Tento článek je reakcí na „Polemiku s úrokovým strašákem“ , ve které se autor pokusil vyvrátit „mýtus“ o nesplatitelnosti úroků ze všech dluhů.
Na úvod předesílám, že zásadní chybu vidím především v argumentu číslo 6:
6/ Banka si koupí (od „zbytku společnosti“) auto, nebo si třeba zaplatí úklidovou firmu za 2, takže banka má 100, podnikatel 3, zbytek společnosti 997 (téhož výsledku lze dosáhnout, rozdělí-li banka dividendy akcionářům, případně vyplatí platy zaměstnancům, kteří je dále utrácejí).
Ono totiž není nikde dáno, že si Banka musí koupit auto, zaplatit úklid, anebo vyplatit dividendy v celkové hodnotě svého zisku. Může samozřejmě utratit víc než svůj zisk, ale také může část zisku opět investovat do půjček se „zaručeným výnosem z úroků“. Za předpokladu že Banka zvolí variantu B, tedy znovuinvestování zisků do úrokovaných půjček, dojde v ideálním světě k růstu kapitálu Banky, a tím také k růstu čistého zisku Banky. Slovy sedláka: „Banka je stroj na peníze. Čím víc peněz má, tím víc peněz vydělá.“ K akumulaci kapitálu může samozřejmě dojít i jinak. Jistě bychom našli mnoho mezinárodních korporací a investičních skupin, které akumulují peníze. V tomto případě nás ale zajímá jeden specifický způsob tvorby zisku: „půjčování na úrok“. Proč? Protože půjčování na úrok je v podstatě nejčistější forma výroby peněz z peněz – nic jiného než peníze k tomu není potřeba.
Pokud budeme uvažovat o uzavřeném systému fungujícím s určitým počtem peněz, kdy Banka má na počátku 100 a Zbytek Ekonomiky 1000, potom Banka půjčí 100 a očekává 120. Nyní po jednotlivýh krocích:
1) Banka 100, Zbytek Ekonomiky 1000
2) Banka 0, Zbytek Ekonomiky 1100
3) Banka 120, Zbytek Ekonomiky 980
A to je prosím jenom jedna půjčka. Do příkladu nebyl započítán fakt, že Banka ve skutečnosti má 100, ale rozpůjčuje 1000. Říká se tomu Fractional Reserve Banking ( http://en.wikipedia.org/wiki/Fractional_reserve_banking ), a je to praktikováno prakticky všemi současnými bankami. Bankovní půjčování na základě „částečných rezerv“ tedy vypadá takto:
1) Banka 100, Zbytek Ekonomiky 1000
2) Banka 0, Zbytek Ekonomiky 2000
3) Banka 300, Zbytek Ekonomiky 800
A protože se půjčky nesplácí jednorázově, nýbrž každý měsíc, Všechny splátky, které se vrátí bance mohou být i nadále rozpůjčovány na úrok, takže na konci jednoho cyklu bude mít Banka ve skutečnosti ještě víc než 300, a společnost míň než 800. Slovy Sedláka: „Půjčování na úrok je stroj na pumpování peněz z okolí do kapsy věřitele.“
Úrokový strašák potom tvrdí, že jednoho krásného dne toto pumpování překročí hranici, a za tou hranicí už nebude v ekonomice dostatek volných peněz na splacení všech dluhů a úroků z dluhů, protože Banka defakto vysála nadkritické množství peněz. Toto si můžeme názorně představit, pokud dovedeme náš zjednodušený úvěrový cyklus ještě o pár kroků dál:
3) Banka 300, Zbytek Ekonomiky 800
4) Banka 0, Zbytek Ekonomiky 3800
5) Banka 900, Zbytek Ekonomiky 200
5) Banka 900, Zbytek Ekonomiky 200
6) Banka 0, Zbytek Ekonomiky 9200
7) Banka 2700, Zbytek Ekonomiky -1600
V tomto značně zjednodušeném modelu bankovnictví částečných rezerv, kdy uvažujeme že jednu korunu lze půjčit desetkrát s návratností 1,2 koruny za každou půjčenou korunu, nám stačily 3 úvěrové cykly k tomu, abychom dostali Zbytek Ekonomiky do dluhové propasti, ze které není úniku. Realita je samozřejmě mnohem složitější – Zbytek Ekonomiky má obvykle na počátku mnohem více peněz, Banka obvykle nerozpůjčuje všechno co má, a navíc si banka musí držet rezervu, což v tomto modelu není v zájmu zjednodušení zohledněno. Také v tomto modelu nejsou započítány náklady na provoz Banky. Nicméně princip je zřejmý: „Za předpokladu, že si lidé půjčují, banky umí pomocí úrokovaných úvěrů vysávat peníze ze svého okolí.“
Oponenti a kritici úrokového strašáka tvrdí, že se Banka do bodu 7 nikdy nedostane, protože Banka si zaplatí uklízečku, nebo vyplatí dividendy, a stav se opět zhoupne do stavu č.1. Kdo má tedy pravdu? Pokud má pravdu úrokový strašák, potom bychom měli být svědky hned několika významných ekonomických jevů:
1) Růst osobních bankrotů, exekucí, a růst počtu nesplácených úvěrů – CHECK
2) Extrémní zisky bankovních domů a investičních skupin půjčujících na úrok – CHECK
3) Náhlé a nečekané krachy investičních fondů vybudovaných na nesplatitelných a tedy nesplácených půjčkách – CHECK
Potom jsou zde ještě podružné ekonomické jevy: Díky půjčkám a zejména díky „bankovnictví částečných rezerv“ například dochází k dočasnému výraznému nárůstu peněz v ekonomice (mezibody 2, 4, 6). Každý nárůst peněz v ekonomice způsobuje inflaci, a proto můžeme tvrdit, že bankovnictví částečných rezerv jest spolehlivým tvůrcem inflace. Pokud by se všechny půjčky splácely tak jak mají, potom by inflaci (pokles hodnoty peněz) způsobenou půjčováváním peněz, musela nutně následovat deflace (růst hodnoty peněz), způsobená poklesem množství peněz v ekonomice na konci „úvěrového cyklu“. Pokud má úrokový strašák pravdu, potom bychom tedy měli být svědky také:
4) Náznaků a příznaků deflace ke konci úvěrového cyklu – CHECK
A protože centrální bankéři jsou všechno jen ne blbci (alespoň doufám), centrální banky budou s úrokovým strašákem bojovat.
5) Náhlé a nečekané emise nově vytištěných peněz v zájmu záchrany vysychajících peněžních toků a finančních jezer – CHECK
6) Náhlé a nečekané devalvace (rozuměj „jednorázové inflace“) kurzů měn v zájmu boje proti deflaci – CHECK
Na základě těchto bodů se domnívám, že úrokový strašák je reálný.
Nakonec jeden příklad ze života: Během první světové války se značně rozvynul moderní průmysl. Jenže když válka skončila, zájem o letadla a kulomety výrazně poklesl, a proto se fabriky přeorientovaly na „nejnovější vynálezy“ = pračky, šicí stroje, žárovky, rádia… Nového průmyslového zboží tehdy bylo habaděj. Problém byl, že mezi lidmi nebylo dost peněz na nákup všech těch moderních vymožeností. Ale když se chce, řešení se vždycky najde: Dvacátá léta minulého století byly pionýrskou dobou masivního financování pomocí úvěrů.
Například v USA od roku 1920 do roku 1929 – tedy v období velkolepého všeobecného nakupování na dluh – údajně vzrostla peněžní báze asi 10x. V roce 1929 ale přišel velkolepý krach = ekonomice došly peníze. Cenová bublina nafouknutá vypůjčenými penězmi splaskla. Dnes již víme, že krachu na New Yorské burze šlo předejít emisí nově vytištěných peněz, které by pokryly ztráty generované nevymahatelnými pohledávkami. Americký FED tehdy ale naopak stáhl část peněz z oběhu, čímž americké ekonomice defakto vysál poslední zbytky sil, a tak padla na hubu. Jedni tvrdí, že to byla ze strany FEDu obyčejná lidská hloupost, jiní tvrdí, že to byla plánovaná záškodnická akce malé tajné skupiny mimozemských ještěrů ovládajících bankovní svět. Nicméně zdá se, že moderní centrální bankéři jsou z toho opravdu o něco moudřejší, a proto dneska tisknou prachy jako o život. Odpověď na úrokového strašáka je tedy jednoduchá a uklidňující: „Nebojte se, žádné nebezpečí nehrozí, tato loď je nepotopitelná, protože peněz si můžeme vytisknout kolik chceme!“ Avšak za cenu ztráty hodnoty peněz.
PS: Mým cílem bylo oponovat tvrzení, že půjčování na úrok je zcela neškodné, protože je to služba jako každá jiná. Podle mě to není pravda. Stejně jako je oheň dobrý sluha, ale špatný pán, půjčky mohou dobře posloužit při tvorbě nových podniků, produktů a služeb, ale pokud se s nimi zachází nerozumně, a zneužívají se k nákupu zbytečností, tak stejně jako oheň dovedou zničit naráz celá města. Kdyby si lidé půjčovali s rozumem, tak by se k nám úrokový strašák pravděpodobně nikdy ani nepřiblížil. Avšak v situaci, kdy si dostatečně velká část populace půjčuje na nové ajfouny a pak to dva roky splácí i s úrokem, to už je oheň na střeše a úrokový strašák klepe na dveře…
Jediná rozumná rada proto asi zní: „Nepůjčuj si. A půjčíš-li si, všechno splať. A nesplatíš-li, tak se potom nediv.“
(2x známkováno, průměr: 3,00 z 5)