Urza mi svým posledním článkem trochu vypálil rybník, jelikož o pozitivním a negativním vymezením svobod jsem měl ve složce „@stalled_projects“ článek už asi rok. Jakkoli ovšem pěkně vystihl mnohé aspekty negativního vymezení práv, ve své snaze zajistit konsistenci svému poněkud černobílému modelu světa na ně narouboval konstrukt, se kterým nemohu souhlasit.
Nechal jsem se tedy iFosem vyhecovat, abych oprášil svůj starý koncept a doplnil jej jako jakousi oponenturu Urzově pojetí.
Svoboda jedince není neomezená. Zpravidla totiž nežije sám, nýbrž ve společnosti dalších jedinců. Kdyby měl každý z jedinců neomezenou svobodu, tyto svobody by nutně kolidovaly (pan Vomáčka se cítí být svoboden bivakovat v obýváku pana Bydloše, který s tím má problém; pan Nožák se cítí být svoboden bodat neustále před sebe, a to i tehdy, když v cestě jeho noži stál pan Chodil, což se panu Chodilovi ‒ dokud ještě žil ‒ též nelíbilo; atp.)
To znamená, že v teorii práv a svobod je bezpodmínečně nutné definovat mechanismus, kterým je svoboda jedince ve vztahu k dalším jedincům omezena ‒ aniž by se přitom jednalo o nesvobodu, kdy je proti jedinci násilně zasahováno a něco je mu vynucováno. Je nutno vymezit hranice.
Jsou předkládány dvě možnosti takovýchto vymezení: svoboda negativní, vymezená tím, co jeden druhému nesmí udělat a tedy definující hranice, a svoboda pozitivní, která naopak jedinci přiznává privilegium něco dělat.
Jelikož je teorie svobod jen teorií, v praxi je kodifikována do práv, se kterými je to stejně: jsou práva negativní, která vymezují, co někdo nikomu nesmí dělat, a práva pozitivní, která de facto vytváří nároky: pokud má pan Vomáčka negativně vymezené právo na život, znamená to toliko, že jej nikdo nesmí o život aktivně připravit; oproti tomu pokud má pan Vomáčka pozitivně vymezené právo na život, znamená to, že je někdo jiný povinen na své náklady zajistit, že pan Vomáčka nezemře.
Filipika proti nárokování
Modus operandi, inherentní jak pro pozitivně vymezená práva, tak pro koncept „blbečkovské“, nikým a ničím neomezené, „absolutní“ svobody, se dá vystihnout větou
»Já si vezmu cokoli chci a budu dělat cokoli chci, to vše na váš úkor a vaše náklady, a vy se z toho třeba po****.«
To má jeden zásadní problém: nárokuje si to cizí zdroje. Můžeme si to předvést pro příklad s autem.
Pan Chcoun se může cítit omezen na své svobodě tím, že nemůže odjet s cizím autem, majetkem pana Vlastíka. Jenže. Kdyby pan Vlastík auto nekoupil, pan Chcoun by jej stejně nemohl užívat, protože by prostě neexistovalo. Ve výsledku tak zjišťujeme, že pan Chcoun není nijak škodný: ať již pan Vlastík auto koupí nebo ne, pro pana Chcouna se nic nemění: tak či onak nemá k dispozici žádné auto.
Podívejme se ale na druhý scénář: pan Vlastík auto pořídí a pan Chcoun si jej vezme proti vůli p. Vlastíka. Najednou vyvstává disproporce: pan Vlastík dobrovolnou směnou přeměnil kus svého života, své práce, na auto a měl jej, ale již jej nemá. Stav jeho života se změnil a pan Vlastík byl ukrácen na svých zdrojích, získaných konverzí části jeho života.
S nárokováním si je to podobné. Na jednom fóru jsem kdysi vedl debatu o etatismu, ve které mi byl předhozen scénář, ve kterém nějaká firma vyvine lék na všechny nemoci světa… A sobecky jej prodává za cenu, nedostupnou pro většinu populace. Otázka zněla, zda má zasáhnout stát a donutit firmu jít s cenou dolů, neboť lidé mají pozitivní právo na zdraví a život.
Já jsem v odpovědi vysvětloval, že „trh, to znamená dobrovolnou směnu. Nikdo tě nenutí ten lék kupovat za podmínek, které se ti zdají být nevýhodné – a ty nemáš právo nutit prodejce ti ten lék prodat za podmínek, které se jemu zdají být nevýhodné.“ Proběhlo pár dalších postů, a opět jsme se dostali k onomu stěžejnímu principu:
»Milí socánci-přerozdělovači, vám pořád nedochází ta důležitá věc:
Když firma vyrobí lék a prodává ho za cenu, která se vám nelíbí…
Je to pro vás úplně stejné, jako by jej nikdy nevyrobila.
Nevzniká vám žádná škoda.«
Jak vidno, hranice mezi negativním a pozitivním vymezení jak svobod, tak práv jde po jednoduché linii: kdo má právo na jaké zdroje, resp. statky. Pravicová etika je postavená na tom, že hájí vlastnické právo, tzn. právo lidí na jejich zdroje/statky v konfrontaci s lidmi, kteří by si chtěli cizí statky neprávem uzurpovat.
Těžiště sporu s Urzou: existují i nehmotné statky?
Problém Urzova pojetí je, že se ‒ pokud jen mohu soudit z jeho článku i diskusí ‒ jaksi hypermaterialisticky soustředil pouze na statky hmotné, řka, že jiné, než hmotné statky fakticky neexistují a tudíž na nich nikdo nemůže být krácen.
V Urzově pojetí je tedy i vyhrožování smrtí, křivé obvinění, masivní pomlouvačná kampaň, stalking, jakékoli šmírování atp. naprosto v pořádku, neb jimi přímo nedochází k přímé újmě na hmotných statcích.
Toto a nic jiného je „jádro pudla“, na kterém se točí celá diskuse s ním.
Může být soukromí statkem? Může jím být duševní pohoda? Může jím být klid od nutnosti se obhajovat proti smyšleným obviněním?
To patrně závisí na tom, jak definujete statek/zdroj.
Libertariánství Bastiatovského typu sleduje určitou linii vlastnictví: nejvýše je život, za životem následuje svoboda, za svobodou hmotné statky; logika v pozadí je, že svoboda/osobnost je pouze rozvedením, důsledkem života, nu a hmotné statky jsou až rozvedením osobnosti a svobody.
Konverze životního času do statků
Jak jste si možná všimli na příkladu s autem, u vlastnictví statků beru jako významný faktor to, že do jeho získání někdo vložil svou práci, kus svého životního času, tedy prvotního Bastiatovského vlastnictví. Přijde mi to poměrně logické, protože životní čas je sám o sobě omezený statek, přičemž pokud je nutnou podmínkou pro získání nějakého statku soustředěné úsilí, kdy je nějaká část onoho životního času zcela věnována na získání onoho statku, dá se uvažovat, že onen statek je konverzí části života vlastníka. Ne náhodou je řada lidí placena od hodiny práce: jedná se pouze o tržní vyjádření konverzního kurzu za hodinu jejich života.
Tento náhled je praktický v tom, že řeší i spor v případě neomezených statků: oblíbeným argumentem AnCap je, že když by se na zemi válelo a neustále doplňovalo nekonečno zahradních sekaček, není vůbec možné si nárokovat vlastnictví sekačky nebo ji ukrást; s náhledem práce jakožto konverze životního času to samozřejmě možné je, protože tím, že jsem nějakou nově se materializujivší sekačku vzal a odvezl si ji domů jsem do ní investoval kus svého života, díky kterému si ji mohu nárokovat. Přesně stejně v praxi proběhla prvotní alokace pozemků na nových územích ‒ ať jde o vykolíkování nalezišť na Aljašce, zabrání polí na americkém středozápadě, postavení zemljanky na Sibiři nebo vykácení kusu lesa a založení pole v prehistorii oblasti, kterou dnes zoveme Prahou.
Naopak je nepraktický v tom, že s takovou by se mohlo stát, že když zloděj půl dne krade limuzínu, na kterou si její majitel vydělal za hodinu práce, dalo by se z toho vyvozovat, že onou krádeží se skrze investovaný čas ona limuzína stala majetkem zloděje, což je přirozeně pitomost. Z toho plyne, že princip „konverze životního času na statky“ nemůže být celou definicí statku, pouze definicí pomocnou či částečnou.
Relevance vůči Urzově hypermaterialistickém pojetí statků je očividná: tím, že člověka někdo kupříkladu křivě obviní nebo mu vyhrožuje jej nutí konvertovat část svého života na obranu jeho života, jak jej žil ‒ tzn. na obranu statutu quo ‒, čímž jej krátí na statcích. De facto se s takovou jedná o právní pozitivismus, kdy si někdo svou agresí proti nehmotnému statku nárokuje zdroje jiného. Čímž je zároveň demonstrována absurdita diskuse, kde se obě strany vzájemně považují za fuj právní pozitivisty.
Pasivní agrese
Dalším stěžejním prvkem hypermaterialismu je alibismus, kdy je snažení za stejným cílem a se stejným výsledkem jednou špatný a podruhé nikoli, a to v závislosti na „pasivitě“ onoho snažení.
Je to asi jako když si neocyklista-špuntař zablokuje křižovatku, řka že „on přeci nic nedělá, má na ten kus veřejného prostoru stejné právo, jako ta auta, a komu se to nelíbí, může jej objet 20km oklikou“ ‒ a pak se hrozně pohoršuje, že si v tom někdo dovoluje vidět agresi, když on je přeci „pasivní“.
V případě soukromí je to stejné: když by odposlouchával laserovým mikrofonem to, co se soused snaží utajit tlustými zdmi, bylo by to špatné narušení soukromí, neboť by aktivně vysílal. Když namísto toho postaví směrový supermikrofon a odposlechne soukromíchtivého souseda úplně stejně, ale pasivně, už je to „dobré narušení soukromí“.
Nebo hůře: kdyby hypermaterialista kolemjdoucí lidi „svlékal“ svlékacím skenerem, jako mají na letištích, a takto získané obrazy jejich nahoty by ukládal a šířil, bylo by to špatné. Když ale bude obrazy nahoty kolemjdoucích získávat „pasivně“, třeba kamerou s přesahem do IČ spektra, už je to podle hypermaterialistů naprosto košer.
Na tomto místě hypermaterialista doporučí ostatním, že když nechtějí, aby je svlékal a jejich nahotu vystavoval na internet, mají si pořídit olověné brnění.
Tedy: pokud chtějí, aby proti nim on nepáchal agresi, mohou pouze na své náklady budovat pasivní obranná opatření, která bude hypermaterialista překonávat. To je ta „blbečkovská svoboda na náklady ostatních“, o jaké jsem psal výše. (A také to vystihuje fatální neschopnost soužití s lidmi).
Když nastupujete na MFF, děkan má krásný proslov, ve kterém vysvětluje, jak se dělá věda: že zformulujete hypotézu, která vypadá, že věrohodně popisuje zkoumaný jev, bla bla, jenže když se zjistí, že hypotéza není schopna popsat všechny aspekty pozorovaného jevu, musí se buď opravit, nebo ‒ pokud opravit nelze ‒ zahodit.
To je přesně to, čeho se zdejší hypermaterialisté nedrží.
Zuby nehty se drží hypermaterialistického modelu, který nabízí krásně jednoduché vysvětlení světa, života, vesmíru a tak vůbec.
Problém je, že hypermaterialismus je příliš zjednodušený model světa, vztahů a etiky: je podle něj naprosto v pořádku svlékat ostatní lidi pokročilou technologií, dokud je to „pasivní“, a vystavovat je po internetu; stejně jako lidi pomlouvat, křivě obviňovat atd.
To je ovšem ‒ přinejmenším v našem civilizačním okruhu ‒ v příkrém rozporu s „přirozeným“ i kodifikovaným právem, jakož i zbytky morálky. Hypermaterialisté tak přešli od snahy vystihnout etický model mezilidských vztahů k sociálnímu inženýrství: namísto aby pustili svůj model, říkají, že se mu všichni ostatní mají přizpůsobit.
Je šíření informací o cizím soukromí pozitivní, nebo negativní právo?
Urza tvrdí, že soukromí není statek a tudíž hájí právo získávat soustavným sledováním informace o cizím soukromí, nahrávat je a masově šířit.
Do karet mu hraje to, že soukromí je velmi abstraktní koncept, stejně jako to, že nám chybí jasná definice soukromí, ze které bychom v diskusi mohli vycházet. Snadno se pak stane, že jeden mluví o koze, druhý o voze a třetí do toho plete zavádějící přirovnání.
Jak tedy definovat soukromí? Konceptem soukromím se intenzivně zabývá Cory Doctorow ve své knize Malý Bratr (zdarma od autora v AJ, výtisk v knihovně, skladem u knihkupce). Vycházeje z jeho knihy mám za to, že výchozím bodem může být takováto definice:
»soukromí je označení pro právo určovat, které informace o svém životě budu s kým sdílet«
Podrobněji jsem to rozepsal na zde známém pojednání o Facebooku v sekci #soukromí, ale takto to snad stačí.
Z tvrzení, že neexistuje nic jako právo na soukromí, neboť by toto teoreticky mohlo omezovat něčí vlastnictví hmotného statku zároveň nutně plyne, že člověku potom nepatří kus jeho vlastního života.
Což je ovšem velmi nekonsistentní, protože pokud člověku nepatří ani jeho vlastní život, jak mu potom může patřit hmotný statek, který je až dvě úrovně vlastnictví pod ním?
Vidím to tedy právě naopak, než Urza: pokud má být zajištěna konsistence vlastnictví, právo na soukromí mnohdy „přebíjí“ právo na vlastnictví: není tedy možné neomezeně ze svého pozemku šmírovat ostatní a takto získané informace, části cizích životů, rozšiřovat, vytěžovat a zneužívat (dnes kupříkladu není technologický problém ze svého pozemku kamerou „svlékat“ kolemjdoucí lidi, nahrávat jejich nahotu a zveřejňovat to; podle Urzova pojetí by to bylo naprosto v pořádku, podle výše popsaných principů by to byl jasný útok na statky, ba dokonce části životů druhých lidí.)
Mnohdy, ne vždy, protože svět není systém binární, nýbrž spojitý a různé principy na různých místech, časech a v různých situacích kolidují různými způsoby (tvrzení, že práva nikdy nekolidují je toliko zbožným přáním, vycházejícím z násilného potlačení nepohodlných vstupů).
Někdy je tedy skutečně „v právu“ ‒ negativně vzato ‒ právo vlastnické, na pozemek; jindy je ale eticky nepřípustné, aby někdo ‒ byť z pozemku svého, tím spíše pak „neutrálního“, jako v případě státních ulic ‒ narušoval soukromí jiných.
Tehdy by totiž narušení cizího soukromí bylo nárokováním si části cizího života a tedy pozitivně definovaným právem ‒ které je, jak jsme se shodli, „fuj“.
Jsem unavený a 70% tohoto článku je napsaných na jeden zátah v nízkoenergetickém modu mozku, schválených ve zrychleném řízení a zatím bez korektury. Vlastně je to otevřená úvaha, nikoli ze všech stran promyšlené konstatování.
Ergo nezaručuji, že tam není zakopána nějaká logická chybka; vlastně nezaručuji vůbec nic.
Pokud se vám to nelíbí, blame iFos. Pokud se vám to líbí, ditto :)
EDIT 24.5.: doplněny poznámky o hypermaterialistickém modelu z diskuse
(10x známkováno, průměr: 4,60 z 5)