Nej… volby před námi - zpět na článek

Co se mé dvouleté vojny týče – už tehdá byli lampasáci specifický druh lidí, se kterými se to muselo umět, jinak Vás to semlelo přinejmenším často do útvarové basy, dokonce některé až do Sabinova. pro ty, co na vojně nebyli – v Sabinově byl ten nejhorší vojenský kriminál, jaký zatím nedokázali reálně vykreslit ani v té nejhorší, nejbrutálnější a nejdokonaleji zpracované virtuální realitě. Byli jsme tam s partou budějovických radiokomunikačních specialistů pracovně jenom týden, ale po tom týdnu jsme opravdu a doslova při odjezdu brečeli štěstím, že se můžeme vrátit k „normálnímu“ útvaru a už v tom prostředí nemusíme být. Průměr ztrát odsouzených /velmi často nadlouho a za píčoviny, třeba za přepísklou šikanu, při které někdo umřel, nebo aspoň utrpěl trvalou újmu na zdraví, ale velice často v letech mé služby za kontráši vykonstruovanou špionáž atd./ činil dlouhodobě, tedy od konce 60.let, kdy to zařízení oficiálně vzniklo, až do cca poloviny 80.let okolo 8‰. Pro někoho hrůzné číslo /osm kluků ze sta ročně/, ale kdo někdy ten kriminál aspoň viděl zevnitř, nedejbože zažil, to číslo je až překvapivě nízké. Jestli si někdo pod ZVS představuje nějakou buzeraci a dva roky ztraceného života, újmu na psychice atd., tak to byla naprostá, dvouletá doslovná selanka proti tomu, co zažívali často dost vyděšení kluci ve vojenském kriminále a zavření třeba na 6-8 let /nic neběžného/.
Jestli mě něco naučila vojna /při mém přirozeném odporu k takzvaným autoritám z vůle strany a vlády/, tak to, aby se lampasácký vlk dobře nažral a moje koza přitom dva roky zůstala úplně celá.
Nebylo to přímo o tom, jak si za dva roky zdeformovat vlastní charakter kvůli tomu, aby jim člověk vyhověl, ale přesně o tom, naučit se s takovými lidmi, jako byli tehdejší lampasáci všech hodností, naučit komunikovat jazykem jejich kmene a přitom si zachovat duševní zdraví. To vyžadovalo ovšem poměrně velkou dávku přirozené inteligence, vychcanost nestačila. Tehdejší vojenské předpisy ve smyslu příruček, jako Zákl.1.1 a dále byly téměř neprostřelitelné, na každou možnou vyskytnuvší se situaci, ve vztahu nadřízený – podřízený tam bylo pamatováno a nacházet v tom skuliny sice šlo, ale velice těžko. Bez zmíněné přirozené inteligence to prostě nešlo, ty vojenské příručky sice psali také lampasáci, ale také ne úplně blbí. Situace, kdy ZVS dva roky, bez nějaké větší újmy na osobní svobodě /ve smyslu vězení/ přežívali i synové slovenských bačů, slovenští i čeští cigáni, synové kominíků, bývalí mladiství zloději a různá jiná sebranka s osmi, příp. i méně třídami základky, považuji já osobně za malý zázrak – zvláště při tom všem, co jsem tam osobně viděl a zažil, opravdu.
A nemůžu ani říct, že by mi vojna nic nedala. Už výše zmíněná schopnost mluvit s gumami a hlavně politruky jejich jazykem byla základ přežití. Docela dost mi dala práce s vojenskou radioelektronikou tehdy poměrně vysoké technické úrovně, úrovně zpracování i funkčnosti. Viděl jsem a pracoval jsem s přístroji a technikou, ke které se civilista nemá vůbec šanci se dostat a k tomu, co jsem už uměl z civilu jsem získal docela cenné další zkušenosti a poznatky.
Využívat typicky československého vojenského bordelu k vlastnímu, značnému materiálnímu obohacení, to mne vojna naučila také. To byla už jen taková třešínka na dortu hojnosti z těch možností, co ten zmíněný bordel nabízel. Mnoho chlapců se omezilo v té době víceméně jen na kšeftování s PHM a ND na osobní auta zvláště sovětské provenience, což ale bylo poměrně nebezpečné. Mohlo totiž jít o nastrčeného lampasáka v civilu, kterému zrovna Vy nabízíte pět 20L kanystrů Superu za poloviční cenu, než u benzínky. Ale v ostatních oborech šlo jít mnohem dále, aniž by si toho kdokoli všiml, či to někoho zajímalo – přitom šlo o extrémně drahé, specializované vojenské komponenty a techniku.
Podmínka byla mít všechno podloženo nějakým papírem podle druhu akce /jak příznačné i pro dnešek, že?/ a kdo jej měl, mohl si v podstatě dělat co chtěl a vůbec nikoho to nezajímalo.
Na tomto místě by bylo pro další text vhodné připomenout, že jsem hned po přísaze celých 23 měsíců působil v dílně šesti specialistů – radiokomunikačních mechaniků a po 16 měsíců jsem byl v hodnosti četaře jejich velitelem, jako velitelem týchž divizních radiokomunikačních mechaniků. Mým přímým nadřízeným byl náčelník dílny, zčásti apatický a věčně na armádu nasraný nadpraporčík, sloužící v ČSLA za trest kvůli průseru při ZVS, co mohl být ututlán jen tím, „že to podepsal“. Ten mi po pár měsících /když zjistil, že se nemusí vůbec o nic starat, je na mě spolehnutí, všecko funguje, všecko zařídím a on může být doma s rodinou, nebo na rybách/ začal /hlavně kvůli tomu svému klidu/ naprosto bezmezně důvěřovat. Svěřil mi kromě klíčů od skladu a dílen rovněž veškeré, poměrně otravné a složité papírování, včetně štosu předepsaných formulářů, takto již předem orazítkovaných bianco objednávek-žádanek, abych ho neotravoval s každou píčovinou a sám mne naučil svůj vlastní klikyhák – podpis na ně… Dál už asi není nutno to s ohledem na tehdejší československé podmínky nijak rozvádět :-)
Takže jsem nesčetněkrát nechal rotmistra, ve funkci divizního zásobovače a skladníka elektroskladu, nafasovat ve velkém centrálním skladě v Táboře věci a materiál, které se často ani v divizi nepoužívaly. Jen zamíchané mezi ostatní, vcelku běžně fasované položky. Byl to svým způsobem napohled adrenalin, ale jen pro toho, kdo neznal fungování systému. To já jsem už dobře znal z návštěv centrálního skladu v Táboře, kam mě párkrát vzal náš náčelník. Věděl jsem, co všechno tam mají /úplně všechno, co se v armádě kdy vyskytlo, byť jen krátkodobě či účelově/, že žádanky a převodky už nikdo nekontroluje a skladníky ani nic nezajímá. Prostě to všecko potřebné /resp. uvedené na žádance/ vytahali z regálů a beden, přemístili do jiné bedny s číslem našeho útvaru, přiložili kopii výdejky se skutečnými počty kusů /bez skutečných názvů položek, jen s jejich vojenským skladovým číslem, stejně jako na žádance!/ a tím to zvadlo. Tak vlastně nikdo nezainteresovaný, na první i druhý pohled nemohl bez přímého porovnání s jinak nedostupným katalogem skladu /vše tajné!/ zjistit, že se pod jedním z 18-místných čísel skrývá „na zkoušku systému“ zařazených, 50ks tehdy velmi žádaných, populárních, leč i v civilu extrémně drahých výkonových tranzistorů KD503. Pamatuji-li se dobře, tak běžně v Tesle prodávané exempláře průměrné kvality měly v těch letech cenovku 365,-Kčs a tato cena klesla na 130,-Kčs tuším až v roce 1981, při celoplošném zlevnění elektronických součástek. Tyhle byly skutečně vojenské kvality, z extra přísného vojenského výběru podle armádních kritérií přímo ve fabrice, orazítkovány zkříženými meči /jejich kvalita byla skutečně výjimečná, mnohé kusy fungují dosud/ a jejich vojenská skladová cena, natištěná přímo na skladovém samolepicím štítku, byla přes 900,-Kčs..
Poslední várka, pár týdnů před odchodem do civilu, už obsahovala tuším několik stovek kusů materiálu podobného charakteru..
Bylo to tehdy tak zavedeno, např. speciálně sovětský materiál byl drahý naprosto neskutečně. Prachsprostá Si 10A/400V usměrňovací dioda sovětské výroby, o kterou by československý amatér ani nezakopl a stála by v Tesle možná desetikorunu, tak na vojenském štítku stála ale přes tisíc korun..To jednomu tehdy připadalo, že má armáda nějakou vlastní měnu a systém, mnohé částky za celkem běžné položky byly až neuvěřitelné.
Šlo z toho celkem dobře odvodit, jaké miliardy se točily v socialistických armádách, pokud o tom jeden vůbec chtěl přemýšlet. Já jsem postupem času např. zjistil, že jen v divizním elektroskladu je stále k dispozici materiál „ve vojenských“ cenách za několik stovek miliónů československých korun.
Byly tam totiž i kompletní radiostanice a menší radarová zařízení nejrůznějšího typu a v počtu několika kusů – v podstatě všechny typy a provedení, které se v té době v divizi, třeba i okrajově používaly, např. systém RM31, RDM61M a naopak v té době začínající, nakonec nepříliš povedená řada RF.
Myslím, že jsem po nějaké dvacáté takové akci pak už přestal počítat nějak, o kolik celkem jsem hrdinnou československou armádu připravil. Důležité bylo neztratit ostražitost vůči systému, náhodně vygenerovaní, angažovaní, aktivní blbci a šťouralové byli velmi nebezpeční i v armádě. Až v civilu a při pohledu na to všechno, co jsem posílal poštou domů mi došlo, jak snadno jsem se mohl do toho Sabinova dostat i já..Přitom jsem ale na dvouleté vojně žádné trauma neutrpěl, spíš naopak, s některými tehdejšími spolubojovníky jsem pak ještě dlouho byl v kontaktu a spolupráci.
Jak jsem napsal, bylo to o tom, naučit se řeči zeleného kmene a umět přepnout do jejich módu. Toť vše.
Je na tomto místě dobré přiznat, že na vojně nabyté zkušenosti tohoto druhu, pak bylo velmi dobře dobře možné uplatnit v druhém československém bordelu – civilním.