Americkým „demokratům“ se povedlo přesvědčit širokou veřejnost, že oni — samozvaní liberálové a progresivci — hájí práva menšin, kdežto republikáni a konzervativci jsou ti „hnusní rasisti“ a „bigots“.
Vtipné na tom je, že ve skutečnosti je tomu přesně naopak.
Demokraté vždy přihlíželi k rase a naprosto nestáli o rovnost všech před zákonem. To se netýká jen jejich dnešního konceptu „dobrého rasismu“ alias „pozitivní diskriminace“ — ten je až důsledkem chytrého tahu prezidenta-demokrata Lyndona Johnsona, který se na palubě Air Force One nechal slyšet: „Zařídím, že negři budou volit demokraty dalších 200 let.“ Demokraté byli rasisté od počátku a v jejich rasismu spočívá i řada projevů jejich politiky, zákazy zbraní nevyjímaje: už tehdy šlo demokratům v prvé řadě o to, aby měli „jejich lidé“ monopol na moc nad ostatními.
Podívejme se tedy na kus levičáckého pokrytectví: nechť se bigotní a rasističtí „liberálové“, „progresivci“ a „demokraté“ najedí vlastních soudů.
Linie rasismu a nerovnosti práv se historií demokratické strany táhne jako červená nit. Mimo prezidenta za demokraty [dále jen „(D)“] Johnsona — o kterém ještě bude řeč — se táhne od současnosti, kdy se Clinton (D) o Obamovi (D) nechal slyšet, že „ještě před pár lety by nám nanejvýš nosil kávu“ táhne přes prezidenta Harryho Trumana (D), který napsal: „myslím si, že lidé jsou si rovni, pokud se nejedná o negry nebo Číňany“ až do doby před americkou občanskou válkou.
A to nemluvím o marxistech frankfurtské školy a Ayersově hnutí „Weatherman“ teroristů, kteří svůj program marxistické revoluce postavili na tom, že levicoví akademici z univerzit a médií ovládnou masy etnických menšin a jejich pomocí dobudou USA a přetvoří je dle svých představ.
Ale to všechno začalo již dávno předtím. Kde se vlastně demokraté a republikáni vzali a jak se obě strany k otázce rovnosti práv stavěly historicky? Pro odpověď na tuto otázku musíme skočit do první poloviny 19. století, kdy se na demokraty a republikány kvůli otázce otroctví rozpadla do té doby „mainstremová“ strana demokraticky-republikánská. Hádejte, na čí straně stáli demokraté? Ano, na straně otrokářů.
Populární demokracií k občanské válce
Když se v roce 1820 dělilo bývalé „Luisianské teritorium“, prošel Senátem tzv. „Missourský kompromis“. Podle toho bylo otroctví na sever od rovnoběžky 36°30′ zakázáno. Výjimku dostal nově vzniklý stát Missouri, který měl patřit mezi státy otrokářské; aby se zastoupení zastánců a odpůrců otroctví v Senátu vyrovnalo, vznikl stát Maine jako „free state“, tzn. se zákazem otroctví.
V roce 1854 ovšem demokrat-senátor Douglas prosadil do zákona o vzniku států Kansas a Nebraska koncept. tzv. „populární demokracie“, podle kterého si o otázce otroctví měli hlasovat lidé na každém teritoriu, nikoli Kongres. Douglas tento koncept prosazoval jednak proto, že jej viděl jako jedinou cestu k zachování Unie — když se politici v Kongresu nemohou shodnout a všechna hlasování o otázce otroctví končí patem, nechť rozhodnou lidé — a jednak proto, že by umožnil rozšíření otroctví i do severních států USA.
Problém byl, že tento zákon fakticky rušil „Missourský kompromis“ — a tak se od demokraticky-republikánské strany odtrhli republikáni a zbyli demokraté. Na tomto místě se sluší podotknout, že někteří demokraté — mezi nimi právě Douglas — se přinejmenším formálně stavěli do libertariánských pozic když argumentovali, že federální vláda nemá co určovat, o čem smí rozhodovat státy samotné; a že mnozí republikáni se rekrutovali z řad tzv. „free-soilers“, kteří chtěli na novém území farmařit a báli se, že bohatí otrokářští velkostatkáři z Jihu si rozeberou všechny dobré parcely a zbudou jen „drobty“.
Na každý pád se do Kansasu začali masově stěhovat aktivisté obou stran — odpůrci i zastánci otroctví — ve snaze dosáhnout místní demokratické většiny a „populární demokracií“ ustanovit a uzákonit svůj pohled… A tak se „demokraticky“ povedlo vytvořit ozbrojené potyčky, kdy ozbrojení jižanští „aktivisté“, „Border-rufiáni“, přepadali, vypalovali a občas vyvražďovali „free-staterské“ farmy či osady, snažili se násilím ovládnout volební místnosti a „demokratické boje“ v Kansasu se staly jakousi předzvěstí americké občanské války.
Mimochodem, historie má veselý zvyk se opakovat, protože dnes si „free staters“ říkají libertariáni, kteří se snaží o podobný princip: Free State Project usiluje o to, aby se do New Hampshire nastěhovalo 20 000 libertariánů, kteří chtějí skrze většinový hlas ve státě prosadit svůj pohled na věci veřejné, rovnost před zákonem a maximální svobodu jedince… Zatímco demokraté nazývají free-staters „největší hrozbou pro stát“ a chtěli by je „nějak vypudit„, podle reprezentantky 8. okrsku Cynthie Chase (D) kupříkladu tak, že „jim vytvoří tak nehostinné prostředí, že další nepřijdou a možná by utekli i někteří z těch, kteří tam už jsou.“
Inu, stejně to brali Border-rufiáni: formálně demokraté, ale jenom když jsou v početní převaze. Když nejsou, tak se z nich rázem stávají násilničtí oligarchové. A co do Border-rufiánského ovládání volebních místností — Obama od toho má Černé pantery.
Tím ovšem rozkol neskončil. Demokraté se rozdělili v zásadě na dvě frakce, jižanskou (vedenou fire-eatery, usilujícími o oddělení jižanských států) a severní, mimo jiné i podle reakce na odmítnutí návrhu vnutit otroctví i teritoriím, která si skrze „populární demokracii“ odhlasovala jeho zákaz. Jižanští demokraté vykládali i Douglasovu „populární demokracii“ v Kansasu jako úskok abolicionistů a pokus otroctví zakázat a na prezidenta nominovali Johna Breckinridge; severní demokraté na prezidenta nominovali již výše zmíněného Douglase; a tak oba prohráli proti kandidátu nové republikánské strany Lincolnovi, který se umístil první (Douglas byl celkově druhý a Breckinridge třetí).
Zbraně v rukou černochů? Nikdy! Říká „demokrat“
Právě do doby okolo americké Občanské války se ale datuje velmi důležitá věc, a to sice všemožné regulace a záliba v zákazech, vytvářejících „zločiny bez obětí“. Má to jediný háček: tehdy byly zákazy cílené nikoli na všechny, nýbrž na etnické menšiny. Ku-klux-klan rozhodně nechtěl, aby se mu černoši mohli bránit puškami, takže se jedním ze stěžejních politických bodů demokratů staly… Zákazy zbraní.
„Kdyby byla černochům přiznána privilegia a výsady občanů, vyňalo by je to z působnosti speciálních zákonů a policejních regulací, které státy Jihu považují za nutné pro svou bezpečnost.
Osoby negroidní rasy, které byly uznány jako občané kteréhokoli státu Unie, by dostaly (…) plnou svobodu slova na veřejnosti i v soukromí; svobodu se veřejně shromažďovat kvůli záležitostem politiky; a svobodu držet a nosit zbraně kamkoli by šly.
Toto vše by (…) ohrozilo pokoj a bezpečnost Státu.“ – z rozsudku Nejvyššího soudu Dred Scott vs. Sandford, 1865
Ty samozřejmě nebyly nic nového. Ještě před založením USA stálo ve francouzském „Zákoně o černých“ že kolonisté Luisianského teritoria jsou povinni zastavit, odzbrojit a zmlátit kteréhokoli černocha, který by u sebe měl jakoukoli zbraň; pokud by černoch seděl na koni nebo odmítal zastavit, měli jej zastřelit. Když Spojené Státy získaly New Orleans, jednou z prvních iniciativ plantážníků bylo odzbrojení všech svobodných černochů, jejich propuštění ze zaměstnání, která zbraně vyžadovala a dokonce zákaz výuky šermu!
Otroci a mnohde ani propuštění otroci tak zbraně držet a nosit nesměli; to se trestalo třeba 21 ranami bičem (přičemž jak vysvětluje Kronika Nového města pražského, to nebyla žádná prkotina, protože zručný/sadistický kat dokázal již třetím úderem biče strhnout kůži a následně vytrhávat kusy masa; 20 ran bičem tak mnohdy znamenalo — a v muslimských zemích, kde se bičování dodnes provádí také stále znamená — „ubičovat k smrti, pokud si to kat usmyslí“). Tomu ještě přidalo povstání otroků pod vedením Nata Turnera, v jehož důsledku např. stát Virginia zakázal černochům učit se číst a psát a taktéž i svobodným černochům zakázal „držet či nosit jakýkoli zámek (součást zbraně), vojenskou zbraň, jakýkoli střelný prach či olovo“. (Zajímavost: Wikipedia podrobně popisuje zákaz vzdělávání černochů, ale zákaz držení zbraní politicky korektně vynechává.) V Tennessee to vzali ještě vážněji a změnili Ústavu tak, že namísto formulace „Svobodní lidé tohoto Státu mají právo držet a nosit zbraně pro svou obranu“ uváděla „Svobodní bílí lidé tohoto Státu mají právo…“
Vizionářské regulace a „Zákony Jima Crow“
Nejvyšší soud Severní Karoliny předběhl svou dobu, když již v roce 1840 podmínil držení zbraní povolenkou od soudu — samozřejmě jen pro ne-bílé, běloši žádné povolenky nepotřebovali; právě povolenky na zbraně jsou totiž stěžejním nástrojem „kontroly zbraní“ — ale o té až dále. Aby tento zákon udržel, neváhal překročit 2. dodatek americké Ústavy (s tím, že Ústava USA nemůže omezovat libovůli jednotlivých států) a znásilnit vlastní precedent: v roce 1843 totiž vynesl, že Ústava Severní Karoliny garantuje jedinci nosit zbraně, pokud jsou dlouhé zbraně nošeny tak, že „neděsí lidi“. Svobodný černoch Elijah Newsom nicméně držel brokovnici bez takové povolenky a ačkoli soudce první instance uznal, že je nevinen (povolenka že je nesmysl), státní zástupce se odvolal a Nejvyšší soud musel velmi „kreativně“ argumentovat a kličkovat, aby překroutil právo a omezil držení zbraní „nepohodlnými lidmi“; mimo jiné tehdy tvrdil, že pokud černoši nemají volební právo, nevztahuje se na ně Ústava, resp. Bill of Rights.
Po Občanské válce se toto změnilo: v roce 1866 černoši formálně dostali rovnoprávnost. Ale kdo chce, hledá způsoby — a Jih chtěl. Takže zákony o černoších — „Black laws“ — byly nahrazeny tzv. „Jim Crow laws“ (přičemž Jim Crow byla hanlivá přezdívka černochů). Jak vidno z názvu, nezměnilo se nic vyjma fasády — a to se týkalo nejen jména, ale i praxe. Pohleďte: vzniká politická korektnost.
Jim Crow laws fungovaly tak, že pod fasádou rovnoprávnosti umožňovaly nerovnoprávnost. Jedním z kritérií pro povolení něčeho se tak mohla stát nějaká daň či poplatek, na který černoši neměli — kupříkladu $100 za povolení k pobytu ve městě (asi $2 800 či 53 000 Kč v hodnotách roku 2012), které převážně chudí černoši neměli (a kterýžto koncept byl posléze zopakován zákazem prodeje levných zbraní; kořeny mnoha dnešních zákazů jsou právě v této době), testy gramotnosti (což, zejména po předchozích zákazech výuky čtení a psaní zabíralo velmi slušně na nemalou část černochů; a pokud byla „nežádoucí osoba“ gramotná, šerif jí mohl dát jako test čtení třeba noviny v čínštině či němčině); a konečně, „skvělé“ nápady zaručování se a „may-issue“.
Zaručování se bylo provozováno kupříkladu v Missouri ještě ve 20. století a fungovalo tak, že chtěl-li kdo pistoli či revolver, musel si sehnat psaná doporučení na papíře s hlavičkou od dvou „osob dobré pověsti“ — soudců, právníků, ředitelů velkých společností apod. —, kteří dosvědčí jeho „dobrý charakter“ a ta následně předal šerifu, na jehož uvážení bylo, jestli vydá povolení k nákupu. Pokud jste byli běloši z vyšší společenské vrstvy, jistě jste měli mezi přáteli právníky či obchodníky, kteří se za vás zaručili. Ovšem když jste byli chudý běloch nebo černoch… Jejda.
A pak tu byla ta kouzelná věc s „may-issue“: i když jste sehnali ona doporučení, stále bylo na libovůli šerifa, jestli vám ono povolení na zbraň vydá či ne. Taková pojistka demokratů pro případ, že by černoch sehnal například doporučení od nějakého republikána. Šerif se sám rozhodne jak chce — a nikdo mu do toho nemůže mluvit.
K tomu vyšly zákony, které de iure zakazovaly kupříkladu nošení zbraní na obranu, ale — jak se v roce 1941 vyjádřil soudce Beaufort o floridském zbraňovém zákonu —, ty byly prosazeny „pouze za účelem odzbrojení černochů a nikdy nebylo zamýšleno, aby platil pro bílé.“ Koho potrestá a koho ne bylo přeci na šerifovi…
V těchto ohavnostech mají tedy kořeny jak zákazy určitých druhů zbraní pro určité skupiny „neprivilegovaných“ (Saturday night specials ban, Law Enforcement Only, zákazy krátkých zbraní), tak may-issue povolenky na nošení zbraní (jedinou povolenku na nošení revolveru v celém San Franciscu měla například politička propagující zákazy zbraní, Dianne Feinstein (D)).
Rošáda s voliči: laissez-faire versus socialismus a rovná práva versus rasismus
Po americké Občanské válce demokraté — i skrze praktickou absenci republikánů v oblasti — relativně stabilně ovládali americký Jih až do roku 1964 a soutěžili zejména mezi sebou. Rozdíly byly zejména ve vnímání ekonomiky, kde zpočátku převažovala víceméně škola izolacionalismu a laissez-faire ekonomiky říznuté mírným merkantilismem zejména co do státní podpory infrastruktury a bankovnictví (průmyslníci si hájili své zájmy). Zajímavý je z tohoto hlediska souboj mezi Groverem Clevelandem a Williamem Bryanem o zlatý standard, kdy si Bryan myšlenkou „zaplavení ekonomiky levnými penězi ze stříbra“ získal množství příznivců, kteří opakovaně nominovali jak Bryana samotného, tak později jeho bratra.
Ke zlomu došlo s nástupem Franklina D. Roosevelta, který ve straně provedl menší revoluci. Odmrštil i zbytky dědictví laissez-faire a zavedl emotivní označení: právě „FDR“ totiž začal používat slova „liberál“ a „progresivec“ (pokrokář) k označení příznivců svého socialistického programu „New Deal“ a „konzervativec“ jako označení svých oponentů. Ne-socialističtí demokraté tedy zformovali tzv. „American Liberty League“ a pokusili se vzít si demokratickou stranu zpět, ale FDR byl výtečný řečník a demagog (laissez-faire demokraty označil za zlotřilou odnož republikánů, která „vymačká americké dělníky jako pomeranč“) a bez problémů je smetl, v důsledku čehož řada z těchto demokratů přestoupila kvůli ekonomickým otázkám k republikánům — to byl první výrazný zlom v rozložení voličů v novodobější historii obou stran.
Následující léta řešila demokratická strana zejména boje o zahraniční a vnitroekonomickou politiku proti „konzervativcům“ a domácím komunistům; zlom přišel s agendou „lidských práv“, jakou dnešní učebnice historie připisují dvěma demokratickým prezidentům: všemi milovanému Kennedymu a zejména jeho nástupci, Lyndonu Johnsonovi s jeho programem „Skvělé společnosti“ a vychvalovanými sociálními programy „proti chudobě“.
A v tom je zakopán pes. Johnson byl pro demokraty — a vůbec pro další vývoj americké politiky — naprosto stěžejní. Velmi rychle, na konci 50. let, totiž pochopil, že mají-li demokraté politicky přežít a uspět, potřebují hlasy černochů. A tak naplánoval a posléze provedl rošádu: vyměnil bělošské hlasy „Pevného jihu“ za hlasy etnických menšin a levicových intelektuálů na většině významných univerzit. Tím bylo dílo dokonáno.
Lyndon Johnson: muž, který převrátil rasismus naruby
Lyndon Johnson začínal jako učitel a této části své kariéry následně využíval v srdceryvných proslovech na adresu nebohých menšin, kterým je třeba pomoci („Nikdy nezapomenu na tváře těch hochů a děvčátek z té malé Welhausenské mexické školy, a pamatuji si i bolest v jejich tvářích, když si uvědomili, že je pro téměř všechny z nich vysoká škola nedostupná, protože jsou chudí“). Mimo to pracoval pod Rooseveltem v rámci „New Deal“ a veřejnosti je znám za své velkorysé sociální programy. V příkrém rozporu s touto mediální tváří je ovšem fakt, že za 24 let, která se angažoval v politice jako reprezentant za Texas a následně jako senátor (1937-1961), hlasoval proti téměř každému návrhu zákona o lidských právech, který navrhli… Republikáni. Ti se totiž i nadále snažili fakticky zavést rovnost práv.
Zlom přišel v roce 1957. Prezident Eisenhower — republikán — tehdy navrhl zákon, který měl zlikvidovat „Jim Crow laws“ a zajistit, že etnické menšiny budou moci volit i de facto, nejen de iure. Jmenoval se „Civil Rights Act of 1957“. „Bojovník za práva menšin“ Kennedy (D), jen tak mimochodem, hlasoval proti tomuto zákonu.
Lyndon Johnson (D), tehdy v pozici předsedy senátní většiny, okamžitě pochopil, že se demokratická strana hrozí otřást v základech. Pro Jižany bylo naprosto nepředstavitelné, že by jej podpořili — ale Roosevelt vyměnil severské voliče demokratů za levicové intelektuály, kteří se pro hnutí občanských práv naopak nadchli. Akutně hrozil rozklad demokratické strany na umírněné severské a radikální jižanské demokraty, stejně jako v předvečer Občanské války. Jak tomu zabránit?
republikánský zákon musel být zneškodněn. Johnson využil svého postavení a zákon poslal Soudní komisi Senátu, které předsedal James Eastland, zapřísáhlý odpůrce občanských práv. Eastland dokázal republikánský návrh změnit k nepoznání a do značné míry přizabít či „zneškodnit“, což s povděkem kvitovali jižanští voliči demokratů; zároveň ale zákon prošel, což kvitovali prozměnu severští voliči demokratů z řad intelektuálů a aktivistů. Vlk se nažral a koza zůstala téměř celá.
Bylo ale jasné, že takový stav není udržitelný. Demokraté se museli rozhodnout: buď menšiny a občanská práva, nebo americký Jih. A Johnson se opět zachoval jako liberální vizionář. Doslova řekl toto:
„Tihleti negři se stávají docela sebevědomými a to je pro nás problém, jelikož mají něco, co nikdy předtím neměli — politický tah, o který to své sebevědomí mohou opřít. Takže s tím musíme něco udělat; musíme jim něco dát, jenom tolik, aby zmlkli, ne dost na to, aby to skutečně něco změnilo. Protože když nic neuděláme, jejich spojenci se postaví proti nám a nic je nezastaví, my vyčerpáme průtahy a potom už žádným způsobem nebudeme moci zabrzdit všechny možné divoké zákony. Bude to jako druhá Rekonstrukce. “ – senátor Lyndon B. Johnson (D), 1957
Zajímavá slova od ochránce práv černochů, není-liž pravda?
A jeho slova nezůstala nepovšimnuta. Černoši historicky volili „lincolnovské“ republikány, Martina Luthera Kinga nevyjímaje. To vše se změnilo, když se Kennedy na popud svých bystrých poradců ozval, když Nixon mlčel: King mu to nezapomenul a 28. října 1960 veřejně deklaroval, že ačkoli chtěl původně volit republikány, nakonec bude volit Kennedyho. Načež se stal zázrak: 75% černochů zvolilo rasistickou stranu — a Kennedy takřkajíc o vlásek vyhrál skrze „hlas černého muže“.
20. ledna 1961 začala éra Kennedyho administrativy — s Johnsonem jako viceprezidentem a bratrem JFK Robertem (který před volbami „mírnil“ demonstrace za lidská práva) jako ministrem spravedlnosti (ten nechal v roce 1963 proti Kingovi nasadit odposlechy a štěnice, což „liberální“ historici ospravedlňují tím, že chtěl Rob Kennedy skrze odposlechy Kinga očistit od nařčení…) Kennedyho administrativa se i nadále pokoušela hrát na obě strany: aktivistům za lidská práva dávali sliby — ale zároveň je přesvědčovali, aby nedemonstrovali a pokud možno vůbec nic nedělali, nečeřili vodu a nepopouzeli Jih (k velkému rozhořčení mnoha těchto aktivistů, kteří se dožadovali odpovědi „na čí straně vlastně Kennedyho vláda stojí“). A u slibů také po většině zůstalo, jak si můžete přečíst v relativně vyrovnaném historickém článku o Kennedym a občanských právech: Kennedy neudělal moc pro zrovnoprávnění v republikánském smyslu, tedy pro nepřihlížení k rase a rovnosti práv, zato jako jeden z prvních začal v masovém měřítku zavádět kvóty „pozitivní diskriminaci“, když stávající rasismus — že bílí dostávali kvůli své rase dobré pozice a černí špatné — obrátil naruby tak, že ve státních službách přestal přijímat jako řidiče černochy (a tedy místo nich začal přijímat bělochy a jiná etnika), zato je vehementně prosazoval do vyšších funkcí ve státní správě a agenturách a chlubil se statistikami, kolik procent příslušníků jaké etnické skupiny pracuje na jakých pozicích.
Ačkoli hrál Kennedy opatrně, jeho se podpora u Jižanů propadla z 60 na 44%. Bylo jasné, že na obě strany se hrát nedá. A bylo to jasné zejména Johnsonovi, který Kennedyho nahradil. Ve svém prvním období (tj. jako náhrada za Kennedyho) se tedy Johnson ještě držel při zemi a hrál podobně, jako Kennedyové — ale ve druhém období jej již nic nedrželo zpět a mohl odstartovat velkolepé programy sociální „pomoci“, kterými rozložil tradiční černošskou rodinu, učinili velké množství budoucích „afro-američanů“ závislých na státu a tím splnil to, co podle knihy Ronalda Kesslera „Inside The White House“ prohlásil na palubě Air Force One: „Zařídím, že negři budou volit demokraty dalších 200 let.“
Johnson nastavil americké demokratické straně mantinely, v jejichž rámci se pohybuje dodnes: dělat dojem, že nesmírně pomáhá menšinám, ale ve skutečnosti je ovládat a držet při zemi (není náhoda, že demokraté sypou přerozdělené peníze do humanitních oborů, ale systematicky ničí průmysl, ve kterém pracovala většina „normálních“ černochů); zakazovat všechno, co by snad komu mohlo umožnit, aby nad ním Stát či policie měla méně moci; přerozdělovat a tak ovládat masy; a to vše podporovat skvělým PR, velkolepými gesty a systematickou nerovností v podobě „dobrého rasismu“ alias pozitivní diskriminace.
Na tomto základě mohlo posléze vzniknout hnutí levicových „Weatherman“ teroristů a všelikých bojůvek za přeměnu USA na socialistický stát, protizbraňové aktivisty jako Sarah Brady s jejím „náš cíl vytvořit socialistickou Ameriku může uspět jen tehdy, když ti, co by nám mohli vzdorovat, budou úplně odzbrojeni“ nevyjímaje.
Zdroje:
Steven K. Schneider – Robert F. Kennedy
John Heilemann, Mark Halperin – „Game Change: Obama and the Clintons, McCain and Palin, and the Race of a Lifetime
Ronald Kessler – Inside The White House
http://voices.yahoo.com/the-democrat-plantation-top-racist-quotes-notable-10497063.html
http://socialistworker.org/2006-2/611/611_08_Kennedys.shtml (dog eat dog)
Julian Bond: Kennedy’s call set vote pattern, Daily News – Oct 23, 1980
http://www.huffingtonpost.com/the-relentless-conservative/the-democratic-partys-two_b_933995.html
http://www.christianpost.com/news/bill-clinton-a-few-years-ago-obama-would-be-carrying-our-bags-81091
http://en.wikipedia.org/wiki/History_of_the_United_States_Democratic_Party
http://en.wikipedia.org/wiki/History_of_the_United_States_Republican_Party
http://jpfo.org/articles-assd02/cramer-racist-roots.htm
http://jpfo.org/filegen-n-z/ngn-download-view.htm
(2x známkováno, průměr: 3,00 z 5)