Představte si, že prodáváte almaru. Nebo ochcáfku ftédéíčku (za předpokladu, že není kradená). Nebo že se chcete nechat ostříhat, případně si propíchnout ucho. To jsou jasné příklady smlouvy mezi dvěma osobami, do které by nikdo další neměl zasahovat. Mělo by platit, že pokud se smlouva týká jen jejích smluvních stran a nikoho dalšího, měla by být ponechána smluvním stranám naprostá volnost. Bohužel, pořád ještě to tak docela neplatí a stále je zde někdo, kdo ví lépe než vy, co je pro vás dobré.
Slečna Lucie měla deprese, svět ji netěšil a došla k závěru, že chce své působení na tomto světě ukončit. O sebevraždu se již neúspěšně pokusila. Pan Matěj byl fascinován smrtí a zabíjením, ale nechtěl o život připravit nikoho proti jeho vůli. Slečna Lucie a pan Matěj na sebe získali kontakt, dohodli se, setkali se a ze schůzky odešel po svých jen pan Matěj, tak, jak si to oba předem dohodli. Slečna Lucie skončila zahrabána kdesi v lese na východním Slovensku. Tento případ je jiný, než případ zavražděné Aničky či jiných vražd, slečna Lucie prokazatelně žít nechtěla a k usmrcení došlo na její vlastní žádost. Je v zásadě lhostejné, zda usmrcení provádí lékař či laik, je v zásadě lhostejné, zda jde o objednanou a zaplacenou euthanasii v klinice Dignitas nebo zda to udělá poněkud jinak orientovaný jedinec jen za to, že jej takový čin nějakým způsobem uspokojí. Pan Matěj poskytl slečně Lucii vyžádanou službu!
Na celou věc by se nepřišlo, kdyby s jídlem nerostla chuť a kdyby si pan Matěj nedal inzerát, že hledá někoho, kdo by se nechal zabít a následně sníst. Ozval se jakýsi Švýcar, který nakonec vyměkl, své zabití a sežrání si následně rozmyslel a pana Matěje ještě navíc udal. Následně byl slovenskou místní organisací Eurogestapa nasazen agent-provokatér a Matěje se pokusili zatknout, což jim nevyšlo, protože občan, který se právem cítil nevinný (neboť s největší pravděpodobností zabíjel vždy jen se souhlasem oběti), neviděl jednak důvod, proč se nechat zatknout a druhak mu asi došlo, že ten, kdo si uzurpuje právo lidem vnucovat své názory v tak výsostně soukromých věcech, jako je život a jeho případné ukončení, se na věc asi bude dívat poněkud jinak a Matěje si vychutná. Matěj se proto rozhodl, že svoji kůži jen tak levně neprodá a těžce zraněný odjížděl z místa, kde se jej pokusili zatknout, i jeden ze zasahujících policistů. Matěj po dvou dnech svým zraněním v nemocnici podléhá.
Kdo je v daném případě tedy svině? Jednak ten Švýcar, který pana Matěje udal. Když si nechci koupit almaru, také neodepisuji na inzeráty, nabízející prodej almary. Když si nechci nechat vytetovat na pozadí svastiku, tak neodpovídám na reklamní nabídky tetovacích studií a neříkám jim, že bych chtěl mít na prdeli vytetovaný háknkrajc. A když se nechci nechat zabít a sežrat, tak bych logicky také neměl odpovídat na inzeráty, které takové služby nabízejí. Ale dobře, řekneme si, že byl to patrně srab, ztratil odvahu nebo na to neměl žaludek a rozhodl se od dohody odstoupit. Co je zmrdské, to je fakt, že do takové veskrze soukromé dohody zatáhl stát. Chápu, že někdo zatáhne stát do smluvního vztahu, kde jedna strana odmítá plnit, plní špatně nebo podvádí a předmět smlouvy nelze vymoci nebo má zásadní vady, tedy kupříkladu kdyby pan Matěj Č. to zabití provedl nekvalitně a oběť přežila, v takovém případě bych chápal a uznával i její právo na odškodné za ono zpackané zabití. To však v daném případě nenastalo. Pan Matěj by dotyčného švýcarského občana patrně už nevyhledal a proti jeho vůli nezavraždil, mimo jiné asi i proto, že by mu mohlo činit celkem zásadní problém jej nalézt.
Máme zde případ, který nás nutí se zamyslet nad tím, komu náš život vlastně patří a zda vůbec máme právo na to, aby nám někdo pomohl, rozhodneme-li se, že se nám na tomto světě nelíbí a chceme takovou skutečnost řešit. Pan Matěj tuto službu poskytoval zjevně zdarma, diskrétně a kdesi mimo civilisaci, kde tím nepoškozoval práva nikoho nezúčastněného. Jaký rozdíl oproti těm, kterým nezbývá nic jiného, než skočit z Nuselského mostu nebo pod metro a tím zablokovat dopravu a zkazit den desítkám, stovkám či tisícům dalších lidí, o neestetickém zážitku všech okolo a nákladech na čištění ulice či kolejiště a soupravy metra nemluvě. Pokud bude stát občanům právo na svobodnou dohodu ohledně jejich vlastního usmrcení upírat, znamená to, že váš život nepatří vám, ale státu. A to je sakra špatně a Matej Čurko je další z obětí etatismu. Lucii Uchnárové totiž nemá nikdo z nás právo nařizovat, že musí žít ve světě, v němž byla tak nešťastná. Má právo na svoji smrt a zrůdou není ten, kdo ji na její přání usmrtil, skutečnou zrůdou je ten, kdo by jí v tom chtěl bránit.
(1x známkováno, průměr: 3,00 z 5)