Na serveru Unqualified Reservations vyšla zajímavá úvaha; autor se v ní snaží dokázat, že západní demokracie jsou státy Orwellovského střihu, tzn. režimy, které mohou přežít pouze tehdy, když budou systematicky klamat všechen lid a odvádět jeho pozornost od toho, že vládní politika je pro něj škodlivá.
Zajímavé ovšem je, jak podle autora UR dochází k tomuto klamání: má za to, že žijeme de facto v theokracii, kde jsou lidé indoktrinováni „jedinou správnou vírou“, jejímž nositelem ovšem není žádná z tradičních církví a náboženství, nýbrž státní univerzity, vehementně se ohánějící „vědeckostí“.
Začněme něčím, na čem se snad všichni shodneme. Jako dobrý občan západní demokracie jistě věříte mj. v odluku „církve“ od státu. Já jsem také občanem západní demokracie a tak se stalo, že i já věřím v odluku „církve“ od státu.
Je zde jediný detail: má interpretace tohoto principu si bude trochu lišit od té vaší.
Takže si to rozeberme, slovo po slovu. Co máme na mysli, když říkáme „stát“? Myslíme tím „vládu“. Věřím, že toto je dostatečně jasné.
Co myslíme oddělením? Pokud jsou A a B oddělené, A nemá co do činění s B. Pokud jsou tedy stát a „církev“ odděleny, mají společného asi tolik, co Albánská golfová federace a Aljašská aliance chovatelů dobytka, tzn. nic. I to je patrně jasné. A dá se z toho vyvozovat, že pokud je odluka „církve“ od státu dobrá, unie „církve“ a státu je špatná.
A copak máme na mysli, když mluvíme o „církvi“?
Hlásí se někdo?
Co je to „církev“
Když máme jakési výhrady k unii státu a „církve“, tyto výhrady musí být očividně nějak odvozeny od všeobecné definice „církve“. Jenže když používáme slovo „církev“, je snadné si vzpomenout na konkrétní příklady (Římsko-katolická církev, Církev bratrská, Islám, atd.), ale vymyslet definici, která by zahrnula všechny příklady a vyloučila všechny ne-příklady je podstatně těžší. Je samozřejmě naprosto v pořádku mít předsudky proti Papežovi, Muslimům atd. — ale proč to potom neříct přímo?
Dám příklad. Je velice snadné, aby se v něčí definici „církve“ objevil Bůh. Jenže v tom případě z pod takové definice vypadává Buddhismus, který dozajista je náboženstvím. Hádám, že vaše definice odluky státu a „církve“ zahrnuje i odluku Buddhismu a státu. Moje rozhodně ano. A co Scientologie? Neměli bychom mít odluku Scientologie od státu? Snad se shodneme i na tom.
Vůbec to není tak jednoduchá otázka. Takže prokrastinujme. Řekněme, že by definicí „církve“ mohlo být tvrzení, že „církev“ je organizace či hnutí, které říká lidem, co si mají myslet.“ Nebudu ji teď rozvádět, ale očividně zahrnuje Scientology, Jižní Baptisty, Buddhismus atd. Takže nám prozatím stačí.
Definice „státu“, „oddělení“ a „církve“ nám dávají tři různé důvody, proč je tak skvělý nápad „církev“ od státu oddělovat.
Zaprvé: mohli bychom předpokládat, že je „církev“ organizací, které rozšiřuje nesprávné informace — např. lži, nefalsifikovatelné hypotézy apod. <pozn. překl.: nežijeme v pseudo-racionalismu 19. století, takže absence důkazu či falsifikovatelnosti hypotézy nevylučuje, že může jít o informaci užitečnou či pravdivou — toliko že nemůže být propagována jako nezpochybnitelný, objektivní a prokazatelný fakt> To zní velmi rozumně, protože nechceme, aby stát šířil nesprávné informace.
Na druhou stranu to ovšem není moc praktické. Takový důvod totiž povoluje unii „církve“ a státu pod podmínkou, že bude státní „církev“ učit jen objektivní pravdu. Jakákoli „církev“ má ovšem zcela přirozeně za to, že ona pravdu učí. Navíc se dost špatně představuje Ústava, která by říkala: »Kongres ustanoví Církev, která bude Učit pouze Pravdu.« Z pohledu technika je takové omezení efektivnější, pokud se nemusí spoléhat na nějaký proces, který rozliší pravdomluvné „církve“ od těch nepravdomluvných, nemyslíte?
Zadruhé: můžeme říct, že ať už učí pravdu nebo ne, „církve“ jsou prostě zlo, tečka. Každý člověk má ve všem myslet plně za sebe. Nikdo by jim neměl vysílat myšlenky do malého přijímače v lebce. Potom by se stát měl oddělit od „církve“ prostě proto, že by se stá měl oddělit ode všech špatných věcí.
Jenže ať už je to dobře nebo ne, na světě není nic jako „království filosofů“. Většina lidí nemyslí za sebe, neměla by myslet za sebe <jakkoli to zní hrozně, autor hovoří o hypotetickém renesančním člověku, který nepřijme ani jednu cizí myšlenku, správnou či špatnou — nestřílejte na překladatele, dělá co může> a ani se od nich nedá čekat, že budou myslet sami za sebe. Dělají přesně to, co by dělat měli a věří jiným, že pro ně vyřeší ty velké filosofické pravdy. Tato důvěra může být vložena ve správné či špatné lidi, ale mechanismus delegování a specializace je očividně stěžejní součástí lidské společnosti — alespoň co se současného lidstva týče.
Takže zatřetí: můžeme věřit, že by vláda neměla svým poddaným říkat, co si mají myslet.
Jelikož je toto jediná zbývající možnost, rozvedu ji. Zamysleme se nad tím — jsou dva druhy vlád: ty, jejichž legitimita, potažmo moc závisí na všeobecném souhlasu a ty druhé. Současnými slovy hovoříme o demokracii a autoritářské vládě.
Proč chceme odluku církve od státu?
Autoritářský stát nemá žádnou potřebu říkat svým poddaným, co si mají myslet jednoduše proto, že je mu to jedno. Skutečně autoritářská vláda spoléhá na sílu, nikoli na popularitu <což nicméně nevylučuje autoritářskou vládu, která je z ideologických důvodů posedlá vnucením svých názorů všem poddaným — pozn. překl.>. Takovou vládu zajímá jedině to, co její občané prakticky dělají, ne co si myslí. Může podporovat zdravý optimismus a umírněný životní styl, ale jen protože je to pro ni ekonomicky výhodné. Dá se tedy říci, že pokud autoritářský stát potřebuje nějaké oficiální náboženství, musí s ním být něco špatně (možná jeho vojenská moc není tak velká, jak by si rád myslel).
Demokratický stát, který svým občanům říká, co si mají myslet je z politického hlediska chyba. Vzpomeňme ideu, která za konceptem demokracie (resp. republiky) stojí: spočívá na kolektivní zodpovědnosti občanů, protože věří, že se jedná o nezávislou a dobře zakotvenou entitu, které svěří „obecné blaho“. Jakmile by ale republika ustanovila státní „církev“, ta entita by již nebyla nezávislou; a (postulovaná) výhoda demokracie mizí.
Bez oddělení „církve“ a státu se demokracie snadno zvrhne v nezodpovědnou, špatnou vládu jednoduše tak, že vláda pověří své „kněze“ aby hlásali davům, že černá je bílá a bílá černá. Když budou takto zmateny, davy snadno podpoří kontraproduktivní politiky, které ovšem budou považovat za vynikající nápady.
Častým syndromem takové vlády je stav, kdy je navrhované řešení ve skutečnosti příčinou problému <tedy „po zákazech zbraní slušným lidem roste kriminalita neslušných → potřebujeme více zákazů zbraní“, „zvýšením daňové zátěže se vybere méně peněz → potřebujeme zvýšit daňovou zátěž“, „svoboda bez odpovědnosti vytváří na trhu otřesy → potřebujeme méně zodpovědnosti“ apod. — redundantní pozn. překl.>
Jak se jakýsi ruský politik vyjádřil o svém oponentu: „Tito lidé si myslí, že jsou doktoři společnosti. Ve skutečnosti jsou její nemocí.“
Unie státu a „církve“ snadno vypěstuje špatnou vládu: jako první krok „církev“ vytvoří a udrží všeobecně přijímanou tezi, že existuje nějaký „problém“, který je potřeba „řešit“ — a nabídne ono „řešení“. Stát následně vztáhne svou ruku, úřad, agenturu nebo jinou odnož, aby ono „řešení“ zavedl do praxe. Tato agentura pak spolupracuje s „církví“ na vytváření zbytečných a kontraproduktivních míst „doktorů“. Jak se podělit o zisk už nějak vymyslí.
Kořen problému se státní církví v demokratickém státě spočívá v tom, že aby mohl člověk věřit v demokracii, musí věřit, že moc začíná u voličů. Jenže pokud má demokracie efektivně fungující státní „státní církev“, lanka moci se táhnou okolo voličů a zase nazpět do státní „církve“. „Církev“ učí voliče, co si mají myslet; voliči pak říkají politikům, co mají dělat. Celkem přirozeně je pak pro politiky snazší ten proces zkrátit a naslouchat přímo „kněžím“ <pokud sami nepocházejí z a nereprezentují pozice oné „církve“ — pozn. překl.>
Taková vláda tvoří uzavřenou smyčku. S „církví“ v jejím středu. Což je přesně ten stav, kterému jsme se snažili vyhnout, když jsme se rozhodli usilovat o demokratický stát namísto autoritářského: nezávislá a nikomu se nezodpovídající autorita, která stojí nade vším a všemu vládne. V tomto případě je onou autoritou samozřejmě ona „církev“. Jejda!
Pokud to mám popsat ještě jinak, naše takzvaná „demokracie“ je závislá nikoli na vůli lidu, nýbrž na vnitřních politikách a názorech oficiální „církve“. Pokud tyto politiky vytvoří něco, z čeho vyplynou odpovědné a efektivní skutky, taková vláda bude dobrá <pozn. překl.: samozřejmě v rámci možností; leč zhruba toto se stalo na počátku USA s její Bill of Rights, ztělesňující ony vnitřní názory tehdejší „církve“ jako think-tanku svobodomyslných Američanů> Pokud ne, bude taková vláda stát za houby. Na každý pád jsme tím předali stát bandě „kněží“, kteří se nikomu nezodpovídají. Úplně mi není jasné, proč by takový systém měl být lepší, než monarchie nebo jakákoli jiná forma autokracie.
Jak se pozná theokracie?
Takový politický systém — očividný zmetek — je všeobecně znám jako „theokracie“. Ukázkovým příkladem theokracie je kupodivu… Momentíček, aa, už to mám! Právě tady, v severní Americe. Pod těmi zvláštními lidmi, kteří si říkali „Puritáni“.
Pro ty z vás, kteří si chtějí připomenout tuto lekci z historie se obrátíme ke špatně napsané, ale informačně velmi výživné knize Darrena Staloffa „Making of an American Thinking Class: Intellectuals and Intelligentsia in Puritan Massachusetts“. Profesor Staloff napsal (zvýraznění jsem provedl já):
»Puritánští kněží (…) vytvořili zcela novou formu politické moci — ve Weberovském smyslu legitimní moci –, kterou nazývám kulturní dominancí. Kulturní dominance, jaká zde vznikla, vyžaduje čtyři formální pilíře.
Zaprvé, jako každá autorita vyžaduje uznání sebe sama ve formě rituální volby nebo jiného, podobného mechanismu přísahání či podepisování smlouvy. „Klerici“ jsou inaugurováni a zapřísáhnuti k obraně „správných“ kulturních informací, v tomto případě puritánskému biblicismu, a držitel svého úřadu je zmocněn toliko jako lépe vyučený vykladač a nositel této kulturní tradice. „Laici“ pak tyto výtečně vycvičené nositele kulturní tradice — ať se jedná o biblicismus nebo jiný intelektuálně legitimizující princip, jako rozum či racionalitu — považují za nositele jakési samozřejmé schopnosti jednoduše vyřešit jakýkoli problém světa a vynalézt univerzální řešení na všechno. Thomas Hooker tvrdil, že „biblická pravda je věčná a neměnná, ovšem lidé ji pozměňují v souladu se svým chápáním, jak je jim dáno.“
Takový postoj dá vzniknout druhému formálnímu požadavku, a to sice že oficiálně uznaní nositelé kulturní tradice musí navenek vždy souhlasit, nebo alespoň nebýt ve sporu. Pokud tato podmínka není naplněna, „laici“ mohou dojít k názoru, že kulturní tradice není nic než amorfní soubor vyjádření nebo principů, se kterými si jacísi „mandaríni“ manipulují za účelem posílení své moci či kulturního zvěčnění.
Třetí požadavek je, že všechny veřejné projevy dominantní kultury musí být privilegovány a musí jím být přiznána nejvyšší možná úcta, což zahrnuje vynucenou účast na rituálech, úctu k titulům a tichou poslušnost.
A konečně, pro zajištění stability celého systému je bezpodmínečně nutné důsledně sledovat všechny nepovolené kulturní projevy a důsledně je potlačovat, když hrozí „znesvětit“ oficiální linii.«
Profesor Staloff se, jako všichni dobří historici, snaží do své práce o minulosti podstrčit vzkaz o současnosti <pozn. překl.: schválně si to přečtěte ještě jednou a mějte přitom na paměti povinné průvody a tleskání pro komunisty, povinnou úctu k „Velkému Vůdci“ KLDR, hněv úřadů proti každému, kdo nemluví „politicky korektně“… >.
Všimněte si větičky: „nebo jiný intelektuálně legitimizující princip, jako rozum či racionalita.“
Proč to tam napsal? Profesor Staloff — který očividně až příliš četl H. P. Lovecrafta — k tomu podává jisté vodítko v úvodu své knihy:
»Jaké sociální a společenské vlastnosti daly jejich teologickým doktrínám takovou moc a efektivitu? Odpověď jsem našel ve studiích D. Halla a M. Walzera: protože lidé, kteří je zformulovali, měli převažující vliv nad celou kolonií. Tato odpověď způsobila akorát více otázek: jak mohla vzdělaná elita kneží (a úředníků) mít tak drtivou moc v začínající osadě kolonistů?
Ačkoli měli skrze univerzitní titul samotný přirozenou úctu, tito vzdělaní vůdci postrádali velké pozemky, běžně spjaté s vrstvou vládců. Jaké praktiky a instituce jim daly tuto obrovskou moc? A proč si tato elita usmyslela v Massachusetts nastolit pořádky postavené na akademické teologii?Odpovědi na tyto otázky jsem hledal v sociologii intelektuálů. Zejména dvě práce — Gouldnerův třísvazkový „Dark side of the dialectics“ a „The intellectuals on the road to class power“ G. Konrada a I. Szelenyiho .. potvrdily mé nejznepokojivější předtuchy: profesionální intelektuálové a inteligence mají společný zájem. Jsou velkou, neprobádanou třídou moderní politické historie, jejichž vůle vládnout na sebe příležitostně vzala podobu revoluční ideologie. Poté jsem měl větší pochopení pro tvrzení Michaela Walzera, že puritánští vůdci byli toliko předchůdci Jakobínů a Bolševiků. Uvědomění si tohoto faktu zcela změnilo mé nazírání na koncept třídního boje, jak jej prezentuje moderní politologie.«
Vidíme, že profesor Staloff mluví sice oklikou, zato s velkou naléhavostí. Co je ale přesně jeho poselství a jak je přeložit do běžné lidské řeči?
Máme státní církev. Akorát si tak neříká a tím vás zmátla.
Obávám se, že profesor Staloff naznačuje, že v současnosti máme státní „církev“. Jenom tak sama sobě neříká. A tím zmátla váš imunitní systém. Ale nebojte se — všechno uvedeme na pravou míru.
Stejně jako profesor Staloff jsem i já postavil mou definici „církve“ jako past. Pokud jste za mnou až doteď šli bez jakéhokoli podezření, jste v ní. Takže zaklapneme víko.
Všimněte si, že má definice „církve“ nezahrnuje žádné typické projevy náboženství. Zejména jsem se vyhnul požadavkům, že:
(a) doktríny „církve“ musejí být částečně nebo úplně nadpřirozené (protipříklady jsou již zmíněný Buddhismus či Scientologii — nebo, když už jsme u toho, na Nacismus či Bolševismus), nebo že
(b) struktura církve musí být centrálně organizovaná (quakerská theokracie je právě tak výlučná, jako ta katolická — a jakmile máte církev sjednocenou se státem, nějaká struktura už se vždy vytvoří).
Řekli jsme jenom, že „církev“ je organizace či hnutí, které říká lidem, co si mají myslet. Široká definice, ale ukazuje se, že perfektně odpovídá důvodům, proč chceme odluku církve od státu. A zahrnuje všechny příklady.
Má to jediný háček: ta definice je možná až příliš široká. Zahrnuje totiž i příklady, které určitě zahrnout nechceme.
Víte, podle této definice je „církví“ i Harvard.
A určitě nemůžeme chtít, aby zde byla odluka státu a Harvardu. Jenže přesně to je výsledek, jaký zde dostáváme. Možná se vloudila nějaká chybička do výpočtů“?
Již jsme zakopli o definici prof. Staloffa. Narozdíl od Puritánů roku 1639 Harvard roku 2009 nezakládá svou autoritu na výkladu Bible, nýbrž na… „nějakém jiném intelektuálně ospravedlňujícím principu, jako rozumu či racionalitě“. Všechno ostatní je totožné.
Samozřejmě je možné, že Harvard roku 2009 aplikuje rozum či racionalitu z principu zcela přesně, tzn. je nadán „samozřejmou schopností jednoduše vyřešit jakýkoli problém světa a vynalézt univerzální řešení na všechno“. Ať už tomu tak je či není, mnoho lidí se chová, jako by to byla pravda.
I kdyby to pravda byla a Harvard měl patent na pravdu, pořád se díváme na stav, o jakém jsme dospěli k jednoznačnému závěru, že je špatný: na „Státní církev, který učí pouze Pravdu.“
Možná, že Harvard roku 2009 skutečně učí pouze Pravdu. A Harvard roku 2010? 2020? Odpověď nalezneme v bouři politikaření a vnitřních proudů a třenic na univerzitách. Jestli je toto průhledné a vykazatelné, tak potom bláto také.
Základní bezpečnostní díra má jedno slovo: „vzdělání“.
Vzdělání je definováno jako vštěpování správných faktů a dobré morálky. Tak se instituce, která je akademická a sekulární — jako Harvard — stává onou „Církví, která bude učit pouze Pravdu.“
Stejně jako Puritáni jsme ve snaze se zbavit jedné státní církve jenom vytvořili novou.
Proč jedou všechny humanitní obory univerzit na stejné vlně?
Když se podíváme na americké univerzity, s výjimkou pár nedůležitých ne-mainstreamových náboženských škol prostě nevidíme, že by školy soupeřily v myšlenkách a teoriích. Celé to „souostroví univerzit“, jakkoli je kořeněné jistými rozdíly, nevykazuje vůbec žádné rozdělení do frakcí. Zdá se být naprosto perfektně synchronizovaným.
Pro tuto synchronizaci jsou zde dvě možná vysvětlení. Je možné, že Harvard a Stanford jsou synchronizované, protože nezávisle na sobě dospěly ke stejným závěrům. Na takové vysvětlení jsem ochoten přistoupit v případě přírodních věd, jako chemie. Ale když přijde na taková Afro-americká studia, už bych si tím nebyl tak jistý. Vy ano? Jistě se dá tvrdit, že výsledky afro-amerických či genderových studií jsou správné. Jenže stejně jistě se dá tvrdit pravý opak. Tak jak je možné, že Harvard, Stanford a všichni ostatní se dobrali stejné odpovědi?
Obávám se, že jediná logická alternativa, jakkoli otřesná a nepředstavitelná, je, že Harvard a Stanford jsou synchronizované protože jsou obě jakýmsi způsobem napojené na jakéhosi predátora hlubin — možná samotného Cthulhu.
Jisté je, že tato synchronizace není koordinovaná nějakou formálně existující, hierarchickou společností. (Ano, jsou tu sice akreditační agentury, ale univerzity jako Harvard a Stanford by si s nimi lehko poradily). Náš politický systém může být orwelliánský, ale nemá žádného Goebblese. Zvládá Gleichschaltung bez gestapa. Má stranickou linii, aniž by měl politickou stranu. Velmi zajímavé. Tomu bych se docela chtěl podívat na zoubek.
Což nás opět přivádí ke slovům profesora Staloffa:
»oficiálně uznaní nositelé kulturní tradice musí navenek vždy souhlasit, nebo alespoň nebýt ve sporu.« Cthulhu R’lyeh wagh’nagl fhtagn! »Pokud tato podmínka není naplněna, „laici“ mohou dojít k názoru, že kulturní tradice není nic než amorfní soubor vyjádření nebo principů, se kterými si jacísi „mandaríni“ manipulují za účelem posílení své moci či kulturního zvěčnění«
Ale pokud na Harvard roku 2009 sedí tento popis, jak je onen souhlas vynucován? Pokud jste se kdy setkali s nějakým „oficiálně uznaným nositelem kulturní tradice“, dozajisté víte, že poslední, co by si o sobě mysleli je, že jsou „oficiálně uznaní nositelé.“ Navíc — říci, že spolu vždy musejí souhlasit je jedna věc; a zařídit, že to udělají věc druhá a zcela odlišná.
Nikdo je nenutí. A přeci to dělají. Jejich pohledy se v průběhu času mění — a všechny stejným směrem, stejným tempem. Ten systém vykazuje zvláštní organizovanost. Pokud za udržováním široké jednomyslnosti na amerických univerzitách nestojí žádná autorita, připadá vám to více, nebo méně děsivé? Za sebe říkám: „více“.
Co více, když rozšíříme náš záběr z univerzit na celý vzdělávací systém, od základních škol až po žurnalisty, znova a znova uvidíme to samé. Co jsou to přesně „mainstreamová média“? Pokud přijmeme metaforu „církve“, noviny jsou perfektní analogií k církevnímu věstníku. Je to prostě nejnovější způsob, jak k vám propagovat poslední záplatu nainstalovaného systému. A opět tu máme koordinaci, kdy všechna mainstreamová média informují stejně — bez toho, aby je kdokoli koordinoval.
Pokud vám to nepřipadá děsivé, ptám se vás — proč? Možná je to tím, jak mluvím abstraktně. Tak to trochu konkretizujme.
Copak táhne „veřejné mínění“?
V roce 1963 kalifornští občané hlasovali 2/3 většinou pro zákon zvaný „Návrh 14“. Ten přidával k Ústavě státu Kalifornie následující dodatek: »Stát ani žádný jeho úřad nemá právo zakazovat, omezovat nebo krátit, přímo nebo nepřímo, právo jakékoli osoby, která chce prodat, pronajmout nebo propůjčit kteroukoli část nebo celek své nemovitosti, aby odmítl prodat, pronajmout nebo propůjčit svou nemovitost komukoli, u koho se tak — plně ze své libovůle — rozhodne.«
Jinými slovy: pokud nechcete žít s osobami jiné, než bílé pleti, nemusíte. Tento dodatek byl samozřejmě shledán protiústavním a zrušen; a dnes jsme na tom v Kalifornii tak, že jsme Obamu zvolili prezidentem téměř stejným podílem, jakým v roce 1963 prošel Návrh 14.
Část této politické změny je nepochybně důsledkem demografických změn. Ale ne všechny. Takže jak je přesně možné, že se Kalifornie změnila ze státu, který hlasoval pro Návrh 14 ve stát, který zvolil Obamu? Byla tato změna předvídatelná? Byla nějakým způsobem nevyhnutelná? Opět vidíme, jak něco tahá za udici. Ale co to je — treska, nebo Cthulhu?
Pokud stále myslíte jako většina, možná řeknete, že ta změna v Kalifornii nastala proto, že Návrh 14 byl špatný, kdežto zvolení Obamy bylo správné. Řekněme, že s vámi souhlasím. Ale proč bychom si měli být tak jisti, že můžeme očekávat změnu od špatného k dobrému? Pokud je zde nějaký mechanismus, který je dostatečně silný na to, aby během 45 let změnil pohled Kaliforňanů od Návrhu 14 k Obamovi — možná to není Cthulhu, ale rozhodně to není treska –, neměli bychom očekávat, že může stejně snadno přetáhnout lidi od dobrého ke špatnému? Pokud ne, proč?
Ať už je naším Cthulhu cokoli, je zajímavé, že existuje algoritmus pro předvídání, kam poplave udice. Na řadě věcí — zdaleka nejen segregaci — jsem si všiml, že veřejné mínění Kalifornie roku 2008 je velmi podobné mínění Stanfordu v roce 1963.
Je pro to velmi jednoduché vysvětlení: v Americe jsou po roce 1945 zdrojem všech nových myšlenek univerzity. Myšlenky vycházejí z univerzit, ale málokdy dovnitř. Odtamtud pak plynou do dalších větví vzdělávacího systému jako celku: do mainstreamových médií a státních škol. Nakonec se pak stanou naším starým známým, „veřejným míněním“. Tento proces je pomalý, probíhá v měřítku generací, a to vysvětluje onu prodlevu 45 let.
Cthulhu plave doleva
Z toho všeho plyne, že cokoli koordinuje univerzitní systém koordinuje i stát — skrze změnu „veřejného mínění“. Jelikož je ale tento proces takřka 100% efektivní, stát nemusí ani čekat, až se „veřejné mínění“ úplně změní: může jednat napřed, jako to udělal Nejvyšší Soud v roce 1967, a synchronizovat se přímo s univerzitami.
Tento vztah, jehož rozšíření se datuje do roku 1933, je znám pod názvem „public policy“ <nejsem si jist, zda pro to máme český ekvivalent; slovník to překládá otrocky jako „veřejná politika“, ale to se mi nezdá — pozn. překl.>
V principu jde o to, že na cokoli, čím se vláda zabývá existují oddělení plná univerzitních profesorů, kteří jí rádi řeknou, co a jak má dělat. Volení zástupci občanů a členové Kongresu toliko následují vedení univerzit.
Pozůstatek demokracie ve Washingtonu, Bílý dům, s sebou může někdy trošku trhat a zdržovat, ale jde mu to těžko.
(Nejlepší na tom je, že díky velkému úspěchu naší armády ve 40. letech na americkou „public policy“ velmi vstřícně reagují i vlády ostatních zemí. Synchronizace je mezinárodní. Někteří z kamarádíčků USA, jako Británie, mají vlastní univerzity — ale po Studené válce je zde jen jeden „globální“ univerzitní systém, ten americký. Směr, který udává, se pak rozšiřuje globálně, přičemž překračuje hranice národů.)
Trojúhelník profesorů, byrokratů a veřejného mínění je stabilní, protože profesoři jak učí, tak dělají poradce.
Samozřejmě to všechno trvá. Systém pociťuje jisté napětí. Ale nakonec dosáhne svého cíle — pokud se náhodně neobrátí polarita, tzn. pokud se Cthulhu najednou nerozhodne, že bude najednou plavat napravo a nikoli nalevo.
Ale to se nestane. Cthulhu plave pomalu, ale zásadně jen doleva. Není to zajímavé?
Když se podíváte do historie americké demokracie, vezmete pozici politického mainstreamu (Overton Window) a podíváte se na dva ročníky — T1 a o léta později T2, T1 je vždy napravo, poblíž okraje nebo dokonce za ním. Takže když vezmeme kupříkladu průměrného voliče hlasujícího v roce 1963 pro segregaci a necháte jej volit v roce 2008, bude úplně vpravo, jako extremista. Cthulu jej minul. Co více, totéž platí i pro kdysi levicové názory, které jsou dnes středové či dokonce zdánlivě pravicové.
Kde je dnes John Birch society? Kde je NAACP? Cthulhu plave doleva, doleva a doleva. Ano, v historii USA máme i pár krátkých období reakce. Ale jsou zřídkavé a slaboučké v porovnání s velkým posunem doleva. A co je pro naši hypotézu nejdůležitější, žádné z nich nevzešlo z univerzit. (Zvláště zaznamenáníhodný je v tomto ohledu McCarthismus — a jak určitě víte, ten zrovna dvakrát neuspěl).
A už si to můžeme začít skládat dohromady. Směr doleva je vždy sám o sobě směrem k organizovanosti, federalizaci, jednotě. Levice je strana, která řídí vzdělání, která stojí v čele tisku a univerzit. To je „církev“ 20. století. Zde, na blogu UR, ji občas nazýváme Katedrálou — jakkoli je nutné podotknout, že narozdíl od mnoha obyčejných organizací nemá žádného jednoho ředitele či velkého organizátora. Ne, to by bylo o poznání snazší se s ní vypořádat.
Levice je vždy utlačovaný nebožák u moci
Ať už na pojmy jako „levice“ a „pravice“ nahlížíte jakkoli, musíte uznat, že zde působí jakási síla, která po staletí táhne anglo-americký politický systém doleva. Je na čase této síle porozumět. Moje osobní teorie je, že se díváme na přitažlivost moci samotné.
Levice utváří přirozené spojenectví prostě proto, že vždy přitahuje lidi, jejichž nejvyšším zájmem je potěšení z nadvlády nad ostatními. Většina se k nim přidá prostě pod jejich nátlakem (formováním veřejného mínění), čímž zbudou jen vyděděnci. Podívejme se na lidi, kteří sedí na mocenských pozicích. Vysokoškolské profesory, reportéry Times, politiky a další takové. O jejich místa se poprala skutečně velká konkurence a oni zpravidla museli velmi tvrdě bojovat, aby je získali. A tento boj vnímají jako boj v zájmu celého lidstva.
Pro „kněží“ Katedrály je cokoli, co posílí jejich pozici dobré — a naopak. Je to pro ně prostě reflex, hluboko v jejich podvědomí. Jen si porovnejte mediální pokrytí režimů Castra a Pinocheta: navzdory tomu, že se oba dopouštěly srovnatelných zvěrstev schytal Pinochet své „dvě minuty nenávisti“, kdežto Castro nanejvýš velmi mírný a zdvořilý náznak nesouhlasu.
To proto, že Pinochetův režim byl americkým intelektuálům naprosto cizí, kdežto Castrův režim jim byl mnohem bližší. Pokud byste se pokusili nakreslit sociální sítě, vedoucí od Pinocheta a Castra ke „Katedrále“ (vč. ideologů, autorů a obdivovaných politiků), srovnáváte provázek proti stromu.
Na tomto všem také můžete dobře pozorovat povahu levicového smýšlení. Když se mým náhledem podíváte na dílo Noama Chomského, zjistíte, že Chomsky v každém případě požaduje, aby byla všechna politická moc v rukou Katedrály. Při jakémkoli náznaku odporu se Chomsky uchýlí k proklamaci „tohle zvíře je nebezpečné; když na něj zaútočíte, brání se.“ Progresivec je ve své mysli vždy ten, kdo se brání proti přesile zlé, nechápající, zpátečnické většiny — ale zpravidla zvítězí. Zajímavé.
Říkám tomu „Chomskyho transformace“: vykládat jakýkoli odpor, zpravidla od inherentně mnohem slabší strany, jako útlak od jakési nepředstavitelné moci. Dám příklad: kdo více ovlivňuje americké novináře: profesoři ekonomie, nebo ředitelé firem? Diplomaté, nebo generálové? V obou případech se novináři rádi nechají ovlivňovat prvním zmíněným, přejímají jejich postoje a je to v pořádku. Ale opak je přísně zapovězen.
<Z této kategorie jsou stížnosti na „strašlivý útlak NRA proti utlačované menšině a zároveň demokratické většině všeho lidu, který chce zakázat zbraně“; „strašlivý útlak ropných společností proti environmentalistickým aktivistům a IPCC“; „strašlivé úskoky drobných živnostníků a podnikatelů proti Finančnímu úřadu a Ministerstvu životního prostředí“ — a tak dále.; pozn. překl.<
Levice vždy halasně proklamuje, že bojuje proti předsudkům, propagandě a zneužívání emocí k ovládání lidí.
Jenže pokud je někdo v pozici, ze které si může vyrábět souhlas a přesvědčovat lidi, jsou to levicoví novináři (koneckonců, Walther Lippman otevřeně navrhoval jak to, že novináři mají informacemi od politiků utvářet veřejné mínění tak to, že by „masy“ měly být řízeny „zvláštní třídou expertů, byrokratů a specialistů“, zkráceně elit — jakkoli od tohoto názoru ve stáří upustil) a jako další v řadě univerzity, na které se novináři odvolávají („vědci říkají, že“). Ale proti této „bezpečnostní díře“, která skutečně umožňuje vytváření propagandy a zneužívá emoce k ovládání lidí levice nic nemá.
Jinak řečeno, levice si stěžuje pouze tehdy, když se protistrana pokusí přetáhnout alespoň kousek veřejného mínění na svou stranu.
Závěr
Katedrála je se svou neoficiální unií státu „církve“ usazená naprosto perfektně. Má všechny výhody odnože státní moci — a žádné nevýhody. Jelikož formuje veřejné mínění a veřejnou politiku, může být považována za ultimátní mocenský orgán — ale zároveň nenese žádnou odpovědnost za výsledky politiky, kterou prosadí <jako zákazy zbraní, odpustky na CO2, biopaliva, větrníky či vyšší daně — pozn. překl.>.
Navíc je v pozici, ze které může od pěti letech, kdy nastupujete do státní školy, až do dospělosti, kdy opouštíte státní střední (či střední školu se státními osnovami) přeprogramovávat váš mozek svými hodnotami.
A celé se to táhne hluboko do historie — nejméně k Rooseveltovi.
Doslov překladatele:
Nemám zhola nic proti vysokým školám, potažmo univerzitám.
Ovšem velmi mne popouzí, jak řada lidí naprosto nekriticky přejímá takřka cokoli, co vypustí z úst někdo s titulem. V poslední době si pak všímám i zajímavého trendu, kdy je každý druhý zákaz a příkaz „intelektuálně ospravedlněn“ nějakou „vědeckou studií“.
Dlouhou dobu jsem tedy chtěl své výhrady k uctívání VŠ titulů nějak zformulovat — a pak jsem narazil na tento článek. Autor UR brilantně vystihl to, co jsem měl na mysli a ještě více. Zdaleka nesouhlasím se vším, co píše (což jsem na nejkřiklavějších místech doplnil vlastní poznámkou), leč jeho úvaha přináší velmi zajímavé postřehy.
Naneštěstí mi text k překladu dlouho ležel na disku a já zapomněl, že od zajímavých pozorování ve druhé polovině přechází k propagaci „ordnungu“ a asociaci levice s anarchií. Proto jsem po vydání toho, co jsem původně plánoval jako první část článek zpětně upravoval a doplňoval zbytek rozumných věcí z originálu, čímž vznikl trochu chaos, za který se omlouvám.
Původní verze se jmenuje „A gentle introduction to Unqualified Reservations (part 1)“ a leží na serveru http://unqualified-reservations.blogspot.no
(3x známkováno, průměr: 2,33 z 5)