Vduchu postsametové nostalgie připomenu oblíbený vtípek mého otce. Zněl nějak takhle: „všechno má svůj konec, jen párek má dva a telefonní linka tři“. Od té doby se hodně věci změnilo. Žijeme ve svobodné zemi, státní orgány nemohou nikoho odposlouchávat jen tak a telefonní dráty nemají tři konce, protože se spojení realizuje jinak.
Můj telefon má zvláštní závadu. Je netěsný.
Příběh první: Estébácká gorila
Bylo nebylo, utrpěl jsem nevýznamný konflikt s gorilou, která hlídala provozovnu nejmenované firmy. Gorila byla toho názoru, že když jsem šel do provozovny, měl jsem s sebou tašku, která ve areálu zůstala, což je podezřelé. Fakt je, že jsem žádnou tašku neměl, pouze desky s výkresy, které tam zůstaly jako příloha objednávky. Gorile jsem sdělil, že pokud má poznatky, že došlo k nezákonnému jednání nebo ohrožení zájmů jeho zaměstnavatele, aby zavolal policii, ale jinak že s ním nebudu nic projednávat. Chvilku mi vyhrožoval, že to dá do zápisu, že mě může zadržet do příjezdu policie, různě někam telefonoval a vykřikoval věci typu „vyzývám vás, abyste se nevzdaloval“, tomu všemu jsem se pouze usmíval a měl ho na praku. Měl jsem dojem, že se mě snaží vyprovokovat, abych udělal něco ošklivého. Když jsem se toho nabažil, tak jsem mu řekl, že s dovolením zavolám policii sám, protože mě nezákonně omezuje na svobodě, což jsem okamžitě začal vykonávat. Kapituloval, když jsem byl u čísla 8, nervy měl dobrý. Řekl jsem mu pouze svrchu uvedené dvě věty a pak ještě „užijte si zbytek služby“.
Pokud čumíte na modré porno, znáte asi různé formy stále stejného dialogu, který ve finále vede k tomu, že sprostý podezřelý na sebe prozradí něco, na co se ho vlastně ani nikdo neptal:
Spravedlivý policista: „Byl jste v Ostravě a zabil jste Coufala!“
Sprostý podezřelý: „To není pravda“.
Spravedlivý policista: „Ale v Ostravě jste byl! Máme důkazy.“
Sprostý podezřelý: „Ano, ale prodával jsem tam kradenou elektroniku“.
… a tašku, tašku jste měl?
Z auta jsem zavolal známého, který v téže firmě pracuje, a popsal jsem mu celou příhodu s tím, zda je to normální nebo ne. Známý potvrdil, že to bohužel u nich je normální, protože hlídači dostávají odměny za tzv. incident a pokud se ve firmě objeví někdo nový, snaží se najít důvod pro „incident“, aby měli čárku. A že bezpečnostní referent firmy je bývalý fízl, takže mu je čárkovací systém blízký. To sedělo. Doslova jsem během této komunikace použil výraz „estébácká gorila“. Toto sousloví jsem však užil toliko v telefonní komunikaci se známým, ale nikoli směrem ke gorile.
Druhý den mi volal bezpečnostní referent z téže firmy, ten bývalý fízl, a chtěl se mnou probírat jakýsi incident, během něhož jsem se choval nehezky k hlídači a měl ho nazvat estébáckou gorilou. To mně zaujalo. Zeptal jsem se ho, zda si je zcela jist tím, že chtěl říct to, co právě řekl. Fízl se zarazil a následně hovor kvapně ukončil. Už jsem o něm neslyšel.
Příběh druhý: Mám ten matroš
Tahle příhoda je tak z roku 2016. Jedna spolužačka z vysoké školy podniká ve výrobě nějakých prototypů. Z hlediska systému je zcela nenápadná, je provdaná za Francouze a žije jednou nohou ve Francii, proti systému nic nemá, skoro bych řekl dokonce naopak. Jednou potřebovala k realizaci zakázky plastové záslepky, tak začala shánět ve svém okolí. Znám člověka, co vyrábí a prodává množství různých záslepek v odstupňovaných rozměrech. Tak jsem je propojil a dohodli se. Ještě zbývalo dořešit, jak dostat špunty z jižních Čech do severních Čech. Šlo to poslat nějakou zásilkovou službou, šlo to poslat taxíkem, ale taky šlo, že bych to strčil do kufru a vzal s sebou do Prahy, kam jsem toho dne jel. Měl jsem se setkat s lidmi z nejmenované dopravní organizace v hospodě kousek nad Prahou a známá skrz špunty navrhla, že tam během večera přijede a špunty si vyzvedne. Vycházelo to tak optimální z pohledu cena/výkon. Špunty byly ještě teplé, jak vypadly z lisu, když jsem je dostal. Celé jsme to domlouvali po mailech s tím, že až budu mít špunty v ruce, tak že zavolám. To jsem taky učinil. Řekl jsem pouze, že mám ten matroš, je to v dobré kvalitě, i barva že je OK a že si to předáme, jak jsme se domluvili.
Tmavý superb čekal přesně tam, kde bych taky čekal, kdybych chtěl sledovat sám sebe. Bylo to místo, kterým jsem musel projet. Všiml jsem si ho úplně náhodou jen díky tomu, že měl nápadně přišroubovanou registrační značku. Má to tak celá řada policejních vozidel. Že jede za mnou, jsem zjistil až před Pískem. V Písku jsem na něj udělal pakárnu a vmanévroval jsem ho před sebe, takže jsem zase viděl tu registračku s nápadnými šrouby. Projel jsem jí aplikací SPZ ČR, v databázi ČKP nebyla, takže jasná páka. Jinak jsem na to nereagoval. Posádka superbu se chovala spíše tak, abych si jí všiml než naopak.
V Praze na Radotíně se superb odpojil a v místě, kde je úsekové měření se připojila Octavia. Opět ideální místo na předání stráží, přesně tak bych to taky udělal. Kucí byli tentokrát perfektně předvídatelní.
Začal jsem to brát jako sport a dal Jižní spojku adrenalinovým způsobem, s neustálým kličkováním mezi jízdními pruhy. Kucí evidentně věděli, jak se v městském provozu pohybovat a zvládali udržet vizuální kontakt i tak. Pražská posádka byla o hodně lepší než ta jihočeská. Ocásek se těsně před cílem odpojil. Nejspíš použili nějaké další auto, nebo čekal další team v hospodě.
Nechápal jsem, k čemu je krucihergot tahle kašparáda. Z předchozí mobilní komunikace museli vědět, kam jedu. Tak jsem dovodil, že jim rozhodně nejde o to, kam jedu. Celou věc jsem přisuzoval tomu, že ti lidé z té organizace, se kterými jsem se měl sejít, nejsou zrovna prosystémoví a tohle je cesta, jak se mi systém snaží vzkázat, že se mu tenhle networking nelíbí anebo je eminentně zajímá, co že mám za „matroš“ a myslí si, že ho budu po cestě někomu předávat.
Během večera se dostavila známá a já jí přendal do auta obě krabice se špunty. Řekl jsem jí, že jsem si skoro jistý, že za ní pojede nějaké auto nebo že jí možná dokonce policie zastaví. Známá byla zastavena uniformovanou policií asi 5 km od místa předání „matroše“ a byla jí provedena zběžná kontrola vozidla kvůli „pátrání po kradených předmětech“, včetně otevření těch dvou krabic, ve kterých nebylo nic jiného než dva tisíce žlutých špuntů. Prý vypadali velice zklamaně.
Tahle příhoda byla v mnoha aspektech nevysvětlitelná. Každopádně se ukázalo, že mailová komunikace byla bezpečná a telefonek byl podle očekávání netěsný.
Příběh třetí: Vševědoucí správní orgán
Jeden známý a příznivec Mobility 2014 se dostal do nějakých dopravně-správních obtíží a hrozila mu ztráta řidičáku. V obraně před správním orgánem mě ustanovil svým zmocněncem. Sice jsem zpočátku měl tendenci hrát to zcela rovně, protože jsem neviděl způsob, jak obviněnému prokázat to, co mu kladou za vinu, ale potom, co správní orgán začal duchařit, usoudil jsem, že mu ukážu i svoji temnou stránku. Úřední osoba je bývalý policista, jehož znalosti správního práva jsou slušně řečeno povrchní a není přiliš srozuměn s tím, že by se obviněnému mělo něco dokazovat. Hlavní je trestat piráty a vybírat pokuty, a tomu je třeba podřídit všechno ostatní.
Když si to tak vezmete, dostat se v dnešní době do spárů agresivního správního orgánu je dost děsivý zážitek. Obce si vymohly prodloužení prekluzivních lhůt, aby mohly vybrat víc pokut do obecních rozpočtů. Prekluzivní lhůta u přestupků je tak stejná jako u některých trestných činů. I soudci Nejvyššího správního vám f2f řeknou, že to pokládají za extrémní příklad nerovnováhy mezi mocí úřadů a právy občana a že je neuvěřitelné, že vláda a parlament na něco takového kývli. Má to ten praktický následek, že úřady popotahují různé nešťastníky celé roky a vedou s nimi opotřebovací válku, až někdy po dvou letech občan kapituluje a přestane se těm kurvám bránit, protože ho to prostě psychicky udolá. Což ale nebyl případ našeho obviněného, který neměl nic takového v plánu.
Další detaily ke kauze nebudu uvádět, protože ještě běží. Při ústním jednání jsem navrhl vyslechnout svědka události, který se na místě samotném přihlásil, nabídl své svědectví a nechal tam svoje telefonní číslo. Telefonicky jsem o tom informoval obviněného s tím, že by možná mohl dotyčného zavolat, pohovořit s ním jako chlap s chlapem a přesvědčit ho, aby se párkrát z jednání omluvil, protože přece jen prekluze se blíží.
Navrhnout důkaz svědeckou výpovědí jistě není běžná obstrukční praxe. Za normálních okolností to nemá významný potenciál řízení protáhnout. Typicky nějakých 10 dnů na fikci doručení, pak dalších pět dnů na předvolání s přestihem. 15 dnů nic neznamená v tříleté prekluzivní lhůtě. Jako úředník nemůžete předvídat, že účastník řízení instruoval svědka k procesním obstrukcím. Pokud ovšem nemáte přístup k tomu, co dotyčný říkal do telefonu, to pak můžete do rozhodnutí napsat tohle:
„Je zjevné, že výslech svědka je nadbytečný a ze strany zmocněnce se jedná o bezdůvodné protahování řízení o přestupku k prekluzi“.
Fíčurka informačně netěsného telefonku je jistě zajímavá. Jistě, vybral jsem příklady, které jsou spíše frapantní a stejně dobře je mohla způsobit náhoda. Firemní fízl mohl náhodou zvolit podobná slova jako já, správní úředník mohl dojít svým mozkovým myšlením ke stejnému závěru jako já a tak dále. Ale moc tomu nevěřím.
Pravděpodobně existuje nějaký způsob, jak si fízlové vyměňují poznatky z odposlechů se svými přáteli bývalými fízly. Bylo by to sice zcela v rozporu se vším, co jste kdy slyšeli nebo četli o zákonných podmínkách odposlechů, ale kde není žalobce, tam není soudce a i kdyby byl žalobce a soudce, chybí důkazy. Jsou to všechno jen pocity a domněnky, které skládají určitý obrázek, a ten nemá na pozadí žádná fakta. Osobně mám za to, že ta statistika o pár tisících soudně povolených odposleších za rok je jen taková pohádka pro veřejnost, aby v klidu žvatlala do svých aparátů, zatímco díky dálkovému 24/7 přístupu k veškeré komunikaci přímo u operátorů probíhá „vytěžování“ telefonní komunikace a souvisejících metadat zcela flexibilně a nebyrokraticky.
Jak řekl bývalý policejní prezident Kolář, když si je člověk jistý, že nic nespáchal, může mu být jedno, že ho někdo odposlouchává. Jiná pravda z prostředí policie naopak říká, že neexistují nevinní, jen nedůsledně vyšetřovaní.
Naučil jsem se s netěsným telefonem žít. Sem tam do něj dokonce záměrně vypustím něco, co chci, aby režim věděl. Třeba že nějaký úředník přijal úplatek nebo že městapák v jednom nejmenovaném malém jihočeském městě nabízel za tři litry nezapsání jednoho pravomocně uděleného trestného bodu do registru.
Zvykl jsem si na to, že skutečně kritická komunikace se musí odehrávat osobně nebo pomocí zašifrované komunikace a myslím, že by si něco podobného měl osvojit každý, kdo žije v naší svobodné a demokratické zemi a ještě nerezignoval na své soukromí.
Takže děkuji systému a svému děravému telefonku za každodenní tréning základních survival návyků. Jinak by to byla nuda.
08.12.2019 D-FENS
Související články:
- Takový trochu jiný e-shop (21.1.2020), D-FENS
(500x známkováno, průměr: 1,16 z 5)