Milé děti! Strýček Vincenzo se probral z deliria tremens, které si způsobil poté, co mu chlebodárce zvedl životní úroveň přidáním hromádky českokreditů, zároveň nasbíral nové zážitky, utřídil si myšlenky a rozhodl se Vás obšťastnit / potrestat dalším výplodem své mysli.
Dnešní povídání budou krátké úvahy a historky, pro lepší stravitelnost. Tož započněme naší bohulibou činnost.
Telata I.
Jsem aktivním členem svazu SVVMHDPST (Socek Využívajících Výhod Městské Hromadné Dopravy a Platící Si Tramvajenku) a snažím se to nějak zůročit. Ani se o to nemusím moc snažit, neb každé ráno zažívám situace, které mi jen tak z paměti nevymizí.
Lidi se totiž chovaj jak telata. Každé ráno jezdím metrem, a každé ráno se opakuje ta samá situace. Vlak přijede na nástupiště, zastaví, ještě zavřené dveře obstoupí kordón cestování chtivých spoluobčanů a dveře se otevřou. To co se stane potom, má zřejmě souvislost s chováním telat. Asi to bude stejný reflex který mají telata vypěstovaný – celý den se pasou, a jak se otevřou vrata do chlíva, letí se schovat.
To samé se odehrává v metru. Zaměníme otevřené dveře vlaku za vrata od chlíva, a máme tu paralelu. Lidi chtějí vystupovat a telata se hrnou dovnitř. Navzájem si nadávají, šlapou po sobě, strkají se…. Tiše stojím stranou, počkám až ten ruch ustane a pak v klidu nastoupím a cestuji. Jak snadné. Do litrové flašky 1.5 litru vody nenarvu i kdybych byl Caprfíld. Stejně tak nejdřív lidi musí vystoupit a pak můžou nastoupit. Pro mnoho našich spoluobčanů – pracovní název telata – ovšem problém stejně složitý, jako řešit kvadraturu kruhu.
Telata II.
Aby byla zachována rovnováha, musím spravedlivě podotknout, že se telata nacházejí i uvnitř soupravy. Lhostejná stvoření, apatická vůči svému okolí. Předpokládám že jsou to telata z nástupiště, odpočívajíc v apatické strnulosti poté, co úspěšně vybojovali svůj kousek životního prostoru ve vagónu metra.
Protože když vlak přijede do stanice, zastaví a dveře se otevřou, nastane následující jev: Telata z nástupiště se hrnou dovnitř, lidé se snaží vystoupit a do toho se ve vagónu metra naslepo motají telata z minulé zastávky, která tvrdošíjně odmítají se posunout byť o deset cm, aby nepřišli o své místečko na slunci. A přispívají tak ke všeobecnému zmatku. Velmi vysoká koncentrace je hlavně na přestupních stanicích, směrem pryč od přestupních stanic tento jev ubývá.
Prudiči.
Dnes ráno jsem byl svědkem, kdy téměř na konci trasy B (dvě stanice před konečnou) nastoupila do vagónu mladá maminka s kočárkem. Nenastoupila do prvního, či posledního vagónu, určeného pro přepravu kočárků. Nastoupila do čtvrtého vagónu. Zaparkovala stranou u protějších dveří a chystala se věnovat své ratolesti. Místo toho se stala terčem kritiky apatické postarší padesátnice, která rázem obživla a obula se do ní. Jak si to představuje, být v tom voze s kočárkem, že má jet do prvního nebo posledního vagónu, jak k tomu ty lidi přijdou… bla bla bla. Maminka s kočárkem jela ty dvě stanice a ve vagónu bylo dohromady asi 15 lidí. A všichni lidi, kteří měli přijít k úhoně, spokojeně seděli. Včetně telete prudičky.
Telefonista.
Dnešní cesta ze zaměstnání mi připomněla jednu příhodu, starou asi dva měsíce. Dneska jedné paní v metru zazvonil mobilní telefon, a já, který stál asi metr od, jsem napjatě očekával věci budoucí. Paní projevila rozum, telefon zvedla, řekla „jsem v metru, zavolám za půl hodiny“ a zavěsila.
Úplně jiný level předvedlo tenkrát jedno vohnoutele. V jedné stanici přijal hovor a začal se vykecávat. Vlak poté co vyplivl a nabral cestující, se se škubnutím rozjel a zmizel v tunelu. A signál zmizel taky. Telefonista začal s obligátním „slyšíš mě?“, pak začal nadávat, něco mačkat, a to už jsem byli ve stanici. A co se nestalo – telefon zvoní. Zvedne ho a povídá „ty vole, seru na oskara, furt to vypadava, no, povidej, sem v metru, lidi jak sraček“. Vlak zopakuje zastávkovou proceduru a mizí v tunelu. Signál taky. „Slyšíš mě?“ „Co je s tim kramem?“. Ladí a kadí, hraje si s telefonem a už vjíždíme do stanice.
Telefon opět zvoní. Telefonista ho zvedá, nadává jak vzteklej, že to nezažil, aby v praze nebyl signál, stěžuje si a…. hadejte co. Správně. Mašinka udělá škub, rozjede se a uteče před signálem do tunelu. Mrška jedna vykutálená. Na další stanici telefonista, rudý vzteky a hotov zničit aparát, sám volá a říká:
„Hele, ja sem v metru, až vylezu tak tě procinknu, tady maj na píču signál, furt jim to vypadává“.
Celou dobu jsem to s potlačovaným smíchem pozoroval (a nejen já) a říkal si – je to možný, není to možný….. Bylo to jistý.
Jooooooo……… a jak má člověk s takovýmhle materiálem pracovat :o)
A přitom by stačilo kdyby lidi „jen maličko přemejšleli“. Jenže to bysme chtěli po vohnoutech (zmrdi, jak víme, sockou nejezdí) a telatech moc….
(Zatím nikdo nehlasoval)