čímž vyčerpá zásobu přívlastků. Už dlouho jsem neslyšel nikoho mluvit tak dlouho a říci tak málo. Vlastně to, co Uhl předvedl, znám odjinud a v jiné souvislosti: takto hovořívají zmrdi. Nedovedou říci nic konkrétního, jen mlha, tlachy a „já vím všechno nejlíp“.
Syn
Jablko nepadá daleko od stromu. Jakkoli se to zdá neuvěřitelné, pan Uhl stihl při veškeré té revoluční a pak disidentské činnosti ještě souložit. Před 21 lety vyrobil syna Michala, který se nachází na pražské kandidátní listině na nadějném 25. místě. Poslanec z něj tedy asi nebude, ale našel si jinou mnohem zábavnější činnost: Je předsedou pohlavní komise Strany Zelených.
Kdyby vás zajímalo, co je to pohlavní komise, tak je to orgán, který schvaluje, zda se smíte chovat jako žena nebo muž. Hezky česky se tomu říká GENDER komise. Pohlavní Uhl tuto komisi sám vytvořil a teď ji sám řídí, k tomu ještě stačí studovat sociální antropologii na Univerzitě Karlově. Ve svých 21 letech je skutečným odborníkem a už se umí vyjadřovat tím strašlivým politicky korektním jazykem, jak nám dokládá tento rozhovor. Pan Uhl jun. v něm vyjadřuje přesvědčení, že ženy jsou v české společnosti skrytě diskriminovány a že se péče o děti nedělí mezi oba rodiče férově. V celém rozhovoru, který není příliš dlouhý, se celkem třikrát vyskytuje v různých tvarech slovo „správně“, z čehož usoudíme, že si mladý pán dobře osvojil výchovnou úlohu moderního politického kazatele.
Nevím, jaké má jednadvacetiletý pan Uhl zkušenosti s diskriminací žen, zda někdy o nějaké slyšel, přímo ji pomáhal odstraňovat nebo naopak zavádět, já však o žádné nevím, aspoň tedy takové, které by byla nad rámec běžných excesů v pracovněprávních vztazích. Jistě: pokud se jednotlivé případy vytrhají jejich věcného rámce, získáme dojem, že k diskriminaci žen v práci skutečně dochází, ale ve srovnání s jinými formami diskriminace v zaměstnání to je jistě marginální problém (ve srovnání s diskriminací na základě věku např.)
Pana Uhl jun. například operuje s argumentem, že ženy vydělávají průměrně o 25% méně než muži ve stejné profesi. A? Každý má takový plat, jaký si se svým zaměstnavatelem dojedná. Pokud s ním není spokojen, musí buď lépe vyjednávat, nebo si najít jinou lépe placenou práci. Platí to univerzálně bez ohledu na GENDER. Ženy vyjednávají málokdy a někdy si ještě zvolí natolik hovadské argumenty („já mám tři děti a mám o tři tisíce míň než ta holka z finančního, co žádný nemá“), že nemohou čekat úspěch. Kromě toho, kdyby ženy obecně byly jako pracovní síla o 25% levnější než muži, byla by to pro zaměstnavatele jistě výborná zpráva, pobídka k zaměstnávání žen a propuštění drahých mužů, takže bude ještě nějaký jiný faktor ve hře, o kterém se pan Uhl zapomněl zmínit. To je ale nad rámcem tohoto článku.
Jako protiváhu genderového opojení mladého aktivisty mohu nadhodit téma diskriminace bezdětných žen v kolektivu zasloužilých matek, která se projevuje vznikem osobitých pravidel při rozdělování odměn (stanovovaných nikoli podle kvality práce, ale počtu úspěšných oplodnění) či výběru termínu dovolené, kdy svobodné zpravidla dostávají příležitost zotavit se v atraktivních termínech, jako třeba březen nebo listopad.
Pana Uhla mladšího popudilo i Klausovo veto zákona o registrovaném partnerství. „Prezidentův pragmatismus, který odepírá právo na uznání citové vazby a potřeby sociálního zakotvení vztahu dvou lidských bytostí stejného pohlaví marginalizuje tuto menšinu a svědčí o absenci pochopení pro její práva a reálné potřeby,“ zoufal si tehdy. Vůbec nevím, co chtěl říct, jisté ale je, že se na krátkou dobu stal hvězdou homosexuálních webů a zastínil tak i Roberta.
V tomto článku na nás Čechy pan Uhl mladší kromě již známé viny za neonacismus, holocaust a koncentrační tábory uvalil ještě zodpovědnost za vtipy o blbých blondýnách: „Charakterizovat ženu pomocí klišé „křehká blondýnka“ je urážlivé a ponižující, zvlášť v souvislosti s budováním českého polohumorného mýtu o vlivu barvy vlasů na inteligenci ženy.“
Úplně mě však dorazila tato věta:
„My například máme vnitřní pravidlo strany, podle jehož litery je v každé z našich kandidátek minimálně třetina kandidátů opačného pohlaví.“
To je tedy skutečně zelená síla. Ve straně zelených se tedy kandidátní listina nesestavuje podle praxe nebo schopností kandidátů, ale zda kandidát má ocásek nebo dírku. Tomu říkám strana skutečných profesionálů a lidí na svém místě.
GENDER je sice důležitá problematika, ale ani takovému prominentnímu NGO aktivistovi by občas nezaškodilo si pořádně zašukat.
Duch svatý
Václav Havel.
Duch svatý tu byl, když otec i syn ještě nebyli. Sám o tom říká:
„Já jsem byl zelenej, když většina těch ze Strany zelených ještě nebyla na světě“.
Při všech polopravdivých historkách kolem Havlova alkoholismu, které kolují mezi lidem, není důvod mu nevěřit.
Havel se rovněž velmi vhodně zapojil do kauzy kolem Kateřiny Jacques a měl ve věci také jasno už dávno předtím, než vůbec započalo vyšetřování incidentu. Je to skutečný vizionář.
Už jsme o něm napsali mnohé. Submisivní elitář, který sice nedovede komunikovat přímo, ale kdykoli rád poskytne nějaké to moralistické moudro na požádání komukoli, kdo nastaví kameru nebo aspoň ucho. Nelze se divit, že se tato bludná existence ve Straně zelených našla. Instalací Havlovy povadlé autority jakoby se kruh uzavřel a svatá trojice dostala ten správný multikulturní nádech občanské společnosti. Rovněž Havlův kontinuální boj proti všudypřítomnému vnitřnímu nepříteli, totiž neonacismu (rasismu, xenofobii, fašismu) dodá ideologii zelené strany ten správný paranoidní nádech, který známe z románu 1984 vizionáře protentokrát skutečného jménem George Orwell. Snad Havel v jeho neutuchajícím boji proti všudypřítomnému fašismu vzpomene na svého otce Miloše a nebývalý rozkvět barrandovských ateliérů během druhé světové války, kdy tamtéž natočené filmy zpříjemňovaly německým vojákům chvíle oddechu po celodenním vláčení samopalu MP-38.
Myslím si, že důvodem Havlova zezelenání, které se jeví jako náhlý symptom než trvalý klinický stav, je jeho totální opomenutí veřejností. Aspoň v mém okolí byl Havel jako prezident zapomenut téměř ze dne na den. Jedná se tedy o pokus znovu nabootovat systém zvyklý na léta „toho prezidentování“ ve snaze napojit se opět ke zdroji moci.
(3x známkováno, průměr: 2,33 z 5)