Aneb PR manipulace 2.0; jak lidé myslí a vnímají ve válkách; a proč je i každý ateistický Čech potenciálním “imigrantem” či “muslimem” určeným k likvidaci
Jak ví každý ze zdejších dlouhodobých čtenářů, léta jsem sem psal články s jedním cílem: varovat před metodami instalace nesvobody, totality, diktatury. Když jsem psal minisérii “Poznáte, že žijete v totalitě?”, jejímž vzkazem bylo, že totalitní represe postupuje plátek po plátku a každou likvidovanou skupinu vždy v očích veřejnosti očerní, aby jí utahování šroubů prošlo, obrazně řečeno jste tomu tleskali. Stejně tak když jsem rozebíral “PR manipulaci”, i D-FENS označil za důležitý poznatek, že je založena na vyvolání strachu nepřiměřeného skutečnosti, na který pak nabídne “řešení” na které by jinak nikdo nepřistoupil, vyvolává fanatismus a přenáší debatu do emocionální roviny.
A vida: stačil rok, dva a mnoho čtenářů otočilo názory o 180°, s gustem přechází do předtím kritizované emo-roviny a otevřeně schvaluje věci, které jsou jak nesmyslné vzhledem k deklarovanému cíli, tj. zabránění islamizaci ČR, tak zároveň takové, na jaké by ve státě směřujícím v totálně prošmírovanou oligarchii “jinak <bez vyděšení> nikdy nepřistoupila”. A z těch, kteří vyzývají k rozvaze a trvají na proti-totalitních hodnotách jsou najednou Veřejní nepřátelé. Co se stalo? Proč ten posun? Proč najednou to černobílé vidění světa?
Odpověď je jednoduchá: u obyvatel ČR se úplně mění vnímání reality. K takovému, jaké je běžné ve válkách.
Psychologie války
V reakci na válečné konflikty a zločiny minulého století se řada lidí snažila zjistit a popsat jak je možné, že normální, běžní lidé zdánlivě zahazují veškerý rozum, vrhají se do válek a dělají v nich na první pohled nelogické a strašné věci. Výsledek byl zajímavý: je totiž dobře zdokumentovatelný obrovský rozdíl v tom, jakým způsobem lidé vnímají svět v míru a ve válce. Válka totiž nespočívá v tom, že pár chlapů v uniformě vydává rozkazy – to by je ostatně racionální lidé zastavili, jak předpokládají různé utopie –, nýbrž v tom, že masám lidí cosi “přecvakne” v hlavách a začnou myslet a vnímat úplně jinak.
Tento rozdíl v myšlení nazývají badatelé “smyslovým” versus “mytickým” vnímáním reality.
Smyslové vnímání, to je normální fungování každého z nás v běžném životě: chápeme, že věci jsou mnohovrstevnaté a “šedivé” (např. že zákon “nezavraždíš” je dobrý a hodný následování, kdežto zákon ”za bílou cedulí nepojedeš 55!” je leckdy pitomost), že lidé jsou různí a existují někde na široké morální škále, že lidé okolo nás mají různé hodnoty a názory a přesto se s nimi dokážeme na lecčem shodnout, koexistovat a třeba se i vzdor názorovým odlišnostem kamarádit nebo alespoň obchodovat a spolupracovat. Snažíme se vnímat svět s nadhledem a racionálně. Hledat co je skutečný problém, co je jeho příčina, a tu adresovat. A co je nepřijatelné definovat jako pravidla chování platná stejně pro všechny, bez ohledu na to, k čemu se hlásí či co si myslí.
Mytické vnímání, to je naopak téměř pohádkově jednoduchý svět: existuje pouze černobílé Dobro a stejně černobílé Zlo. Nic není šedivé – jedeme teď na vlně klišé: “zákony se musí poslouchat! Co je psáno, to je dáno!” Pokud s tím někdo absolutně nesouhlasí, už s ním nediskutujeme: “na debaty není čas!” Je to přeci jednoduché: my máme božskou Pravdu s velkým P a kdo není s Námi, musí patřit k Nim. A protože My jsme Dobro, kdežto Oni jsou Zlo, nemá smysl se s ním bavit: nebudeme přeci poslouchat, čím argumentuje Zlo! Namísto konkrétních problémů jsou “řešeni” ti, se kterými jsou problémy spojovány, a nepřijatelné je nikoli konkrétní chování, nýbrž samotná příslušnost k Nim namísto totální jednoty s Námi. Mytické vnímání by se dalo shrnout do věty “bijte je a bude líp.”
Sem – do sféry nálepek “My versus Oni” a černobílého vidění světa – patří všechny ty vyhlašované Války, které tak rády vedou státy. Boj proti Silničním pirátům, Boj o Veřejný prostor, Křížová výprava proti Útočným zbraním či americké Války proti Drogám a proti Terorismu – vždy se jedná o stejný mechanismus: zabránit racionální debatě a převést celou záležitost ze vnímání “smyslového” do vnímání “mytického”, kde je viníkem jakéhokoli zla opozice, jejímž úplným zničením bude lépe, nastane nová, šťastná éra, kompromis ani hodnocení poměru cena:výkon nepadají v úvahu a díky brutálnímu dvojímu metru projdou věci, které by se jinak lidem eklovaly.
Mytické vnímání reality
»V mytické skutečnosti nikdo nezpochybňuje příčinu zla: jednoduše tady je. Popelčina macecha a Temný pán Mordoru představují zlo, popelka a Gandalf představují dobro. Nepřítel je zlo a žádnou psychoanalýzu k tomu nepotřebujeme a není ani možná. Protože nepřítel je zlo a my jsme dobro a protože zde neexistuje žádné “vysvětlení” tohoto jevu, není zde žádný důvod, abychom nepřítele netrápili hladem, nemučili či nezabili; nepřítele navíc nemůžeme chápat jako součást našeho druhu.
Hirošima byla vybrána jako cíl pro svržení první atomové bomby podle kritérií, která stanovil James B. Conant, pozdější rektor Harwardské univerzity. Podle těchto kritérií musely být v místě svržení tovární komplexy obklopené dělnickými ubikacemi a domky. Při bombardování zemřelo 80,000 lidí. Někdo, kdo by své uvažování založil na smyslové realitě, by za cíl vybral tovární komplex, avšak bez dělnických rodin a jejich domů. Výběr, učiněný v případě Hirošimy, je ovšem typickou volbou pro vysoce inteligentního, vzdělaného, slušného člověka… Který využívá mytickou konstrukci reality. Rozhodnutí o bombardování Drážďan bylo činěno na podobném základě: z pohledu smyslové reality je to nesmyslné zabíjení, které nijak nepřispělo k ukončení války. Z pohledu mytické reality to bylo dobré rozhodnutí a správný čin.
V rámci mytické reality existují dvě oddělené morálky. Zda je nějaký čin dobrý či zlý záleží na tom, kdo jej udělal: zda my nebo oni. My zabíjíme a bombardujeme civilisty a centra měst ve službě míru a pro dobro všeho lidstva. Oni činí totéž, protože jsou zlí ďáblové.
Než došlo k bojům ve Válce v Zálivu, tisk informoval o tom, že Irák chce použít palivo-vzdušné bomby, strašlivou zbraň, která vyrve plíce z těla, téměř s potenciálem zbraně nukleární. Když válka začala, prvním, kdo takové zbraně použil, byly Spojené státy – a nikdo si nestěžoval.
Během období války nejenže existují rozdílné morálky, které dovolují posuzovat “nepřítele” jinak než nás samé a naše spojence, ale tento rozdíl nikdo a nikdy nezpochybňuje. To je velmi podstatné pro schéma reality. Je to bráno jako spravedlnost.
V mytické realitě se konečnou odpovědí stává síla: zlí lidé jsou z podstaty úplně špatní a nelze je přesvědčit ani rozumem, ani citem. Mohou být zastaveni jen silou. V mytické realitě nemůžeme být nikdy na konflikt dostatečně připraveni. Naše obrana není nikdy dostatečná, aby nás ochránila před silami zla. Zlo má vždy nějakou novou zbraň či nějaký nový trik, takže vždy potřebujeme ještě více síly.
Hlavní problém mytického pohledu na svět pak je, že ti, kteří z něj vycházejí, se nikdy nemohou chovat podle mírových zásad, protože výsledky každého konfliktu, do kterého se zapojí, nutně nedostačují jejich předpovědím a požadavkům. Zatímco se “ideální člověk” vytvořený Leninem a Marxem nikdy neobjevil, SSSR vraždil a posílal do Gulagů všechny “nepřátele státu” – “kulaky”, “zrádce”, sabotéry” a mnoho dalších – až do okamžiku, kdy se celý systém zhroutil. Nacisté se stále snažili rozšiřovat svoje území a “čistit” vlastní rasu, ale bez ohledu na to, kolik Židů již zavraždili nebo jak velký byl jejich “Lebensraum” se jim nepovedlo dosáhnout ideálu. Anabaptisté renesance museli vraždit stále více a více katolíků a “heretiků”, dokud nekrachla myšlenka vzniku nového Jeruzaléma.
Systémy, založené na rozvoji mytické reality podobné těm, které jsme zmínili, musejí zvyšovat vlastní horlivost a snahu do té doby, než jsou jejich přívrženci vyčerpáni či zabiti.«
Diverzanti! Sabotáže! Vlastizrádci! Za všechno zlo mohou Oni!
Toliko výňatky z LeShanovy “Psychologie války”. Co ale nebylo vyřčeno naplno: jelikož je každému z mytických vnímání vlastní to, že je nepřítel zveličen – “kapitalistickým” USA byl SSSR postupně nezajímavým, inspirací, spojencem a až o dvě dekády později nepřítelem; “podlidé” ohrožující “přežití německého národa” nikdy nepředstavovali hrozbu; NATO ani USA se dnes opravdu nechystají napadnout Rusko, naopak systematicky odzbrojují, přesouvají pozornost do Afriky a Pacifiku a s Ruskem již opět tiše jednají jako skoro-spojenci; atd. –, lidé ve vleku mytického vnímání fungují jako přebuzený imunitní systém: přesně podle poslední citované věty LeShana neustále zvyšují svou horlivost a když se tedy nemohou realizovat na absentujícím či nedostatečném nepříteli vnějším, vyřádí se na nepříteli vnitřním, kterého si vytvoří: na všech, kteří nejsou dostatečně horliví.
Přesně v tom spočíval stalinistický terror v SSSR i Československu: komunisté převedli vnímání celého národa do mytické reality a tím byl vyloučen jakýkoli konstruktivní či racionální přístup. Jediné akceptovatelné řešení pak bylo zabíjet nějaké „Je“, jejichž zničením se vše vyřeší a nastane ráj: neurodilo se na polích? Sabotáž! Zřítil se most? Vlastizrada! Shořel statek? Diverzanti! Za každým zlem museli být nalezeni a popraveni nějací mytičtí „Oni“, kteří ono zlo způsobili (možná, že právě tehdy zakořenila patologická posedlost českého národa hledáním viníků, kterou občas komentuje D-FENS). Tak prostě mytické vnímání reality funguje: za to, že se princezna Zlatovláska bodla do prstu, dostala sepsi a upadla do kómatu přeci také mohla zlá víla a nikoli prozaická kombinace špatné výchovy, nedostatečné hygieny a absence adekvátní lékařské péče.
A toto obracení se proti “vnitřním nepřátelům” je vidět již dnes, když lidé vystupující za vedení IvČRN bojují proti Lukáši Lhoťanovi, odpadlíku od Islámu, který před riziky islamizace dlouhodobě varuje a co je hlavní, díky svému vhledu do tuzemských islámských struktur i vzdělanosti v islámské historii a kultuře kritizoval a kritizuje konkrétní nebezpečí a problémy spojené s islámem fundovaným a inteligentním způsobem, který nikdo z islamofilů nedovede vyvrátit.
Jelikož ale Lhoťan nepřistoupil na mytické vnímání reality, kdy My jsme Čisté a dokonalé Dobro a vše je primitivní a černobílé, a namísto toho se racionálně snaží hledat skutečné kořeny problémů s islamizací a realistické řešení, má automaticky problém.
Není totiž Náš, takže musí být Jejich. Konvička tak vehementně naznačuje, že – nyní katolík – Lhoťan je pořád ještě muslim a jako důkaz o tom nepravdivě tvrdí, že Lhoťan nikdy nekritizoval Muhammada. Je to nádherný příklad mytického vnímání: kdokoli není s IvČRN, musí být automaticky nepřítelem; naši nepřátelé jsou muslimové; ergo logicky, kdo není s námi, musí být muslim, no ne? Logika hodná scénky podobně rozvášněného upalování čarodějnice z Monty Pythonů – jenže podobně, s kombinací horlivosti a zvláštně zkratkovité “logiky”, to v mytickém vnímání reality opravdu funguje.
Takže logicky, pokud váží stejně jako kachna, je ze dřeva a tudíž čarodějnice!
Každý Čech je potenciální “muslim” či “migrant”
Před nedávnem proběhla médii krátká zpráva z regionů: jakýsi muž nahlásil muže v lese policii, přičemž do telefonu tvrdil, že
»na místě se pohybují tři běženci, kteří se tam asi už zabydlují a staví si bunkr nebo nějaké týpí. Běžence bezpečně poznal, protože žil nějakou dobu v Anglii.«
Jenže ve skutečnosti se nejednalo o jakékoli běžence, nýbrž o lesní dělníky. Zkuste si ale dát dvě a dvě dohromady. Volající si byl stoprocentně jistý, že jde o migranty. Působil přesně takovou paniku a hysterii, na jakou spoléhají a v jaké sami žijí lidé, kteří podlehli mytické realitě. Špatně identifikovaní lidé jsou automaticky migranti, tzn. Zlo, a pokud hází na hromadu větve, staví si bunkr. Vojenské ležení! Bezprostřední ohrožení bezpečnosti! Dejte si to dohromady s neustálým hysterickým opakováním proklamací o “islámské invazi”, tj. taktéž vojenskému ohrožení, a představte si, jak takovou zprávu čtete na IvČRN News: “v lese u Pardubic si islámští imigranti staví bunkr!” No sakrblé, není snad třeba zasáhnout, když policie nekoná, a preventivně jim zabránit v tom, aby znásilňovali pardubické ženy a podřezávali české krávy?
Přesně takto historicky ověřeně funguje davová psychóza: takto začínaly a ve mnoha zemích světa i nyní začínají pogromy a lynčování. A když se na vás žene zfanatizovaný dav, který nevidí vás, českého dělníka jakožto smyslovou realitu, nýbrž svou mytickou realitu toho, jak znásilňujete a podřezáváte, budou doslova hluší k vašemu křiku, že nejste imigrant ani muslim. V tu chvíli jim ani nedojde, že mluvíte jejich jazykem (viz upálení Farkundy). Jediné, co jej dokáže zastavit je policista či voják, který začne střílet do vzduchu, případně před nohy onoho davu rozhodnutému lynčovat – a tím “zruší kouzlo”, ve což ve skutečnosti znamená, že hlasitým, viditelným a neignorovatelným podnětem “přepne” dav z mytického nazpět do smyslového vnímání. Jenže to by tam musel být – a chtít.
Mimochodem, i osobně dobře znám islamobijce, kterým stačí si přečíst o zvěrstvech páchaných muslimy, jako je sem vytahuje Katoda, a pomyslet na hrůzy, jaké by muslimové či migranti hypoteticky mohli páchat zde, aby se emocionálně dostali do stejně vyděšeného, nenávistného a agresivního mindsetu, jako by ona zvěrstva právě sami viděli u nás; a právě v takovémto mentálním rozpoložení pak prohlašují své radikální výroky o potápění, střílení a zrádcích. Dívají se jakoby na jiný svět a jejich představa hrůz budoucích jim splývá s objektivní současností a překrývá ji: k realitě jsou slepí, namísto ní “vidí” své vyděšené představy muslimů řádících tady a teď v našich ulicích a domech. Je to jako kdyby si nasadili brýle virtuální reality.
A tyto dva trendy se snadno, přesnadno spojí. Nějaký “islamobijec” vás označí za “nejspíše-muslima”, protože dostatečně horlivě nemáváte mávátky a když nejste “Naši”, musíte být “jejich”, a choleričtější jedinec žijící v mytické realitě si vás automaticky představí, jak znásilňujete Češky a půjde vám dát co proto. Opět: tuto dynamiku máme dobře zdokumentovanou z happeningů, demonstrací a pogromů z jiných zemí; a to nejen z nynější Indie či zemí muslimských, ale i z USA let 40. a 50.
Jedině touto logikou dává smysl neuvěřitelně vysoké číslo 1,6 milionu “islamofilů”, kteří, byly-li správně zaznamenány výroky Konvičky, mají podle něj být zbaveni všech občanských práv (a podle některých Konvičkových satelitů tedy i práva na život.) Aby bylo konečně jasno, zaměstnanců a dobrovolníků všech českých neziskových organizací je dohromady 126,138 – včetně charit a myslivců z honiteb. Jestliže tedy Konvička skutečně mluví o „deobčanizaci“ 12x více občanů ČR, než kolik se jich kdy zapojilo do neziskového sektoru, opravdu se v žádném případě nejedná o nějaké “sluníčkové aktivisty”: může jít jedině o všechny dospělé, kteří si dovolí v čemkoli veřejně nesouhlasit s IvČRN. Třeba i jen v konkrétním receptu na to, jak adresovat problém hrozby islamizace – jako to schytal Lukáš Lhoťan.
Muhammad, Lenin, Hitler i Che, všichni sdílí mytické vnímání
Pokud jste při čtení článku nabyli dojmu, že mytické vnímání světa sedí i na islámské vrahy a násilníky jako pozadí na hrnec, nabyli jste jej správně: celý dobyvačný islám je bytostně založen na mytickém vnímání skutečnosti, a to od počátku. Chtěl jsem to probrat zvlášť a podrobněji, ale buď: islám byl založen jako umělé pojivo rozpadající se arabské společnosti. V době života Muhammada docházelo k výrazným ekonomicko-společenským změnám, ve kterých se rozpadaly tradiční kmenové struktury a lidé měli pocit, že se jejich kultura a společnost zaniká, nastává chaos a bezzákonnnost. Muhammad tak přišel s umělým pojivem, kdy měla Araby spojovat již nikoli pokrevní linie fyzická, nýbrž byli všichni jedna velká rodina muslimská: Umma. S vlastními zákony, uznávanými napříč touto virtuální “rodinou”, které zabrání oné anarchii, rozpadu a bezzákonnosti. Jenže bylo vyloučeno, aby se takováto doslova kulturní revoluce povedla na racionální úrovni: tomu by bránila tradice a stávající kmenové a diplomatické vazby.
Proto musel Muhammad své posluchače a následovníky vybičovat k přepnutí se do mytického vnímání reality se všemi jejími vlastnostmi: nutností se nekriticky a bez myšlení připojit k Dobru a ostře se vymezit proti Zlu, které je definováno jako “všichni, kdo nejsou s námi” a dovolí si nesouhlasit; ignorovat či odsuzovat jakoukoli kritiku; neustále mít pocit, že se proti nim všichni ostatní spikli; užívat si pocit, že i bezvýznamní jsou součástí něčeho Velkého, co dalece přesahuje jedince, něčeho, co ovlivní tisíce dalších generací… A ovšem, považovat všechny Je-Co-Nejsou-My za tak trochu podlidi.
Když jej tak pozvali do Medíny, aby tam sjednotil rozhádané městské kmeny, právě díky naladění celého svého křídla do mytického vnímání zvítězil: přineslo mu absolutní jednotu oproti nejednotě svobodomyslné opozice. Stejně, jako v Rusku mytické vnímání přineslo jednotu a vítězství Bolševikům proti Bílé armádě a jejím nesčetným frakcím. Stejně, jako v Německu mytické vnímání členů NSDAP, se vším důrazem na “dějinnou roli”, boj proti “světovému židovstvu” a působení primárně skrze emoce bouřlivých proslovů, hudby a propagandistických filmů, pomohlo zvítězit těmto válkychtivým fanatikům. A stejně tak “Che” Guevara díky mytickému náhledu na svět neměl problém masově vraždit děti, muže i ženy v kubánském koncentráku… A jen díky mytickému pohledu na svět (a dílem okázalé ignoranci) jeho následovníků je obdivován i přes to – nebo možná právě proto.
Psal-li jsem pak o tom, jak je snadné kohokoli zlikvidovat prostě tím, že mu někdo připlácne nálepku “Oni” a dav uvěří, že je to sám ďábel a jeho likvidací “bude líp”, přesně to zde můžete vidět: Hitlerovu kamarádu Muftímu Jeruzaléma stačilo prohlásit, že “židé znásilnili muslimku”, aby vyvolal okamžitý pogrom, kdy se muslimové za netečného přihlížení britské policie vrhli na židovskou čtvrť – a nikdo se neptal, zda tomu tak skutečně bylo, stačil jim obraz v myslích. Prohlášení, že Milada Horáková plánovala protistátní povstání stačilo k tomu, aby se stala veřejným nepřítelem: davy vyžadující pro Horákovou trest z velké části nepředstíraly, ale díky mytickému vnímání ji skutečně vnímaly jako ztělesnění Zla. A i v ČR se ještě dnes dají najít lidé, kteří upřímně věří, že Mandelinka bramborová je americká sabotáž. V mytickém vnímání dostačuje samotný fakt, že vám někdo dá nálepku k tomu, aby se vás lidé vší silou snažili zabít.
Bez mytického vnímání to ale někdy nejde
Kromě genocid a pogromů je ovšem mytické vnímání zároveň i tím, co umožňuje vést i “normální” války.
Jedná se o selektivní vypínač morálky a pravidel: všechny “bezpečnostní pojistky”, které si kulturní člověk vypěstoval, najednou přestávají být aplikovány vůči určité skupině lidí – té s nálepkou “nepřítel”. Bez mytického vnímání by vojáci nikdy nebyli schopni páchat válečné zločiny… Ale ani jít do překvapivého útoku proti nepřátelskému zákopu, bombardovat nepřátelské pozice či nachystat léčku na nepřátelský konvoj; prostě jakkoli proaktivně útočit, nikoli se jen bránit.
Krom toho mytické vnímání jakoby nutně vede k vítězství: od dětství máme zafixováno, že Dobro vítězí. A pokud jsme tedy My Dobro a Oni Zlo, My musíme zvítězit: základní poselství mytického vnímání je víra ve vlastní úspěch vzdor všem protivenstvím, stejně jako Odysseus zvítězil nad Kyklopy i obludami, Společenstvo prstenu porazilo mnohem silnější armády Mordoru, myslivec zachránil již sežranou červenou karkulku i s babičkou z žaludku vlka a popelka obalamutila tyranskou macechu i s jejími pohůnky.
LeShan podotýká, že právě proto vojáci přechází ve zběsilost berserkerů, když jim nepřítel zabije spolubojovníka: logicky vzato je to přeci normální, protože to, že se vojáci vzájemně zabíjí je přeci podstata války. Ale pokud žijete a bojujete v pohádkové říši mytického vnímání, smrt spolubojovníka, kamaráda, prostě není ve scénáři: podle scénáře má Dobro vítězit a Zlo umírat, asi jako filmoví padouši; a pokud Zlo uspělo a zabilo vám kamaráda, je to podvod a nespravedlnost, která musí být pomstěna. Mytické vnímání dodává víru ve vlastní nezranitelnost.
Každopádně, pokud může být mytické vnímání jak strašlivě zlé a nebezpečné, tak i užitečné, kudy vede dělící čára?
Mytické vnímání legitimním prostředkem války… Či její příčinou
Když se podíváte na války, které jsou považovány za spravedlivé – Spojence za WW2, protikomunistickou koalici v Korejské válce, kontroverzněji, ale přeci trochu Vietnamskou válku a OEF proti Talibanu; a naopak když se podíváte na války považované za nespravedlivé, jako vpád Japonska do Číny, nacistické tažení Evropou, útok kultu Kimů na Jižní Koreu, teroristické útoky či operaci Iraqi Freedom, začne vám vystupovat jeden vzorec: za spravedlivé války jsou považovány ty reaktivní, kdy se národ či koalice sebere z míru, aby čelila nevyprovokovanému či přinejmenším těžce disproporcionálnímu fyzickému útoku plnou silou svého nepřítele, kdežto za nespravedlivé jsou považovány války útočné, kdy se nějaký národ propagandou vybičoval k jednostranné agresi vůči jiným lidem – vzdor všem lžím o tom, že se jedná o útok “preventivní” či že je masové zabíjení adekvátní reakcí na nějakou urážku či výhrůžku.
Přechod vnímání vojáků do mytického vnímání poté, co jsou vtaženi do nevyprovokované války, o kterou nestáli tak pokládáme za něco přirozeného, možná ne úplně šťastného, ale pochopitelného: i já jsem koneckonců v historické práci předkládal a zdůrazňoval vojenské důvody, proč mělo smysl bombardovat Drážďany. Válečné zločiny jako masakr v My Lai či zabíjení afghánských civilistů pak vnímáme nikoli jako zhusta nevyhnutelný následek mytického vnímání konfliktu “našimi” vojáky, nýbrž jako nešťastné incidenty – a proč?
Protože ve spravedlivých, obranných válkách od hrůz WW2 již není cílem zničit veškeré nepřátelské jedince, jako si žádá mytické vnímání, nýbrž jen jeho bojovou sílu: ztráty na ženách a dětech jsou brány a interpretovány jako nežádoucí “vedlejší poškození”. Je zde jistá dualita: všichni mluví o “Německu” jako celku, o “bombardování Německa”, ale na přímou otázku by řekli, že neozbrojené německé ženy a děti samozřejmě zabíjet nechtějí.
Oproti tomu velmi dobře víme, co je předehrou každé agrese a genocidy. Každá z nich začala ideologickou masáží s jediným cílem: již v době míru předem “přepnout” národ do mytického vnímání (které zahrnuje i paranoidní pocit, že se proti němu všichni spikli a boj proti nim je tedy oprávněný) a tím způsobit, že akceptuje myšlenku, že je předurčen k úplné likvidaci ostatních, po které nastane ráj na zemi: jak komunismus s “vítězstvím proleteriátu”, tak nacismus s “lebensraumem” a globální džihád s “domem islámu”, všechny se snaží jednostranně vyvolat přerod vnímání reality ze smyslové do mytické proaktivně, na základě lží či “co by kdyby” a pocitů, nikoli až reaktivně jako obranu proti konkrétní, objektivní hrozbě. A díky tomu nemají sebemenší problém vyvraždit celý národ „Jich“ včetně žen a dětí a klidně vám to také řeknou do očí.
Výběr mezi podřezáním a oběšením není volba
Proto je tak strašně důležité být citlivý na snahy vyvolávat v lidech příklon k mytickému vnímání v míru: předcházejí každou válku a umožňují ji, ne-li přímo způsobují; a jako vedlejší produkt si vždy žádají onen obrat k totalitnímu přesvědčení, že “stát může a musí mít absolutní moc nad životy a štěstím svých občanů”.
Jinak řečeno, pokud váleční štváči nedostanou protiváhu lidí, kteří se snaží řešit problémy rozumně tím, že jdou po jejich skutečných kořenech, obraz mytického světa, kde namísto kořenů problémů vyniká karikatura a krédo “bijte je a bude ráj” vyhraje… A díky tomu vypukne buď válka, nebo spíše terror hledání “vnitřního nepřítele” (ten koneckonců vidíme takřka z první ruky na Ukrajině: hledání, mučení a vraždění “vnitřních nepřátel” bylo to úplně první, čím se separatisté ve Slavjansku začali bavit ještě předtím, než vůbec začali bojovat s ukrajinskou armádou či prokyjevskými ozbrojenci.)
Já, jak jste si asi všimli, žádnou totalitu ani terror nechci – ani islámský, ani jakože islamobijecký –, a právě proto jsem cítil morální povinnost se pokusit zastavit krvelačné šílenství v zárodku a umožnit s odstupem najít kořen problémů s islámem: zjistit, které problémy řešit dovedeme, které ne, co z toho plyne a jak si uchovat kladné stránky naší civilizace, aniž by nás ovládl a převálcoval buď islám, nebo totalita a tyranie.
Pokud vám to totiž nedošlo, muslimů je na světě 1,6 miliard a kdyby skutečně všichni měli stejné názory a expanzivní choutky jako Islámský stát, už bychom tu nebyli, protože by nás “utloukli čepicema” jako Číňané Američany v Koreji bez ohledu na technologickou vyspělost – ale co není, může být. Pro naše skutečné přežití jako civilizace je tak prioritní “boj o duše: najít takové řešení, které zamezí snahám určité části muslimů o islamizaci Evropy a jmenovitě ČR, ale zároveň nenažene onu nám neškodící většinu muslimů do náručí Islámského Státu a z postoje “neutrální, převážně neškodný” je nepřemístí do škatulky “nepřítel na život a na smrt”. O tom měla být celá série “O islámu nestranně”.
Jenže mytické vnímání zafungovalo stejně, jako u Lukáše Lhoťana: ačkoli v žádném případě nepropaguji islám (protože jej sám jako milovník svobody – kterou politický ani ortodoxní islám neumožňuje – ani jako křesťan – kterého islám pokládá za odporného kacíře, neboť podle Muhammada Ježíš Kristus nikdy nezemřel, natož aby zdarma zachraňoval svět – nemám a nemohu mít rád), za samotnou snahu být nestranný a pokusit se co nejobjektivněji přijít na to, kde je problém a jak by se dal řešit bez zbrklosti a totality jsem byl vyhodnocen jako nepřítel. Protože nejsem-li s radikálními, myticky uvažujícími, automaticky musím být nepřítel, islamofil, není-liž pravda?
Jedním z hrstky stálých diskutujících, kdo seriál OIN pochopil správně je Wildcat, který jej nevzal jako obhajobu islámu, ale jeho kritický informační rozbor založený na systematické analýze empirie a sám za sebe si z něho dovedl vyvodit pro sebe užitečné poznatky, přesně jak jsem zamýšlel. Jenže Wildcat, zdá se, reprezentuje menšinu. Většina, která jede v mytickém vnímání reality, má jasno: jelikož pokus s nadhledem analyzovat fenomén islámu v celé jeho šíři a přijít na realistické řešení nerezonoval s krédem “Zabít krtka!”, pardon, “zakázat islám en bloc”, jsem automaticky islamofil a snažím se zmanipulovat nebohého čtenáře, aby chtěl mít muslimy za sousedy. Fakt? Kde? Překrásná ukázka mytického vnímání reality, kdy smyšlené nálepky přebíjí objektivní skutečnost, přímo na “domácím hřišti”.
Mlčet či brzdit?
Mohlo by se zdát, že pokud dynamika mytického vnímání reality skutečně představuje takové nebezpečí, mělo by stačit mlčet; to jsem ostatně sám naznačoval článkem o dynamice nacionalismu, míněným jako varování všem, kteří zůstávají myslet racionálně, zatímco se jejich okolí propadá do hysterie a mytického vnímání.
Jenže když jsem pak sledoval nějaké historické filmy ze 30. a 50. let, došlo mi, že sklapnout a uklidit se bokem od krvelačných zběsilců nepomůže. Myticky vnímajícímu davu totiž nestačí pasivní neutralita: vyžaduje aktivní skutky loajality. Vyvěšování vlajek, účast na manifestacích, pochodech, peticích, později popravách, exemplárních procesech či jiných “pětiminutovkách nenávisti”, veřejné přísahy, a tak dále. Onu horlivost a okázalé skutky loajality:
»…psychóza, kdy jsme třeba museli pochodovat v průvodu na 1. máje a sborem vykřikovat: „Ten kdo stojí na chodníku podporuje Ameriku!“ A bylo vidět jak po těchto projevech řady na chodnících prořídly. Někteří raději vyšli s průvodem a zbytek se rozprchnul, aby na něm nebylo znát, že stáním na chodníku je proti našemu zřízení.« ~ Ladislav Nykl
Zároveň jsem si uvědomil, že atmosféru, jaká v ČR vzniká, znám z historických knih jako předstupeň každé jedné války, a že válce člověk neuteče. A já žádnou mizernou válku nechci: jak správně vystihl jeden Okouňák, “čím víc toho víš o zbraních a válce, tím víc je z tebe hipík” – a já popsal stovky stránek detailními rozbory zařízení a taktiky vymyšlených na to, aby lidem působily extrémně efektivní a nepříjemnou smrt a velmi dobře vím, jak mizernou životnost má kanonenfütter.
Takže, opět slovy LeShana:
»Během (a před) každou válkou se na obou stranách najde dostatečně velká skupina lidí, kteří nejsou schopni či ochotni participovat na proměně smyslové skutečnosti ve skutečnost mytickou. Tito lidé vytrvale tvrdí, že válka je proces, kdy lidé na jedné straně zabíjejí lidi na straně druhé, a vítězství nepřinese Utopii, která bude trvat do skonání světa.Čím více lidí však prochází vývojem od smyslové skutečnosti k mytické, tím více mají ti, kteří tímto posunem neprošli, pocit, že musejí držet jazyk za zuby. Pokud posun v realitě proběhne u kritického množství populace, pak se stává velmi nebezpečným vystupovat proti nově akceptované “moudrosti” mytické skutečnosti. Opozice proti jejím argumentům je asi tak účinná, jako využívání logických argumentů proti chtivému lynčujícímu davu.««
Řekněte mi: jsou čtenáři D-F webzinu ještě schopni reflektovat tento posun ve vnímání reality a vést rozumné debaty, nebo zde již došlo k přesunu do mytického vnímání u oné “kritické většiny”?
Je zde více než už jen malinká hrstka lidí, kteří souhlasí s myšlenkou, že ano, islamizace představuje hrozbu, ale je ji nutné adresovat chytře, chladnou a systematickou analýzou příčin problémů – a nikoli propadáním emotivní hysterii, tupou represí, otevíráním nebezpečných děr do ústavněprávního pořádku, emancipací lidového násilí a bezzákonnosti a napadáním všech, kteří si dovolí s něčím nesouhlasit?
(Zatím nikdo nehlasoval)