Obžaloba státní školy, Díl 8.: Syndrom podvodníka a patnáct ztracených let - zpět na článek

Zdravím, Guhijo. Díky za tip na Bernarda Stieglera, neznám ho, ale ten koncept zní velmi trefně a určitě si to dohledám.

Jen bych z analytického hlediska doporučil opatrnost při terminologii: vědomí není to samé co myšlení. Delegování samotného myšlení na stroje má totiž paradoxně i svá obrovská pozitiva. Dává to člověku kognitivní prostor se zastavit, získat mentální odstup a neřešit problémy okamžitě jen na základě zbrklých emočních reakcí.

K Vaší hypotéze o nárůstu odkladů: Ta myšlenka o aktivaci limbického systému a podvědomé vzpomínce rodičů na vlastní školní trauma je vynikající a nepochybně to bude silný motor. I tak bych si ale tipnul, že těch faktorů se tam v pozadí potkává více. Koneckonců, stačí se podívat do Asie, kde je ten systémový dril dotažen do absolutního sociálního maxima – tam už ten limbický systém rodičů nevelí k pouhému odkladu, tam už rovnou velí děti z pudu sebezáchovy raději vůbec nemít.

Zdravím, Guhijo. Nedalo mi to, na toho Stieglera jsem se hned podíval a vlastně mi to díky vašemu postřehu hrozně hezky secvaklo dohromady s Maslowem, Franklem a dokonce i s Huxleym.

Když se na to totiž podíváme historicky: Většinu dějin dřelo 95 % lidí na poli. Řešili jsme čistě spodek Maslowovy pyramidy – abychom neumřeli hlady. Smysl života byl jasně daný přežitím, přírodou a tradicí.

Pak přišla průmyslová revoluce. Stroje nám vzaly z rukou motyky, přesunuli jsme se do továren. Vyřešili jsme hlad, ale přesně jak říká ten Stiegler, přišli jsme o zručnost. A hlavně – lidi vytržení z přirozeného prostředí najednou ztratili ten jasný smysl existence. Vznikl masový nihilismus, to známé Franklovo ‚existenciální vakuum‘. A čím jsme tu prázdnotu v průběhu 20. století zaplácli? Přesně podle Huxleyho vize – konzumem, levnou zábavou a instantním dopaminem.

No a teď jsme ve fázi, kterou zmiňujete vy. Dneska sedí většina lidí v kancelářích a umělá inteligence se chystá udělat s úředníkem a Excelem to samé, co kdysi udělal traktor v zemědělství. A jak varuje Stiegler, hrozí nám, že delegujeme na stroje i tu naši schopnost myslet a rozhodovat se.

Jenže já v tom vidím i obrovskou, pozitivní šanci. AI nám totiž bere jen to nudné, algoritmické a výpočetní myšlení. Když to uchopíme správně, může nám to uvolnit ruce i kapacitu hlavy k tomu, abychom se jako společnost konečně masově posunuli na samotný vrchol Maslowovy pyramidy – k opravdové tvorbě a seberealizaci. Získáme čas.

Jediný zádrhel je v tom, že na tenhle evoluční skok musíme lidi připravit. A tady právě narážíme na limity dnešního školství. Ono není nutně nějak zlé nebo záměrně ničivé, spíš prostě jen zamrzlo v tom 19. století, kdy logicky potřebovalo vychovat hlavně spolehlivé a poslušné zaměstnance k pásům a do úřadů. Dneska už ale nepotřebujeme s roboty a algoritmy soutěžit v poslušnosti, paměti a rychlosti zpracování dat. Potřebujeme to školství tak nějak rozumně ‚upgradovat‘, aby děti učilo to, co stroje neumí – tvořit, hledat kontext, adaptovat se a hledat ten ztracený smysl. Jinak vážně skončíme jen jako ti odevzdaní kognitivní proletáři.