O naději

Featured Image

Tento text je určen pro ty, kteří z jakéhokoliv důvodu nechtějí volit do Evropského parlamentu.


Čekají nás volby do Evropského parlamentu. Z nějakého důvodu mají tyto volby nejnižší volební účast ze všech voleb v ČR. To je něco, čemu dlouhodobě nerozumím. Pojďme se na to podívat a říct si, proč k těm volbám jít.

EU má jistě mnoho výhod a kladů, ale do dobré myšlenky se postupně vkrádají „trojské koně“, které ji postupně erodují. Bohužel, tyto trojské koně jednou za pět let stavíme sami, protože většina z nás k tomu pravidelně přispívá svojí malou třískou tím, že na ně prostě kašlou. Proč je to důležité?

Velká část našich nově vzniklých zákonů je transpozicí legislativy EU. Pokud to není transpozice, je u každého zákona alespoň vyhodnocován „soulad s legislativou EU“, která ta je nadřazena naší legislativě. Pokud EU legislativu netransponujeme, hrozí nám sankce. Ale zde je ještě jakýsi náznak toho, že o této legislativě hlasují naše zákonodárné orgány. Pak tu máme institut Nařízení EU, která musíme transponovat, ať chceme, nebo ne. Podle judikatury soudu EU, která je opět nadřazena naší, je nařízení v rámci EU platné už od začátku jeho účinnosti, ať už ho transponujeme nebo ne. Je tedy zřejmé, že naše legislativa je ve vleku té unijní a nelze s tím nic moc udělat.

Česká republika ročně odvede do EU určitou částku. Loni to bylo necelých 70 miliard. To jsou zhruba 4 % rozpočtu ČR. Navíc EU přímo vybírá cla a některé další poplatky za zboží, které končí v ČR. Když hledáte absolutní číslo ročního odvodu, je těžko dohledatelné. Zato se snadno všude dozvíte, o kolik více z EU přišlo do ČR. Je to moc, nebo málo? Absolutně je to více než celý roční rozpočet resortu zemědělství. Nebo dvojnásobek výdajů na vědu v ČR. Nebo součet rozpočtů ministerstev průmyslu a obchodu a spravedlnosti. Je to v rámci rozpočtu dost peněz. EU s tímto balíkem zatřese a tyto peníze pak vrací stylem: tomu dala, tomu víc, tomu dala, tomu nic. Takže se podporují rozhledny v údolích, soukromé hotely, cyklostezky a výstavba soukromých domů maskovaných jako penziony. Ovšem nikdy nezapomene na kapitolu, které se říká „neziskový sektor“, který je schopen projíst i desítky procent z těchto peněz, protože publicita musí být.

Pokud se politická situace v některém státě nevyvíjí podle představ EU, podíl se danému státu
nevyplatí, nebo se tím alespoň pohrozí. Ale odvod pochopitelně daný stát zaplatit musí. Legislativa EU je nastavená tak, že dotace, které jsou schválené a příjemcem vymahatelné, nejdříve daný stát vyplatí z vlastního rozpočtu a až poté žádá o proplacení EU. Ta milosrdně vyhoví, nebo také ne. Tím, že nevyhoví, klidně i dočasně, může do státního rozpočtu „trestaného“ státu udělat pořádnou díru a statistiky se propadají. Když je stát hodný a proplácí se více, statistiky plnění rozpočtu uspokojivě bobtnají a státu „se daří“. O popularitu těchto opatření, ať už v pozitivním, nebo negativním směru, se stará onen „neziskový sektor“ placený z fondů EU, který to „těm špatným“ patřičně osladí a „ty dobré“ naopak vychválí. Také může použít příjmy z rozpočtů členských států jako záruku za pořádně tučný úvěr, což se stalo třeba za covidu. Až dojde na splácení, členské státy budou do EU stále odvádět, ale zpět už nic nepůjde.

EU také funguje stylem pyramidového schématu. Když přijdou nové státy, kde je třeba občany a instituce vychovat, platí jim více, než přispívají a ty jsou tedy „v plusu“. Ty, které jsou v EU dlouho a již jsou vychované a začleněné, těm platí méně a jsou to donátoři těch prvních. ČR je aktuálně pořád stát, který dostává více. Ale jak budou přibývat nové závazky a nové státy, kde bude třeba financovat občanskou společnost, ČR se propadne do mínusu také.

Máme něco jako fond, do kterého povinně přispíváte, on si na vás vezme půjčku, část vám z ní dá pro účely, které vám určí, ale splácet musíte celou. Z toho, co do fondu odvádíte, vyplácí lákavé úplatky novým členům. A vy, když už máte zainvestováno, dostáváte příkazy, jak se máte chovat a co si z toho, co dostanete od fondu zpět, smíte koupit. Když to porušíte, zastaví vám vyplacení peněz, co jste do něj vložili. Pěkně drzé a podvodné letadlo, že? Vstoupili byste do něčeho takového dobrovolně? Pak je tu takzvaná společná politika EU. Díky tomu, že je EU bezcelní prostor, nastavuje celní politiku vůči zemím mimo EU a také podmínky pro dovoz zboží. Ztratili jsme tedy přímou kontrolu nad regulací zboží, které našemu trhu škodí, nebo naopak prospívá a nemůžeme to nijak ovlivnit. Podobně je to v případě obrany a diplomacie.

Pořád jsou volby do Evropského parlamentu tak nevýznamné a nedůležité, abychom jeho obsazení nechali náhodě?

Pojďme se podívat na trochu čísel. V minulých volbách do EP byla volební účast 28,72 %. Z 8,3 milionu voličů bylo 2,3 milionu platných hlasů. Nejsilnější partaj (ANO) získala 6 % možných hlasů a nejslabší, kterou byla KSČM s jedním mandátem, necelá 2 % možných hlasů. V součtu všechny strany, které získaly mandáty do EP, volilo 24 % voličů. Pokud bychom to přepočítali na počet obyvatel v ČR, pak se jedná o 19 % lidí, kteří souhlasili se složením europarlamentu za ČR v minulých pěti letech.

Stručně a jasně: V nejsilnějším orgánu, který ovlivňuje naše životy, sedí lidé, které tam chce jen každý pátý občan. Divíte se pak výsledku?

Co za tím stojí?

Zaprvé, ono okřídlené „Bůh je vysoko a císařpán daleko“. To platilo před sto a více lety a nyní už to neplatí, protože EU je zatraceně blízko a ovlivňuje naše životy takříkajíc online. Ale veškeré restrikce a represe jsou na nás přenášeny přes orgány a zákonodárce našeho státu. EU se tváří „my nic, my vám jen proplácíme dotace, vše se schvaluje u vás v parlamentu“. Podobný přístup zvolila středověká inkvizice, kdy byl heretik odsouzen na hranici církevním tribunálem, ale poté předán světské spravedlnosti, která vykonala ortel. Takže církev měla čisté ruce. Oni nikoho neupalovali. To světská spravedlnost. Nechali jsme se ošálit tím, že EU vlastně je pozitivní. Vlastně nic špatného nedělá. Tak proč se zabývat volbami do EP? To je ale velká chyba! Jedná se o nejdůležitější zákonodárný orgán pro Českou republiku.

Zadruhé, tam kandidují opravdoví zoufalci. To je bohužel realita. Personální vyprázdněnost je problémem současné politiky, kdy výrazná osobnost je zatlačována, protože „na každého se něco najde“. Do popředí se dostávají kolektivní orgány, kde je odpovědnost rozmělněna. V ČR jsou to strany, v EP jsou to frakce. Ty až na pár výjimek hlasují jako jeden muž a jsou výrazně ovlivněny lobbingem a stranickou poslušností. Zvolení kandidáti jsou víceméně jen rozhraním pro předání vůle mezi lobbistou a hlasováním. V EP je to díky frakcím násobně palčivější než v orgánech ČR. V ČR znáte osobnosti, na které se můžete obrátit. Můžete je reálně vidět, setkat se s nimi a vidíte, kdo a jak hlasoval. Evropský parlament je jednolitá masa šedých úředníků daleko od ČR. Jejich jména neznáte, výsledky hlasování neznáte a je problém je získat. Díky tomu jsou tam nominovány pouze osoby, které lze v ČR postrádat. Lidé, kteří tam sedí od zavedených stran, to takhle provozují několik volebních období a jsou už institucionalizováni. Bez vlastní vůle a rozumu. Sem tam probleskne, kdo pro co hlasoval, ale následky jejich činů se obvykle projeví až dávno po tom, co už v EP sedět nebudou, takže je to všem jedno.

Co s tím?

Zvýšit povědomí o tom, co Evropský parlament dělá, co projednává, jak jsou jeho výstupy důležité a kdo a jak hlasoval. To je práce na dlouho. Drtivá většina občanů ČR nezná ani orgány EU, natož její zákonodárný proces. Jeho dopady se obvykle dozví až v okamžiku, kdy se povinně implementují do našeho právního řádu a zákonodárci se kritice brání s tím, že „my nic, to EU, my musíme“.

Rychlejší variantou je vybrat si někoho, kdo není zpracován a je naděje, že může něco změnit. V předchozích volbách byl nejvyšší počet preferenčních hlasů necelých 54 000 hlasů. To je počet členů větší facebookové skupiny nebo několikadenní návštěvnost lepšího blogu. Poměrně malá skupina může volbami dost zamíchat a změnit pořadí kandidátů. A tím se dostáváme k poslednímu a nejdůležitějšímu bodu:

Potlačit argument „je jedno koho budu volit – stejně to nezměním a ani nemám, koho bych volil, protože s nikým nesouhlasím a menší zlo nevolím. Když budu volit někoho z malých stran, mé hlasy propadnou.“ Toto je nejnebezpečnější omyl, kterého se dopouštíme a který se snaží v nás větší strany pěstovat. Má evokovat myšlenku: buď budete volit nás, nebo váš hlas propadne, takže volte nás. Tím znechutí lidi, kteří by mohli volit strany s menší šancí získat mandát, odradí je od voleb, protože i když tam půjdou, tak „jejich hlasy propadnou“ a tím posílí hlasy svých věrných voličů. Jedná se o poměrně nebezpečnou a úspěšnou manipulaci a logický klam.

Pokud jste nebyli volit, pak si ve výsledku najděte tu nejhorší stranu, se kterou nejvíc nesouhlasíte, a tu jste zvolili. Osobně a nezvratně. Volit „kohokoliv“ je vždy lepší než nejít volit. Při volební účasti 25 procent má totiž každý jeden získaný hlas váhu 4 hlasů těch, kteří volit nešli! Pokud nepůjdete volit, vaše hlasy nezvratně propadnou ve prospěch té nejhorší strany, která svoje zástupce do europarlamentu vyšle. Voliči této strany jsou možná blbí, ale jsou disciplinovaní, přijdou vždy, zvolí ty svoje a strany na to sázejí. Na váš úkor, protože vy jste jen remcal a zůstal doma. Proto aktuálně vidíte volební hesla pro zvýšení volební účasti, které jednotlivé strany financují – ale hlavně pro svoje voliče. Jsou si totiž toho jevu vědomé.

Pokud volit půjdete, tak i v případě, že budete volit naprosto náhodnou stranu, vybranou stylem enten-týky, nebo zakroužkujete někoho z konce kandidátky, tak sice existuje nenulová pravděpodobnost, že hlas také propadne, ale bude tu naděje. Naděje, že jste vy osobně nezvolili tu nejhorší variantu. Naděje, že nová skupina europoslanců, i kdyby byla plná naprostých zoufalců a diletantů, alespoň trochu zpomalí negativní jevy v europarlamentu, protože „ti noví“ ještě nebudou nasáklí stranickou disciplínou EU a jejich získání nebude tak snadné. Bude tu naděje, že z nové masy šedých eminencí vyvstane ta jedna, která se té mase lobbistů a frakčních pořádků v EU zkusí postavit ve prospěch občanů ČR, a když už nic, tak nás aspoň varuje. Pokud takových, kdo přijdou, bude víc, naděje se možná zhmotní. A jak jsme si ukázali výše, nemusí těch lidí být „zas tak moc“. A jste to jen vy, kteří tím, že půjdou volit, tím, že se alespoň o něco pokusí, nechají naději žít. Protože i malá naděje je lepší než naprostá beznaděj a tupá odevzdanost. Jděte volit. Poproste svoje blízké, kteří by volit nešli, ať to přehodnotí a jdou. Své kamarády ze svého okolí. Lidi, kteří deklarují, že volit nepůjdou. Voliče alternativních stran, kteří propadli beznaději. Nenuťte jim, koho tam mají hodit, nechte to na jejich vůli a rozhodnutí. Ale hlavně ať jdou a nechají naději naživu. Zkuste jim interpretovat tento text. Každý jeden z vás, který si to rozmyslel a půjde volit, má totiž sílu 3-4 hlasů.

A to za pokus stojí.

I kdybyste si náhodně vybrali volební lístek a ten tam hodili, má to totiž smysl – bez ohledu na to, že to možná dopadne jako obvykle.

BĚŽTE, PROSÍM, VOLIT!

 


02.06.2024 Transmitter+


Související články:


12345 (122x známkováno, průměr: 1,41 z 5)
7 362x přečteno
Updatováno: 2.6.2024 — 21:32
D-FENS © 2017